13 C 25/2025

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Skalkou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 31 853,05 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši , částka, za období od , datum, do , datum, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba ze dne , datum, se v části, v níž žalobkyně požadovala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku , částka, , kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši , částka, za období od , datum, do , datum, , kapitalizovaný úrok ve výši , částka, za období od , datum, do , datum, , úrok 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 2 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, se zamítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku , částka, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši , částka, od , datum, do , datum, , kapitalizovaným úrokem ve výši , částka, od , datum, do , datum, , zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a úrokem 14,75 % ročně z částky , částka, , datum, do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný dne , datum, uzavřel s , právnická osoba, , se sídlem , adresa, jednající prostřednictvím pobočky , právnická osoba, (dále jen „původní věřitel“), smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec , částka, . Protože se žalovaný dostával do prodlení s plněním svých splátek, původní věřitel úvěr zesplatnil s účinností ke dni , datum, . Původní věřitel následně pohledávku za žalovaným z předmětné smlouvy o revolvingovém úvěru postoupil žalobkyni.

2. Žaloba byla žalovanému doručena dne , datum, , žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav:

4. Z dokumentu s názvem Žádost/smlouva o revolvingovém úvěru č. , hodnota, (Produktové smlouvy k rámcové smlouvě pro poskytování bankovních produktu a služeb č. , hodnota, ), soud zjistil, že původní věřitel se dne , datum, snažil s žalovaným uzavřít smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě mu měl být poskytnut revolvingový úvěr s maximálním úvěrovým rámcem , částka, , přičemž aktuální výše úvěrového rámce činila , částka, ; úvěr měl žalovaný splácet tak, že měsíční splátka měla být ve výši min. 5 % z dlužné částky (bez čerpání podle specifických podmínek a splácení) k poslednímu pracovnímu dni v kalendářním měsíci, zaokrouhlené na celé desetitisíce nahoru, nejméně však , částka, . RPSN bylo vypočteno 29,69 %. Smlouva měla být podepsána žalovaným dle tam uvedených údajů elektronicky s připojením elektronického podpisu; platnost tohoto podpisu je však neznámá. K identitě žalovaného bylo v této smlouvě uvedeno rodné číslo, číslo jeho průkazu totožnosti, mobil a e-mail, rodinný stav, stáří bankovního účtu, počet vyživovaných dětí, způsob bydlení a adresa trvalého pobytu. Dále bylo v tomto dokumentu uvedeno, že žalovaný má pracovat u , právnická osoba, . na pozici dělníci, řemeslníci a opraváři, kde pracuje od dubna 2021, přičemž dosahuje příjmu , částka, , celkové náklady domácnosti má ve výši , částka, a dále má mít finanční závazky ve výši , částka, (k tomu je uvedeno, že se jedná o splátky hypoték, úvěru, úvěrových karet apod.). Součástí této smlouvy měl být Sazebník pro úvěry obsahující příslušné poplatky a Produktové podmínky pro revolvingové úvěry.

5. Uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru mělo být žalovanému potvrzeno v přípisu ze dne , datum, , v němž bylo uvedeno, že úrok za tento úvěr činí 26,28 %. Číslo úvěrového účtu bylo stanoveno na , číslo, . Nebylo však doloženo doručení tohoto přípisu žalovanému, resp. že by tento přípis žalovaný převzal.

6. Z výpisu úvěru č. , hodnota, soud ověřil, že původní věřitel evidoval, že žalovaný měl načerpat celkem částku ve výši , částka, . Z tohoto výpisu vyplývá, že žalovaný měl zaplatit celkem , částka, . Z přehledu čerpání za období po , datum, vyplývá, že žalovaný měl uhradit ještě , částka, . Stejné údaje vyplývají i z dokumentu s názvem PODKLADY PRE SÚDNE KONANIE. Žalobkyně však činí nesporným, že celkem žalovaný zaplatil částku , částka, .

7. Z notářského zápisu , číslo, sepsaného dne , datum, včetně seznamu postoupených pohledávek (žalovaný je uveden na str. 5) soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni.

8. Žalobkyně žalovaného vyzývala k úhradě dluhu přípisem ze dne , datum, a , datum, v předžalobní výzvě ze dne , datum, (s výzvou do 5 dnů od doručení přípisu), která byla dána k poštovní přepravě dne , datum, .

9. Stran posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně nad rámec výše uvedeného nic nepředložila, pouze uvedla, že žalovaný sám uvedl o své osobě informace, přičemž původní věřitel má příslušný systém pro posouzení této otázky.

10. Z výpisu obchodního rejstříku žalobkyně soud ověřil její právní existenci.

11. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

12. Podle § 1841 občanského zákoníku smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové a platební nebo pojistné smlouvy, smlouva týkající se penzijního připojištění, směn měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními zdroji.

13. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 561 odst. 1 občanského zákoníku „K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“15. Podle § 562 odst. 1 o. z., „Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“ Podle § 562 odst. 2 o. z. „Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.“16. Podle čl. 25 odst. 1 nařízení evropského parlamentu a rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (dále jen „nařízení eIDAS“), elektronickému podpisu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Podle odst. 2 kvalifikovaný elektronický podpis má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

17. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce (dále jen „adaptační zákon“), k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

18. Podle § 86 odst.1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od , datum, ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

20. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

21. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

22. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

23. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

24. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

25. Po skutkové stránce má soud s ohledem na výše uvedené prokázané pouze tolik, že původní věřitel se dne , datum, s žalovaným snažil uzavřít revolvingovou úvěrovou smlouvu na částku , částka, . Nemá však za to, že by došlo k vlastnímu uzavření úvěrové smlouvy, natož aby tato byla posouzena jako platná.

26. Výklad ustanovení § 561 a 562 občanského zákoníku stran náležitostí elektronického podpisu se zabýval Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne ze , datum, , č. j. , spisová značka, , v němž dospěl k závěru, že „Při písemném právním jednání podle ustanovení § 561 odst. 1 o. z. nelze (vlastnoruční) podpis jednající osoby nahradit v elektronické podobě jakýmkoli elektronickým podpisem, ale jen takovým elektronickým podpisem jednající osoby, který je alespoň zaručený a navíc je založen na kvalifikovaném certifikátu, zejména uznávaným nebo kvalifikovaným elektronickým podpisem…. Písemná forma právního jednání učiněného elektronickými prostředky v elektronickém systému není ve smyslu ustanovení § 562 odst. 1 a 2 o. z. zachována, jestliže byly místo dostatečně důvěryhodného elektronického podpisu (§ 561 odst. 1 o. z.) použity elektronické prostředky takových vlastností, které v době, kdy je právní jednání činěno, neumožňují zachycení obsahu právního jednání a určení osoby, která toto jednání činí (jednající osoby), se značnou úrovní důvěry. Určení obsahu právního jednání a jednající osoby musí být možné s dostatečnou spolehlivostí již na základě použitých elektronických prostředků, nikoli až z následných jiných okolností (faktické chování, nesporné tvrzení apod.).“27. Soud má za to, že výše uvedené závěry stran „neakceptovatelnosti“ prostého elektronického podpisu jsou aplikovatelné i v projednávané věci. Soud nepřehlíží, že podpis prostřednictvím komunikace na dálku (pravděpodobně přes webové rozhraní původního věřitele) spadá pod rozsah tzv. prostého podpisu, která představují „data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena a která podepisující osoba používá k podepsání“ (srov. definici elektronického podpisu obsaženou v nařízení EU č. 910/2014), avšak takovýto typ elektronického podpisu ve skutečnosti vůbec nic neříká (a hlavně nezaručuje) o pravé identitě podepisující osoby a rovněž nic neříká o tom, zda „takto podepsaný dokument“ je původní, nezměněný. Soud tak má za to, že s ohledem na definici prostého elektronického podpisu de facto prostá elektronická data volně připojená k elektronickému dokumentu, která navíc mohou být i zpětně jakkoli měněna, nemohou sloužit jako doklad o podpisu (tedy souhlasu jednající strany) tak závažného dokumentu, jakým je smlouva o revolvingovém úvěru, nadto na částku , částka, (s možností navýšení až na , částka, ). Soud zdůrazňuje, že tato prostá forma elektronického podpisu nemůže sloužit jako doklad o podpisu u prvotního dokumentu při jednání mezi stranami, kdy protistrana jednající elektronicky na dálku fakticky nebyla nijak ověřena, resp. její skutečná totožnost nebyla zjištěna. Soud v tomto směru poukazuje na jistou „skrytost a anonymitu“ internetového prostředí, v němž může prakticky kdokoli za využití minimálního úsilí a se základními znalostmi o fungování tohoto prostředí vystupovat jménem kohokoli, a to často i za využití reálných osobních údajů (včetně ofocených dokladů totožnosti) takovéto osoby. Zdejší soud se tak ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Praze uvedené ve sp. zn. , spisová značka, , že tzv. „prostý elektronický podpis“ nemůže být dokladem o tom, že určitý dokument podepsala určitá osoba.

28. Soud sice nepřehlíží apel unijního normotvůrce, aby soudy neodepíraly elektronickému podpisu právní účinky a odepíraly jejich provedení v soudním řízení jenom proto, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy, avšak má za to, že tento apel v žádném případě neznamená bezvýhradní závěr o akceptovatelnosti prostého elektronického podpisu bez dalšího ve všech možných situacích a de facto jeho postavení naroveň jiným typům elektronických podpisů, které v sobě „garantují“ neměnnost elektronického právního jednání a zaručují identitu jednající osoby. Pokud by tomu tak bylo, není soudu zřejmé, proč by jak unijní, tak i národní zákonodárce, rozlišovat jednotlivé „typy elektronických podpisů“, když by dle zavedené praxe původního věřitele postačoval jakýkoli podpis pro závazné právní jednání domněle jednající osoby, jejíž identita by však byla naprosto neodhalená.

29. Soud tak má za to, že prostý elektronický podpis by byl akceptovatelný v jiných situacích, např. pokud by se objevoval až v následné komunikaci po řádném ověření protistrany včetně jasného stanovení způsobu použití takové elektronické komunikace, nikoli však tehdy, kdy se jedná o doklad o uzavření „zakládajícího, ustanovujícího právního jednání“, tedy úkonu na počátku smluvního vztahu, kdy neexistuje mezi stranami žádná předchozí ujednání a závazné ověření protistrany. Pokud během tohoto „zakládajícího, ustavujícího právního jednání“ (zde v podobě údajného uzavření smlouvy o úvěru), identita protistrany nebyla ověřena, soud nemůže s ohledem na možné dalekosáhlé následky pro právní jednání na internetu a nebezpečí jednání pod cizí identitou akceptovat prostý elektronický podpis jako doklad o právně závazném jednání údajné osoby.

30. Soud nepřehlíží, že žalobkyně disponuje osobními údaji žalovaného. Avšak tyto skutečnosti nedokládající, že to byl právě a jen žalovaný, kdo dne , datum, uzavřel smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, ve znění předloženém soudu.

31. Dále soud má za to, že i kdyby odhlédl od výše uvedeného stran neakceptovatelnosti podpisu prostřednictvím „prosté komunikace na dálku“, pak musí konstatovat, že předmětnou úvěrovou smlouvu by ani tak nemohl posoudit jako platnou. Soud se z moci úřední totiž musí předloženou úvěrovou smlouvou zabývat se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, , a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne , datum, ve věci C-449/13 Consumer Finance proti , jméno FO, a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

32. Poskytovatel úvěru je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

33. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona o spotřebitelském úvěru), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

34. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z , datum, , sp. zn. , spisová značka, , uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, . Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že: „…poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“35. Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES1 byla zapracována do zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen zákon o spotřebitelském úvěru). Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, , v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému Aspi), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. Všechna tato uvedená rozhodnutí směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l o. z. a § 588 o. z. (absolutní neplatnost právního jednání). Tento závěr ostatně potvrzuje i aktuálně účinné znění ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

36. Žalobkyně dle soudu neprokázala, že by původní věřitel dostál své povinnosti s odbornou péčí posuzovat schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet úvěr, který je předmětem tohoto sporu. V projednávané věci žalobkyně v tomto směru pouze tvrdila, že původní věřitel vycházel z údajů obsažených v samotné smlouvě o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , podle soudu však nebylo prokázáno, že by původní věřitel s těmito údaji jakkoli pracoval, resp. že by je ověřoval. Nebylo tedy prokázáno, že původní věřitel ověřil, že by žalovaný měl jakýkoli příjem, nadto ve výši , částka, . Za stěžejní však soud má to, že původní věřitel nijak blíže nezkoumal, že samotný žalovaný měl ke své osobě uvést, že má mít finanční závazky ve výši , částka, (k tomu je v tomto dokumentu uvedeno, že se jedná o splátky hypoték, úvěru, úvěrových karet apod.). Z tohoto údaje je tedy zjevné, že žalovaný měl mít uzavřen minimálně jeden úvěrový produkt, který takto měl splácet. Původní věřitel však přitom nezkoumal, o jaký jiný úvěrový produkt se jedná, kolik zbývá žalovanému na tomto produktu uhradit, jaký je tam úrok, jaké jsou sankce. A rovněž nezjišťoval, zda získáním předmětného úvěru se žalovaný nesnaží uhradit tento jiný úvěr, tj. zda nepostupuje způsobem „vytloukání klínu klínem“, což by zjevně vedlo k závěru, že jeho majetková situace je špatná, když nemůže uhradit tento svůj původní úvěrový produkt. Soud tak nesouhlasí s tím, že původní věřitel fakticky vychází pouze z údajů, které o sobě při uzavírání příslušné úvěrové smlouvy sdělí úvěrovaný (spotřebitel) sám, aniž by tyto jakkoli ověřoval. Takový postup soud nemůže akceptovat (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v , adresa, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , odst. 8). Pouhé tvrzení žalobkyně, že původní věřitel má mít systém na posuzování úvěruschopnosti klientů, nepovažuje soud za dané situace za dostatečné.

37. Soud tak nemá za to, že by v dané věci došlo k řádnému zjištění majetkové situace žalovaného. S ohledem na tento dílčí závěr by nemohla předmětná úvěrová smlouva obstát jako platná a nemohl by tak žalobkyni přiznat právo na zaplacení částky , částka, s příslušenstvím coby příslušných smluvních nároků.

38. Soud se dále zabýval tím, zda nebylo ze strany původního věřitele poskytnuto žalovanému plnění bez právního důvodu. S ohledem na obsah předložených dokumentů přitom má soud za to, že žalovanému byla od původního věřitele poskytnuta částka v celkové výši , částka, , přičemž žalovaný podle žalobkyně následně vrátil pouze ve výši , částka, . Soud tak má za to, že se žalovaný na úkor žalobkyně dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 o. z. bezdůvodně obohatil v rozsahu , částka, , proto uložil žalovanému, aby tuto částku zaplatil.

39. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalobkyni tak podle § 1970 o.z. náleží úrok z prodlení ve výši zákonného úroku z prodlení, tj. stanovený podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném v době počátku prodlení.

40. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než prostřednictvím předžalobní výzvy ze dne , datum, , danou k poštovní přepravě dne , datum, . Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 573 o. z. se tak má za to, že výzva byla žalovanému doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. , datum, , s tím že žalovaný měl dle tohoto oznámení plnit nejpozději do 5 dnů od doručení tohoto dopisu, , datum, tak měl žalovaný plnit, a od , datum, je žalovaný v prodlení. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. v rozsahu žalobního petitu z žaloby ze dne , datum, (výrok I. rozsudku).

41. Protože úvěrovou smlouvu má soud za neuzavřenou, resp. absolutně neplatnou, tak žalobní nároky plynoucí z této smlouvy (úrok, poplatky, smluvní pokuty či úrok z prodlení před , datum, ) nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku, který byl neplatně sjednán (výrok II.).

42. Závěr soudu o tom, že vydání bezdůvodného obohacení bylo přiznáno žalobkyni, která nebyla stranou příslušné úvěrové smlouvy ze dne , datum, , je opřen o skutečnost, že žalobkyně soudu předložila příslušný notářský zápis o postoupení pohledávek, na jejímž základě jí byla předmětná pohledávka za žalovaným postoupena (viz odstavec 7 tohoto rozsudku).

43. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Soud přitom vyšel z úvahy, že při zohlednění celého rozsahu peněžních prostředků, která žalobkyně po žalovaném požadovala uhradit v podobě jistiny, ale i příslušných kapitalizovaných zákonných úroků a kapitalizovaných smluvních úroků, je zřejmé, že žalobkyně byla úspěšná pouze v rozsahu 55,21 % žalované sumy. Žalovaný byl úspěšný přibližně v 44,79 % rozsahu žalovaného částky, tudíž nelze určit, který z účastníků byl převážně úspěšný, proto má soud za to, že je namístě závěr, že ani jeden z účastníků řízení ne právo na náhradu nákladů řízení.

44. Lhůta ke splnění rozsudkem uložených povinností je stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné soud neshledal důvod.