13 C 264/2023

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Skalkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 50 267 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 20 164 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 20 164 Kč od [datum] do zaplacení.

II. Lhůta k plnění dle výroku I. tohoto rozsudku se žalované stanoví v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 000 Kč vždy k 25. dni běžného měsíce počínaje prvním celým měsícem po právní moci tohoto rozsudku, a to pod sankcí ztráty výhody splátek.

III. Žaloba ze dne [datum], v níž se žalobkyně domáhala toho, aby soud uložil žalované povinnosti zaplatit žalobkyni částku ve výši 16 101 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 38 724,00 Kč ve výši 9,75 % ročně od [datum] do [datum] ve výši 1 132,68 Kč a se zákonným úrokem z prodlení z částky 36 265,00 Kč ve výši 9,75 % ročně od [datum] do [datum] a se ze zákonným úrokem z prodlení z částky 16 101 Kč ve výši 9,75 % ročně od [datum] do zaplacení, dále částku ve výši 14 002,00 Kč a smluvní úrok ve výši 95,91 % ročně z částky 29 800,79 Kč od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky 141 638,00 Kč, se zamítá.

IV. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 50 267 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaná dne [datum] uzavřela se žalobkyní smlouvu o úvěru na částku 30 000 Kč, k jehož vyplacení došlo dne [datum]. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr a úrok za poskytnutí úvěru sjednaný ve smlouvě ve výši efektivní úrokové sazby 151,6 % ročně splácet ve 48 měsíčních splátkách ve výši 2 459 Kč splatných vždy k 17 dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem říjen 2018. Žalobkyně tvrdila, že schopnost žalované řádně uhradit úvěr byla prověřena na základě dokladů a informací získaných od žalované a lustrací v příslušných registrech; na základě tohoto šetření bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Žalovaná však uhradila pouze 4 splátky. Proto došlo k zesplatnění úvěru k [datum] s tím, žalovaná byla povinna zaplatit smluvní pokuty dle této úvěrové smlouvy, uhradit náhradu nákladů vzniklých s tímto prodlením. Po zesplatnění úvěru vzniklo žalobkyni právo na smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou. V neposlední řadě se žalobkyně domáhala zaplacení úroku za poskytnutí úvěru z částky odpovídající zbývající dlužné původní jistině úvěru ve výši 29 800,79 Kč v roční úrokové sazbě 95,91 %.

2. Žaloba byla žalované doručena dne [datum], žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Žalovaná během jednání soudu dne [datum] k věci uvedla, že věci nerozumí.

3. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: Žalovaná dne [datum] uzavřela s žalobkyní smlouvu [číslo] na jejímž základě jí měl být poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč s tím, že jej má splatit ve 48 měsíčních splátkách ve výši 2 459 Kč; zápůjční úroková sazba činila 151,6% ročně. Výše předpokládané roční procentní sazby nákladů na úvěr byla stanovena na 151,6 %. Žalobkyně tento úvěr schválila přípisem ze dne [datum] (zde bylo RPSN uvedeno ve výši 140,84 %). Z karty klienta k číslu smlouvy [číslo] ([číslo]) soud ověřil, že na tento úvěr měla paní„ [příjmení] [příjmení]“ uhradit 4 splátky ve výši 2 459 Kč; celkem tedy bylo splaceno 9 836 Kč; z tohoto dokumentu rovněž vyplývá, že k datu jeho tisku [datum] žalobkyně za žalovanou eviduje pohledávku ve výši 190 603,09 Kč. K předmětnému úvěru byl vyhotoven předsmluvní formulář, v němž je uvedeno, že celkem má žalovaná zaplatit za tento úvěru 118 032 Kč; přičemž RPSN bylo uvedeno ve výši 151,6 %. Podle oznámení ze dne [datum] žalobkyně vyzvala žalovanou k okamžité úhradě dosud nesplacené částky úvěru ke dni zesplatnění úvěru v celkové výši 38 724 Kč; podací lístek k tomuto oznámení však soudu nebyl předložen. Výzvou ze dne [datum] žalobkyně oznamovala žalované, že se ocitla v prodlení s úhradou splátek dle uzavřené smlouvy, přičemž byla upozorněna na možnost zesplatnění úvěru; podací lístek k tomuto přípisu soudu nebyl předložen.

4. Ze společného prohlášení o poskytnutí osobního účtu soud zjistil, že k žádosti o úvěr [číslo] paní [jméno] [příjmení] souhlasila s vyplacením úvěru na svůj bankovní účet [bankovní účet]. Výzvou k zaplacení ze dne [datum] žalobkyně vyzývala žalovanou k zaplacení dluhu na předmětném úvěru; podací lístek k tomuto oznámení však soudu nebyl předložen. Žalobkyně soudu rovněž předložila výpis z bankovního účtu [jméno] [příjmení] [číslo] [bankovní účet] za období 16. 6. – [datum], na němž byl nulový pohyb.

5. Stran posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyně předložila potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance, podle kterého měla žalovaná v červenci 2018 čistý příjem [částka], za poslední tři měsíce pak čistý příjem činil [částka]; k osobě žalované bylo uvedeno, že je vdaná, žije s počtem osob v zaopatření v počtu 3 (z toho nezaopatřených dětí 2). Žalobkyně rovněž soudu předložila výplatní pásku žalované za měsíc červenec 2018. V hodnocení klienta ze dne [datum] žalobkyně uvedla, že žalovaná měla pravidelný čistý měsíční příjem [částka] s tím, že její výdaje byly určeny ve výši 7 010 Kč (skládající se z životního minima 3 410 Kč a z nákladů na bydlení 1 400 Kč a z položky ostatní ve výši 200 Kč; v položce děti v domácnosti byl ohledně počtu dětí strojově zadán údaj 1; vedle je však ručně dopsána číslovka 2 s tím, že dále je strojově uvedena hodnota 2 000 a vedle ručně dopsán údaj 3 500. Žalobkyně dále k výdajům připočetla rezervu ve výši 1 000 Kč; žalobkyně takto došla k závěru, že žalované zbývá jako volné zdroje částka 7 690 Kč. Na tomto dokumentu je rovněž u výdaje s názvem splátky PROFI CREDIT Czech dopsán ručně údaj [číslo]. Žalobkyně rovněž provedla výpis záznamů z registru [příjmení]. Z výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI) soud zjistil, že žalovaná dosáhla skóre 329, k čemuž je v legendě vysvětleno, že hodnoty mezi 321 – 412 spadají do kategorie II. (nízké body do interní Score Card, střední riziko, úvěr bývá limitován výší vyplacené částky). Žalobkyně soudu rovněž předložila dokument s názvem Prohlášení Klientů, podle kterého se žalovaná měla mj. seznámit s informacemi poskytovanými podle zákona o spotřebitelském úvěru.

6. Stran vyplacení úvěru žalobkyně doložila, že částku 30 000 Kč zaslala na bankovní účet [číslo] [bankovní účet], jehož majitelkou je paní [jméno] [příjmení]. Žalobkyně soudu v neposlední řadě předložila předžalobní výzvu ze dne [datum], včetně podacího archu; dále doklad o tom, že má povolenu činnost dle zákona č. 257/2016 Sb. Co se týče úročení pohledávek pak žalobkyně dodala soudu vyjádření znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] z [datum].

7. K výslovnému požadavku soudu, aby žalobkyně prokázala, že v případě žalované dostatečně a řádně posoudila při uzavírání předmětné smlouvy o úvěr její úvěruschopnost, žalobkyně soudu zaslala podání ze dne [datum], k němuž nad rámec výše uvedeného soudu doložila fotokopie občanského průkazu žalované. Dále v tomto podání uvedla, že celkový měsíční příjem žalované byl 15 700 Kč, její celkové měsíční náklady činily částku 10 997 Kč s tím, že volné zdroje ke splácení (po odečtení tisícikorunové rezervy) činí 3 703 Kč. Rovněž žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost žalované byla prověřena i tím, že byl požadován informativní výpis z bankovního účtu dokládající, že žalovaná je majitelkou účtu, na který měl být úvěr vyplacen. Stran výdajů na bydlení žalobkyně uvedla, že tyto výdaje měla uvést sama žalovaná, přičemž žalobkyně nemá k dispozici doklad o výši nájemného anebo jiné potvrzení o nákladech žalované související s bydlení. Žalobkyně dále tvrdila, že žalovaná neuvedla žádnou osobu, k níž by měla vyživovací povinnost.

8. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

9. Podle § 1841 občanského zákoníku smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové a platební nebo pojistné smlouvy, smlouva týkající se penzijního připojištění, směn měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními zdroji.

10. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 86 odst.1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od 1.12.2016) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst.2 zák.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

14. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

16. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

17. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Po skutkové stránce má soud s ohledem na výše uvedené prokázané pouze tolik, že žalobkyně s žalovanou dne [datum] uzavřela úvěrovou smlouvu na částku 30 000 Kč. Nemá však za prokázané, že by mezi žalobkyní a žalovanou byla dne [datum] uzavřena platná úvěrová smlouva. Soud se z moci úřední totiž musí předloženou úvěrovou smlouvou zabývat se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum], a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne [datum] ve věci C [číslo] Consumer Finance proti [jméno] [příjmení] a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

19. Poskytovatel úvěru je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

20. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona o spotřebitelském úvěru), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

21. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že:„ …poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ 22. Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES byla zapracována do zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen zákon o spotřebitelském úvěru). Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému Aspi), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. Všechna tato uvedená rozhodnutí směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l o. z. a § 588 o. z. (absolutní neplatnost právního jednání). Tento závěr ostatně potvrzuje i aktuálně účinné znění ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

23. Žalobkyně dle soudu neprokázala, že by dostála své povinnosti s odbornou péčí posuzovat schopnost spotřebitele (žalované) splácet úvěr, který je předmětem tohoto sporu. V projednávané věci žalobkyně sice soudu předložila doklady o tom, že formálně toto hodnocení úvěruschopnosti žalované proběhlo, avšak soud se v žádném případě nemůže ztotožnit s tím, že by toto hodnocení bylo řádné a úplné. Dokument s názvem Hodnocení klienta [datum] totiž vychází, co se příjmu žalované týče, ze zcela jiných údajů, než vyplývá z potvrzení tehdejšího zaměstnavatele žalované. Ačkoli žalobkyně do tohoto hodnocení zanesla bez jakéhokoli vysvětlení jako příjem žalované částku nižší (což by ve výsledku mělo být pro žalovanou příznivější, neboť se jedná o přísnější pohled na její majetkovou situaci), soud nemůže v žádném případě souhlasit s tím, že žalobkyně konstatovala, že žalovaná má měsíční výdaje pouze ve výši 7 010 Kč. K tomu soud uvádí, že po sečtení předchozích položek údajných dílčích výdajů žalované by žalovaná měla mít měsíční výdaje ve výši 5 010 Kč; k této částce tedy zjevně žalobkyně měla připočíst hodnotu 2 000 Kč uvedenou u položky děti v domácnosti; u této položky je však s ohledem na počet dětí 2 (jenž je uveden ručně) dále ručně doplněn údaj 3 500 Kč. Z těchto údajů uvedených na tomto hodnocení tedy soudu nevyplývá, na základě jaké matematické operace žalobkyně dospěla k závěru, že žalovaná má celkové měsíční výdaje ve výši 7 010 Kč, když sama má za to, že dle ručně dopsaných zápisů by tato částka měla být vyšší. Soud má tak za to, že žalobkyně s potvrzením zaměstnavatele vůbec nepracovala, neboť z něj vyplývá, že žalovaná má 2 nezaopatřené děti a manžela. Soud přitom má za to, že 4členná domácnost nemůže mít výdaje ve výši, kterou„ dopočetla“ žalobkyně v dokumentu s názvem„ Hodnocení klienta“.

24. Soud se rovněž pozastavuje nad tím, že podle žalobkyně měsíční náklady na bydlení u matky s dětmi může činit pouze 1 400 Kč. Soud má přitom za to, že tento údaj je zjevně nesmyslný a nemístně podhodnocený, což musí být zřejmé jakékoli osobě žijící na území České republiky v daném období. Pokud tedy žalovaná dle žalobkyně tvrdila, že její měsíční výdaje dosahují tuto minimální částku, měla se tím žalobkyně více zabývat a ověřit si, kde, jak a na základě čeho žalovaná spolu se svými dětmi bydlí. Soudu rovněž z tohoto hodnocení není zřejmé, co znamená ručně psaný údaj [číslo] u položky splátky Profi Credit Czech (tj. jestli tento údaj neznamená existenci dalšího měsíčního závazku žalované u této společnosti či existenci jakéhokoli jiného dluhu, o němž měla žalobkyně v rozhodné době vědět). V neposlední řadě musí soud poukázat na to, že jak podle potvrzení zaměstnavatele, tak i podle dokumentu s názvem hodnocení klienta byla žalovaná vdaná, přičemž z ničeho nevyplývá, jak tato skutečnost byla žalobkyní stran posouzení úvěruschopnosti žalované zvážena.

25. Za důležitý doklad o tom, že úvěruschopnost žalované nebyla žalobkyní řádně posouzena, považuje soud v neposlední řadě i výpis z nebankovního registru klientských informací (NRKI), podle kterého měla žalovaná skoré spadající hraničně do kategorie 2 (přičemž měla blíže do kategorie 1), s tím, že se u žalované jedná o nízké body interního skóre dokládající střední riziko, podle kterého by měl být úvěr limitován výší vyplacené částky. K tomu soudu uvádí, že pokud žalobkyně půjčovala žalované částku 30 000 Kč s tím, že ta má vrátit minimálně částku 118 032 Kč (RPSN tudíž bylo až ve výši 151,6%, přičemž k datu [datum] žalobkyně eviduje dluh v celkové výši až 190 603,09 Kč), nelze hovořit o tom, že takováto operace s nebývale vysokým úročením u osoby, která byla na hranici mezi vyšším a středním rizikem, byla dostatečně posouzena, zvláště když dokument s názvem hodnocení klienta s ohledem na způsobem vyplnění soud nemůže hodnotit jinak, než jako formální snahu o splnění zákonné povinnosti dle zákona č. 257/2016 Sb., bez zohlednění reálné skutečnosti. Soud v tomto směru rovněž poukazuje na podání žalobkyně ze dne [datum], které bylo popsáno výše, v němž žalobkyně bez jakéhokoli vysvětlení pracuje s jinými částkami stran nákladů žalované, když najednou bez jakéhokoli doložení uvádí, že měsíční náklady žalované činily částku 10 997 Kč s tím, že žalobkyně najednou uvádí rovněž skutečnost, že žalovaná údajně neuvedla žádnou osobu, k níž by měla mít vyživovací povinnost. Tvrzení obsažené v podání žalobkyně ze dne [datum] tedy de facto popírají důkazní prostředky předložené žalobkyní soudu stran posouzení úvěruschopnosti žalované, neboť vycházejí ze zcela jiných údajů, které měla mít žalobkyně v dispozici v době uzavírání předmětné úvěrové smlouvy (např. musela vědět, že žalovaná má vyživované děti atd.). Soud tak má za to, že i žalobkyně dokument označený jako Hodnocení klienta považuje za ryze formální, neboť se jím sama neřídí a dovozuje pro účely soudního řízení zásadně odlišné závěry.

26. Soud se rovněž v tomto ohledu pozastavuje nad tím, že předmětná částka nebyla vyplacena na bankovní účet žalované, ale paní [jméno] [příjmení] na její bankovní účet, byť žalobkyně ve svém podání ze dne [datum] tvrdí, že součástí posouzení úvěruschopnosti je i to, že peníze jsou zasílány na bankovní účet strany úvěrové smlouvy. K tomu soud podotýká, že považuje za krajně nestandardní, aby žalovaná neměla v roce 2018 svůj bankovní účet, na který by mohla být předmětná částka zaslána. Pokud by žalobkyně tvrdila, že žalovaná měla dluh vůči paní [jméno] [příjmení] a že se tak jednalo o splátku tohoto dluhu, tak k tomu soud uvádí, že není zřejmé, proč tomuto žalobkyně neuzpůsobila smluvní úpravu; nadto by tato skutečnost dokládala, že majetková situace žalované byla zcela jiná, než žalobkyně nyní tvrdí. Ostatně pokud by skutečně žalovaná něco dlužila paní [příjmení], pak není zřejmé, proč by se tato zavazovala k tomu, že z jejího bankovního účtu budou hrazeny pravidelné měsíční splátky úvěru, k čemuž ostatně ve 4 případech došlo. Soud dále musí poukázat na to, že pokud byly peníze vyplaceny na jiný bankovní účet než bankovní účet žalované, pak to fakticky znamená, že buď se z bankovního účtu žalované prováděly nějaké exekuce (což opět dokládá, že nedošlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalované), anebo skutečným příjemcem peněžních prostředků z úvěru byla paní [jméno] [příjmení] s tím, že žalovaná byla pouze„ smluvně“ nastrčena pro formální uzavření příslušné smlouvy z toho důvodu, že všechny zainteresované strany věděly, že nelze poskytnout jakýkoli úvěr paní [jméno] [příjmení]. Obě varianty však vedou soud k jednoznačnému závěru, že nedošlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, příjemce úvěru, neboť tuto nestandardní situaci mohla a měla žalobkyně, coby profesionál na poli poskytování úvěru, zvážit.

27. Soud má dále za to, že obecné doklady o tom, že nějaké posouzení úvěruschopnosti žalované bylo provedeno (včetně dokladu o tom, že žalobkyně získala fotokopie občanského průkazu žalované), nemohou doložit naplnění smyslu a účelu ustanovení § 86 a násl. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud tak má za to, že tyto dokumenty pouze maskují skutečnost, že žalobkyně fakticky vychází pouze z nějakých údajů, které do příslušných hodnocení klientů svévolně vyplňuje tak, aby následný výsledek odpovídal tomu, aby mohla poskytnout úvěr, což soudu vyplývá z toho, že žalobkyně sama v průběhu řízení uvádí zcela jiné údaje, než sama v minulosti považovala za relevantní. S takovým postupem se soud nemůže ztotožnit, zvláště když je bez jakýchkoli pochyb zřejmé, že matka s dítětem (a možná i s manželem) nemůže mít měsíční výdaje v částce 7 010 Kč s tím, že za bydlení vynakládá částku pouhých 1 400 Kč. Tato nápadně nízká částka na bydlení žalovanou mohla a měla upozornit na to, že tento údaj, který měl být nadto dle jejího tvrzení vyplněn žalovanou, avšak v příslušné části hodnocení klienta tato částka není vepsána ručně, ale strojově, tj. jedná se o údaj vyplněný žalobkyní, nemůže odpovídat realitě.

28. S ohledem na tento závěr nemohla předmětná úvěrová smlouva obstát jako platná, tudíž soud nemohl žalobkyni přiznat práva vyplývající z této smlouvy (smluvní úrok, úrok z prodlení, smluvní pokuty atd.)

29. Soud se dále zabýval tím, zda nebylo ze strany žalobkyně poskytnuto žalované plnění bez právního důvodu. S ohledem na obsah předložených dokumentů přitom má soud za to, že žalované byla od žalobkyně poskytnuta dne [datum] převodem na bankovní účet paní [jméno] [příjmení] částka 30 000 Kč, kterou žalovaná do dnešního dne vrátila pouze ve výši 9 836 Kč. Soud tak má za to, že se žalovaná na úkor žalobkyně dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 o. z. bezdůvodně obohatila v rozsahu 20 164 Kč, proto uložil žalované, aby tuto částku zaplatila.

30. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalobkyni tak podle § 1970 o.z. náleží úrok z prodlení ve výši zákonného úroku z prodlení, tj. stanovený podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném v době počátku prodlení, přičemž soud žalobkyni přiznal výši zákonného úroku z prodlení v souladu s petitem žaloby.

31. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovanou vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než prostřednictvím předžalobní výzvy ze dne [datum], danou k poštovní přepravě dne [datum]. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 573 o. z. se tak má za to, že výzva byla žalovanému doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. [datum], s tím že žalovaná měla dle tohoto oznámení plnit nejpozději do 15 dnů ode odeslání tohoto dopisu, [datum] tak měla žalovaná plnit, a od [datum] je žalovaná v prodlení. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I. rozsudku) v rozsahu stanoveném v petitu žaloby.

32. Žalobkyně sice soudu doložila několik přípisů obsahující výzvu k plnění, avšak k tomu musí soud uvést, že žalobkyně soudu i přes poučení o možném posouzení věci dle ustanovení § 2991 a násl. o. z. při jednání dne [datum] k tomuto ničeho nedoložila, proto soud mohl vycházet pouze z důkazních prostředků, které byly soudu navrženy.

33. Soud se v neposlední řadě zabýval dle ustanovení § 160 o. s. ř. otázkou lhůty k plnění k úhradě povinností specifikovaných ve výroku I tohoto rozsudku. [jméno] soud dospěl s ohledem na návrh a sdělení žalované k závěru, že stanovení povinnosti zaplatit předmětný dluh ve výši 20 164 Kč bez poskytnutí výhody splátek by byl nepřiměřeně přísný, proto soud rozhodl o tom, že žalovaná je povinna žalovanou částku hradit v měsíčních splátkách ve výši 2 000 Kč. Při stanovení výše měsíčních splátek soud zvážil jak finanční, majetkovou a sociální situaci žalované, tak i to, aby stanovením příliš nízkých splátek nebyla nepřiměřeně znevýhodněna žalobkyně. Soud tedy musí s ohledem na okolnosti konkrétního případu zvážit, zda využití této možnosti nezaloží nespravedlivou nerovnováhu mezi zájmy sporných stran. S ohledem na výše uvedené se soudu jeví spravedlivá výše splátek ve výši 2 000 Kč měsíčně, přičemž rovnováhu mezi zájmy obou stran soud nastolil i pomocí ztráty výhody splátek pro případ, že by žalovaná některou z nich nezaplatila řádně a včas. Soud má přitom za to, že úhrada jistiny dluhu ve lhůtě do 12 měsíců je dostatečná krátká k tomu, aby takovýto postup žalobkyni nepoškodil, a to s ohledem na nepříznivou finanční situaci žalované, která zjevně se svým stálým měsíčním příjmem nemůže okamžitě uhradit částku 20 164 Kč. Rovněž soud přihlédnul k tomu, že žalobkyně coby subjekt zaměřený na vymáhání takovýchto pohledávek je zjevně dostatečně ekonomicky silná na to, aby zaplacení žalované částky rozložené ve splátkách pro ni představovalo význam zásah do její majetkové podstaty ohrožující její existenci (výrok II.).

34. Protože úvěrovou smlouvu má soud za absolutně neplatnou, tak žalobní nároky plynoucí z této smlouvy (úrok, poplatky, smluvní pokutu a úrok z prodlení) nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku, který byl neplatně sjednán (výrok III.).

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť procesně úspěšnější žalovaná (kdy poměr úspěchu se limitně blížil 60 %: 40 % právě ve prospěch žalované), náklady řízení nepožadovala.