13 C 269/2024

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Skalkou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 pro zaplacení 30 480 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení.

II. Žaloba ze dne , datum, se v části, v níž žalobkyně požadovala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, , se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení , částka, , k rukám právního zástupce žalobkyně.

IV. Lhůta ke splnění povinností dle výroku I. a III. tohoto rozsudku se stanoví tak, že žalovaný je povinen tam uvedené povinnosti splnit v měsíčních splátkách ve výši , částka, vždy k 15. dni běžného měsíce počínaje prvním celým měsícem po právní moci tohoto rozsudku, a to pod sankcí ztráty výhody splátek.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 28 000 se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení a smluvní pokutou ve výši , částka, . Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný dne , datum, uzavřel prostřednictvím komunikace na dálku za použití SMS zpráv s žalobkyní smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě žalovaný obdržel úvěr ve výši , částka, , za což se zavázal zaplatit smluvní úrok ve výši 40 % p. m. Následně se žalovaný dostal do prodlení. Pokud by soud žalobkyni nepřiznal právo na zaplacení všech částek dle smlouvy o spotřebitelském úvěru, pak požadovala, aby bylo žalovanému uloženo vydat bezdůvodné obohacení.

2. Žaloba byla žalovanému doručena dne , datum, , žalovaný se k žalobě vyjádřil během jednání proběhnuvšího dne , datum, , kdy uvedl, že se snažil s žalobkyní ve věci jednat, což ale žalobkyně odmítla. Snažil se uzavřít splátkový kalendář s ohledem na svou majetkovou situaci a nepříznivý zdravotní stav. K otázce výše splátek uvedl, že s ohledem na svůj zdravotní stav a navazující exekuce je schopen měsíčně platit pouze , částka, .

3. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav:

4. Z dokumentu s názvem Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že žalobkyně se dne , datum, snažila s žalovaným prostřednictvím komunikace na dálku uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě mu měla být poskytnuta částku , částka, , za což měl žalovaný zaplatit úrok ve výši 40 % měsíčně, přičemž RPNS bylo vypočteno na 5 511,45 %. Tato smlouva nebyla žalovaným podepsána. K identitě žalovaného bylo v této smlouvě uvedeno rodné číslo, trvalé bydliště, číslo bankovního účtu, kontaktní e-mail a telefon. Úvěr měl být dle této smlouvy zaslán na bankovní účet č. , č. účtu, . K identitě žalovaného žalobkyně disponovala fotokopií jeho občanského průkazu a průkazu zdravotní pojišťovny a výpisy z bankovního účtu č. , č. účtu, z , datum, až , datum, , , datum, až , datum, , , datum, až , datum, – z tohoto výpisu vyplývá, že žalovanému byl dne , datum, poskytnut úvěr od , právnická osoba, ve výši , částka, , konečný zůstatek na tomto účtu k , datum, byl ve výši -, částka, .

5. Z Výpisu z účtu č. , č. účtu, soud zjistil, že dne , datum, proběhla na bankovní účet č. , č. účtu, platba ve výši , částka, , dne , datum, ve výši , částka, dne , datum, ve výši , částka, (všechny platby byly provedeny pod variabilním symbolem , var. symbol, ).

6. Z důvodu údajného neplnění povinností byl úvěr ze strany žalobkyně zesplatněn dle dopisu ze dne , datum, (žalobkyně požadovala po žalovaném zaplatit částku , částka, ). Dále žalobkyně žalovaného vyzývala k úhradě dluhu v předžalobní výzvě z , datum, , která byla dána k poštovní přepravě dne , datum, .

7. Ze zprávy , právnická osoba, . z , datum, soud ověřil, že majitelem a disponentem bankovního účtu č. , č. účtu, byl žalovaný, přičemž banka potvrdila, že na tento účet byly v červnu a červenci 2023 zaslány platby od žalobkyně pod variabilním symbolem , var. symbol, .

8. Z rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti ze dne , datum, soud ověřil, že žalovaný je v dočasné pracovní neschopnosti od , datum, .

9. Stran posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně nad rámec výše uvedeného nic nepředložila.

10. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

11. Podle § 1841 občanského zákoníku smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové a platební nebo pojistné smlouvy, smlouva týkající se penzijního připojištění, směn měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními zdroji.

12. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 561 odst. 1 občanského zákoníku „K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“14. Podle § 562 odst. 1 o. z., „Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“ Podle § 562 odst. 2 o. z. „Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.“15. Podle čl. 25 odst. 1 nařízení evropského parlamentu a rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (dále jen „nařízení eIDAS“), elektronickému podpisu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Podle odst. 2 kvalifikovaný elektronický podpis má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

16. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce (dále jen „adaptační zákon“), k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

17. Podle § 86 odst.1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od , datum, ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

18. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

19. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

20. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

21. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

22. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

23. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

24. Po skutkové stránce má soud s ohledem na výše uvedené prokázané pouze tolik, že žalobkyně se dne , datum, s žalovaným snažila uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru na částku , částka, , přičemž tyto prostředky žalovanému skutečně poskytla převodem na jeho bankovní účet , číslo, . Nemá však za to, že by došlo k vlastnímu uzavření úvěrové smlouvy, natož aby tato byla posouzena jako platná.

25. Výklad ustanovení § 561 a 562 občanského zákoníku stran náležitostí elektronického podpisu se zabýval Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne ze , datum, , č. j. , spisová značka, , v němž dospěl k závěru, že „Při písemném právním jednání podle ustanovení § 561 odst. 1 o. z. nelze (vlastnoruční) podpis jednající osoby nahradit v elektronické podobě jakýmkoli elektronickým podpisem, ale jen takovým elektronickým podpisem jednající osoby, který je alespoň zaručený a navíc je založen na kvalifikovaném certifikátu, zejména uznávaným nebo kvalifikovaným elektronickým podpisem…. Písemná forma právního jednání učiněného elektronickými prostředky v elektronickém systému není ve smyslu ustanovení § 562 odst. 1 a 2 o. z. zachována, jestliže byly místo dostatečně důvěryhodného elektronického podpisu (§ 561 odst. 1 o. z.) použity elektronické prostředky takových vlastností, které v době, kdy je právní jednání činěno, neumožňují zachycení obsahu právního jednání a určení osoby, která toto jednání činí (jednající osoby), se značnou úrovní důvěry. Určení obsahu právního jednání a jednající osoby musí být možné s dostatečnou spolehlivostí již na základě použitých elektronických prostředků, nikoli až z následných jiných okolností (faktické chování, nesporné tvrzení apod.).“26. Soud má za to, že výše uvedené závěry stran „neakceptovatelnosti“ prostého elektronického podpisu jsou aplikovatelné i v projednávané věci. Soud nepřehlíží, že podpis prostřednictvím SMS zprávy spadá pod rozsah tzv. prostého podpisu, která představují „data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena a která podepisující osoba používá k podepsání“ (srov. definici elektronického podpisu obsaženou v nařízení EU č. 910/2014), avšak takovýto typ elektronického podpisu ve skutečnosti vůbec nic neříká (a hlavně nezaručuje) o pravé identitě podepisující osoby a rovněž nic neříká o tom, zda „takto podepsaný dokument“ je původní, nezměněný. Soud tak má za to, že s ohledem na definici prostého elektronického podpisu de facto prostá elektronická data volně připojená k elektronickému dokumentu, která navíc mohou být i zpětně jakkoli měněna, nemohou sloužit jako doklad o podpisu (tedy souhlasu jednající strany) tak závažného dokumentu, jakým je smlouva o spotřebitelském úvěru, nadto na částku , částka, se smluvním úrokem 40 % měsíčně. Soud zdůrazňuje, že tato prostá forma elektronického podpisu nemůže sloužit jako doklad o podpisu u prvotního dokumentu při jednání mezi stranami, kdy protistrana jednající elektronicky na dálku fakticky nebyla nijak ověřena, resp. její skutečná totožnost nebyla zjištěna. Soud v tomto směru poukazuje na jistou „skrytost a anonymitu“ internetového prostředí, v němž může prakticky kdokoli za využití minimálního úsilí a se základními znalostmi o fungování tohoto prostředí vystupovat jménem kohokoli, a to často i za využití reálných osobních údajů (včetně ofocených dokladů totožnosti, kterými žalobkyně rovněž v dané věci disponuje) takovéto osoby. Zdejší soud se tak ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Praze uvedené ve sp. zn. 27 Co 327/2018, že tzv. „prostý elektronický podpis“ nemůže být dokladem o tom, že určitý dokument podepsala určitá osoba.

27. Soud sice nepřehlíží apel unijního normotvůrce, aby soudy neodepíraly elektronickému podpisu právní účinky a odepíraly jejich provedení v soudním řízení jenom proto, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy, avšak má za to, že tento apel v žádném případě neznamená bezvýhradní závěr o akceptovatelnosti prostého elektronického podpisu bez dalšího ve všech možných situacích a de facto jeho postavení naroveň jiným typům elektronických podpisů, které v sobě „garantují“ neměnnost elektronického právního jednání a zaručují identitu jednající osoby. Pokud by tomu tak bylo, není soudu zřejmé, proč by jak unijní, tak i národní zákonodárce, rozlišovat jednotlivé „typy elektronických podpisů“, když by dle zavedené praxe žalobkyně postačoval jakýkoli podpis pro závazné právní jednání domněle jednající osoby, jejíž identita by však byla naprosto neodhalená.

28. Soud tak má za to, že prostý elektronický podpis by byl akceptovatelný v jiných situacích, např. pokud by se objevoval až v následné komunikaci po řádném ověření protistrany včetně jasného stanovení způsobu použití takové elektronické komunikace, nikoli však tehdy, kdy se jedná o doklad o uzavření „zakládajícího, ustanovujícího právního jednání“, tedy úkonu na počátku smluvního vztahu, kdy neexistuje mezi stranami žádná předchozí ujednání a závazné ověření protistrany. Pokud během tohoto „zakládajícího, ustavujícího právního jednání“ (zde v podobě údajného uzavření smlouvy o úvěru), identita protistrany nebyla ověřena, soud nemůže s ohledem na možné dalekosáhlé následky pro právní jednání na internetu a nebezpečí jednání pod cizí identitou akceptovat prostý elektronický podpis jako doklad o právně závazném jednání údajné osoby.

29. Soud nepřehlíží, že žalobkyně disponuje osobními údaji žalovaného. Rovněž nepřehlíží, že žalobkyně disponuje fotokopií občanského průkazu či průkazu zdravotní pojišťovny. Avšak tyto skutečnosti nedokládají, že to byl právě a jen žalovaný, kdo dne , datum, uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ve znění předloženém soudu. To, že údajný souhlas (podpis prostřednictvím zaslání SMS kódu) měl být poskytnut z telefonního čísla žalovaného, podle soudu rovněž nedokládá, že to byla právě a jen žalovaný, kdo tento souhlas učinil a že smlouva předložená soudu se v mezidobí nezměnila.

30. Dále soud má za to, že i kdyby odhlédl od výše uvedeného stran neakceptovatelnosti SMS podpisu, pak musí konstatovat, že předmětnou úvěrovou smlouvu by ani tak nemohl posoudit jako platnou. Soud se z moci úřední totiž musí předloženou úvěrovou smlouvou zabývat se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

31. Poskytovatel úvěru je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

32. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona o spotřebitelském úvěru), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

33. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že: „…poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“34. Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES1 byla zapracována do zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen zákon o spotřebitelském úvěru). Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému Aspi), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. Všechna tato uvedená rozhodnutí směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l o. z. a § 588 o. z. (absolutní neplatnost právního jednání). Tento závěr ostatně potvrzuje i aktuálně účinné znění ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

35. Žalobkyně dle soudu neprokázala, že by dostála své povinnosti s odbornou péčí posuzovat schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet úvěr, který je předmětem tohoto sporu. V projednávané věci žalobkyně soudu prokázala pouze tolik, že zjistila výši výplaty žalovaného za měsíce únor až duben 2023 na základě výpisu z jeho bankovního účtu, avšak zjevně s tímto bankovním výpisem dále nepracovala, neboť z něj vyplývá, že žalovaný měl v době uzavírání předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru další úvěr od , právnická osoba, na částku , částka, , aniž by žalobkyně toto jakkoli zvážila. Dále soud poukazuje na měsíční výdaje žalovaného a fakt, že žalovaný zjevně dle předloženého výpisu nedosahoval na svém bankovním účtu konečných zůstatků zakládající jakýkoli odůvodněný předpoklad úhrady jakékoli měsíční splátky (konečný zůstatek na tomto účtu k , datum, byl ve výši -, částka, ). To, že posouzení úvěruschopnosti bylo nesprávné a nedostatečné ostatně podpůrně vyplývá z toho, že žalovaný po poskytnutí předmětné částky ničeho nezaplatil; pokud by posouzení úvěruschopnosti ze strany žalobkyně bylo alespoň částečně správné, soud nevidí důvod, proč žalovaný v dané věci neuhradil ani jednu splátku.

36. Za dané situace se tak žalobkyně s ohledem na ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. měla na reálnou majetkovou situaci žalovaného dále dotázat. Pokud žalobkyně v tomto směru podpůrně tvrdila, že žalovaného lustrovala v příslušných databázích a rejstřících, pak soud k tomuto uvádí, že výsledek tohoto šetření soudu nepředložila.

37. S ohledem na tento dílčí závěr by nemohla předmětná úvěrová smlouva obstát jako platná a soud tak nemohl žalobkyni přiznat právo na zaplacení částky , částka, coby příslušných smluvních nároků.

38. Soud se dále zabýval tím, zda nebylo ze strany žalobkyně poskytnuto žalovanému plnění bez právního důvodu. S ohledem na obsah předložených dokumentů přitom má soud za to, že žalovanému byla od žalobkyně poskytnuta v červnu a červenci 2023 převodem na jeho bankovní účet částka , částka, , kterou žalovaný do dnešního dne nevrátil. Soud tak má za to, že se žalovaný na úkor žalobkyně dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 o. z. bezdůvodně obohatil v rozsahu , částka, , proto uložil žalovanému, aby tuto částku zaplatil.

39. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalobkyni tak podle § 1970 o.z. náleží úrok z prodlení ve výši zákonného úroku z prodlení, tj. stanovený podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném v době počátku prodlení, v rozsahu petitu dle žaloby ze dne , datum, .

40. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než prostřednictvím předžalobní výzvy ze dne , datum, , danou k poštovní přepravě dne , datum, . Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 573 o. z. se tak má za to, že výzva byla žalovanému doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. , datum, , s tím že žalovaný měl dle tohoto oznámení plnit nejpozději do 3 od doručení, , datum, tak měl žalovaný plnit, a od , datum, je žalovaný v prodlení. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. v rozsahu žalobního petitu z žaloby ze dne , datum, (výrok I. rozsudku).

41. Protože úvěrovou smlouvu má soud za neuzavřenou, resp. absolutně neplatnou, tak žalobní nároky plynoucí z této smlouvy (úrok, poplatky, smluvní pokutu a úrok z prodlení) nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku, který byl neplatně sjednán (výrok II.).

42. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce , částka, (po zaokrouhlení z částky , částka, ), přičemž tato částka představuje 31,24 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 65,62 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 34,38 %, neboť žalobkyně požadovala uhrazení částky , částka, , avšak úspěšná byla co do částky , částka, ). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce , částka, a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši , částka, sestávající z částky , částka, za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po , částka, dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky , částka, ve výši , částka, .

43. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně.

44. Soud se v neposlední řadě zabýval dle ustanovení § 160 o. s. ř. otázkou lhůty k plnění k úhradě povinností specifikovaných ve výroku I. tohoto rozsudku. Zde soud dospěl s ohledem na návrh a sdělení žalovaného k závěru, že stanovení povinnosti zaplatit předmětný dluh ve výši , částka, bez poskytnutí výhody splátek by byl nepřiměřeně přísný, proto soud rozhodl o tom, že žalovaný je povinen žalovanou částku hradit v měsíčních splátkách ve výši , částka, . Při stanovení výše měsíčních splátek soud zvážil jak finanční, majetkovou a sociální situaci žalovaného, tak i to, aby stanovením příliš nízkých splátek nebyla nepřiměřeně znevýhodněna žalobkyně. Soud tedy musí s ohledem na okolnosti konkrétního případu zvážit, zda využití této možnosti nezaloží nespravedlivou nerovnováhu mezi zájmy sporných stran. S ohledem na výše uvedené se soudu jeví spravedlivá výše splátek ve výši , částka, měsíčně, přičemž rovnováhu mezi zájmy obou stran soud nastolil i pomocí ztráty výhody splátek pro případ, že by žalovaný některou z nich nezaplatil řádně a včas. Soud má přitom za to, že úhrada jistiny dluhu ve lhůtě do 20 měsíců je dostatečně krátká k tomu, aby takovýto postup žalobkyni nepoškodil, a to s ohledem na nepříznivou zdravotní situaci žalovaného, který zjevně za daného stavu nemůže naráz uhradit částku , částka, . Rovněž soud přihlédnul k tomu, že žalobkyně coby subjekt zaměřený na uzavírání smluv o spotřebitelském úvěru je zjevně dostatečně ekonomicky silná na to, aby zaplacení žalované částky rozložené ve splátkách pro ni představovalo význam zásah do její majetkové podstaty ohrožující její existenci (výrok IV.).