13 C 316/2024

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Skalkou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro zaplacení 15 715 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši , částka, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba ze dne , datum, v části, v níž žalobkyně požadovala, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku , částka, spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši , částka, a zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku , částka, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku , částka, s kapitalizovaným zákonným úrokem ve z prodlení ve výši , částka, za dobu od , datum, do , datum, a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaná dne , datum, uzavřela s žalobkyní prostřednictvím komunikace na dálku úvěrovou smlouvu, na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka , částka, , která byla žalované vyplacena na účet č. , č. účtu, . V průběhu trvání smluvního vztahu však žalovaná zaplatila pouze korunový poplatek za odklad splátky, za což je žalobkyně oprávněna požadovat úhradu poplatku ve výši , částka, . Následně se žalovaná dostala do prodlení, žalobkyně žalovanou proto upomínala, přičemž následně úvěr ke dni , datum, zesplatnila. Žalovaná však následně neuhradila ničeho. Žalobkyně tvrdila, že schopnost žalované řádně uhradit úvěr byla prověřena na základě kontroly v registrech NRKI a BRKI, Solus a prostřednictvím credit scoringu.

2. Žaloba byla žalované doručena dne , datum, , žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav:

4. Z dokumentu s názvem Úvěrová smlouva ID žádosti , číslo, , datum údajného uzavření , datum, , soud zjistil, že žalobkyně se dne , datum, snažila s žalovanou prostřednictvím komunikace na dálku uzavřít smlouvu o úvěru, na jejímž základě jí měla být poskytnuta částka , částka, , za což měla žalovaná celkem zaplatit částku , částka, ve 24 splátkách, přičemž RPSN bylo vypočteno na 49,2 %. Smlouva měla být podepsána žalovanou dle tam uvedených údajů prostřednictvím kódu , číslo, , smlouva byla úspěšně podepsána podpisovým kódem dne: , datum, . K identitě žalované bylo v této smlouvě uvedeno rodné číslo, adresa trvalého pobytu, adresa pro doručování, číslo občanského průkazu, mobilní telefon a e-mail. Úvěr měl být dle této smlouvy zaslán na bankovní účet č. , č. účtu, .

5. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad soud ověřil, že žalovaná takto měla čerpat celkem částku , částka, , přičemž měla následně žalobkyni zaplatit částku ve výši , částka, . Z Opisu výpisu proplacení smlouvy soud zjistil, že žalobkyně měla na účet č. , č. účtu, zaslat dne , datum, částku , částka, , variabilní symbol platby , číslo, – provedení platby vyplývá i z výpisu bankovního účtu č. , hodnota, . Součástí výše popsané úvěrové smlouvy měly být Sazebník platný od , datum, a Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru včetně Informačního memoranda o zpracování osobních údajů.

6. Ze zprávy , právnická osoba, ze dne , datum, soud ověřil, že majitelem a disponentem bankovního účtu č. , číslo, byla žalovaná s tím, že banka eviduje na tomto bankovním účtu příchozí platbu z účtu č. , číslo, vedeného na žalobkyni pod variabilním symbolem , var. symbol, v výši , částka, . Z odpovědi společnosti , právnická osoba, . a , právnická osoba, . soud zjistil, že tyto společnosti nemají informace k telefonnímu číslu , hodnota, . Z odpovědi , právnická osoba, . soud ověřil, že telefonní číslo , tel. číslo, bylo dne , datum, registrováno na osobu žalované. Žalobkyně dále soudu předložila fotokopie jejího občanského průkazu.

7. Stran způsobu uzavření předmětné smlouvy žalobkyně soudu předložila dokument s názvem Dohledání informací o činnosti klienta ze dne , datum, , z něhož vyplývá, že žalobkyně o žalované eviduje její osobní údaje v podobě jména a příjmení, data narození; dále z tohoto dokumentu vyplývá, že SMS zpráva pro registraci měla být zaslána na tel. číslo , tel. číslo, s tím, že elektronický podpis měl pod kódem sms , číslo, přijít z telefonní z tel. číslo , tel. číslo, , čas odeslání SMS , datum, , datum schválení , datum, hodin.

8. Soudu bylo rovněž doloženo, že žalobkyně žalovanou vyzývala k uhrazení jeho dluhu – Výzva před zahájením vymáhání celého úvěru ze dne , datum, , přičemž žalobkyně požadovala uhradit částku , částka, ; Výzva ke splacení celé půjčky ze dne , datum, s tím, že žalovaná má svůj dluh zaplatit do 14 dnů od sepsání výzvy (výzvy byla dána k poštovní přepravě dne , datum, . Dále žalobkyně žalovanou vyzývala k úhradě dluhu v předžalobní výzvě z , datum, .

9. Stran posouzení úvěruschopnosti žalované předložila žalobkyně Potvrzení o provedení ověření bonity klienta - oddělení řízení rizik ze dne , datum, , z něhož vyplývá, že k datu uzavření smlouvy dne , datum, měla žalobkyně o žalované tyto informace: počet dětí 0. Zdrojem příjmů žalované je zaměstnání s výší příjmu , částka, měsíčně, příjem ostatních členů domácnosti , částka, a splátky jiným společnostem dosahují výše , částka, . Z tohoto potvrzení dále vyplývá, že žalobkyně žalovanou v roce 2023 lustrovala v různých registrech.

10. Stran svého postupu při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele předložila žalobkyně metodiku posouzení úvěruschopnosti klienta, přičemž žalobkyně vysvětlila, že při výpočtu MLS klienta započítává částky životních minim klienta a eventuelně jím vyživovaných dětí spolu se splátkovou zátěží klienta včetně splátky schváleného úvěru; do výpočtu MLS domácnosti se krom splátky schváleného úvěru započítává vyšší ze dvou hodnot (buď minimální uvěřitelné výdaje domácnosti nebo celkové pravidelné měsíční výdaje celé domácnosti dle informací poskytnutých klientem). V dané věci bylo MLS klienta vypočteno tak, že zbývající MLS klienta činí částku , částka, (při zohlednění splátek jiným společnostem z Nrki mimo žalobkyni ve výši , částka, a splátek žalobkyni na schváleném úvěru ve výši , částka, a životního minima dospělých ve výši , částka, ) a zbývající MLS domácnosti činí částku , částka, (při zohlednění přijmu ostatních členů domácnosti ve výši , částka, , splátek jiným společnostem z Nrki mimo žalobkyni ve výši , částka, , životního minima členů domácnosti ve výši , částka, , výdajů na bydlení ve výši , částka, a splátek žalobkyni na schváleném úvěru ve výši , částka, ). Z úvěrové zprávy soud ověřil, že u žalované je vedeno celkem , hodnota, existující splátkové operace (přitom 8 jich bylo odmítnuto) a 1 kreditní karta, přičemž žalovaná má mít osobní úvěr, na němž zbývá uhradit částka , částka, s měsíční splátkou , částka, , a osobní úvěr, na němž zbývá uhradit částka , částka, s měsíční splátkou , částka11. Z výpisu obchodního rejstříku žalobkyně soud ověřil její právní existenci.

12. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

13. Podle § 1841 občanského zákoníku smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové a platební nebo pojistné smlouvy, smlouva týkající se penzijního připojištění, směn měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními zdroji.

14. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Podle § 561 odst. 1 občanského zákoníku „K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“16. Podle § 562 odst. 1 o. z., „Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“ Podle § 562 odst. 2 o. z. „Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.“17. Podle čl. 25 odst. 1 nařízení evropského parlamentu a rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (dále jen„ nařízení eIDAS“), elektronickému podpisu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Podle odst. 2 kvalifikovaný elektronický podpis má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

18. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce (dále jen„ adaptační zákon“), k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

19. Podle § 86 odst.1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od , datum, ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

20. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

21. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

22. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

23. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

24. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

25. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

26. Po skutkové stránce má soud s ohledem na výše uvedené prokázané pouze tolik, že žalobkyně se dne , datum, s žalovanou snažila uzavřít úvěrovou smlouvu na částku , částka, , přičemž tyto prostředky žalované skutečně poskytla převodem na její bankovní účet , číslo, . Nemá však za to, že by došlo k vlastnímu uzavření úvěrové smlouvy, natož aby tato byla posouzena jako platná.

27. Výklad ustanovení § 561 a 562 občanského zákoníku stran náležitostí elektronického podpisu se zabýval Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne ze 17. 1. 2019, č. j. 27 Co 327/2018-142, v němž dospěl k závěru, že „Při písemném právním jednání podle ustanovení § 561 odst. 1 o. z. nelze (vlastnoruční) podpis jednající osoby nahradit v elektronické podobě jakýmkoli elektronickým podpisem, ale jen takovým elektronickým podpisem jednající osoby, který je alespoň zaručený a navíc je založen na kvalifikovaném certifikátu, zejména uznávaným nebo kvalifikovaným elektronickým podpisem…. Písemná forma právního jednání učiněného elektronickými prostředky v elektronickém systému není ve smyslu ustanovení § 562 odst. 1 a 2 o. z. zachována, jestliže byly místo dostatečně důvěryhodného elektronického podpisu (§ 561 odst. 1 o. z.) použity elektronické prostředky takových vlastností, které v době, kdy je právní jednání činěno, neumožňují zachycení obsahu právního jednání a určení osoby, která toto jednání činí (jednající osoby), se značnou úrovní důvěry. Určení obsahu právního jednání a jednající osoby musí být možné s dostatečnou spolehlivostí již na základě použitých elektronických prostředků, nikoli až z následných jiných okolností (faktické chování, nesporné tvrzení apod.).“28. Soud má za to, že výše uvedené závěry stran „neakceptovatelnosti“ prostého elektronického podpisu jsou aplikovatelné i v projednávané věci. Soud nepřehlíží, že podpis prostřednictvím SMS zprávy spadá pod rozsah tzv. prostého podpisu, která představují „data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena a která podepisující osoba používá k podepsání“ (srov. definici elektronického podpisu obsaženou v nařízení EU č. 910/2014), avšak takovýto typ elektronického podpisu ve skutečnosti vůbec nic neříká (a hlavně nezaručuje) o pravé identitě podepisující osoby a rovněž nic neříká o tom, zda „takto podepsaný dokument“ je původní, nezměněný. Soud tak má za to, že s ohledem na definici prostého elektronického podpisu de facto prostá elektronická data volně připojená k elektronickému dokumentu, která navíc mohou být i zpětně jakkoli měněna, nemohou sloužit jako doklad o podpisu (tedy souhlasu jednající strany) tak závažného dokumentu, jakým je smlouva o úvěru, nadto na částku , částka, . Soud zdůrazňuje, že tato prostá forma elektronického podpisu nemůže sloužit jako doklad o podpisu u prvotního dokumentu při jednání mezi stranami, kdy protistrana jednající elektronicky na dálku fakticky nebyla nijak ověřena, resp. její skutečná totožnost nebyla zjištěna. Soud v tomto směru poukazuje na jistou „skrytost a anonymitu“ internetového prostředí, v němž může prakticky kdokoli za využití minimálního úsilí a se základními znalostmi o fungování tohoto prostředí vystupovat jménem kohokoli, a to často i za využití reálných osobních údajů (včetně ofocených dokladů totožnosti) takovéto osoby. Zdejší soud se tak ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Praze uvedené ve sp. zn. 27 Co 327/2018, že tzv. „prostý elektronický podpis“ nemůže být dokladem o tom, že určitý dokument podepsala určitá osoba. Podpůrně soud odkazuje na rozdílná data a hodiny údajného podepsání předmětné smlouvy o úvěr, podle níž k podpisu mělo dojít dne , datum, , kdežto dle dokumentu Dohledání informací o činnosti klienta SMS byla zaslána , datum, avšak datum schválení je , datum, hodin. Soudu tak není zřejmé, ke kterému okamžiku a na základě čeho žalobkyně předmětný „elektronický podpis“ na danou úvěrovou smlouvu připojila a zda takovýto dokument odpovídá tomu, s čím měla žalovaná údajně dle tvrzení žalobkyně souhlasit.

29. Soud sice nepřehlíží apel unijního normotvůrce, aby soudy neodepíraly elektronickému podpisu právní účinky a odepíraly jejich provedení v soudním řízení jenom proto, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy, avšak má za to, že tento apel v žádném případě neznamená bezvýhradní závěr o akceptovatelnosti prostého elektronického podpisu bez dalšího ve všech možných situacích a de facto jeho postavení naroveň jiným typům elektronických podpisů, které v sobě „garantují“ neměnnost elektronického právního jednání a zaručují identitu jednající osoby. Pokud by tomu tak bylo, není soudu zřejmé, proč by jak unijní, tak i národní zákonodárce, rozlišovat jednotlivé „typy elektronických podpisů“, když by dle zavedené praxe žalobkyně postačoval jakýkoli podpis pro závazné právní jednání domněle jednající osoby, jejíž identita by však byla naprosto neodhalená.

30. Soud tak má za to, že prostý elektronický podpis by byl akceptovatelný v jiných situacích, např. pokud by se objevoval až v následné komunikaci po řádném ověření protistrany včetně jasného stanovení způsobu použití takové elektronické komunikace, nikoli však tehdy, kdy se jedná o doklad o uzavření „zakládajícího, ustanovujícího právního jednání“, tedy úkonu na počátku smluvního vztahu, kdy neexistuje mezi stranami žádná předchozí ujednání a závazné ověření protistrany. Pokud během tohoto „zakládajícího, ustavujícího právního jednání“ (zde v podobě údajného uzavření smlouvy o úvěru), identita protistrany nebyla ověřena, soud nemůže s ohledem na možné dalekosáhlé následky pro právní jednání na internetu a nebezpečí jednání pod cizí identitou akceptovat prostý elektronický podpis jako doklad o právně závazném jednání údajné osoby.

31. Soud nepřehlíží, že žalobkyně disponuje osobními údaji žalované. Rovněž nepřehlíží, že žalobkyně disponuje fotokopií jejího občanského průkazu. Avšak tyto skutečnosti nedokládající, že to byla právě a jen žalovaná, kdo dne , datum, uzavřela smlouvu o úvěru ve znění předloženém soudu. To, že údajný souhlas (podpis prostřednictvím zaslání SMS kódu) měl být poskytnut z telefonního čísla žalované podle soudu rovněž nedokládá, že to byl právě a jen žalovaná, kdo tento souhlas učinil a že smlouva předložená soudu se v mezidobí nezměnila.

32. Dále soud má za to, že i kdyby odhlédl od výše uvedeného stran neakceptovatelnosti SMS podpisu, pak musí konstatovat, že předmětnou úvěrovou smlouvu by ani tak nemohl posoudit jako platnou. Soud se z moci úřední totiž musí předloženou úvěrovou smlouvou zabývat se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

33. Poskytovatel úvěru je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

34. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona o spotřebitelském úvěru), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

35. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že: „…poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“36. Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES1 byla zapracována do zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen zákon o spotřebitelském úvěru). Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému Aspi), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. Všechna tato uvedená rozhodnutí směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l o. z. a § 588 o. z. (absolutní neplatnost právního jednání). Tento závěr ostatně potvrzuje i aktuálně účinné znění ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

37. Žalobkyně dle soudu neprokázala, že by dostála své povinnosti s odbornou péčí posuzovat schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet úvěr, který je předmětem tohoto sporu. V projednávané věci žalobkyně sice soudu předložila obsáhlé vyjádření ze dne , datum, a metodiku posouzení úvěruschopnosti, v nichž popisovala svou praxi posuzování úvěruschopnosti žadatelů o úvěr prostřednictvím statistického modelu, který vychází pouze z tvrzených údajů předložených žadateli, neboť požadavek na doložení příjmové stránky se ukázal být jako nedostatečný, jelikož doložení příjmů za minulé období nedokládá, že tyto příjmy bude dosahovat i budoucnosti, proto žalobkyně vychází ze statistických údajů, na jejichž základě bylo vypočteno kreditní skóre žalované, jež dovolilo závěr o poskytnutí předmětného úvěru.

38. Soud však má za to, že obecná, avšak velmi obsáhlá tvrzení o přípustnosti statistického modelu, aniž by žalobkyně soudu doložila a vysvětlila konkrétní parametry tohoto modelu, pouze maskují skutečnost, že žalobkyně fakticky vychází pouze z údajů, které o sobě při uzavírání příslušné úvěrové smlouvy sdělí úvěrovaný (spotřebitel) sám, aniž by tyto vyjma kontroly v příslušných nebankovních registrech jakkoli ověřovala. Takový postup soud nemůže akceptovat (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 2. 2023, č. j. 8 Co 216/2022-162, odst. 8). Soud přitom má za to, že i kdyby soudu byly doloženy a prokázány jednotlivé aspekty žalobkyní používaného „statistického modelu“ (zejm. jak dopočítává pravděpodobnou výši příjmu v budoucnosti), musí poukázat na to, že za situace, kdy žalovaná dle výpisu z nebankovních registrů má měsíčně splácet jiným subjektům další úvěry, přičemž jiné úvěry měly být krátce před uzavření předmětné smlouvy o úvěr „odvolány“, přičemž tyto „jiné úvěry“ jsou na částky v řádech desetitisíců či statisíců, aniž by bylo zkoumáno, zda žalovaná obdržela na základě těchto jiných úvěrů jakékoli prostředky, které by případně měla i splácet, není zřejmá skutečná majetková situace žalované. Soud se rovněž pozastavuje nad tím, že ačkoli dle žalobkyně má mít žalovaná měsíční příjem , částka, (který však nebyl nijak doložený a ověřený), potřebuje se půjčit , částka, za situace, kdy má mít měsíční náklady spolu se splátkou předmětného úvěru dle žalobkyně pouze ve výši , částka, , přičemž ostatní člen domácnosti má mít příjem pouze ve výši , částka, . Tyto výpočty jsou nadto rozporné s těmi informacemi obsažené v Potvrzení o provedení ověření bonity klienta - oddělení řízení rizik, v němž je informace o tom, že žalovaná má měsíční splátku jiným úvěrovým společnostem ve výši , částka, . Soud má za to, že z těchto údajů vyplývá, že příjmy a výdaje domácnosti žalované jsou zjevně nesmyslné. Za takových okolností se žalobkyně měla o to více zabývat příjmovou a výdajovou stránkou u žalovaného.

39. Soud tak nemá za to, že by v dané věci došlo k řádnému zjištění majetkové situace žalované. Pokud žalobkyně podpůrně používá metodiku výpočtu MLS, pak soud poukazuje na její rozpornost v dané věci, neboť při výpočtu MLS klienta počítá pouze s výdajem spočívajícím v životním minimu dospělého člena domácnosti, avšak v případě výpočtu MLS domácnosti najednou mezi výdaje zahrnuje minimální výdaje na bydlení ve výši , částka, (aniž by tyto výdaje byly jakkoli doloženy a osvětleny). Soud přitom nemá za to, že by tyto blíže nedoložené výdaje neměla hradit alespoň zčásti žalovaná. Naopak má za to, že tyto výdaje byly pouze při výpočtu MLS klienta přehlédnuty tak, aby konečný výpočet vyšel tím způsobem, aby bylo možné předmětný úvěr poskytnout. Takovouto praxi hodnocení úvěruschopnosti nemůže soud považovat za správnou a dostatečnou40. Za dané situace se tak žalobkyně s ohledem na ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. měla na reálnou majetkovou situaci žalované dotázat, aby tato vysvětlila, jaké má měsíční příjmy a jak s nimi nakládá, nikoli vycházet ze svého „statistického modelu“. Soud sice nepopírá tvrzení žalobkyně, že statistické modely mohou při posuzování úvěruschopnosti dle zákona č. 257/2016 Sb. být velmi nápomocné, ale to pouze za situace, pokud jsou do nich zadány relevantní údaje. Jestliže v projednávané věci podle soudu musely vyvstat pochybnosti o reálné situaci žalované, nelze vycházet z toho, že vše tento statistický model, který je neúspěšný dle tvrzení žalobkyně pouze v 1,5% případech, vyřeší. Ostatně to, že v projednávané věci došlo ke zjevnému pochybení při posouzení úvěruschopnosti žalované soudu vyplývá i z toho, že žalovaná zaplatila žalobkyni pouze , částka, .

41. S ohledem na tento dílčí závěr by nemohla předmětná úvěrová smlouva obstát jako platná a nemohl by tak žalobkyni přiznat právo na zaplacení částky , částka, coby příslušných smluvních nároků.

42. Soud se dále zabýval tím, zda nebylo ze strany žalobkyně poskytnuto žalované plnění bez právního důvodu. S ohledem na obsah předložených dokumentů přitom má soud za to, že žalované byla od žalobkyně poskytnuta v červenci 2023 převodem na její bankovní účet částka , částka, , kterou žalovaná do dnešního dne vrátila pouze ve výši , částka, . Soud tak má za to, že se žalovaná na úkor žalobkyně dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 o. z. bezdůvodně obohatila v rozsahu , částka, , proto uložil žalované, aby tuto částku zaplatila.

43. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalobkyni tak podle § 1970 o. z. náleží úrok z prodlení ve výši zákonného úroku z prodlení, tj. stanovený podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném v době počátku prodlení.

44. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovanou vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než prostřednictvím výzvy ze dne , datum, , danou k poštovní přepravě dne , datum, . Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 573 o. z. se tak má za to, že výzva byla žalované doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. , datum, , s tím že žalovaná měla dle tohoto oznámení vrátit celou částku nejpozději do 14 dnů od sepsání tohoto dopisu, , datum, tak měla žalovaná plnit, a od , datum, je žalovaná v prodlení. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. v rozsahu žalobního petitu z žaloby ze dne , datum, (výrok I. rozsudku).

45. Protože úvěrovou smlouvu má soud za neuzavřenou, resp. absolutně neplatnou, tak žalobní nároky plynoucí z této smlouvy (úrok, poplatky, smluvní pokutu a úrok z prodlení) nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku, který byl neplatně sjednán (výrok II.).

46. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce , částka, (po zaokrouhlení z částky , částka, ), přičemž tato částka představuje 27,26 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 63,63 % a úspěchu žalované v rozsahu 36,37 % při sečtení všech kapitalizovaných částek, které žalobkyně požadovala po žalované uhradit oproti výsledné výši, kterou soud uložil žalované uhradit). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce , částka, a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši , částka, sestávající z částky , částka, za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po , částka, dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky , částka, ve výši , částka, .

47. Soud k tomu uvádí, že nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů za vyjádření ze dne , datum, , neboť tam uvedené skutečnosti týkající se posouzení úvěruschopnosti žalované měly být podle názoru zdejšího soudu s ohledem na předmět činnosti žalobkyně a argumentaci uplatněnou v žalobě uvedeny v rámci samotné žaloby; není tedy důvod přiznávat žalobkyni náhradu za toto podání, neboť podle soudu nebylo učiněno účelně.

48. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně. Lhůta ke splnění rozsudkem uložených povinností je stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné soud neshledal důvod.