13 C 368/2023

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Skalkou ve věci žalobce: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozený Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 zastoupený advokátem Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0 proti žalované: Anonymizováno Anonymizováno - Anonymizováno Anonymizováno Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/2 sídlem Adresa zástupce zainteresované osoby 0/1 pro náhrada škody ve formě úroků z prodlení

I. Žaloba ze dne , datum, , kterou se žalobce domáhal, aby soud uložil žalované zaplatit mu částku , částka, , , částka, a , částka, , se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladu řízení v částce , částka, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se domáhal rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částky , částka, , , částka, a , částka, . Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobce byl nezákonně trestně stíhán, přičemž trestní stíhání bylo zahájeno usnesením PČR KŘP , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Územní odbor , adresa, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, j. , Anonymizováno, -, Anonymizováno, -, Anonymizováno, /, Anonymizováno, ze dne , datum, , kdy obžaloba byla podána k Okresnímu soudu v Litoměřicích na podzim 2014 pro podezření ze spáchání trestného činu Porušování povinnosti při správě cizího majetku dle § 255 odst. 1, 2 písm. a) b TZ a z přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti dle § 221 odst. 1, odst. 2 písm. a) TZ. Rozsudkem Okresního soudu v , Anonymizováno, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , byl žalobce obžaloby zproštěn, odvolání státního zástupce bylo usnesením Krajského soudu v , adresa, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, zamítnuto. K samotnému žalovanému nároku žalobce sdělil, že s ohledem na vedení tohoto trestního stíhání mu byl opožděně vyplacen nárok na výsluhový příspěvek, nárok na odchodné a peněžitý dar (tyto mu sice nakonec byly poskytnuty, ale až po pravomocném skončení trestního řízení), tudíž mu za období tohoto stíhání vznikl podle jeho názoru nárok na úrok z prodlení, kterého se žalobce domáhá v režimu zákona č. 82/1998 Sb., po žalované. Zdůraznil, že v předmětné věci úroky z prodlení představují příslušenství dluhu, které případně vyrovnává bezdůvodné obohacení dlužníka, který po dobu prodlení neoprávněně užíval věřitelovy peněžní prostředky. Co se týče ukončení jeho služebního poměru, pak vysvětlil, že ten by za normálního běhu věcí byl dozajisté prodloužen; protože však byl trestně stíhán, k prodloužení služebního poměru dojít nemohlo.

2. Žalovaná se k věci vyjádřila podáním ze dne , datum, , v němž souhlasila s tím, že žalobce dne , datum, uplatnil z důvodů v žalobě popsaných nárok na náhradu škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., v celkové výši , částka, . Žalovaná vyjádřila názor, že k žádnému prodlení se závazkem ze strany žalované v souvislosti s tvrzeným vznikem škody nedošlo, neboť žalobci byly veškeré jeho nároky v mezidobí vyplaceny, tudíž k žádnému zmenšení majetku žalobce nedošlo. Měla rovněž za to, že o nárocích žalobce týkající se jeho výsluh rozhoduje Ministerstvo obrany, nikoli žalovaná. V neposlední řadě poukázala na to, že služební poměr žalobce zanikl uplynutím doby trvání, nikoli v souvislosti s trestním stíháním, proto v projednávané věci není příčinná souvislost mezi trestním stíháním žalobce a vznikem škody.

3. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: Z usnesení PČR KŘP Ústeckého kraje ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, -, Anonymizováno, soud zjistil, že vůči žalovanému bylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu Porušení povinnosti při správě cizího majetku dle ustanovení § 255 trestního zákona, Porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 trestního zákoníku, Porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 trestního zákoníku, přičemž trestní řízení vůči němu bylo skončeno až na základě usnesení Krajského soudu v , adresa, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, . Z výnosu Agentury personalistiky AČR ze dne , datum, vyplývá, že služební poměr žalobce zanikl k , datum, . Dle potvrzení o délce výkonu vojenské činné služby ze dne , datum, žalobcův služební poměr dosáhnul 36 roků, 4 měsíců a 10 dnů. Rozhodnutím , Anonymizováno, , Anonymizováno, ze dne , datum, bylo žalobci přiznáno odchodné ve výši , částka, ; částka byla žalobci zaslána , datum, . Ministerstvo obrany dalším rozhodnutím ze dne , datum, žalobci přiznalo výsluhový příspěvek od , datum, , včetně jeho navýšení v následujících letech; doplatek výsluhového příspěvku za období od ledna 2015 do , datum, činil částku , částka, ; částka byla žalobci vyplacena dne , datum, . Rozhodnutím , Anonymizováno, ze dne , datum, byla žalobci přiznána částka , částka, coby peněžitý dar za období od , datum, do , datum, . Z žádosti ze dne , datum, soud ověřil, že žalobce u žalované vznesl nárok na náhradu škody ve formě úroků z prodlení z opožděně vyplacených náhrad, přičemž žalovaná potvrdila přijetí tohoto podání přípisem ze dne , datum, . Ze záznamu o pohovoru ze dne , datum, soud ověřil, že žalobci byla stanovena doba trvání služebního poměru na dobu určitou do , datum, .

4. K žádosti žalobce o poskytnutí odškodnění za nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 přijala žalovaná stanovisko ze dne , datum, , v němž žalobci nárok na náhradu škody nepřiznala.

5. V čestném prohlášení ze dne , datum, , tituly před jménem, , jméno FO, uvedl, že žalobce splňoval podmínky pro prodloužení jeho služebního poměru s ohledem na to, že žalobce jako , Anonymizováno, působil v armádě více než 30 let s vynikajícím hodnocením. Závazek na další roky mu nebyl prodloužen pouze z důvodu probíhajícího trestního stíhání.

6. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“) platí, že „Stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.“ Podle ustanovení § 2 zákona č. 82/1998 Sb., „Odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona se nelze zprostit.“ Podle § 15 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., „Přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku.“7. Jak soud uvedl během jednání proběhnuvšího dne , datum, , má mezi účastníky za nesporné tyto skutečnosti (přičemž s tímto vymezením souhlasili i samotní účastníci): Žalobce byl vojákem z povolání, vůči němuž bylo v roce 2012 zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu Porušení povinnosti při správě cizího majetku dle ustanovení § 255 trestního zákona, Porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 trestního zákoníku, Porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 221 trestního zákoníku, přičemž trestní , Anonymizováno, vůči němu bylo skončeno až na základě usnesení Krajského soudu v , adresa, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, . Z důvodu vedení tohoto trestního řízení byly žalobci vyplaceny výsluhový příspěvek, odchodné a poskytnut peněžitý dar až v roce 2021, resp. 2022. Žalobce se žalobou domáhá proplacení úroků z prodlení za to, že tyto nároky mu byly vyplaceny v letech 2021, resp. 2022, nikoli v roce 2015 (resp. 2013 v případě peněžitého daru), jako by tomu bylo v situaci, kdyby vůči němu nebylo vedeno trestní řízení. Mezi stranami rovněž není sporné, že žalobci byly výsluhové nároky podle zákona č. 221/1999 Sb., fakticky vyplaceny. Mezi stranami je však sporné, zda s ohledem na jejich vyplacení až po skončení trestního řízení vznikl žalobci nárok na úrok z prodlení za opožděné vyplacení těchto výsluh.

8. Výkladem zákona č. 82/1998 Sb., ve vztahu k úroku z prodlení se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , podle jehož právní věty „Obviněnému, který v trestním řízení složil peněžitou záruku nahrazující vazbu, nenáleží úrok z prodlení za dobu opožděného vrácení kauce.“ V odůvodnění tohoto rozhodnutí je pak konstatováno, že „Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolatel se svojí žalobou domáhá, aby mu byly uhrazeny zákonné úroky z prodlení na náhradu škody za neoprávněné užívání peněžité záruky (tj. v podstatě ušlý zisk). V žalobě žalobce opakovaně a nejednoznačně uvádí, že žádá o náhradu škody, popř. tuto škodu klasifikuje jako ušlý zisk. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 93/2015 uzavřel, že stát za podmínek ustanovení § 7 a násl. OdpŠk zásadně odpovídá i za škodu představovanou náklady, které obviněný vynaložil v souvislosti s podáním návrhu na peněžitou záruku (§ 73a tr. řád), zajištěním finančních prostředků na peněžitou záruku a složením peněžité záruky, lze-li vynaložené náklady považovat za adekvátní. Ve vztahu k projednávané věci se z obsahu spisu podává, že žalobci v období mezi , datum, a , datum, byla žalovanou nezákonně zadržována peněžitá záruka. Dovolatel dobrovolně poskytl peněžitou záruku, a očekával, že v případě jeho nástupu do výkonu odnětí svobody mu bude peněžitá záruka vrácena zpět.Žalobci však úroky z prodlení v dané situaci nenáleží z důvodu, že povinnost k jejich úhradě nelze v posuzovaném případě dovozovat z ustanovení § 517 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a z nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky. Povinnost státu vrátit složenou peněžitou kauci není závazkem vyplývajícím ze soukromoprávních vztahů (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , uveřejněný pod číslem 82/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který se zabýval nárokem na úroky z prodlení v případě prodlení s vyplacením částečného invalidního důchodu, a rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , ve kterém Nejvyšší správní soud učinil obdobný závěr ve vztahu k úrokům z prodlení s vyplácením výsluhového příspěvku, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , ve kterém Nejvyšší správní soud totéž konstatoval ve vztahu k výplatě invalidního důchodu), ale veřejnoprávním, neboť plyne z , podezřelý výraz, řádu. U prodlení se splněním veřejnoprávní povinnosti vzniká povinnost hradit úrok z prodlení jen tehdy, jestliže tak stanoví právní předpis. Jestliže povinnost hradit úrok z prodlení ze složené peněžité záruky neupravuje , podezřelý výraz, řád ani jiný zvláštní předpis, pak nárok na jeho výplatu žalobci nemohl vzniknout.“9. Ve vztahu k úrokům z prodlení pak zdejší soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , podle kterého „Stát se ocitá v prodlení s náhradou škody způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem teprve marným uplynutím lhůty šesti měsíců ode dne, kdy poškozený nárok řádně uplatnil u ústředního orgánu, a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty jej stíhá povinnost zaplatit poškozenému též úrok z prodlení.“10. Podpůrně dále soud na závěry obsažené v odborné literatuře ohledně přiznání úroku z prodlení (viz komentář Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 4. vydání, 2017, s. 1 - 31: P. Vojtek).

11. Soud má za to, že s ohledem na výše uvedené právní názory Nejvyššího soudu uvedené v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1757/2014 a sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, nelze nárok žalobce na přiznání úroků z prodlení přiznat. Soud sice nepopírá, že v důsledku vedení předmětného trestního řízení žalobci byly vyplaceny jím požadované nároky s ukončením jeho služebního poměru vojáka až v letech 2021 a 2022, nikoli v době ukončení jeho služebního poměru k , datum, , avšak jen na základě této skutečnosti nemůže žalobci nárok na úrok z prodlení přiznat. Soud připomíná, že žalobce v projednávané věci požadoval úroky z prodlení v režimu zákona č. 82/1998 Sb., přičemž v takovém případě je nutné, aby se „v plném rozsahu podřídil jeho režimu“. Zákon č. 82/1998 Sb., přitom úroky z prodlení umožňuje žadatelům přiznat jen poté, co se příslušný úřad dostane do prodlení s výplatou škody v souladu s § 15 zákona č. 82/1998 Sb. Soud přitom nezjistil (a žalobce to přitom v projednávané věci ani netvrdil), že by se žalovaná dostala do prodlení s výplatou nároku dle zákona č. 82/1998 Sb.

12. Jestliže žalobce v tomto směru za problematické považuje to, že předmětné výsluhy spojené s ukončením jeho služebního poměru mu byly přiznány a vyplaceny v letech 2021 a 2022, nikoli v době faktického ukončení jeho služebního poměru, pak soud zdůrazňuje, že ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. je důležité pouze to, zda tyto nároky (byť pozdržené z důvodu vedení trestního stíhání vůči žalobci) mu byly nakonec přiznány a vyplaceny či nikoli. Zákon č. 82/1998 Sb., jako speciální předpis na poli náhrady škody způsobené orgánem veřejné moci totiž neobsahuje ustanovení, jež by zakládalo právo na přiznání úroků z prodlení z důvodu vyplacení nároku dle jiného předpisu „opožděně“ v souvislosti s vedením trestního řízení, které však neskončilo odsouzením takové osoby, oproti stavu, kdy by žádné trestní stíhání s takovou osobou vedeno nebylo. Soud tak má za to, že žádné právo na přiznání úroků z prodlení z důvodu „opožděného vyplacení dávky souvisejících s ukončením služebního poměru“ žalobci nenáleží.

13. Soud sice nepřehlíží, že se žalobce v letech 2012 až 2021 ocitnul ve značné právní nejistotě s ohledem na probíhající trestní stíhání, ovšem jen na základě této skutečnosti nelze žalobci přiznat veškeré jím vyčíslené nároky. Soud tak musí rozlišovat mezi újmou, která byla žalobci způsobena vedením trestního stíhání a kterou žalobce pravděpodobně po žalované rovněž požaduje uhradit, a mezi dalšími tvrzenými újmami přímo či nepřímo související s vedením tohoto trestního řízení. Mezi tyto „přímo či nepřímo“ související újmy sice žalobce v projednávané věci uvádí úrok z prodlení z titulu opožděné úhrady výsluhových nároků oproti stavu, kdy by žádné trestní stíhání s ním nebylo vedeno, avšak soud má za to, že setrvalá rozhodovací praxe civilních soudů, kterou by měl zdejší soud zásadně následovat (viz ustanovení § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), dospívá k závěru, že žádný úrok z prodlení z důvodu opožděné platby (ať už v podobě vrácení kauce nebo jako tomu bylo v projednávané věci v případě vyplacení dávek sociálního zabezpečení – viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ), zákon č. 82/1998 Sb. nepřiznává.

14. Na tomto závěru přitom nic nemůže změnit ani polemika žalobce nad tím, že v případě kauce (jejíž vrácení a případný úrok z takto poskytnutých peněžních prostředků byl řešen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ) zaplacené v režimu trestního řádu s těmito peněžními prostředky orgán veřejné moci nemůže nakládat, kdežto v projednávané věci s opožděně vyplacenými prostředky mohl orgán veřejné moci v mezidobí nakládat, neboť žádné ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. nezohledňuje, zda stát s těmito prostředky mohl či nemohl nakládat. Soudu ostatně ani není zřejmé, na základě čeho žalobce dovozuje, že žalovaná mohla s těmito prostředky v mezidobí nakládat – pokud totiž nebyly splněny podmínky pro přiznání určité dávky (ať už z jakéhokoli důvodu, přičemž soud se k zákonnosti jednotlivých rozhodnutí Ministerstva obrany, jimiž byly žalobci jednotlivé nároky přiznány, nevyjadřuje, neboť toto nebylo předmětem daného řízení), neexistovaly v dané chvíli žádné peněžní prostředky žalobce, které měl v držení orgán veřejné moci a s nimiž by mohl „svévolně“ na úkor žalobce nakládat.

15. Jestliže žalobce v neposlední řadě v průběhu řízení počal tvrdit, že nárok by měl být přiznán z titulu případného bezdůvodného obohacení žalované, pak rovněž této argumentaci nemohl soud přisvědčit. Pokud totiž nárok žalobci na žalovanou částku nevznikl z jím tvrzeného titulu úroku z prodlení s ohledem na výše uvedenou judikaturu, nelze tuto překážku obejít tím, že žalobce počne tvrdit, že se žalovaná bezdůvodně na jeho úkor obohatila, neboť tím by zjevně došlo k popření výše uvedeného. Soud tedy připomíná, že za období let 2015 až 2021 nelze žalobci přiznat nárok z titulu tvrzených úroků z prodlení či z bezdůvodného obohacení, neboť v tomto období žalobce zjevně nárok na výplatu příslušných výsluhových dávek s ohledem na probíhající trestní stíhání nesplňoval – k tomu viz ustanovení § 143 odst. 8 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolení, ve znění pozdějších předpisů. Příslušné podmínky začal žalobce splňovat až po pravomocném skončení tohoto řízení, v němž byl obvinění zproštěn, přičemž tyto nároky žalobci zjevně dle předložených výpisů z bankovních účtů vyplaceny byly. Případné pochybení Ministerstva obrany při rozhodování o těchto nárocích v roce 2021 (žalobcem nadto netvrzená a ani neprokázaná) podle názoru zdejšího soudu přitom nelze řešit v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., vedeného s žalovanou z titulu údajného prodlení spočívajícího v tom, že výše uvedené výsluhové náležitosti by za jiného běhu okolností (v podobě nevedení předmětného trestního , Anonymizováno, vůči žalobci) byly žalobci vyplaceny daleko dříve.

16. Co se týče návrhu žalobce na provedení výslechu , tituly před jménem, , jméno FO, či členů komise, kteří rozhodovali o prodloužení služebního poměru žalobce, pak k tomuto soud uvádí, že tyto důkazní návrhy žalobce neprovedl pro nadbytečnost, neboť tito svědkové by mohli potvrdit pouze to, zda by žalobci byl v letech 2014/2015 prodloužen služební poměr či nikoli. Tato otázka je však pro posouzení jím vzneseného nároku na vyplacení úroků z prodlení z titulu údajné opožděné výplaty výsluhových nároků bezpředmětná. Soud přitom nárok žalobce nezamítl z důvodu neunesení důkazního břemene či břemene tvrzení ze strany žalobce, ale z důvodu, že zákon č. 82/1998 Sb., mu právo na jím požadované plnění nepřiznává.

17. S ohledem na tuto skutečnost musel soud žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce , částka, . Tyto náklady sestávají nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka , částka, představující , částka, za každý ze dvou úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky. Soud přitom přiznal žalované náhradu pouze za dva úkony v podobě vyjádření žalované ze dne , datum, a dále za účast na jednání soudu dne , datum, . Soudu nebylo doloženo, že by žalovaná v projednávané věci vykonala ještě další úkon, za nějž by jí náležela náhrada ve smyslu vyhlášky č. 254/2015 Sb.