13 C 382/2023

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Skalkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 17 755,59 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 199,99 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 199,99 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba ze dne [datum] se v části, v níž se žalobkyně domáhala toho, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 7555,6 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 15% ročně z částky 15 059,87 Kč od [datum] do [datum] a zákonný úrok z prodlení ve výši 15% ročně z částky 4859,88 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1107,83 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 13 431,95 Kč a náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 15 059,87 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 15 059,87 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 15 %, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 107,83 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 13 431,95 Kč, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč a částku 2 695,72 Kč. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný dne [datum] uzavřel se společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitel“) v písemné formě smlouvu o podnikatelském úvěru [číslo] na jejím základě žalovaný obdržel finanční hotovost ve výši 20 000 Kč, za což se žalovaný zavázal uhradit částku 37 184 Kč. Fakticky však zaplatil pouze 9 800,01 Kč. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni postoupena na základě Rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] a dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. V žalobě ze dne [datum] žalobkyně jako žalovaného označila nepodnikající fyzickou osobu. Podáním ze dne [datum] však uvedla, že žalobu ze dne [datum] opravuje tak, že žalovaného žaluje jako podnikatelskou fyzickou osobu.

2. Žaloba byla žalovanému doručena dne [datum], žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a v průběhu celého řízení nevznesl žádné námitky proti žalobkyní shora specifikované, uplatněné pohledávce ve výši shora specifikované, ani co do důvodu, ani co do výše. Žalovaný neprokázal, že žalobkyni zaplatil žalovanou částku ve lhůtě její splatnosti.

3. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: Žalovaný dne [datum] uzavřel s původním věřitelem dokument s názvem„ smlouva o podnikatelském úvěru [číslo]“, na jehož základě mu byla v hotovosti poskytnuta částka 20 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splácet ve 14 splátkách ve výši 2 656 Kč. Z dokumentu s názvem Žádost o úvěr pro podnikatele ze dne [datum] vyplývá, že žalovaný je držitelem živnostenského oprávnění [příjmení] obchodu a služeb, k čemuž měl doložit daňové přiznání (toto ale nebylo soudu předloženo), s tím, že je svobodný a že bydlí ve vlastní nemovitosti. Má mít středoškolské vzdělání a mít jedno vyživované dítě. Žalovaný má mít osobní bankovní účet, přičemž měl rovněž prohlásit, že měsíční příjem z jeho podnikání činí částku 25 000 Kč a měsíční výdaje jsou 8 500 Kč.

4. Z dokumentů Rámcová smlouva o postoupení pohledávek ze dne [datum], Dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] (kde žalovaný je uveden bodem 283), Dodatku [číslo] k rámcové smlouvě o postoupení pohledávek ze dne [datum] a z Potvrzení o provedení transakce soud ověřil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Postoupení bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne [datum] (který byl dán k poštovní přepravě dne [datum]) s tím, že dluh má zaplatit do 10 dnů po obdržení dopisu; opětovně byl žalovaný o postoupení informován přípisem ze dne [datum]. Soudu byla rovněž doložena předžalobní výzva ze dne [datum]. Z výpisu úkonů mimosoudního vymáhání soud zjistil, že pracovníci žalobkyně měli za žalovaným jet osobně dne [datum]. Provedení této cesty nebylo soudu nijak doloženo. Z tohoto dokumentu přitom vyplývá, že žalobkyně žalovaného eviduje pod jeho rodným číslem, nikoli pod jeho IČO.

5. Stran posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně soudu nepředložila ničeho 6. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

7. Podle § 1841 občanského zákoníku smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové a platební nebo pojistné smlouvy, smlouva týkající se penzijního připojištění, směn měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními zdroji.

8. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 86 odst.1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od 1.12.2016) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst.2 zák.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

12. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

14. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

15. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Po skutkové stránce má soud s ohledem na výše uvedené prokázané pouze tolik, že původní věřitel s žalovaným dne [datum] uzavřel úvěrovou smlouvu na částku 20 000 Kč, přičemž tyto peněžní prostředky mu ten den v hotovosti původní věřitel poskytnul. Nemá však za prokázané, že by mezi původním věřitelem a žalovaným byla dne [datum] uzavřena platná úvěrová smlouva. Soud se z moci úřední totiž musí předloženou úvěrovou smlouvou zabývat se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum], a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne [datum] ve věci C [číslo] Consumer Finance proti [jméno] [příjmení] a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Má přitom za to, že na daný úvěrový vztah dopadá regulace spotřebitelských úvěrových smluv, neboť dle soudu nebylo prokázáno, že předmětná smlouva se týkala výlučně podnikatelské aktivity žalovaného.

17. Poskytovatel úvěru je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

18. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona o spotřebitelském úvěru), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

19. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že:„ …poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ 20. Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES byla zapracována do zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen zákon o spotřebitelském úvěru). Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému Aspi), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. Všechna tato uvedená rozhodnutí směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l o. z. a § 588 o. z. (absolutní neplatnost právního jednání). Tento závěr ostatně potvrzuje i aktuálně účinné znění ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

21. Žalobkyně dle soudu neprokázala, že by původní věřitel dostál své povinnosti s odbornou péčí posuzovat schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet úvěr, který je předmětem tohoto sporu, resp. že zvážil charakter předmětného smluvního vztahu a skutečnost, zda žalovaný jednal jako podnikatel nebo jako spotřebitel. V tomto směru zdejší soud poukazuje na to, že z dosahu ochrany spotřebitelského práva a ochrany spotřebitele v oblasti uzavírání úvěrových smluv se nelze„ vymanit“ jen na základě toho, že žalovaný při uzavírání smlouvy uvedl své IČO, což dle žalobkyně by mělo dokládat, že v danou chvíli jednal jako podnikatel, nikoli jako spotřebitel. K tomu ostatně již Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1835/2012, uvedl, že„ Spotřebitel je vymezen jako osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti, tedy která jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby, neboli nečiní tak opakovaně za úplatu. Pouhá skutečnost, že předmět plnění je hodnotný a že tato osoba má i určité podnikatelské zkušenosti a znalosti, neznamená, že nejedná jako spotřebitel.“ Soud tak v projednávané věci má za to, že bylo povinností původního věřitele se s ohledem na ochranu spotřebitelů při uzavírání jednotlivých úvěrových smluv zabývat i tím, v jakém postavení se žalovaný nachází, tj. zda jedná v rámci své podnikatelské činnosti či nikoli. Pouhé formální uvedení identifikačního čísla žalovaného soud nemůže považovat za adekvátní, zvláště když z jeho rozhodovací činnosti je mu známo, že původní věřitel uzavírá běžně smlouvy o spotřebitelském úvěru, na než dopadá zákonná regulace dle zákona o spotřebitelském úvěru. Soud tedy musí konstatovat, že pouhé uvedení identifikačního čísla žalovaného v příslušném textu smlouvy nemůže danou smlouvu dostat z věcné působnosti pravidel na ochranu spotřebitelů; pokud by tomu tak bylo, soud by tak zjevně poskytnul návod na obcházení této veřejnoprávní regulace tím způsobem, že věřitel by„ donutil“ zájemce o úvěr požádat o živnostenské oprávnění, aby se vyhnul svým povinnostem vyplývajícím ze zákona č. 257/2016 Sb., což je zjevně absurdní. Soud tak musí dospět k závěru, že s ohledem na širokou ochranu spotřebitele v souladu se zásadou restriktivního výkladu a aplikace výjimek z této ochrany a zejména ochranu spotřebitele v rámci uzavírání úvěrových smluv je nutné předmětnou smlouvu považovat za smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, neboť bylo věcí žalobkyně prokázat opak.

22. S ohledem na tento předchozí závěr má soud za to, že žalobkyně neprokázala, že v dané věci byla dostatečně zkoumána úvěruschopnost žalovaného. Údaje vyplněné v žádosti o podnikatelský úvěr o příjmové a výdajové situaci žalované (což by naopak dokládalo, že i původní věřitel měl za to, že uzavírá spotřebitelský úvěr, tudíž je nutné zkoumat úvěruschopnost žalovaného), nemůže soud považovat za dostatečné, zvláště když nebyly soudu ničím doloženy.

23. S ohledem na tento závěr nemohla předmětná úvěrová smlouva obstát jako platná a tudíž soud nemohl žalobkyni přiznat právo na zaplacení částky převyšující částku poskytnutou žalovanému po odečtení jeho případných splátek.

24. Svou neúčastí na jednání se žalobkyně zbavila dobrodiní soudu - poučovací povinnosti podle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř., žalobkyně si zmařila také možnost být seznámena s předběžným právním názorem soudu vyplývajícím z provedeného dokazování (viz např. usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 175/04 či rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 294/2001).

25. Soud se dále zabýval tím, zda nebylo ze strany původního věřitele poskytnuto žalovanému plnění bez právního důvodu. S ohledem na obsah předložených dokumentů přitom má soud za to, že žalovanému byla od původního věřitele poskytnuta dne [datum] finanční hotovost ve výši 20 000 Kč, kterou žalovaný do dnešního dne vrátil pouze ve výši 9 800,01 Kč. Soud tak má za to, že se žalovaný na úkor žalobkyně dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 o. z. bezdůvodně obohatil v rozsahu 10 199,99 Kč, proto uložil žalovanému, aby tuto částku zaplatil.

26. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalobkyni tak podle § 1970 o.z. náleží úrok z prodlení ve výši zákonného úroku z prodlení, tj. stanovený podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném v době počátku prodlení.

27. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než prostřednictvím oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], danou k poštovní přepravě dne [datum]. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 573 o. z. se tak má za to, že výzva byla žalovanému doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. [datum], s tím že žalovaný měl dle tohoto oznámení plnit nejpozději do 10 dnů ode doručení tohoto dopisu, [datum] tak měl žalovaný plnit, a od [datum] je žalovaný v prodlení. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve výši vyplývající z petitu žaloby (výrok I. rozsudku).

28. Protože úvěrovou smlouvu má soud za absolutně neplatnou, tak žalobní nároky plynoucí z této smlouvy (úrok, poplatky, smluvní pokutu a úrok z prodlení) nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku, který byl neplatně sjednán (výrok II.). Stran požadavku žalobkyně na proplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč soud uvádí, že náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 217 Kč za situace, kdy se jedná o úvěr ve výši 20 000 Kč (byť byla příslušná smlouva posouzena jako neplatná), nelze považovat za účelně vynaložené, jelikož zjevně stačilo zaslat pouze jeden přípis obsahující oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzvu. Ostatně soudu není zřejmé, zda vůbec proběhla jakákoli cesta kontaktního pracovníka za žalovaným, jak je uvedeno bez dalšího rozvedení v dokumentu s názvem Výpis úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky.

29. Závěr soudu o tom, že vydání bezdůvodného obohacení bylo přiznáno žalobkyni, která nebyla stranou příslušné úvěrové smlouvy ze dne [datum], je opřen o skutečnost, že žalobkyně soudu předložila příslušné smlouvy o postoupení pohledávek, na jejich základě jí byla předmětná pohledávka za žalovaným postoupena (viz odstavec 4 tohoto rozsudku).

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Soud přitom vyšel z úvahy, že při zohlednění celého rozsahu peněžních prostředků, která žalobkyně po žalovaném požadovala uhradit v podobě jistiny, ale i příslušných kapitalizovaných úroků včetně úroků z prodlení a smluvních pokut, je zřejmé, že žalovaná byla úspěšná pouze co do částky 10 199,99 Kč, kdežto fakticky požadovala po žalovaném zaplatit částku nejméně ve výši 27 652,49 Kč (bez zohlednění zákonných úroků z prodlení), tedy byla úspěšná méně než v polovině žalované sumy. Protože žalovaný, který byl úspěšný přibližně v 63% rozsahu žalovaného částky, žádné náklady na vedení předmětného řízení nevynaložil, má soud za to, že je namístě ani jednomu z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení nepřiznat.

31. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.