13 C 385/2024

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Skalkou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 17 430 Kč s příslušenstvím

I. Řízení o žalobě ze dne , datum, se v části, v níž žalobkyně požadovala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí kapitalizovaný úrok ve výši , částka, , smluvní pokutu ve výši , částka, , zastavuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žaloba ze dne , datum, se v části, v níž žalobkyně požadovala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši , částka, , náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši , částka, , zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, , zákonný úrokem z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, zamítá.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku , částka, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou ze dne , datum, domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku , částka, , zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení výši , částka, , kapitalizovaný úrok ve výši , částka, , náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši , částka, a částku , částka, coby příslušnou smluvní pokutu. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný dne , datum, uzavřel se společností , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „původní věřitel“) smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši , částka, . Smlouva byla uzavřena prostřednictvím internetových stránek www., Anonymizováno, .cz. V průběhu trvání smluvního vztahu však žalovaný své povinnosti nesplnil. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni postoupena na základě Rámcové smlouvy o postoupení pohledávek, a to k datu , datum, . Žalobkyně po žalovaném požadovala nejen úhradu jistiny a veškerého příslušenství, ale i v souladu se zněním smlouvy o úvěru rovněž smluvní pokutu.

2. Žaloba byla žalovanému doručena dne , datum, , žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Podáním ze dne , datum, vzala žalobkyně žalobu částečně zpět z důvodu toho, že žalobkyně nedisponuje důkazy o posuzování schopnosti žalovaného splácet předmětný úvěr, a to v částce , Anonymizováno, představující požadované příslušenství – kapitalizovaný úrok ve výši , částka, , a smluvní pokutu ve výši , částka, .

4. Podle ustanovení § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), platí, že „Žalobce (navrhovatel) může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela.“ Podle ustanovení § 96 odst. 2 o. s. ř. platí, že „Je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí.“5. S ohledem na podání žalobkyně ze dne , datum, soud v souladu s ustanovením § 96 odst. 2 o. s. ř. rozhodl výrokem I. tak, že řízení v části, v níž se žalobkyně domáhala toho, aby soud uložil žalovanému zaplatit jí kapitalizovaný úrok ve výši , částka, , smluvní pokutu ve výši , částka, , zastavil.

6. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav:

7. Ze Smlouvy o úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že původní věřitel se dne , datum, snažil s žalovaným prostřednictvím komunikace na dálku uzavřít smlouvu o úvěru, na jejímž základě mu měla být poskytnuta částka , částka, , kterou měl žalovaný vrátit do , datum, bez jakéhokoli navýšení. Částka mu měla být zaslána na účet č. , č. účtu, . Pokud by žalovaný žádal o prodloužení termínu splatnosti, musel by za každý měsíc prodloužení zaplatit částku , částka, . Smlouva měla být podepsána žalovaným dle tam uvedených údajů prostřednictvím potvrzovacího kódu zaslaného dne , datum, na telefonní číslo , tel. číslo, a e-mail , e-mail, . Datum a čas potvrzení návrhu smlouvy klientem pomocí kódu: , datum, . K identitě žalovaného bylo v této smlouvě uvedeno rodné číslo, číslo jeho občanského průkazu, trvalý pobyt, mobil a e-mail. Součástí této smlouvy o úvěru měly být i obchodní podmínky původního věřitele OBCHODNÍ PODMÍNKY , právnická osoba, S.R.O. PRO POSKYTOVÁNÍ ÚVĚRŮ SPLATNÝCH JEDNORÁZOVĚ (, Anonymizováno, ). Z výpisu z běžného účtu soud zjistil, že dne , datum, byla zaslána na bankovní účet č. , č. účtu, částka , částka, , variabilní symbol platby , číslo8. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , Společného prohlášení smluvních stran o uzavřené dílčí smlouvě o postoupení pohledávek ze dne , datum, (žalovaný je uveden pod bodem 68 seznamu postupovaných pohledávek), Potvrzení o provedení transakce ze dne , datum, , plné moci vystavené původním věřitelem soud ověřil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni. Postoupení bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne , datum, s tím, že uhradit dluh ve výši , částka, má do 10 dnů od obdržení dopisu; přípis byl dán k poštovní přepravě dne , datum, . Žalobkyně dále žalovaného vyzývala k úhradě dluhu přípisem ze dne , datum, a ze dne , datum, obsahující informaci o předání věci do soudní kanceláře. Žalobkyně soudu rovněž doložila, že žalovanému zaslala předžalobní výzvu ze dne , datum, .

9. Z výpisu úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky soud ověřil, že žalobkyně po žalovaném požaduje uhradit náklad za odeslání obyčejného dopisu ze dne , datum, .

10. Ze zprávy , právnická osoba, soud ověřil, že žalovaný je majitelem a disponentem účtu č. , č. účtu, , na který byla dne , datum, připsána platba ve výši , částka, pod VS , var. symbol, z účtu , č. účtu, od společnosti , právnická osoba, .

11. Stran posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně ničeho nepředložila.

12. Z výpisu obchodního rejstříku žalobkyně soud ověřil její právní existenci.

13. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

14. Podle § 1841 občanského zákoníku smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové a platební nebo pojistné smlouvy, smlouva týkající se penzijního připojištění, směn měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními zdroji.

15. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

16. Podle § 561 odst. 1 občanského zákoníku „K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“17. Podle § 562 odst. 1 o. z., „Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“ Podle § 562 odst. 2 o. z. „Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.“18. Podle čl. 25 odst. 1 nařízení evropského parlamentu a rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (dále jen „nařízení eIDAS“), elektronickému podpisu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Podle odst. 2 kvalifikovaný elektronický podpis má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

19. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce (dále jen „adaptační zákon“), k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

20. Podle § 86 odst.1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od , datum, ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

21. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

22. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

23. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

24. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

25. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

26. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

27. Po skutkové stránce má soud s ohledem na výše uvedené prokázané pouze tolik, že původní věřitel se dne , datum, s žalovaným snažil uzavřít smlouvu o úvěru na částku , částka, , přičemž tyto prostředky žalovanému skutečně poskytl převodem na jeho bankovní účet , č. účtu, . Nemá však za to, že by došlo k vlastnímu uzavření úvěrové smlouvy, natož aby tato byla posouzena jako platná.

28. Výklad ustanovení § 561 a 562 občanského zákoníku stran náležitostí elektronického podpisu se zabýval Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne ze , datum, , č. j. , spisová značka, , v němž dospěl k závěru, že „Při písemném právním jednání podle ustanovení § 561 odst. 1 o. z. nelze (vlastnoruční) podpis jednající osoby nahradit v elektronické podobě jakýmkoli elektronickým podpisem, ale jen takovým elektronickým podpisem jednající osoby, který je alespoň zaručený a navíc je založen na kvalifikovaném certifikátu, zejména uznávaným nebo kvalifikovaným elektronickým podpisem…. Písemná forma právního jednání učiněného elektronickými prostředky v elektronickém systému není ve smyslu ustanovení § 562 odst. 1 a 2 o. z. zachována, jestliže byly místo dostatečně důvěryhodného elektronického podpisu (§ 561 odst. 1 o. z.) použity elektronické prostředky takových vlastností, které v době, kdy je právní jednání činěno, neumožňují zachycení obsahu právního jednání a určení osoby, která toto jednání činí (jednající osoby), se značnou úrovní důvěry. Určení obsahu právního jednání a jednající osoby musí být možné s dostatečnou spolehlivostí již na základě použitých elektronických prostředků, nikoli až z následných jiných okolností (faktické chování, nesporné tvrzení apod.).“29. Soud má za to, že výše uvedené závěry stran „neakceptovatelnosti“ prostého elektronického podpisu jsou aplikovatelné i v projednávané věci. Soud nepřehlíží, že podpis prostřednictvím SMS zprávy či prostřednictvím e-mailu spadá pod rozsah tzv. prostého podpisu, která představují „data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena a která podepisující osoba používá k podepsání“ (srov. definici elektronického podpisu obsaženou v nařízení EU č. 910/2014), avšak takovýto typ elektronického podpisu ve skutečnosti vůbec nic neříká (a hlavně nezaručuje) o pravé identitě podepisující osoby a rovněž nic neříká o tom, zda „takto podepsaný dokument“ je původní, nezměněný. Soud tak má za to, že s ohledem na definici prostého elektronického podpisu de facto prostá elektronická data volně připojená k elektronickému dokumentu, která navíc mohou být i zpětně jakkoli měněna, nemohou sloužit jako doklad o podpisu (tedy souhlasu jednající strany) tak závažného dokumentu, jakým je smlouva o úvěru, nadto na částku , částka, s možností „prodloužení“ splatnosti vedoucí k podstatnému navýšení vyžadovaných poplatků. Soud zdůrazňuje, že tato prostá forma elektronického podpisu nemůže sloužit jako doklad o podpisu u prvotního dokumentu při jednání mezi stranami, kdy protistrana jednající elektronicky na dálku fakticky nebyla nijak ověřena, resp. její skutečná totožnost nebyla zjištěna. Soud v tomto směru poukazuje na jistou „skrytost a anonymitu“ internetového prostředí, v němž může prakticky kdokoli za využití minimálního úsilí a se základními znalostmi o fungování tohoto prostředí vystupovat jménem kohokoli, a to často i za využití reálných osobních údajů (včetně ofocených dokladů totožnosti) takovéto osoby. Zdejší soud se tak ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Praze uvedené ve sp. zn. , spisová značka, , že tzv. „prostý elektronický podpis“ nemůže být dokladem o tom, že určitý dokument podepsala určitá osoba.

30. Soud sice nepřehlíží apel unijního normotvůrce, aby soudy neodepíraly elektronickému podpisu právní účinky a odepíraly jejich provedení v soudním řízení jenom proto, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy, avšak má za to, že tento apel v žádném případě neznamená bezvýhradní závěr o akceptovatelnosti prostého elektronického podpisu bez dalšího ve všech možných situacích a de facto jeho postavení naroveň jiným typům elektronických podpisů, které v sobě „garantují“ neměnnost elektronického právního jednání a zaručují identitu jednající osoby. Pokud by tomu tak bylo, není soudu zřejmé, proč by jak unijní, tak i národní zákonodárce, rozlišovat jednotlivé „typy elektronických podpisů“, když by dle zavedené praxe žalobkyně či původního věřitele postačoval jakýkoli podpis pro závazné právní jednání domněle jednající osoby, jejíž identita by však byla naprosto neodhalená.

31. Soud tak má za to, že prostý elektronický podpis by byl akceptovatelný v jiných situacích, např. pokud by se objevoval až v následné komunikaci po řádném ověření protistrany včetně jasného stanovení způsobu použití takové elektronické komunikace, nikoli však tehdy, kdy se jedná o doklad o uzavření „zakládajícího, ustanovujícího právního jednání“, tedy úkonu na počátku smluvního vztahu, kdy neexistuje mezi stranami žádná předchozí ujednání a závazné ověření protistrany. Pokud během tohoto „zakládajícího, ustavujícího právního jednání“ (zde v podobě údajného uzavření smlouvy o úvěru), identita protistrany nebyla ověřena, soud nemůže s ohledem na možné dalekosáhlé následky pro právní jednání na internetu a nebezpečí jednání pod cizí identitou akceptovat prostý elektronický podpis jako doklad o právně závazném jednání údajné osoby.

32. Soud nepřehlíží, že původní věřitel disponoval osobními údaji žalovaného. Avšak tyto skutečnosti nedokládající, že to byl právě a jen žalovaný, kdo dne , datum, uzavřel smlouvu o úvěru č. , hodnota, ve znění předloženém soudu. To, že údajný souhlas (podpis prostřednictvím zaslání SMS kódu či e-mailovou zpráva) měl být poskytnut z telefonního čísla či e-mailu uvedeného u žalovaného v dané smlouvě podle soudu rovněž nedokládá, že to byl právě a jen žalovaný, kdo tento souhlas učinil a že smlouva předložená soudu se v mezidobí nezměnila.

33. Dále soud má za to, že i kdyby odhlédl od výše uvedeného stran neakceptovatelnosti SMS podpisu či podpisu prostřednictvím obyčejné e-mailové zprávy, pak musí konstatovat, že předmětnou úvěrovou smlouvu by ani tak nemohl posoudit jako platnou. Soud se z moci úřední totiž musí předloženou úvěrovou smlouvou zabývat se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, , a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne , datum, ve věci C-449/13 Consumer Finance proti , jméno FO, a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

34. Poskytovatel úvěru je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

35. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona o spotřebitelském úvěru), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

36. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z , datum, , sp. zn. , spisová značka, , uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, . Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že: „…poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“37. Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES1 byla zapracována do zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen zákon o spotřebitelském úvěru). Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, , v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému Aspi), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. Všechna tato uvedená rozhodnutí směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l o. z. a § 588 o. z. (absolutní neplatnost právního jednání). Tento závěr ostatně potvrzuje i aktuálně účinné znění ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

38. Žalobkyně dle soudu neprokázala, že by původní věřitel dostál své povinnosti s odbornou péčí posuzovat schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet úvěr, který je předmětem tohoto sporu. Sama přitom v podání ze dne , datum, uvedla, že žádnými důkazy v tomto směru nedisponuje (proto ostatně i žalobu bere částečně zpět), tudíž soud může dospět k jedinému závěru, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že by původní věřitel dostatečně posoudil úvěruschopnost žalovaného.

39. S ohledem na tento další dílčí závěr by nemohla předmětná úvěrová smlouva obstát jako platná a soud by tak nemohl žalobkyni přiznat právo na zaplacení částky , částka, coby příslušných smluvních nároků.

40. Soud se dále zabýval tím, zda nebylo ze strany původního věřitele poskytnuto žalovanému plnění bez právního důvodu. S ohledem na obsah předložených dokumentů přitom má soud za to, že žalovanému byla od původního věřitele poskytnuta v červenci 2023 převodem na jeho bankovní účet částka , částka, , kterou žalovaný do dnešního dne nevrátil. Soud tak má za to, že se žalovaný na úkor žalobkyně dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 o. z. bezdůvodně obohatil v rozsahu , částka, , proto uložil žalovanému, aby tuto částku zaplatil.

41. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalobkyni tak podle § 1970 o.z. náleží úrok z prodlení ve výši zákonného úroku z prodlení, tj. stanovený podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném v době počátku prodlení v rozsahu žalobního petitu.

42. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než prostřednictvím oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, s tím, že žalovaný má plnit do 10 dnů od obdržení dopisu; dopis byl dán k poštovní přepravě dne , datum, . Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 573 o. z. se tak má za to, že výzva byla žalovanému doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. , datum, , s tím že žalovaný měl dle tohoto oznámení plnit nejpozději do 10 dnů od obdržení dopisu tohoto dopisu, , datum, tak měl žalovaný plnit, a od , datum, je žalovaný v prodlení. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. v rozsahu žalobního petitu z žaloby ze dne , datum, (výrok I. rozsudku).

43. Protože úvěrovou smlouvu má soud za neuzavřenou, resp. absolutně neplatnou, tak žalobní nároky plynoucí z této smlouvy (úrok, poplatky, smluvní pokutu a úrok z prodlení před datem , datum, ) nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku, který byl neplatně sjednán (výrok III.). Stran požadavku žalobkyně na proplacení nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši , částka, soud uvádí, že náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši , částka, za situace, kdy se jedná o úvěr ve výši , částka, (byť byla příslušná smlouva posouzena jako neplatná), nelze považovat za účelně vynaložené, jelikož zjevně stačilo zaslat pouze jeden přípis obsahující oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzvu.

44. Závěr soudu, že žalobkyni bylo přiznáno právo na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalovanému, je pak opřen o příslušnou postupní smlouvy, na jejímž základě se žalobkyni podařilo prokázat, že jí byla příslušná pohledávka za žalovaným postoupena.

45. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř. posoudit tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení částečně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce , částka, (po zaokrouhlení z částky , částka, ), přičemž tato částka představuje 61,5 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 80,75 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 19,25 %). Soud k tomu doplňuje, že co se částečného zastavení řízení týče, tak toto částečné zastavení z procesního hlediska zavinila žalobkyně, tudíž v tomto rozsahu tuto částku považoval za neúspěch žalobkyně. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce , částka, a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši , částka, sestávající z částky , částka, za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po , částka, dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky , částka, ve výši , částka, .

46. Soud k tomu uvádí, že nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů za vyjádření ze dne , datum, , neboť tam uvedené skutečnosti týkající se posouzení úvěruschopnosti žalovaného a vlastního způsobu uzavření smlouvy měly být podle názoru zdejšího soudu s ohledem na předmět činnosti žalobkyně a argumentaci uplatněnou v žalobě uvedeny v rámci samotné žaloby; není tedy důvod přiznávat žalobkyni náhradu za toto podání, neboť podle soudu nebylo učiněno účelně.

47. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně. Lhůta ke splnění rozsudkem uložených povinností je stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné soud neshledal důvod.