13 C 422/2024

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Skalkou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 12 433,67 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba ze dne , datum, se v části, v níž žalobkyně požadovala, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši , částka, , zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, , zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce , částka, , do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši , částka, a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalobkyně nabyla pohledávku za žalovaným na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne , datum, mezi , právnická osoba, (dále jen „původní věřitel“) a žalobkyní. Žalobkyně předmětnou částku požadovala z titulu bezdůvodného obohacení žalovaného, jelikož mezi původním věřitelem a žalovaným došlo dne , datum, k uzavření Smlouvy o zápůjčce č. , hodnota, , na jejímž základě žalovaný obdržel částku , částka, , za což se zavázal zaplatit obnos ve výši , částka, s tím, že nejpozději tak měl učinit do , datum, . Žalovaný však nakonec uhradil pouze část svého dluhu. Žalobkyně po žalovaném požadovala pouze vydání bezdůvodného obohacení.

2. Žaloba byla žalovanému doručena dne , datum, , žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a v průběhu celého řízení nevznesl žádné námitky proti žalobkyní shora specifikované, uplatněné pohledávce ve výši shora specifikované, ani co do důvodu, ani co do výše. Žalovaný neprokázal, že žalobkyni zaplatil žalovanou částku ve lhůtě její splatnosti.

3. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav:

4. Ze smlouvy o zápůjčce č. , hodnota, ze dne , datum, soud zjistil, že žalovaný na základě této smlouvy od původního věřitele obdržel v hotovosti při podpisu smlouvy částku , částka, , za což se zavázal, že původnímu věřiteli uhradí celkem , částka, ve 60 týdenních splátkách po , částka, , úrok byl sjednán na 19,98 % ročně, přičemž RPSN bylo vypočteno na 63,93 %. Součástí této smlouvy byly i obchodní podmínky původního věřitele. Ze zákaznické karty ze dne , datum, vyplynulo, že žalovaný žije s rodiči, má další blíže nespecifikovanou zápůjčku u původního věřitele, jeho totožnost byla ověřena z občanského průkazu, jako důvod zápůjčky uvedl „rodinné události“. Žalovaný měl být podle této karty zaměstnán jako papírník s tím, že má mít mzdu ve výši , částka, , jeho výdaje zahrnuje nájem ve výši , částka, , spoření ve výši , částka, , telefon ve výši , částka, , splátky zápůjček / výživné ve výši , částka, , výdaje na domácnost ve výši , částka, .

5. Z tabulky umoření soud ověřil, že žalovaný měl původnímu věřiteli uhradit celkem v 11 platbách , částka, .

6. Z dokumentů smlouva o postoupení pohledávek ze dne , datum, a příloh (kdy žalovaný je uveden pod bodem , číslo, , řádek , číslo, ) soud ověřil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni. Postoupení bylo žalovanému oznámeno přípisem původního věřitele ze dne , datum, (který byl dán k poštovní přepravě dne , datum, ) s tím, že dluh má zaplatit do 10 dnů po obdržení dopisu. Soudu byla rovněž doložena předžalobní výzva ze dne , datum, .

7. Stran posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně soudu nad rámec výše uvedeného nic nepředložila.

8. Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně soud ověřil její právní existenci.

9. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

10. Podle § 1841 občanského zákoníku smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové a platební nebo pojistné smlouvy, smlouva týkající se penzijního připojištění, směn měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními zdroji.

11. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 9 odst.1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“13. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

15. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

16. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Po skutkové stránce má soud s ohledem na výše uvedené prokázané pouze tolik, že původní věřitel s žalovaným dne , datum, uzavřel smlouvu o zápůjčce spadající pod rozsah spotřebitelského úvěru dle zák. č. 145/2010 Sb. na částku , částka, , přičemž tyto peněžní prostředky mu ten den v hotovosti poskytnul. Nemá však za prokázané, že by mezi původním věřitelem a žalovaným byla dne , datum, uzavřena platná smlouva o spotřebitelském úvěru. Soud se z moci úřední totiž musí předloženou úvěrovou smlouvou zabývat se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, , a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne , datum, ve věci C-449/13 Consumer Finance proti , jméno FO, a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

18. Poskytovatel úvěru je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

19. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona o spotřebitelském úvěru, resp. § 9 zákona č. 145/2010 Sb.), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

20. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z , datum, , sp. zn. , spisová značka, , uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, . Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že: „…poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“21. Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES1 byla zapracována do zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen zákon o spotřebitelském úvěru) a předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. , spisová značka, ze dne , datum, , v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému Aspi), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. Všechna tato uvedená rozhodnutí směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l o. z. a § 588 o. z. (absolutní neplatnost právního jednání). Tento závěr ostatně potvrzuje i aktuálně účinné znění ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

22. Žalobkyně dle soudu neprokázala, že by původní věřitel dostál své povinnosti s odbornou péčí posuzovat schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet úvěr, který je předmětem tohoto sporu. V projednávané věci žalobkyně v tomto směru nejenže ničeho nad rámec zákaznické karty ze dne , datum, nedoložila, ale ani ničeho netvrdila, neboť pouze uváděla, že se domáhá po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení. Soud přitom musí poukázat na to, že pokud zde byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, což žalobkyně tvrdila a prokázala, nelze bez dalšího požadovat plnění z titulu bezdůvodného obohacení, neboť institut bezdůvodného obohacení nastupuje tehdy, pokud bylo někomu poskytnuto plnění bez právního důvodu či z neplatného právního titulu. Z povahy věci se tedy soud musel nejprve zabývat tím, zda smlouva o zápůjčce ze dne , datum, obstojí jako platná, přičemž teprve poté se mohl zabývat otázkou aplikace institutu bezdůvodného obohacení.

23. Soud přitom má za to, že pouhá zákaznická karta ze dne , datum, nesplňuje požadavky kladené na poskytovala spotřebitelského úvěru dle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, resp. předchozího ustanovení § 9 zákona č. 145/2010 Sb., neboť tato karta nijak nedokládá, že by původní věřitel tam uvedené údaje jakkoli prověřoval a že by s nimi pracoval. Není tedy nijak doloženo, že by původní věřitel ověřil, že žalovaný má jakýkoli příjem, jak je uvedeno v zákaznické kartě. Rovněž není doloženo, zda původní věřitel majetkovou situaci žalovaného zjišťoval v příslušných bankovních a nebankovních registrech stran případných dalších závazků žalovaného. V neposlední řadě se soud pozastavuje nad tím, že původní věřitel se nijak nezabýval tím, že žalovaný měl uvést, že má další úvěr s měsíční splátkou , částka, , aniž by zkoumal, o jaký úvěr se jedná a kolik žalovanému zbývá na tomto úvěru uhradit. Za dané situace tak podle závěru soudu se měl původní věřitel majetkovou situací žalovaného více zabývat. Pokud tak neučinil, nemůže předmětná úvěrová smlouva obstát jako platná a tudíž soud nemohl žalobkyni přiznat právo na zaplacení částky převyšující částku , částka, coby příslušných smluvních nároků.

24. Soud se dále zabýval tím, zda nebylo ze strany původního věřitele poskytnuto žalovanému plnění bez právního důvodu. S ohledem na obsah předložených dokumentů přitom má soud za to, že žalovanému byla od původního věřitele poskytnuta dne , datum, finanční hotovost ve výši , částka, , kterou žalovaný do dnešního dne vrátil pouze ve výši , částka, . Soud tak má za to, že se žalovaný na úkor žalobkyně dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 o. z. bezdůvodně obohatil v rozsahu , částka, , proto uložil žalovanému, aby tuto částku zaplatil.

25. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalobkyni tak podle § 1970 o. z. náleží úrok z prodlení ve výši zákonného úroku z prodlení, tj. stanovený podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném v době počátku prodlení, ve výši vyplývající z petitu žaloby ze dne , datum, .

26. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než prostřednictvím oznámení o postoupení pohledávky ze dne , datum, , daným k poštovní přepravě dne , datum, . Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 573 o. z. se tak má za to, že výzva byla žalovanému doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. , datum, , s tím že žalovaný měla dle tohoto oznámení plnit nejpozději do 10 dnů ode doručení tohoto dopisu, , datum, tak měl žalovaný plnit, a od , datum, je žalovaný v prodlení. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve výši vyplývající z petitu žaloby (výrok I. rozsudku).

27. Protože úvěrovou smlouvu má soud za absolutně neplatnou, tak žalobní nároky plynoucí z této smlouvy (úrok, poplatky, smluvní pokutu a úrok z prodlení před datem , datum, ) nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku, který byl neplatně sjednán (výrok II.).

28. Závěr soudu o tom, že vydání bezdůvodného obohacení bylo přiznáno žalobkyni, která nebyla stranou příslušné smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, , je opřen o skutečnost, že žalobkyně soudu předložila příslušnou smlouvu o postoupení pohledávek, na jejich základě jí byla předmětná pohledávka za žalovaným postoupena (viz odstavec 6 tohoto rozsudku).

29. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce , částka, (po zaokrouhlení z částky , částka, ), přičemž tato částka představuje 51 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu žalobkyně v řízení v rozsahu 75,5 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 24,5 % při zohlednění kapitalizace jednotlivých nároků). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce , částka, a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši , částka, sestávající z částky , částka, za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po , částka, dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b a. t. z tarifní hodnoty ve výši , částka, sestávající z částky , částka, za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 1 a. t. realizovaný po podání návrhu ve věci včetně paušální náhrady výdajů ve výši , částka, dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky , částka, ve výši , částka, .

30. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně. Lhůta ke splnění rozsudkem uložených povinností je stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné soud neshledal důvod.