13 C 462/2023

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Skalkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 14 292 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 300 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 300 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba ze dne [datum] v části, v níž žalobkyně požaduje, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 3 992 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 13 365 Kč od [datum] do [datum] a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 065 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 994 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 14 292 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný dne [datum] distančním způsobem na adrese [webová adresa] uzavřel Smlouvu o úvěru [číslo] podle níž mu žalobkyně poskytla úvěr ve výši 10 300 Kč. Žalobkyně předmětný úvěr poskytla na základě zevrubného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného dle údajů sdělených žalovaným, přičemž žalobkyně ověřila, zda se žalovaný nenachází v různých nebankovních registrech. Peníze byly zaslány na bankovní účet č. [bankovní účet] dne [datum].

2. Žaloba byla žalovanému doručena dne [datum], žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a v průběhu celého řízení nevznesl žádné námitky proti žalobkyní shora specifikované, uplatněné pohledávce ve výši shora specifikované, ani co do důvodu, ani co do výše. Žalovaný neprokázal, že žalobkyni zaplatil žalovanou částku ve lhůtě její splatnosti.

3. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o úvěru, na níž je uveden [variabilní symbol], a všeobecných obchodních podmínek platných od [datum], souhlasu se zpracováním osobních údajů soud zjistil, že žalobkyně jako úvěrovaného označila žalovaného s tím, že se mu zavazuje poskytnout úvěr ve výši 10 300 Kč, za což měl být zaplacen poplatek 275 Kč, přičemž RPNS pak bylo stanovena ve výši 1 747,48 %. Peněžní prostředky se žalobkyně zavázala zaslat na bankovní účet č. [bankovní účet] Smlouva nebyla žalovaným podepsána, u jeho podpisové doložky byl pouze uveden údaj, že potvrzuje, že smlouvu přečetl, přičemž na závěr smlouvy je doplněn údaj o tom, že dokument byl podepsán elektronicky dne 2022 [číslo]. Elektronický podpis k tomuto dokumentu obsahuje údaj o tom, že podepisujícím je [jméno] [příjmení] (ve vztahu k němuž je ve vlastnostech podpisu uvedeno, že„ Identita autora podpisu je neplatná, protože její platnost skončila nebo ještě není platná“).

4. Z formuláře popis základních vlastností spotřebitelského úvěru soud zjistil pouze parametry úvěru; dokument nebyl žalovaným podepsán. Z dokumentu s názvem Obecné principy posuzování a filozofie Společnosti soud získal informace o tom, jakým způsobem žalobkyně posuzuje úvěruschopnost svých klientů. Ze sazebníku platného od [datum] soud ověřil, jaké poplatky žalobkyně po svých klientech požaduje a jak vypočítává roční procentní sazbu nákladů.

5. Z dokumentu s názvem Autorizace ověření totožnosti vyplývá, že totožnost spotřebitele byla ověřena prostřednictvím služby BankID od společnosti [právnická osoba] s tím, že protiúčtem [bankovní účet] má disponovat [celé jméno žalovaného].

6. Stran posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně soudu předložila dokument s názvem„ Identifikované příjmy“, v němž je uvedeno, že„ Výše ověřeného čistého měsíčního příjmu: [číslo]; Příjem byl spotřebitelem doložen prostřednictvím bankovního výpisu, který obsahoval příjmové transakce.“ [příjmení] bankovní výpis však soudu předložen nebyl. Z Výpisu o posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že celkový počet členů ve společné domácnosti je 3, přičemž výše pravidelných měsíčních výdajů na půjčky činí 1 000 Kč, výše pravidelných měsíčních výdajů na bydlení představuje 10 000 Kč, ostatní zbytné výdaje pak představují částku 7 500 Kč. Stran výše ověřeného čistého měsíčního příjmu je uvedena částka [číslo], výše čistého měsíčního příjmu uvedeného spotřebitelem pak dosahuje 30 000. Jako rezervu pro výdaje byla vepsána částka 500. Žalobkyně tak dále doplnila vypočítané minimální výdaje 3 180, přičemž jako disponibilní příjem stanovila částku 25 100.

7. Ze zprávy [právnická osoba] ze dne [datum] soud zjistil, že majitelem bankovního účtu [číslo] byl žalovaný, přičemž na tento účet byla dne [datum] připsána platba ve výši 10 300 Kč.

8. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

9. Podle § 1841 občanského zákoníku smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové a platební nebo pojistné smlouvy, smlouva týkající se penzijního připojištění, směn měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními zdroji.

10. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 86 odst.1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od 1.12.2016) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

12. Podle § 86 odst.2 zák.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

13. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

14. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

15. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

16. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

17. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Po skutkové stránce má soud s ohledem na výše uvedené prokázané pouze tolik, že žalobkyně zaslala žalovanému částku 10 300 Kč, nemá však za prokázané, že by byla mezi nimi uzavřena úvěrová smlouva, natož aby tato byla platná. Soud k tomuto závěru dospěl na základě skutečnosti, že soudu nebylo dostatečně prokázáno, že protistranou, s níž měla být sjednávána úvěrová smlouva [číslo] byl žalovaný. Smlouva totiž nebyla žalovaným podepsána. Fakt, že osobní údaje žalovaného byly na této smlouvě uvedeny, neprokazují, že protistranou byl skutečně žalovaný. Soud totiž má za to, že musejí být splněny příslušné podmínky stanovené v ustanovení § 561 občanského zákoníku, případně § 562 téhož předpisu, aby bylo možné mluvit o tom, že byla zachována příslušná písemná forma. Tuto formu přitom dle soudu nemůže splnit pouze to, že soudu byl předložen elektronický dokument bez elektronického podpisu jednoznačně potvrzující a prokazující identitu žalovaného (viz Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 ze dne [datum] o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES a provádějící předpisy). Předložený dokument byl sice podepsán, ale nikoli žalovaným, ale osobou se jménem [jméno] [příjmení] (nadto s doložkou o neplatnosti identity). Pokud žalobkyně soudu předložila dokument s názvem Autorizace ověření totožnosti, pak z něho vyplývá soudu pouze tolik, že prostřednictvím [právnická osoba] došlo v čase 2022 [číslo] k ověření identity majitele bankovního účtu [bankovní účet], nikoli že majitel tohoto účtu (žalovaný) s danou smlouvou souhlasil, nadto ve znění předloženém soudu.

19. I kdyby bylo dle soudu prokázáno, že došlo k uzavření úvěrové smlouvy mezi původním věřitelem a žalovaným, neměl by ani tak za prokázané, že by mezi žalobkyní a žalovaným byla dne [datum] uzavřena platná úvěrová smlouva. Soud se z moci úřední totiž musí předloženou úvěrovou smlouvou zabývat se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum], a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne [datum] ve věci C [číslo] Consumer Finance proti [jméno] [příjmení] a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

20. Poskytovatel úvěru je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

21. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona o spotřebitelském úvěru), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

22. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že:„ …poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ 23. Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES byla zapracována do zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen zákon o spotřebitelském úvěru). Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému Aspi), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. Všechna tato uvedená rozhodnutí směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l o. z. a § 588 o. z. (absolutní neplatnost právního jednání). Tento závěr ostatně potvrzuje i aktuálně účinné znění ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

24. Žalobkyně dle soudu neprokázala, že dostála své povinnosti s odbornou péčí posuzovat schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet úvěr, který je předmětem tohoto sporu. V projednávané věci žalobkyně v tomto směru pouze tvrdila, že byla úvěruschopnost žalovaného prověřována v příslušných rejstřících, avšak toto své tvrzení ničím neprokázala. Za situace, kdy soud nemá za prokázané ani to, že žalobkyně si dostatečně ověřila totožnost osoby, s nímž se snažila uzavřít předmětnou úvěrovou smlouvu, soud nemá za to, že mohla být řádně posouzena úvěruschopnost takové osoby. Pokud žalobkyně soudu v tomto směru předkládá různé dokument obsahující údajné informace o příjmech a výdajích žalovaného, pak k tomu soud pouze uvádí, že tyto se pouze snaží navodit dojem řádného postupu při posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soudu totiž není zřejmé, na základě čeho žalobkyně dovodila příjmy žalovaného ve výši 31 440 (pravděpodobně Kč). Pokud se žalobkyně v tomto směru dovolává bankovního výpisu žalovaného, není soudu zřejmé, proč jej soudu k ověření tohoto údaje nepředložila. Co se týče dokumentu s názvem Výpis o posouzení úvěruschopnosti, pak soud poukazuje na to, že tam uvedené údaje jsou zjevně nesmyslné. Jestliže totiž žalobkyně dovodila příjem žalovaného ve výši 31 440 Kč, není soudu zřejmé, na základě jaké matematické operace při zohlednění výdajů 1 000 Kč na půjčky, výdajů na bydlení 10 000 Kč, ostatní zbytné výdaje 7 500 Kč, vypočítané minimální výdaje 3 180 Kč stanovila disponibilní příjem ve výši 25 100 Kč.

25. S ohledem na tento závěr nemohl soud žalobkyni přiznat nároky na plnění vyplývající z úvěrové smlouvy [číslo].

26. Svou neúčastí na jednání se žalobkyně zbavila dobrodiní soudu - poučovací povinnosti podle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř., žalobkyně si zmařila také možnost být seznámena s předběžným právním názorem soudu vyplývajícím z provedeného dokazování (viz např. usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 175/04 či rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 294/2001).

27. Soud se dále zabýval tím, zda nebylo ze strany původního věřitele poskytnuto žalovanému plnění bez právního důvodu. S ohledem na obsah předložených dokumentů a zejména zprávy Komerční banky ze dne [datum] má soud za to, že žalovanému byla od žalobkyně poskytnuta dne [datum] převodem na jeho bankovní účet částka 10 300 Kč, kterou žalovaný do dnešního dne nevrátil. Soud tak má za to, že se žalovaný dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 o. z. bezdůvodně obohatil v rozsahu 10 300 Kč, proto uložil žalovanému, aby tuto částku zaplatil.

28. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalobkyni tak podle § 1970 o.z. náleží úrok z prodlení ve výši zákonného úroku z prodlení, tj. stanovený podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném v době počátku prodlení, v mezích žalobního petitu.

29. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než prostřednictvím předžalobní výzvy ze dne [datum], danou k poštovní přepravě téhož dne. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 573 o. z. se tak má za to, že výzva byla žalovanému doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. [datum], s tím že žalovaný měl dle tohoto oznámení plnit nejpozději do 3 dnů ode doručení tohoto dopisu, [datum] tak měl žalovaný plnit, a od [datum] je žalovaný v prodlení. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. v mezích žalobního petitu (výrok I. rozsudku).

30. Protože úvěrovou smlouvu má soud za absolutně neplatnou, tak žalobní nároky plynoucí z této smlouvy (úrok, poplatky, smluvní pokutu a úrok z prodlení před datem [datum]) nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku, který byl neplatně sjednán (výrok II.).

31. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 994 Kč (po jejím zaokrouhlení z částky 994,03 Kč), přičemž tato částka představuje 44,14 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 72,07 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 27,93 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 14 292 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.

32. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně. Lhůta ke splnění rozsudkem uložených povinností je stanovena dle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné soud neshledal důvod.