13 C 47/2023

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Skalkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 57 873,04 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba ze dne [datum], v níž se žalobkyně domáhala toho, aby soud uložil žalovanému zaplatit jí částku 57 873,04 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 57 873,04 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 57 873,04 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný dne [datum] uzavřel se společností [právnická osoba] [anonymizováno 8 slov] [číslo], [země], (dále jen„ původní věřitel“) smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr v konečné výši 57 873,04 Kč, který se žalovaný zavázal splatit do [datum]. Úvěr byl poskytnut po registraci žalovaného na stránkách [webová adresa], kdy po zadání osobních údajů byla ověřena úvěruschopnost žalovaného. Peníze byly zaslány na bankovní účet č. [bankovní účet]. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum].

2. Žaloba byla žalovanému doručena dne [datum], žalovaný se k žalobě nevyjádřil, a v průběhu celého řízení nevznesl žádné námitky proti žalobkyní shora specifikované, uplatněné pohledávce ve výši shora specifikované, ani co do důvodu, ani co do výše. Žalovaný neprokázal, že žalobkyni zaplatil žalovanou částku ve lhůtě její splatnosti.

3. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: Ze smlouvy o revolvingovém ze dne [datum] a příslušných obchodních podmínek původního věřitele soud zjistil, že jako účastníci této smlouvy byli označeni původní věřitel a žalovaný; tato smlouva však nebyla nikým podepsána; RPNS pak bylo stanovena ve výši 262,91 %. Peněžní prostředky se původní věřitel zavázal zaslat na bankovní účet, kterým byl bankovní účet č. [bankovní účet]. Ze formuláře Standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že jako celkovou částku, kterou má žalovaný zaplatit, byla uvedena suma 134 808,62 Kč. Z dokumentu s názvem platební informace vyplývá, že žalovaný měl být informován o způsobu platby ve prospěch původního věřitele. Z dokumentu s názvem [jméno] application info [číslo] soud zjistil, že původní věřitel vedl informace o žalovaném s tím, že ten si měl u něj půjčit. Z výpisu čerpání úvěru soud ověřil, že žalovaný čerpal finanční prostředky ve výši 94 849 Kč, přičemž měl takto uhradit na daný závazek částku 135 093,73 Kč.

4. Ze smlouvy o opakovaném postoupení pohledávek ze dne [datum] soud ověřil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni; žalovaný byl uveden bodem [číslo]. Postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne [datum] obsahující rovněž výzvu k úhradě do 3 dnů; soudu byla rovněž byl předložen příslušný podací lístek. Ze zprávy [anonymizováno] ze dne [datum] rovněž ověřil, že žalovaný je majitelem bankovního účtu č. [bankovní účet].

5. Stran posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně soudu sdělila, že ta byla prověřována lustrací ze strany původního věřitele ve veřejně dostupných databází ISIR, [příjmení], [příjmení], NRKI a BRKI, k čemuž dal žalovaný uzavřením smlouvy souhlas. Dále zdůraznila, že odesláním žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru žalovaný prohlásil, že má pravidelný měsíční příjem, a potvrdil, že je schopen zápůjčku splatit, tj. že řádně zvážil své možnosti. Úvěruschopnost žalovaného ověřoval původní věřitel výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, přičemž klientům je ponechána rezerva 10% rozdílu mezi doloženými příjmy a deklarovanými výdaji mimo splátku, kdy se těchto 10% musí rovněž minimálně životnímu minimu; půjčky jsou poskytovány tak, aby vrácená částka v době splatnosti byla maximálně ve výši 90% rozdílu výdajů a příjmů. K těmto tvrzením však žalobkyně nepředložila soudu žádné důkazní prostředky.

6. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

7. Podle § 1841 občanského zákoníku smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové a platební nebo pojistné smlouvy, smlouva týkající se penzijního připojištění, směn měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními zdroji.

8. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 86 odst.1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od 1.12.2016) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

10. Podle § 86 odst.2 zák.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

11. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

12. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

13. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

14. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

15. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

16. Po skutkové stránce má soud s ohledem na výše uvedené prokázané pouze tolik, že původní věřitel zaslal žalovanému postupně částku v celkové výši 94 849 Kč, nemá však za prokázané, že by byla mezi nimi uzavřena úvěrová smlouva, natož aby tato byla platná. Soud k tomuto závěru dospěl na základě skutečnosti, že soudu nebylo dostatečně prokázáno, že protistranou, s níž měla být sjednávána smlouva o revolvingovém úvěru ze dne [datum], byl žalovaný. Smlouva totiž nebyla žalovaným podepsána. Fakt, že osobní údaje žalovaného byly na této smlouvě uvedeny, neprokazuje, že protistranou byl skutečně žalovaný. Soud totiž má za to, že musejí být splněny příslušné podmínky stanovené v ustanovení § 561 občanského zákoníku, případně § 562 téhož předpisu, aby bylo možné mluvit o tom, že byla zachována příslušná písemná forma. Tuto formu přitom dle soudu nemůže splnit pouze to, že soudu byl předložen elektronický dokument bez elektronického podpisu jednoznačně potvrzující a prokazující identitu žalovaného (viz Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 ze dne [datum] o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES a provádějící předpisy). Navazující interní dokumenty ze systému původního věřitele (nadto vyhotovené zjevně zpětně po údajném uzavření smlouvy – viz dokument s názvem [jméno] application info [číslo], v němž je opakovaně uvedeno datum [datum]) nemůžou dle soudu prokázat, s kým měla být předmětná revolvingová smlouva uzavřena. Pouhé tvrzení žalobkyně, že mělo dojít k registraci na stránkách původního věřitele, podle soudu nemůže být jakýmkoli způsobem dostatečné, resp. cokoli prokazující, neboť o identitě jednající osoby a o skutečnosti, že tato vyslovila souhlas s dokumentem předloženým soudu obsahující domnělý revolvingový úvěr, ničeho nevypovídá a hlavně nedokládá.

17. I kdyby bylo dle soudu prokázáno, že došlo k uzavření úvěrové smlouvy mezi původním věřitelem a žalovaným, neměl by ani tak za prokázané, že by mezi původním věřitelem a žalovaným byla dne [datum] uzavřena platná úvěrová smlouva. Soud se z moci úřední totiž musí předloženou úvěrovou smlouvou zabývat se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum], a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne [datum] ve věci C [číslo] Consumer Finance proti [jméno] [příjmení] a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

18. Poskytovatel úvěru je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

19. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona o spotřebitelském úvěru), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

20. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že:„ …poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ 21. Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES byla zapracována do zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen zákon o spotřebitelském úvěru). Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému Aspi), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. Všechna tato uvedená rozhodnutí směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l o. z. a § 588 o. z. (absolutní neplatnost právního jednání). Tento závěr ostatně potvrzuje i aktuálně účinné znění ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

22. Žalobkyně dle soudu neprokázala, že by původní věřitel dostál své povinnosti s odbornou péčí posuzovat schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet úvěr, který je předmětem tohoto sporu. V projednávané věci žalobkyně v tomto směru pouze tvrdila, ale nijak nedoložila, že byla úvěruschopnost žalovaného prověřována v příslušných rejstřících, avšak toto své tvrzení ničím neprokázala. Za situace, kdy soud nemá za prokázané ani to, že původní věřitel si dostatečně ověřil totožnost osoby, s níž se snažil uzavřít revolvingovou smlouvu, soud nemá za to, že za takové situace mohla být řádně posouzena úvěruschopnost takové osoby. Pouhá„ dobrá víra“ žalobkyně v to, že původní věřitel postupoval v tomto směru řádně, nemůže podle soudu rovněž obstát, neboť v takovém případě by stačilo pohledávku z jakéhokoli spotřebitelského úvěru postoupit třetí osobě, která by tak bez dalšího mohla veškeré nároky z takové úvěrové smlouvy uplatnit, ačkoli by samotná úvěrová smlouva byla absolutně neplatná podle ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud rovněž nepřehlíží, že dle tvrzení žalobkyně mělo docházet k porovnání příjmů a výdajů žalovaného, avšak k tomu soud musí uvést, že žádný doklad o takovém postupu (zvláště samotný požadavek původního věřitele na doložení příjmů a výdajů žalovaného) soudu předložen nebyl. Poukaz žalobkyně na to, že to má být samotný žalovaný, kdo měl primárně zvážit svou úvěruschopnost, soud považuje za primárně správný, avšak přesto nezbavuje věřitele coby profesionála povinnost tuto úvěruschopnost žalovaného v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru posoudit. Pokud toto posouzení nebylo soudu prokázáno, nemůže soud konstatovat nic jiného, než takováto úvěrová smlouva je absolutně neplatná.

23. S ohledem na tento závěr nemohl soud žalobkyni přiznat nároky na plnění vyplývající z revolvingové smlouvy.

24. Soud se dále zabýval tím, zda nebylo ze strany původního věřitele poskytnuto žalovanému plnění bez právního důvodu. S ohledem na obsah předložených dokumentů však má za to, že původní věřitel měl žalovanému na jeho bankovní účet vedený u ČSOB zaslat částku ve výši 94 849 Kč, však žalovaný měl i dle tvrzení žalobkyně vrátit původnímu věřiteli částku 135 093,73 Kč (ta navíc dokonce přesahuje částku uvedenou na formuláři Standardní informace o spotřebitelském úvěru stran výši obnosu, která měla být na daném revolvingovém úvěru uhrazena). Je tedy zřejmé, že žalovaný původnímu věřiteli bezdůvodné obohacení vydal.

25. S ohledem na tuto skutečnost soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, neboť se žalobkyni nepodařilo prokázat, že by žalovaný měl nějaký závazek ve vztahu k předložené (a nepodepsané) smlouvě o revolvingovém úvěru. Protože žalobkyně na jednání soudu nedorazila, zmařila tak případné poučení soudu dle ustanovení § 118a o. s. ř. ohledně neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný, který byl ve sporu plně úspěšné, žádné náklady na vedení tohoto řízení neměl.