13 C 486/2023

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Skalkou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované pro zaplacení 119 346,22 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 104 027 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 104 027 Kč od [datum] do zaplacení spolu kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 462,82 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba ze dne [datum] v části, v níž žalobkyně požaduje, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 15 319,22 Kč spolu s kapitalizovaným smluvním úrokem ve výši 18 047 Kč a smluvním úrokem ve výši 15% ročně z částky 117 129,22 Kč od [datum] do zaplacení a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 501,92 Kč a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z částky 15 319,22 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 18 390 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 119 346,22 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 18 047 Kč, smluvním úrokem ročně ve výši 15 % ročně z částky 117 129,22 Kč od [datum] do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 964,74 Kč od [datum] do [datum] a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 119 346,22 Kč od [datum] do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaná dne [datum] uzavřela s žalobkyní smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru [číslo] na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěrový rámec 120 000 Kč. V průběhu trvání smluvního vztahu však žalovaná načerpala částku ve výši 131 081 Kč, přičemž uhradila pouze částku 27 054 Kč. Protože žalovaná porušila svůj závazek hrad poskytnutý úvěr řádně a včas, žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni [datum]. Žalovaná však následně neuhradila ničeho. Žalobkyně tvrdila, že schopnost žalované řádně uhradit úvěr byla prověřena na základě posouzení příjmů a výdajů žalované, jejího stavu, počtu dětí, způsobu bydlení.

2. Žaloba byla žalované doručena dne [datum], žalovaná se k žalobě nevyjádřila.

3. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: Žalovaná uzavřela dne [datum] s žalobkyní úvěrovou smlouvu [číslo] na jejímž základě byl žalované poskytnut revolvingový úvěr ve výši 12 000 Kč s tím, že roční úrok byl ve výši 26,28% a RPSN ve výši 43,42 %. Nedílnou součástí této úvěrové smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky žalobkyně s kódem [anonymizováno]. K této smlouvě účastníci v období od [datum] do [datum] uzavřeli postupně 18 dodatků, jejichž prostřednictvím postupně navýšili úvěrový rámec až na částku 120 000 Kč.

4. Z výzvy ke splacení celého úvěru ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k doplacení celé částky úvěru, a to ve výši 129 624,04 Kč, a to do 14 dnů od sepsání výzvy; výzva byla dána k poštovní přepravě dne [datum]. Žalobkyně dále žalované zaslala předžalobní výzvu ze dne [datum], danou k poštovní přepravě dne [datum].

5. Z Výpisu čerpání, splátek a úhrad soud zjistil, že žalovaná naposledy uhradila splátku dne [datum] ve výši 5 000 Kč Celkem žalovaná měla na tento úvěr uhradit částku 27 054 Kč, přičemž čerpala částku ve výši 131 081 Kč; výše splátky po navýšení úvěrového rámce se pohybovala mezi 5 288 Kč až 5 417 Kč.

6. Stran posouzení úvěruschopnosti žalované předložila žalobkyně Potvrzení o provedení ověření bonity klienta - oddělení řízení rizik ze dne [datum], z něhož vyplývá, že k datu schválení úvěru dne [datum] měla žalobkyně o žalované tyto informace: u rodinného stavu je uvedeno druh/družka, bydlení u rodičů, počet dětí 1. Jak zdroj příjmů je uvedeno mateřská dovolená ve výši 7 800 Kč; výše příjmu ostatních členů domácnosti pak byla uvedena částka 37 000 Kč (bez bližšího doložení); u měsíčních výdajů domácnosti uvedené žadatelem byla uvedena částka 3 000 Kč. Z tohoto potvrzení dále vyplývá, že žalobkyně žalovanou v roce 2018 lustrovala v různých registrech s negativním výsledkem. Stran svého postupu při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele předložila žalobkyně metodiku„ Posouzení úvěruschopnosti klienta“, z níž vyplývá, že žalobkyně provádí tzv. credit scoring s využitím statistického modelu. V podání ze dne [datum] pak žalobkyně soudu doplnila, že při výpočtu MLS smlouvy v roce 2018 dospěla k závěru, že příjem žalované činí 7 800 Kč, od kterého odečetla životní minimum dospělých členů domácnosti 3 140 Kč, životní minimum na 1 vyživované dítě 1 070 Kč, Splátky HC 878 Kč (bez bližšího upřesnění), splátku schváleného úvěru 480 Kč, přičemž dospěla k částce zbývající [příjmení] klienta 2 232 Kč. U MLS domácnosti pak k příjmům připočetla částku 37 000 Kč představující příjem ostatních členů domácnosti, od nichž odečetla 878 Kč coby splátku v HC, životní minimum členů domácnosti 8 110 Kč, buffer domácnosti 1 089 Kč, přičemž dospěla k částce MLC domácnosti 34 243 Kč (v této tabulce rovněž uvedla položku měsíční výdaje domácnosti uvedené klientem ve výši 3 000 Kč, které však byly přeškrtnuty).

7. Výpočet MLS k této úvěrové smlouvě při navýšení úvěrového limitu dne [datum] byl takový, že příjem klienta byla částka 11 000 Kč, od které odečetla částku 4 250 Kč představující životní minimum dospělých členů domácnosti, dále životní minimum na 1 vyživované dítě ve výši 1 450 Kč a výši splátky schváleného úvěru 4 800 Kč, což vedlo k závěru, že zbývající MLS klienta je 500 Kč. K výpočtu MLS domácnosti pak žalobkyně připočetla příjem ostatních členů domácnosti 60 000 Kč, od nichž odečetla normativní náklady na bydlení ve vši 11 561 Kč, a životní minimum členů domácnosti ve výši 10 990 Kč, výši splátky schváleného úvěru 4 800 Kč, přičemž zbývající MLS domácnosti pak činilo částku 43 649 Kč (v této tabulce rovněž uvedla položku měsíční výdaje domácnosti uvedené klientem ve výši 10 000 Kč, které však byly přeškrtnuty).

8. Z úvěrové zprávy ve vztahu k žalované vyplývá, že ta měla získat osobní úvěr s měsíční splátkou 1 508 Kč, přičemž jí mělo v červenci 2022 zbývat uhradit částku 19 906 Kč.

9. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

10. Podle § 1841 občanského zákoníku smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové a platební nebo pojistné smlouvy, smlouva týkající se penzijního připojištění, směn měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními zdroji.

11. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 86 odst.1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od 1.12.2016) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 86 odst.2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

15. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

16. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

17. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

18. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Po skutkové stránce má soud s ohledem na výše uvedené prokázané pouze tolik, že žalobkyně s žalovanou dne [datum] ve znění všech navazujících dodatků (poslední z [datum]) uzavřela úvěrovou smlouvu na částku 120 000 Kč. Nemá však za prokázané, že by mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena platná úvěrová smlouva. Soud se z moci úřední totiž musí předloženou úvěrovou smlouvou zabývat se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum], a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne [datum] ve věci C [číslo] Consumer Finance proti [jméno] [příjmení] a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

20. Poskytovatel úvěru je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

21. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona o spotřebitelském úvěru), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

22. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že:„ …poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ 23. Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES byla zapracována do zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen zákon o spotřebitelském úvěru). Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému Aspi), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. Všechna tato uvedená rozhodnutí směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l o. z. a § 588 o. z. (absolutní neplatnost právního jednání). Tento závěr ostatně potvrzuje i aktuálně účinné znění ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

24. Žalobkyně dle soudu neprokázala, že by dostála své povinnosti s odbornou péčí posuzovat schopnost spotřebitele (žalované) splácet úvěr, který je předmětem tohoto sporu. V projednávané věci žalobkyně sice soudu předložila obsáhlé vyjádření ze dne [datum], metodiku Posouzení úvěruschopnosti klienta a Potvrzení o provedení ověření bonity klienta - oddělení řízení rizik ze dne [datum], v nichž popisovala svou praxi posuzování úvěruschopnosti žadatelů o úvěr prostřednictvím statistického modelu, který vychází pouze z tvrzených údajů předložených žadateli, neboť požadavek na doložení příjmové stránky se ukázal být jako nedostatečný, jelikož doložení příjmů za minulé období nedokládá, že tyto příjmy bude dosahovat i budoucnosti, proto žalobkyně vychází ze statistických údajů, na jejichž základě bylo vypočteno kreditní skóre žalované, jež dovolilo závěr o poskytnutí předmětného úvěru, avšak z těchto dokumentů nevyplývá, že by žalobkyně v souladu s výše uvedenými závěry stran řádné praxe při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele vyžadovala reálné údaje o majetkové situaci žalované. Tyto informace přitom statistické modely nemohou nahradit.

25. Soud však má za to, že obecná, avšak velmi obsáhlá tvrzení o přípustnosti statistického modelu, aniž by žalobkyně soudu doložila a vysvětlila konkrétní parametry tohoto modelu, pouze maskují skutečnost, že žalobkyně fakticky vychází pouze z údajů, které o sobě při uzavírání příslušné úvěrové smlouvy údajně sdělí úvěrovaný (spotřebitel) sám, aniž by tyto vyjma kontroly v příslušných nebankovních registrech jakkoli kontrolovala. Takový postup soud nemůže akceptovat (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 2. 2023, č. j. 8 Co 216/2022-162, odst. 8).

26. Soud přitom má za to, že i kdyby soudu byly doloženy a prokázány jednotlivé aspekty žalobkyní používaného„ statistického modelu“ (zejm. jak dopočítává pravděpodobnou výši příjmu v budoucnosti), musí poukázat na to, že žalobkyně při podstatném navýšení úvěrového rámce v roce 2022 až na částku 120 000 po žalované de facto ničeho nepožadovala, a pouze vyšla z údaje 11 000 Kč, aniž by bylo zřejmé, o jaké příjmy se jedná. Soud přitom nemá za to, že by žalovaná mohla po dobu 4 let pobírat mateřskou dovolenou na jedno dítě, jak bylo uvedeno ve smlouvě v roce 2018. Pokud žalovaná skutečně i v roce 2022 pobírala dávku peněžitou pomoc v mateřství podle zákona č. 187/2006 Sb., pak tuto nemohla na stejné dítě pobírat v roce 2022. Pokud by žalovaná po uplynutí podpůrčí doby pobírala rodičovský příspěvek dle zákona č. 117/1995 Sb., pak by i poskytování této dávky v létě 2022 mělo končit. Za takové situace má soud za to, že se žalobkyně měla více při skokovém navyšování úvěrového rámce zabývat majetkovou situací žalované, resp. z čeho bude žalovaná poskytnutý úvěr splácet, když jí muselo být s ohledem na fungování sociální systému zřejmé, že žalované nebude mít ani dávku státní sociální podpory. Pokud by žalobkyně počala tvrdit, že žalovaná pobírala tyto sociální dávky na další dítě, pak soud odkazuje na předložené výpočty MLS, v nichž tuto skutečnost nezohlednila. Soud má přitom za to, že při poskytování úvěru matce s takto„ malým“ dítětem (či malými dětmi), je namístě co možná nejvíce zohledňovat, že její možnosti splácet jakékoli velké částky splátek bez dostatečných naspořených zdrojů či pomoci rodiny jen velmi omezené.

27. Jestliže žalobkyně dovozuje, že majetkovou situaci žalované měla podstatným způsobem zlepšit její rodina, resp. další členové její domácnosti, kteří měli dosahovat příjem ve výši 60 000 Kč, pak k tomuto soud uvádí, že tento příjem nebyl soudu jakkoli blíže doložen, tudíž soud nemá za to, že je možné z toho údaje vycházet, zvláště když není zřejmé, zda tento údaj nepředstavuje výsledek„ statistických modelů“ žalobkyně. Soud dále musí poukázat v neposlední řadě na skutečnost, že samotný výpočet žalobkyně stran„ MLS žalované“ při navýšení úvěrového rámce v srpnu 2022 dokládá, že žalované nemělo být toto navýšení poskytnuto, neboť žalobkyně při jeho výpočet nesprávně vychází z výše splátky schváleného úvěru 4 800 Kč; jak však soud ověřil z výpisu čerpání, měsíční splátka žalované po navýšení se pohybovala mezi 5 288 Kč až 5 417 Kč. Pokud by žalobkyně při výpočtu MLS vzala tuto hodnotu výše měsíční splátky, pak by MLS žalované vyšlo záporné číslo, nikoli 500 Kč.

28. Za dané situace se tak žalobkyně s ohledem na ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb. měla na skutečnou majetkovou situaci žalované dotázat, aby tato vysvětlila, jaké má měsíční příjmy a jak s nimi nakládá, resp. v jakém rozsahu jí pomáhají jiní členové její domácnosti (a zejména jaký příjmy mají tyto osoby), nikoli vycházet ze svého„ statistického modelu“. Soud sice nepopírá tvrzení žalobkyně, že statistické modely mohou při posuzování úvěruschopnosti dle zákona č. 257/2016 Sb. být velmi nápomocné, ale to pouze za situace, pokud jsou do nich zadány relevantní údaje. Jestliže v projednávané věci podle soudu musely vyvstat pochybnosti o reálné situaci žalované, nelze vycházet z toho, že vše tento statistický model, který je neúspěšný dle tvrzení žalobkyně pouze v 1,5% případech, vyřeší. Ostatně to, že v projednávané věci došlo ke zjevnému pochybení při posouzení úvěruschopnosti žalované soudu vyplývá i z toho, že žalovaná nebyla schopna zaplatit po navýšení úvěrového rámce větší počet měsíčních splátek, neboť krátce po jeho navýšení došlo k porušení jejích povinností a zesplatnění úvěru.

29. Žalobkyně tedy dle soudu neprokázala, že by dostála své povinnosti s odbornou péčí posuzovat schopnost spotřebitele (žalované) splácet úvěr, který je předmětem tohoto sporu. V projednávané věci žalobkyně sice soudu předložila doklady o tom, že formálně toto hodnocení úvěruschopnosti žalované proběhlo, avšak soud se v žádném případě nemůže s ohledem na výše uvedené ztotožnit s tím, že by toto hodnocení bylo řádné a úplné. S ohledem na tento závěr nemohla předmětná úvěrová smlouva obstát jako platná, tudíž soud nemohl žalobkyni přiznat práva vyplývající z této smlouvy (smluvní úrok, úrok z prodlení, smluvní pokuty atd.)

30. Soud se dále zabýval tím, zda nebylo ze strany žalobkyně poskytnuto žalované plnění bez právního důvodu. S ohledem na obsah předložených dokumentů přitom má soud za to, že žalované byla od žalobkyně poskytnuta dne [datum] a po navýšení v roce 2022 celkem částka 131 081 Kč, kterou žalovaná vrátila pouze ve výši 27 054 Kč, tudíž se žalovaná obohatila ve výši 104 027 Kč. Soud tak má za to, že se žalovaná na úkor žalobkyně dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 o. z. bezdůvodně obohatila v rozsahu 104 027 Kč, proto uložil žalované, aby tuto částku zaplatila.

31. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalobkyni tak podle § 1970 o.z. náleží úrok z prodlení ve výši zákonného úroku z prodlení, tj. stanovený podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném v době počátku prodlení, přičemž soud žalobkyni přiznal výši zákonného úroku z prodlení v souladu s petitem žaloby.

32. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovanou vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než prostřednictvím Výzvy ke splacení celého úvěru ze dne [datum], danou k poštovní přepravě dne [datum] s tím, že žalovaná má plnit do 14 dnů od sepsání této výzvy. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 573 o. z. se tak má za to, že výzva byla žalované doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. [datum], s tím že žalovaná měla dle tohoto oznámení plnit nejpozději do 14 dnů od sepsání výzvy, [datum] tak měla žalovaná plnit, a od [datum] je žalovaná v prodlení. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I. rozsudku) v rozsahu stanoveném v petitu žaloby, resp. v kapitalizované výši, jak požadovala žalobkyně v žalobě ze dne [datum].

33. Protože úvěrovou smlouvu má soud za absolutně neplatnou, tak žalobní nároky plynoucí z této smlouvy (úrok, poplatky, smluvní pokutu a úrok z prodlení) nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku, který byl neplatně sjednán (výrok II.).

34. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 18 390,37 Kč (po zaokrouhlení 18 390 Kč), přičemž tato částka představuje 52 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 76 % a úspěchu žalované v rozsahu 24 %, přičemž soud vyšel z úvahy, kdy k žalované jistině přičetl požadované kapitalizované úroky a kapitalizované úroky z prodlení, tj. celkem se jednalo o částku 141 357,96 Kč, přičemž žalobkyně byla fakticky úspěšná co do částky 107 489,82 Kč). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4 774 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 119 346,22 Kč sestávající z částky 5 900 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně šesti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne [datum] náhrada 482,72 Kč za 40 ujetých km v částce 282,72 Kč (34,40 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,43 l [číslo] km a 5,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 467/2022 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 2 × 30 minut v částce 200 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 25 282,72 Kč ve výši 5 309,37 Kč.

35. Soud k tomu uvádí, že nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů za vyjádření ze dne [datum], neboť tam uvedené skutečnosti týkající se posouzení úvěruschopnosti žalované měly být podle názoru zdejšího soudu s ohledem na předmět činnosti žalobkyně a argumentaci uplatněnou v žalobě uvedeny v rámci samotné žaloby; není tedy důvod přiznávat žalobkyni náhradu za toto podání, neboť podle soudu nebylo učiněno účelně.