13 C 76/2024

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Mgr. Pavlem Skalkou ve věci žalobkyně: Anonymizováno , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalované: Jméno zainteresované osoby 0/0 , narozená Datum narození zainteresované osoby 0/0 bytem Adresa zainteresované osoby 0/0 pro zaplacení 46 477,61 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba ze dne , datum, se v části, v níž žalobkyně požadovala, aby soud uložil žalované zaplatit jí zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do , datum, , zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, kapitalizovaný úrok ve výši , částka, , úrok ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši , částka, , částku , částka, se zákonným úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku , částka, , zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, , kapitalizovaný úrok ve výši , částka, , kapitalizovaný úrok ve výši , částka, , úrok 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši , částka, , částku , částka, a zákonný úrok z prodlení ve výši z částky , částka, od , datum, do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaná dne , datum, uzavřela se společností , Anonymizováno, , právnická osoba, , jednající v České republice prostřednictvím , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „původní věřitel“) prostřednictvím komunikace na dálku Smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byla žalované vydána platební karta s možností čerpání finančních prostředků až do výše , částka, , přičemž maximální úvěrový rámec byl ve výši , částka, . Celkem žalovaná vyčerpala prostředky ve výši , částka, , přičemž uhradila částku ve výši , částka, . Protože žalovaná své povinnosti řádně neplnila, původní věřitel prohlásil úvěr za splatný k , datum, . Následně byla předmětná pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, . Žalobkyně po žalované požadovala nejen zaplacení smluvních nároků ze smlouvy o úvěru, ale i smluvní pokutu a náklady mimosoudního vymáhání v podobě osobní návštěvy.

2. Žaloba byla žalované doručena dne , datum, , žalovaná se k žalobě nevyjádřila, a v průběhu celého řízení nevznesla žádné námitky proti žalobkyní shora specifikované, uplatněné pohledávce ve výši shora specifikované, ani co do důvodu, ani co do výše. Žalovaná neprokázala, že žalobkyni zaplatila žalovanou částku ve lhůtě její splatnosti.

3. Z listinných důkazů byl po provedením jednání v dané věci zjištěn následující skutkový stav: Z dokumentu s názvem Rámcová smlouva o poskytování bankovních produktu a služeb č. , hodnota, ze dne , datum, soud ověřil, že původní věřitel se snažil s osobou vystupující pod identitou žalované uzavřít tuto rámcovou smlouvu na poskytování bankovních produktů dle její aktuální nabídky. Tento dokument nebyl žalovanou podepsán, pouze na jeho závěru bylo uvedeno, že tato listina byla podepsána „elektronicky s nutností ověření v elektronickém dokumentu“. Z Žádosti/smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, soud zjistil, že osoba vystupující pod identitou žalované prostřednictvím zprostředkovatele , právnická osoba, . žádala o poskytnutí revolvingového úvěru s maximálním úvěrovým rámcem ve výši , částka, . K osobě žalované bylo v tomto dokumentu uvedeno její rodné číslo, číslo občanského průkazu, mobilní telefon; že bydlí „u rodičů, dětí“; že je zaměstnána jako specialista u , právnická osoba, . od 6/2020 s čistým měsíčním příjmem , částka, , přičemž má celkové náklady na bydlení ve výši , částka, a finanční závazky , částka, . Rovněž tento dokument byl podepsán elektronicky, přičemž u žalované došlo u její podpisové doložko k naskenování a připojení obrázku obsahující podpis. K podmínkám úvěru v této smlouvě bylo uvedeno, že základní roční úroková sazba (pohyblivá) činí 23,76 %, RPSN bylo vypočteno na 31 %. Z přípisu ze dne , datum, pak soud ověřil, že původní věřitel oznamoval žalované, že jí otevřel úvěr, z něhož může průběžně čerpat, přičemž úvěrové rámec činil , částka, – jako roční úroková sazba byla v tomto dokumentu uvedena hodnota , hodnota, %; RPSN bylo vypočteno na 29,87 %. Součástí výše popsané úvěrové smlouvy měly být Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru. Z dokumentu s názvem platební historie soud ověřil, že mělo postupně docházet k čerpání tohoto úvěru. Původní věřitel přitom od této úvěrové smlouvy odstoupil dle přípisu ze dne , datum, s odůvodněním, že žalovaná neplní své povinnosti dle této smlouvy.

4. Z výpisu obchodního rejstříku žalobkyně a původního věřitele soud ověřil jejich právní existenci.

5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , přílohy této smlouvy a potvrzení o provedení transakce ze dne , datum, soud ověřil, že pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni; žalovaná byla uvedena pod bodem 62 přílohy. Postoupení pohledávek bylo žalované oznámeno přípisem ze dne , datum, , který byl dán poštovní přepravě dne , datum, , s výzvou k plnění do , datum, .

6. Žalobkyně pak žalovaného vyzvala k zaplacení dluhu předžalobní výzvou ze dne , datum, s lhůtou plnění do , datum, ; tato výzva byla dána k poštovní přepravě dne , datum, .

7. Z výpisu úkonů mimosoudního vymáhání soud zjistil, že žalobkyně měla při vymáhání předmětné pohledávky provést jednu cesty za žalovanou.

8. Stran posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně soudu nad rámec výše uvedených důkazních prostředků v podání ze dne , datum, uvedla, že původní věřitel úvěruschopnost žalované prověřoval v interních a externích databázích a v insolvenčním rejstříku.

9. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

10. Podle § 1841 občanského zákoníku smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové a platební nebo pojistné smlouvy, smlouva týkající se penzijního připojištění, směn měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními zdroji.

11. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 561 odst. 1 občanského zákoníku „K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.“13. Podle § 562 odst. 1 o. z., „Písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.“ Podle § 562 odst. 2 o. z. „Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.“14. Podle čl. 25 odst. 1 nařízení evropského parlamentu a rady (EU) č. 910/2014, o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES (dále jen „nařízení eIDAS“), elektronickému podpisu nesmějí být upírány právní účinky a nesmí být odmítán jako důkaz v soudním a správním řízení pouze z toho důvodu, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy. Podle odst. 2 kvalifikovaný elektronický podpis má právní účinek rovnocenný vlastnoručnímu podpisu.

15. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce (dále jen „adaptační zákon“), k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

16. Podle § 86 odst.1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od , datum, ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

17. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

18. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

19. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

20. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

21. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

22. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

23. Po skutkové stránce má soud s ohledem na výše uvedené prokázané pouze tolik, že původní věřitel se dne , datum, s osobou vystupující pod identitou žalované snažil uzavřít úvěrovou smlouvu č. , hodnota, , přičemž následně došlo k čerpání peněžních prostředků. Soud však nemá však za to, že by došlo k vlastnímu uzavření úvěrové smlouvy, natož aby tato byla posouzena jako platná.

24. Výklad ustanovení § 561 a 562 občanského zákoníku stran náležitostí elektronického podpisu se zabýval Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne ze 17. 1. 2019, č. j. 27 Co 327/2018-142, v němž dospěl k závěru, že „Při písemném právním jednání podle ustanovení § 561 odst. 1 o. z. nelze (vlastnoruční) podpis jednající osoby nahradit v elektronické podobě jakýmkoli elektronickým podpisem, ale jen takovým elektronickým podpisem jednající osoby, který je alespoň zaručený a navíc je založen na kvalifikovaném certifikátu, zejména uznávaným nebo kvalifikovaným elektronickým podpisem…. Písemná forma právního jednání učiněného elektronickými prostředky v elektronickém systému není ve smyslu ustanovení § 562 odst. 1 a 2 o. z. zachována, jestliže byly místo dostatečně důvěryhodného elektronického podpisu (§ 561 odst. 1 o. z.) použity elektronické prostředky takových vlastností, které v době, kdy je právní jednání činěno, neumožňují zachycení obsahu právního jednání a určení osoby, která toto jednání činí (jednající osoby), se značnou úrovní důvěry. Určení obsahu právního jednání a jednající osoby musí být možné s dostatečnou spolehlivostí již na základě použitých elektronických prostředků, nikoli až z následných jiných okolností (faktické chování, nesporné tvrzení apod.).“25. Soud má za to, že výše uvedené závěry stran „neakceptovatelnosti“ prostého elektronického podpisu jsou aplikovatelné i v projednávané věci. Soud nepřehlíží, že elektronický podpis v projednávané věci (který rovněž dle žalobkyně podle jednání ze dne , datum, představuje pouze prostý elektronický podpis) spadá pod rozsah tzv. prostého podpisu, která představují „data v elektronické podobě, která jsou připojena k jiným datům v elektronické podobě nebo jsou s nimi logicky spojena a která podepisující osoba používá k podepsání“ (srov. definici elektronického podpisu obsaženou v nařízení EU č. 910/2014), avšak takovýto typ elektronického podpisu ve skutečnosti vůbec nic neříká (a hlavně nezaručuje) o pravé identitě podepisující osoby a rovněž nic neříká o tom, zda „takto podepsaný dokument“ je původní, nezměněný, tedy odpovídající tomu, co bylo předloženo soudu. Soud tak má za to, že s ohledem na definici prostého elektronického podpisu de facto prostá elektronická data volně připojená k elektronickému dokumentu, která navíc mohou být i zpětně jakkoli měněna, nemohou sloužit jako doklad o podpisu (tedy souhlasu jednající strany) tak závažného dokumentu, jakým je smlouva o úvěru. Soud zdůrazňuje, že tato prostá forma elektronického podpisu nemůže sloužit jako doklad o podpisu u prvotního dokumentu při jednání mezi stranami, kdy protistrana jednající elektronicky na dálku fakticky nebyla nijak ověřena, resp. její skutečná totožnost nebyla zjištěna. Soud v tomto směru poukazuje na jistou „skrytost a anonymitu“ internetového prostředí, v němž může prakticky kdokoli za využití minimálního úsilí a se základními znalostmi o fungování tohoto prostředí vystupovat jménem kohokoli, a to často i za využití reálných osobních údajů (včetně ofocených dokladů totožnosti) takovéto osoby. Zdejší soud se tak ztotožňuje se závěry Krajského soudu v Praze uvedené ve sp. zn. , spisová značka, , že tzv. „prostý elektronický podpis“ nemůže být dokladem o tom, že určitý dokument podepsala určitá osoba. Soud zdůrazňuje, že v projednávané věci mělo uzavírání smlouvy o úvěru být provedeno u zprostředkovatele , Anonymizováno, , právnická osoba, ., tudíž má soud za to, že pokud zde existoval nějaký reálný fyzický kontakt mezi nějakými osobami, nic jim nebránilo v uzavření klasické písemné smlouvy, anebo v případě elektronického jednání uzavření takové smlouvy prostřednictvím příslušného „kvalifikovaného“ elektronického podpisu. Pokud takto nepostupovaly, nepovažuje toto soud za správné.

26. V neposlední řadě je nutné poukázat na rozdíly mezi obsahem dokumentů Žádost/smlouva o revolvingovém úvěru č. , hodnota, a přípisu původního věřitele ze dne , datum, obsahující potvrzení o údajném uzavření smlouvy o úvěru, kdy podmínky tohoto úvěru v podobě celkové výše RPSN byly uvedeny rozdílně. Rovněž tato skutečnost podle soudu svědčí o tom, že docházelo „k nějakým změnám“ v nastavení „úvěrové spolupráce“ mezi původním věřitelem a žalovanou, aniž by k tomu existovalo příslušné písemné ujednání.

27. Soud sice nepřehlíží apel unijního normotvůrce, aby soudy neodepíraly elektronickému podpisu právní účinky a odepíraly jejich provedení v soudním řízení jenom proto, že má elektronickou podobu nebo že nesplňuje požadavky na kvalifikované elektronické podpisy, avšak má za to, že tento apel v žádném případě neznamená bezvýhradní závěr o akceptovatelnosti prostého elektronického podpisu bez dalšího ve všech možných situacích a de facto jeho postavení naroveň jiným typům elektronických podpisů, které v sobě „garantují“ neměnnost elektronického právního jednání a zaručují identitu jednající osoby. Pokud by tomu tak bylo, není soudu zřejmé, proč by jak unijní, tak i národní zákonodárce, rozlišovat jednotlivé „typy elektronických podpisů“, když by dle zavedené praxe žalobkyně či původního věřitele postačoval jakýkoli podpis pro závazné právní jednání domněle jednající osoby, jejíž identita by však byla naprosto neodhalená.

28. Soud tak má za to, že prostý elektronický podpis by byl akceptovatelný v jiných situacích, např. pokud by se objevoval až v následné komunikaci po řádném ověření protistrany včetně jasného stanovení způsobu použití takové elektronické komunikace, nikoli však tehdy, kdy se jedná o doklad o uzavření „zakládajícího, ustanovujícího právního jednání“, tedy úkonu na počátku smluvního vztahu, kdy neexistuje mezi stranami žádná předchozí ujednání a závazné ověření protistrany. Pokud během tohoto „zakládajícího, ustavujícího právního jednání“ (zde v podobě údajného uzavření smlouvy o úvěru), identita protistrany nebyla ověřena, soud nemůže s ohledem na možné dalekosáhlé následky pro právní jednání na internetu a nebezpečí jednání pod cizí identitou akceptovat prostý elektronický podpis jako doklad o právně závazném jednání údajné osoby.

29. Dále soud má za to, že i kdyby odhlédl od výše uvedeného stran neakceptovatelnosti blíže neupřesněného elektronického podpisu, pak musí konstatovat, že předmětnou úvěrovou smlouvu by ani tak nemohl posoudit jako platnou. Soud se z moci úřední totiž musí předloženou úvěrovou smlouvou zabývat se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

30. Poskytovatel úvěru je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

31. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona o spotřebitelském úvěru), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

32. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, . Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že: „…poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“33. Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES1 byla zapracována do zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen zákon o spotřebitelském úvěru). Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému Aspi), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. Všechna tato uvedená rozhodnutí směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l o. z. a § 588 o. z. (absolutní neplatnost právního jednání). Tento závěr ostatně potvrzuje i aktuálně účinné znění ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

34. Žalobkyně dle soudu neprokázala, že by původní věřitel dostál své povinnosti s odbornou péčí posuzovat schopnost spotřebitele (žalované) splácet úvěr, který je předmětem tohoto sporu. V projednávané věci žalobkyně sice soudu předložila samotnou žádost o revolvingový úvěr, v němž byly uvedeny základní informace o žalované, avšak soudu nebyly předloženy žádné prvotní doklady, z nichž bylo při vyplňování tohoto dokumentu vycházeno, či které by mohly být zprostředkovatelem kontrolovány, tudíž nelze ověřit, zda žalovaná skutečně disponovala příjmem ve výši , částka, či nikoli. V neposlední řadě se soud pozastavuje nad velmi nízkými deklarovanými příjmy žalované oproti celkové výši poskytnutého revolvingového úvěru za situace, kdy žalovaná údajně měla mít pouze náklady na bydlení ve výši , částka, a blíže nespecifikované (a zjevně nikým nezkoumané) finanční závazky ve výši , částka, . Z tohoto údaje je přitom zjevné, že u žalované by měly existovat další závazky (zvláště když je u této položky ve formuláři uvedeno, že se jedná o závazky v podobě splátky hypoték, úvěru, či úvěrových karet) vedoucí k takto vysoké měsíční platbě, aniž by bylo jakkoli vysvětleno a blíže zkoumáno, o jaké závazky se jedná. Soud se proto za dané situace nemůže spokojit s pouhým tvrzením žalobkyně (které ničím nedoložila), že majetková situace žalované byla původním věřitelem zkoumána v příslušných databázích, neboť výsledek tohoto šetření nebyl soudu předložen.

35. S ohledem na tento dílčí závěr by nemohla předmětná úvěrová smlouva obstát jako platná a soud by tak nemohl žalobkyni přiznat právo na zaplacení smluvních nároků.

36. Soud se dále zabýval tím, zda nebylo ze strany původního věřitele poskytnuto žalované plnění bez právního důvodu. S ohledem na obsah předložených dokumentů přitom má soud za to, že žalované byly od původního věřitele poskytnuty peněžní prostředky ve výši , částka, , přičemž mělo dojít k vrácení pouze ve výši , částka, , tudíž zbývá doplatit , částka, . Soud tak má za to, že se žalovaná na úkor žalobkyně dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 o. z. bezdůvodně obohatila v rozsahu , částka, , proto uložil žalované, aby tuto částku zaplatila.

37. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalobkyni tak podle § 1970 o.z.. náleží úrok z prodlení ve výši zákonného úroku z prodlení, tj. stanovený podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném v době počátku prodlení.

38. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovanou vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než prostřednictvím oznámení o postoupení ze dne , datum, , daného k poštovní přepravě dne , datum, . Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 573 o. z. se tak má za to, že výzva byla žalovanému doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. , datum, , s tím že žalovaná měla dle tohoto oznámení plnit nejpozději do , datum, , tudíž od , datum, je žalovaná v prodlení. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I. rozsudku) v rozsahu dle petitu žaloby ze dne 5. 10 2023.

39. Protože úvěrovou smlouvu má soud za neuzavřenou, resp. absolutně neplatnou, tak žalobní nároky plynoucí z této smlouvy (úrok, poplatky, smluvní pokutu a úrok z prodlení) nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku, který byl neplatně sjednán (výrok II.). Rovněž žalobkyni nepřiznal náklady s uplatněním pohledávky, neboť soudu nebylo doloženo provedení této cesty (pouhý interní výpis ze systému žalobkyně považuje soud za neprůkazný). Nadto má soud případné reálné provedení takové cesty za zjevně neúčelné, neboť pouze stačilo žalované poslat příslušnou výzvu k úhradě s ohledem na výši dlužné částky, což by nevedlo k neúčelnému navyšování případné celkové dlužné částky.

40. Závěr soudu o tom, že bezdůvodné obohacení bylo žalované uloženo vydat žalobkyni, vychází ze skutečnosti, že příslušná pohledávka za žalovanou byla ze strany původního věřitele postoupena na žalobkyni v souladu se smlouvami specifikovanými pod bodem 5 tohoto rozsudku.

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně při kapitalizaci jejích nároků ve výši , částka, byla úspěšná pouze co do částky , částka, (tj. v rozsahu přibližně 59% celkové žalované částky). Za takové situace má soud za to, že ani jeden z účastníků nebyl převážně úspěšnější, aby to odůvodnilo přiznat mu právo na náhradu nákladů řízení alespoň poměrně.