19 C 140/2021

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Mgr. Zdeňkem Hammerem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená obecným zmocněncem příjmení jméno příjmení bytem adresa žalované o: žaloba na určení vlastnického práva

I. Určuje se, že vlastníkem nemovitosti, pozemkové parcely [číslo] zapsané v katastru nemovitostí na [list vlastnictví] pro obec Hrobce, k. ú. [obec], je žalobkyně.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 25 400 Kč a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala určení, že je vlastníkem pozemku parc. [číslo] zapsané v katastru nemovitostí na [list vlastnictví] pro obec a kat. území [obec]. Uvedla, že na základě kupní smlouvy ze dne [datum] koupila nemovitosti, které jsou v katastru nemovitostí zapsány na [list vlastnictví] pro [územní celek] a kat. území [obec]. Jedná se o parc. č. st [anonymizováno] o výměře [výměra], jejíž součástí je stavba: [adresa], rodinný dům a pozemkovou parc. [číslo] o výměře [výměra]. Předmětné nemovitosti žalobkyně spoluvlastnila se svou sestrou a od roku 1997 se stala jejich výlučnou vlastnicí. Po celou svého vlastnictví se žalobkyně o nemovitosti starala, opravila zde oplocení a nemovitosti užívala až ke kamenné zídce. Po celou dobu žila v přesvědčení, že jí nemovitosti až k oplocení, resp. kamenné zídce patří, neboť v těchto faktických hranicích parcelu [číslo] kupovala. Až v říjnu 2020, kdy žalobkyně řešila vybudování nového oplocení, zjistila, že užívá i parcelu [číslo] o výměře 216 m2, která je zapsaná v katastru nemovitostí na [list vlastnictví] pro kat. území [obec], jako vlastnictví žalované. Fakticky je parcela [číslo] součástí parcely [číslo] obě parcely spolu přímo sousedí a nejsou odděleny žádným plotem ani přírodní hranicí. V hranicích, v jakých nemovitosti, včetně parcely [číslo] užívala žalobkyně, byly užívány i jejím právním předchůdcem a žalobkyně neměla pochybnosti o tom, že užívá jeden souvislý pozemek. Pokud jde o parcelu [číslo] tuto nejprve vlastnil bratr žalované a to od roku 1991. Následně uvedenou parcelu daroval žalované a to v roce 2013, avšak žalovaná ani její bratr, jako právní předchůdce, se o uvedenou parcelu nezajímali a neuplatňovali k ní žádné vlastnické nároky. Parcela [číslo] není přístupná z veřejné komunikace nebo veřejné cesty a je obklopena parcelami cizích vlastníků a žalovaná tak nemá na uvedenou parcelu ani žádný přístup. V roce 2021, po té co žalobkyně zjistila, že užívá parcelu cizího vlastníka, resp. žalované, snažila se věc řešit mimosoudně, avšak bez úspěchu a roto se domáhá určení vlastnictví sporné parcely soudní cestou, neboť má za to, že spornou parcelu vydržela, když je více než 20 let v dobré víře o tom, že jí parcela patří.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Popsala jednání s žalobkyní, která jí nabídla, že spornou parcelu odkoupí za částku 4 000 Kč s tím, že pokud její návrh nebude akceptován, podá žalobu na vydržení pozemku. Není pravdou, že by se žalobkyně o plot řádně starala, neboť tento je v zanedbaném stavu. Taktéž není pravdou, že by se žalobkyně o vlastnictví sporné parcely žalovanou dozvěděla v únoru 2020, když tuto informaci měla žalobkyně již v květnu 2019, kdy katastrální úřad v předmětné lokalitě zjišťoval průběh hranic. Žalovaná uvedla, že na spornou parcelu má přístup přes pozemek jiného vlastníka a celý spor s žalobkyni považuje za spor o výši kupní ceny sporné parcely. To, že žalobkyně uvedený spor řeší podáním žaloby na vydržení vlastnictví, je pouze zneužitím celé situace a svědčí to jejím nepoctivém úmyslu. Ostatně nepoctivý úmysl žalobkyně je dán i její neochotou a nedostatkem dobré vůle k mimosoudnímu řešení sporu.

3. Při ústním jednání účastnice za nesporné uvedly, že spornou parcelu [číslo] v k.ú. [obec] od roku 1994 fakticky užívá žalobkyně a sporná parcela není přístupná z obecního pozemku, resp. vstup na spornou parcelu je podmíněn vstupem na parcelu cizího vlastníka. [jméno] žalovaná rovněž uvedla, že nemovitostí v k.ú. [obec], včetně sporné parcely, vlastní od roku 2013, kdy jí nemovitostí daroval bratr. V obce Rohatce žalovaná fakticky nebydlí a pozemky (zapsané na [list vlastnictví], k.ú. [obec]) užívá od roku 2013 pouze rekreačně. Od roku 2001 do roku 2007 bydlela v [obec] a od roku 2007 bydlí v obci [obec]. Žalovaná dále uvedla, že ohledně sporné parcely s žalobkyní v minulosti nikdy nekomunikovala, spor o parcelu vznikl až v roce 2019 na základě šetření katastrálního úřadu.

4. Z výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení] soud zjistil, že tato je sousedka žalobkyně a užívá parc. [číslo] parc. [číslo] kde má postaven rodinný dům. Svědkyně dále uvedla, že na pozemek žalobkyně má výhled ze svého pozemku a žalobkyně užívá parc.č. st. [anonymizováno] spolu s parc. [číslo] která je zahradou, již od roku 1994, uvedené parcely žalobkyně uklízí a stará se o ně. Původně byl pozemek parc. [číslo] včetně sporného pozemku, zanedbaný, žalobkyně pozemky zkultivovala, prořezala. Pokud jde o plot, ten je umístěn podél sporné parcely [číslo] v minulosti nevznikly žádné pochybnosti o tom, že by žalobkyně užívala cizí pozemek.

5. Svědek [celé jméno svědka] jako svědek vypověděl, že žalobkyně, ještě spolu s další paní, od něj v roce 1994 koupila dům se zahradou. Předmětné nemovitosti, které žalobkyni prodal, vlastnil od roku 1991, avšak nemovitosti i fakticky užívala jeho matka, která již zemřela. Svědek předmětné nemovitosti tehdy několikrát navštívil, s odstupem času si přesně nepamatoval, jak to na pozemcích vypadá, avšak po předestření fotografií z místního šetření, si svědek vybavil vekou zeď, která je situována na hranicích pozemku. Pokud jde o předmětnou zahradu (parc. [číslo]), tak zde žádné stavební úpravy neprováděli a nemovitosti prodali žalobkyni v hranicích tak, jak je sami užívali. Po celou dobu, co nemovitosti vlastnil a užívala je jeho matka, tak nevznikly žádné spory či pochyby o tom, že by byla užívána cizí parcela.

6. Za podstatný důkaz soud považuje místní šetření, které se uskutečnilo na sporných nemovitostech dne [datum] za účasti obou účastníků. Při místním šetření soud zjistil, že žalobkyně užívá parc.č. st. 31, na které se nachází rodinný dům a dále parc. [číslo] která je zahradou. Pokud jde o spornou parc. [číslo] tato navazuje na parc. [číslo] mezi oběma parcelami se nenachází žádná uměla ani přirozená hranice a opticky je parcela [číslo] integrální součástí celé zahrady, kdy charakter a údržba obou pozemků (parc. [číslo] parc. [číslo]) je shodná. Celá zahrada je ohraničena plotem, přičemž pravá zadní hranice parc. [číslo] je tvořena vysokou kamennou zdí (zjevně část stavby, která se nachází na sousední parcele [číslo]).

7. Soud provedl i listinné důkazy, které ve věci předložily jak žalobkyně, tak žalovaná. Z předložených listinných důkazů soud považuje za podstatný Výpis z katastru nemovitostí pro obec Hrobce, kat. území [obec], kde na [list vlastnictví] je pro žalobkyní zapsáno vlastnictví k parc.č. st. [anonymizováno] o výměře 686 m2, jejíž součástí je stavba: [obec], [adresa], rod. dům a parc. [číslo] o výměře 723 m2 (zahrada). Uvedené nemovitosti žalobkyně nabyla do vlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne [datum] a na základě dohody o vypořádání spoluvlastnictví ze dne [datum].

8. Z Výpisu z katastru nemovitostí pro obec Hrobce, kat. území [obec], soud zjistil, že na [list vlastnictví] je pro žalovanou zapsáno vlastnictví k parc.č. st. [anonymizováno] o výměře 868 m2, jejíž součástí je stavba: [obec], [adresa], rod. dům, parc. [číslo] o výměře 216 m2, parc. [číslo]. Uvedené nemovitosti žalobkyně nabyla do vlastnictví na základě darovací smlouvy ze dne [datum].

9. Z kupní smlouvy ze dne [datum] má soud za prokázáno, že tuto uzavřeli jako prodávající [celé jméno svědka] kupující [celé jméno žalobkyně] a Ing. [jméno] [příjmení]. Předmětem prodeje byla stavební parcela [číslo] včetně rodinného domu [adresa] o výměře 686 m2 a zahrada-parc. [číslo] o výměře 723 m2 v k.ú. [obec], [list vlastnictví]. <i>10. Podle § 80 o.s.ř. určením zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.</i> 11. Při posuzování sporu se soud tedy nejprve zabýval otázkou, zda má žalobkyně na určení vlastnictví k spornému pozemku aktivní legitimaci dle ust. § 80 o.s.ř. a dospěl k závěru, že aktivní legitimace žalobkyně na určení vlastnictví k nemovitosti je dána, neboť na jejím určení má tzv. naléhavý právní zájem. Naléhavý právní zájem je dán tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobkyně nebo kde by se bez tohoto určení stalo její právní postavení nejistým. Naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitosti je dán, není-li žalobce, který o sobě tvrdí, že je vlastníkem nemovitostí evidovaných v katastru nemovitostí, v katastru zapsán jako vlastník (rozsudek NS ČR sp. zn.: 30 Cdo 4593/2010). <i>12. Po právní stránce soud posuzoval věc dle zákona č. 40/1964 Sb. (starý občanský zákoník).</i> <i>Podle ust. § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák.) se oprávněný držitel stává</i> <i>vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost a pod dobu deseti let, jde-li o</i> <i>nemovitost.</i> <i>13. Podle § 134 odst. 3 obč. zák. do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce.</i> 14. Po zhodnocení shora uvedených důkazů dospěl soud k závěru, že žalobkyně byla od počátku, co předmětné nemovitosti v roce 1994 zakoupila, v dobré víře o tom, že nemovitosti, včetně sporného pozemku parc. [číslo] jsou jejím vlastnictvím.

15. Dle judikátu Nejvyššího soudu pod sp. zn.: 22 Cdo 1253/99 posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp., nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. [obec] víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří.

16. Pro posouzení, zda je dána dobrá víra žalobkyně bylo rozhodující skutkové zjištění, že sporná parcela [číslo] v k.ú. [obec] je integrální součástí zahrady (parc. [číslo]), kterou žalobkyně užívá. Uvedená zahrada (parc. [číslo] + parc. [číslo]) je od pozemků cizích vlastníků ohraničena plotem a tvoří tak se zahradou ohraničený funkční celek. Podstatné je rovněž zjištění (které vyplývá i z nesporných tvrzení účastníků), že přístup na parc. [číslo] není možný z obecního či veřejně přístupného pozemku, ale toliko přes pozemky cizích vlastníků. Ze svědeckých výpovědí svědka [příjmení] [celé jméno svědka] a svědkyně [příjmení] má soud rovněž za prokázáno, že hranice předmětné zahrady a tedy i sporné parc. [číslo] se od roku 1991, kdy předmětné nemovitosti nabyl do vlastnictví svědek [celé jméno svědka], neměnily a v tomto rozsahu zahradu užívá i žalobkyně. Z výpovědi svědkyně [příjmení] bylo rovněž prokázáno, že žalobkyně se o parc. [číslo] stará. To, že se žalobkyně stará o parc. [číslo] bylo patrné i z místního šetření, kdy soud zjistil, že parcela [číslo] tvoří se s parc. [číslo] souvislý celek zahrady a bylo by tak nelogické, aby se žalobkyně o část zahrady starala a o část nikoliv. Významné je i zjištění, že žalovaná se o předmětnou parcelu nezajímala, s žalobkyní ohledně sporné parcely v minulosti nekomunikovala a to do roku 2019, kdy na základě šetření katastrálního úřadu bylo zjištěno, že žalobkyně uživí cizí parcelu.

17. Soud si pro úplnost, ke zjištění, zda žalobkyně moha být v dobré víře, od katastru nemovitostí vyžádal informaci, od jaké doby je katarální mapa sporného pozemku digitalizována. Katastr nemovitostí sdělil, že platnost katastrální mapy digitalizované v intravilánu katastrálního území Rohatce byla vyhlášena dnem [datum] a před tímto datem byl přístupný pouze rastrový obrázek katastrální mapy. Z uvedeného se tak podává, že žalobkyně nemohla dálkovým internetovým přístupem na katastr nemovitostí zjistit skutečný stav pozemků, resp., to, že užívá i cizí pozemek parc. [číslo].

18. K tomu, aby bylo možno držbu považovat za oprávněnou, je ještě třeba posoudit, zda omyl držitele, který vedl k uchopení držby, byl omluvitelný. Judikatura Nejvyššího soudu, vycházející z presumpce dobré víry držitele, připouští oprávněnou držbu v případě, že držitel se chopil pozemku, který ve skutečnosti nekoupil. Jedním z hledisek pro posouzení oprávněnosti držby je porovnání výměru koupeného a omylem drženého pozemku. Oprávněnou držbu nelze podle okolností výjimečně vyloučit ani v případě, že výměra drženého sousedního pozemku dosahuje až 50% výměry skutečně koupeného pozemku, za zcela výjimečných okolností i více (viz judikát NS ČR pod sp.zn.: 22 Cdo 2451/2011). V daném případě plocha skutečné koupeného pozemku žalobkyni (a její sestrou Ing. [příjmení]) v roce 1994 činí 686 m2 723 m2 (resp. Ing. [celé jméno svědka] v roce 1991, který je obdržel darem) a výměra drženého pozemku parc. [číslo] činí 216 m2. V daném případě výměra drženého pozemku dosahuje 15,3% výměry skutečně koupeného pozemku a na základě tohoto poměru oprávněnou držbu žalobkyně i jejího právního předchůdce Ing. [celé jméno svědka] vyloučit nelze. Soud zohlednil i to, že u pozemku pravidelného tvaru lze zpravidla lépe odhadnout výměru, než u pozemku tvaru nepravidelného, přičemž v tomto případě se jedná o pozemky spíše nepravidelného tvaru (viz judikát NS ČR pod sp. zn.: 22 Cdo 4663/2010).

19. Významná je i skutečnost, že skutečný vlastník pozemku, tedy žalovaná (i právní předchůdce žalované, její bratr) po celou dobu držby sporného pozemku nedali najevo svůj nesouhlas a nebránili své vlastnické právo. Tato skutečnost nasvědčuje závěru, že ani oni nepředpokládali, že žalobkyně, resp. její právní předchůdce Ing. [celé jméno svědka], drží sporný pozemek a svým pasivním postojem tak žalobkyni utvrzovali v tom, že ona je oprávněným vlastníkem.

20. V běžném životě dochází často k tomu, že hranice pozemků, vymezené hranicí užívání, se neshodují s hranicemi parcel, tedy takových pozemků, které jsou evidovány v katastru nemovitostí v podobě parcel, jež mají geometrické a polohové určení a jsou zobrazeny v katastrální mapě a označeny parcelními čísly (§ 1 odst. 1 písm. a), § 3 písm. a), b), § 4 a § 27 písm. a) katastrálního zákona č. 344/1992 Sb. Daný případ je však atypický, neboť žalobkyně se nechopila držby sousedního pozemku, ale pozemku, o kterém vůbec nemohla předpokládat, že jej vlastní zcela osoba, která v sousedství nevlastní žádné nemovitosti, tedy žalovaná. K nesouladu v daném případě došlo tak, že se žalobkyně chopila držby cizího pozemku v dobré víře o tom, že je jeho vlastníkem, když sporný pozemek je součástí zahrady, kterou žalobkyně v roce 1994 zakoupila. V tomto případě je tu domnělý (putativní) titul, o který se držba opírá, a to kupní smlouva z roku 1994, zakládající vlastnictví ke skutečně koupenému pozemku.

21. Občanský zákoník č. 40/1964 Sb. nabytí vlastnického práva vydržením zpočátku vůbec neupravoval. Vlastnické právo k pozemku tak bylo lze vydržet až na základě novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. účinným od 1. 1. 1992. Předpokladem vydržení vlastnického práva k pozemku je přitom jeho oprávněná držba trvající nepřetržitě po dobu deseti let. Do doby, po kterou měl oprávněný držitel pozemek v držbě, je třeba započíst i dobu, po kterou jej nepřetržitě držel před [datum] (viz judikát Nejvyššího soudu pod sp.zn. 28 Cdo 1139/2012). Soud tak dospěl k závěru, že k dobré víře žalobkyně je dle ust. § 134 odst. 3 obč. zák. nutno připočíst i dobrou víru jejího prvního předchůdce Ing. [celé jméno svědka], který rovněž sdělil, že od roku 1991, kdy se stal vlastníkem sporné parcely, nevznikly žádné pochybnosti o tom, že by měl užívat cizí pozemek. K vydržení sporného pozemku tedy došlo za deset od roku 1991, kdy sporný pozemek užíval Ing. [celé jméno svědka], tedy již v roce 2001.

22. Soud se neztotožňuje s námitkami žalované (jsa zastoupena obecným zmocněncem), která celý spor prezentovala, jako spor o kupní cenu pozemku, kdy žalovaná uváděla, že se žalobkyně snaží zneužít institut vydržení a na úkor žalované se bezdůvodně obohatit. K uvedeným námitkám žalované soud uvádí, že institut vydržení je historicky součástí občanskoprávních kodexů a jeho smyslem je uvést faktický stav do souladu se stavem právním. Nelze tak souhlasit s tvrzením žalované, že by se jednalo pouze o spor o kupní cenu, kterou se žalobkyně snaží využít. Z celé věci se spíše podává, že žalovaná neakceptovala nabídku na odkup sporného pozemku z důvodu nízké ceny nabízenou žalobkyní. Pokud se však žalobkyně rozhodla vlastnictví ke spornému pozemku legalizovat cestou žaloby na vydržení, nelze v jejím postupu spatřovat„ nepoctivý úmysl“, či„ nevstřícný přístup“, jak je prezentovala žalovaná.

23. Soud rovněž zamítl návrh na provedení důkazů navrhovaných žalovanou a to účastnickým výslechem žalobkyně. Právní zástupkyně žalobkyně soudu sdělila, že zdravotní stav žalobkyně její výslech neumožňuje a rovněž by žalobkyně se svým účastnickým výslechem nesouhlasila, což je nutná podmínka pro provedení tohoto důkazu. Soud má rovněž za to, že účastnický výslech žalobkyně je nadbytečný i z toho důvodu, že se ve věci relevantní skutečnosti podařilo prokázat jinými důkazními prostředky a rovněž nelze předpokládat, že by žalobkyně (i pokud by se svým výslechem souhlasila), vypovídala proti svým zájmům. Pokud jde o znalecký posudek na stanovení ceny sporného pozemku předloženého žalovanou, soud tento nehodnotil, neboť s ohledem na typ sporu není takovýto důkaz důležitý.

24. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o.s.ř., když žalobkyně měla plný úspěch ve věci a náleží jí plná náhrada nákladů řízení, které ve věci účelně vynaložila. Soud náklady žalobkyně vypočetl dle vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif-AT), protože byla zastoupena advokátem. Náklady řízení jsou tvořeny odměnou za 6 úkonů právní služby á 3 100 Kč dle ust. § 9 odst. 4 písm. b) AT. Šest úkonů právní služby je tvořeno přípravou a převzetím věci, zasláním předžalobní výzvy žalované, podáním žaloby, účast na ústním jednání ze dne [datum] a ze dne [datum] a účast na místním šetření. Za každý shora uvedený úkon právní služby náleží právní zástupkyni žalobkyně paušální náhrada ve výši á 300 Kč. Cestovné právní zástupkyně žalobkyně, ač uvedla, že náklady vyčíslí ve lhůtě do tří dnů, nespecifikovala (a soudu potřebné doklady nepředložila) a soud jej tedy nemohl přiznat. Celková výše náhrady nákladů řízení tak činí částku ve výši 25 400 Kč. Z rejstříku ekonomických subjektů soud zjistil, že právní zástupkyně žalobkyně není plátcem DPH. Žalobkyně dále na zaplacení soudního poplatku vynaložila částku ve výši 5 000 Kč Celkem tedy náhrada nákladů řízení činí částku ve výši 25 400 Kč.

25. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně. Třídenní lhůta k plnění plynoucí od právní moci byla stanovena dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.