19 C 177/2023

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Mgr. Zdeňkem Hammerem ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 42 780 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 21 350 Kč, a dále spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 262,02 Kč, a dále spolu se zákonným úrokem ve výši 10 % ročně z částky 21 350 Kč od 4. 2. 2023 do zaplacení a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky ve výši 8 930 Kč, a dále co do zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 930 Kč od 4. 2. 2023 do zaplacení, a dále co do kapitalizovaného úroku ve výši 8 320 Kč, a dále co do smluvní pokuty ve výši 12 500 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce se žalobou po žalované domáhal zaplacení částky ve výši 30 280 Kč s příslušenstvím, dále spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 8 320 Kč a smluvní pokutou ve výši 12 500 Kč. Uvedl, že dne 7.11.2017 právní předchůdce žalobce, [anonymizováno] [právnická osoba], jako věřitel, uzavřel s žalovaným, jako dlužníkem smlouvu o úvěru [číslo] na základě které, byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 25 000 Kč. Úplata za sjednání úvěru, administrativní poplatek a úrok byl dohodnut celkem ve výši 17 250 Kč. Žalovaný se celkovou částku na úhradu úvěru ve výši 42 250 Kč, zavázal hradit v měsíčních splátkách po 3 250 Kč, přičemž splatnost poslední splátky byla stanovena na den 27.8.2019. Žalovaný na úhradu úvěru zaplatil pouze 3 650 Kč, a protože žalovaný splátky úvěru řádně a včas nehradil, byl úvěr ke dni splatnosti poslední plánované splátky, zesplatněn. Úhradu ve výši 3 650 Kč žalobce započetl poměrně na úplatu za sjednání úvěru a na smluvně sjednané příslušenství. Žalobce tedy po žalovaném požaduje zaplatit částku ve výši 30 280 Kč, představující jistinu úvěru, dále částku ve výši 8 320 Kč, představující neuhrazený úrok a neuhrazenou část úplaty za sjednání úvěru. Vyjma shora uvedené částky žalobce po žalovaném nárokuje i zaplacení smluvní pokuty ve výši 12 500 Kč, který byla sjednána dle článku V odst. 4 smlouvy o úvěru a to ve výši 0,1% z dlužné částky za každý započatý den prodlení. Zákonný úrok z prodlení žalobce kapitalizoval za období od 28.8.2019 do 16.1.2023 částkou ve výši 10 262 Kč. Od 4.2.2023 žalobce požadoval úrok z prodlení v zákonné výši. K aktivní legitimaci žalobce uvedl, že ke dni 28.9.2018 byla část závodu původního věřitele, tj. [anonymizováno] [právnická osoba] převedena na společnost [právnická osoba], kdy v důsledku koupě závodu se tak věřitelem pohledávky stala [anonymizováno] [právnická osoba] dne 4.4.2022 mezi touto společností a žalobcem byla uzavřena Rámcová smlouva o postupování pohledávek, na základě které byla pohledávka postoupena na žalobce, v daném případě dílčí smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1.2.2023, přičemž postoupena pohledávka se stala účinná ke dni 3.2.2023.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Žaloba spolu s předvolánkou k ústnímu jednání byla žalovanému doručena do datové schránky dne 11.10.2023.

3. Soud provedl důkazy, které předložil žalobce. Ze Smlouvy o úvěru [číslo] soud zjistil, že [anonymizováno] [právnická osoba] jako věřitel, poskytl žalovanému, jako dlužníkovi, úvěr ve výši 25 000 Kč a žalovaný potvrdil, že mu byla uvedená částka vyplacena do vlastních rukou při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal, že vyjma poskytnuté půjčky zaplatí i souhrnné poplatky (úrok + úhrada za poskytnutí úvěru + náklady na vyhodnocení úvěru + možnost inkasa v hotovosti) celkem částku 18 250 Kč. Na poskytnutý úvěr se žalovaný zavázal uhradit částku ve výši 43 250 Kč a to v 13i měsíčních splátkách po 3 250 Kč Součástí smlouvy je i ustanovení o výši RPSN, kdy ve variantě splácení po dobu 13i měsíců je RPSN ve výši 189,38% Smluvní pokuta byla v tiskopise smlouvy uvedena ve výši 0,1% denně z dlužné částky a to za každý den prodlení. Smlouva je žalovaným řádně podepsána dne 7.11.2017.

4. Aktivní legitimaci k podání žaloby má soud za prokázanou z Oznámení o postoupení pohledávek ze dne 9.2.2023, kde byl žalovaný informován, že pohledávka [anonymizováno] [právnická osoba] vůči žalovanému z nesplaceného úvěru byla postoupena na žalobce. Aktivní legitimaci žalobce má soud za prokázanou i z Dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 1.2.2023 uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalobcem, na základě které, došlo s účinností k 3.2.2023 k postoupení pohledávky vůči žalované na žalobce.

5. Po právní stránce soud posoudil půjčku dle níže uvedených ustanovení. <i>6. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník, dále jen o.z.) se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé až ode dne nabytí jeho účinnosti.</i> <i>7. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. (zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>9. Podle odst. 2 cit. ust. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.</i> <i>10. Podle § 547 o.z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.</i> <i>11. Podle § 588 o.z., věta první, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.</i> <i>12. Podle § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o.z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> 13. S ohledem na § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru se soud z moci úřední zabýval předloženou úvěrovou smlouvou, resp. smlouvou o zápůjčce, se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další) a především jeho přísnější transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

14. Z důkazů předložených žalobcem, které soud provedl při ústním jednání, vyplývá, že právní předchůdce žalobce ([právnická osoba], resp. [právnická osoba]) neprokázal, že by s odbornou péčí posuzoval schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet úvěr poskytnutý ve výši 25 000 Kč. Žalobce soudu ani netvrdil, že by zkoumal bonitu žalovaného a ani nepředložil žádný dokument, ze kterého by vyplývalo, že byly zjišťovány majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy, výdaje, zaměstnání, počet členů domácnosti, zda byl veden v registru dlužníků bank apod. Soud měl k prokázání bonity žalovaného k dispozici pouze vyplněný tiskopis – Žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru, kde jsou vyplněny příjmy a výdaje žalovaného, aniž by byly podpořeny listinnými důkazy (výplatní páskou, výpisem z účtu, nájemní smlouvou apod.). Navíc příjmy žalovaného jsou uvedeny nerealisticky nízké, když např. výdaje na bydlení jsou uvedeny pouze v částce 1 Kč a nejsou zde ani zohledněny výdaje na internet, telefon, dopravu apod.

15. Žalobce, coby poskytovatel úvěru, je tak dle shora citovaného zákonného ustanovení povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele – žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

16. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1.4.2015, sp. zn. 1 As 30/2015 uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008 Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku konstatoval, že:“ ….poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady...“.

17. Soud pro úplnost odkazuje i na nedávné rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5.3.2020 pod sp.zn.: C -679/18, kterému byla k posouzení předložena tzv. předběžná otázka a který judikoval, že“ články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/08 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době“.

18. Nalézací soud tak v projednávaném případě dospěl k závěru, že žalobce v řízení před soudem prvního stupně neprokázal, že by kvalifikovaně a s odbornou péčí zjišťoval, případně ověřoval bonitu žalovaného. Vzhledem k tomu, že se žalobce o své vůli rozhodl, že se ústního jednání neúčastní, když se z jeho účasti omluvil, nemohl soud žalobce dle ust. § 118a a násl. o.s.ř. poučit o nutnosti předložit důkazy, které by kvalifikované ověření bonity žalovaného prokazovaly. Dle komentářové literatury (např. komentář k občanskému soudnímu řádu C.H. Beck, Svoboda a kol. z roku 2013, první vydání, strana 413)„ poučení podle § 118a soud neudělí ani tehdy, když se účastník svojí procesní nečinností práva na poučení zbavil (např. neúčastí při jednání).“ 19. S ohledem na shora uvedené závěry, které zastává i Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodnutí pod č.j.: 17 Co 278/2017-161 ze dne 24.8.2017, soudu po právní stránce nezbylo, než věc posoudit tak, že mezi žalobcem, resp. jeho právním předchůdcem, a žalovaným, uzavřená smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 588 o.z., neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

20. Po právní stránce proto soudu nezbylo, než věc posoudit tak, že mezi žalobcem a žalovaným došlo k plnění na základě neplatné smlouvy o úvěru. Z žalobních tvrzení, která nebyla nijak rozporována, vyplývá, že ze smlouvy o úvěru [číslo] žalobce žalovanému poskytl jistinu ve výši 25 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit spolu se souhrnným poplatkem 17 250 Kč. Z žalobních tvrzení a splátkového kalendáře rovněž vyplývá, že žalovaný na úvěr žalobci uhradil celkem částku 3 650 Kč. Žalovaný se tak na úkor žalobce bezdůvodně obohatil o částku rovnající se rozdílu mezi částkou půjčenou a částkou vrácenou (25 000 Kč – 3 650 Kč) tedy o částku 21 350 Kč. Uvedenou částku soud žalobci přiznal spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 262,02 Kč a dále se zákonným úrokem z prodlení od 4.2.2023 do zaplacení.

21. Protože má soud smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou, tak veškeré žalobní nároky plynoucí z uvedené smlouvy a které byly vyjádřeny v petitu žaloby, tedy žalobu co do částky ve výši 8 930 Kč, a dále co do zákonného úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8 930 Kč od 4. 2. 2023 do zaplacení, a dále co do kapitalizovaného úroku ve výši 8 320 Kč, a dále co do smluvní pokuty ve výši 12 500 Kč, zamítl, neboť jsou svou povahou akcesorické a váží se hlavnímu závazkovému vztahu, který byl neplatně sjednán.

22. O nákladech řízení soud rozhodoval dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy účastníku, který měl ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Protože poměr úspěchu a neúspěchu je mezi účastníky v zásadě stejný, rozhodl soud o tom, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

23. Pokud jde o lhůtu k plnění, ta byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř.