19 C 177/2025

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Mgr. Zdeňkem Hammerem ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro 18 050 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 10 000 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 10 000 Kč od 5. 5. 2024 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se do co částky ve výši 8 050 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75% ročně z částky 4 000 Kč od 5. 5. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 282,42 Kč a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalobce.

1. Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky ve výši 18 050 Kč s přísl. Uvedl, že poskytuje úvěry prostřednictvím webové stránky www., Anonymizováno, .cz, kde žalovaná vyplnila registrační formulář, uvedla své osobní údaje a prostřednictvím přístupového hesla a verifikační SMS byla ověřena její identita. Žalobce žalované dne 31.12.2023 a 3.1.2024 poskytl spotřebitelský úvěr č. , hodnota, na účet č. , č. účtu, . Platba na uvedený čet byla identifikována pod VS , var. symbol, , jenž odpovídá rodnému číslu žalované. Žalovaná úvěr řádně a včas nesplácela, proto byla o splátky upomínána a úvěr byl následně dne 4.5.2024 zesplatněn. Žalobce po žalované požaduje uhradit výši jistiny ve výši 10 000 Kč spolu se sjednaným úrokem ve výši 40% měsíčně, který byl kapitalizován v částce 4 000 Kč. Vyjma dlužné částky ve výši 14 000 Kč žalobce požaduje uhradit i smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné jistiny za každý kalendářní den v období od data prodlení dne 5.4.2024 do data odeslání předžalobní výzvy, tedy do 164.6.2025 a to v kapitalizované výši 4 050 Kč. Žalobce dále uvedl, že před poskytnutím úvěru řádně zkoumal úvěruschopnost žalované, kdy vycházel z bankovního účtu žalované, výplatní pásky i z veřejně dostupných databází a bankovních registrů.

2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Soud žalovanou obesílal na adresu uvedenou v centrální evidenci obyvatel , adresa, , kde si žalovaná soudní písemnosti včetně žaloby nepřevzala, dne 18.10.2025 jí byly uloženy na poště a po uplynutí úložní doby byly žalované vhozeny do poštovní schránky.

3. Soud provedl listinné důkazy, které předložil žalobce a z nich zjistil následující skutečnosti. Z výplatních pásek žalované soud zjistil, že její čistá mzda v předmětné době činila cca činila 23 000 Kč. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, má soud za prokázané, že byla uzavřena mezi žalobcem a žalovanou, kdy žalobce se zavázal, že poskytne ve prospěch žalované částku do výše 20 000 Kč a žalovaná se zavázala, že bude úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách. V úvěrové smlouvě byla výše úroku sjednána ve výši 40% měsíčně a RPSN ve výši 5509,42 %. V čl. 4.2 písm. c) úvěrové smlouvy byla sjednána výše smluvní pokuty v sazbě 0,1% denně z částky, ohledně níž je žalovaná v prodlení. Z potvrzení o platbě má soud za prokázané, že na účet žalované č. , č. účtu, byla pod VS , var. symbol, zaslána částka 7 000 Kč a to dne 3.1.2024 a dne 31.12.2023 částka 3 000 Kč. Zesplatnění úvěru má soud za prokázané z dopisu žalobce adresovaného žalované dne 1.5.2024.

4. Soud dále proved důkaz statistikou ČNB (databáze časových řad ARAD) z které bylo zjištěno, že úrokové sazby korunových úvěrů poskytovaných bankami domácnostem byly v lednu 2024 v sazbě 6,69% ročně.

5. S ohledem na sjednanou úrokovou sazbu ve výši 40% měsíčně, což činí 480% ročně, která cca sedmdesátinásobně (!) převyšuje obvyklou (průměrnou) výši úroků bank dle statistických dat ČNB, se soud zabýval posouzením platnosti úvěrové smlouvy s ohledem na rozpor s dobrými mravy.

6. Projednávanou věc je nutno posuzovat, s ohledem na dobu uzavření smlouvy o úvěru, podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen "o. z.").Podle ustanovení § 2395 o. z. smlouvou o úvěru e úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Podle ustanovení § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

7. Úroky dohodnuté při poskytnutí úvěru představují úplatu (odměnu) za užívání úvěrové jistiny. Občanský zákoník a ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při úvěru sjednat úroky. Z této skutečnosti však nelze úspěšně dovozovat, že by výše úroků závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o úvěru, a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Rovněž u dohody o úrocích při zápůjčce totiž platí ustanovení § 1 odst. 2 o. z., podle něhož jsou zakázána ujednání porušující dobré mravy.

8. Dobrými mravy v občanskoprávních vztazích se v soudní praxi rozumí soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihuje podstatné historické tendence, jež jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod č. 14 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.

9. Vzhledem k tomu, že pojem dobrých mravů má v evropské kultuře kontinentálního práva všeobecný přesah, považuje soud za trefnou definici dobrých mravů podanou meziválečným německým říšským soudem, který judikoval, že rozpor s dobrými mravy je dán tehdy, „jestliže je obsah smlouvy v rozporu s citem pro slušnost a pravidly slušnosti, jak je uznávají všichni slušní a spravedlivě myslící lidé, nebo pokud vykazuje zjevné znaky výstřednosti, které jsou s to pobouřit slušného člověka.“10. Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při úvěru jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. Požadavek na nepřiměřené smluvní úroky dokonce naplňuje skutkovou podstatu trestného činu lichvy, a to za předpokladu, že jde o plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a že věřitel přitom zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo rozrušení dlužníka (viz § 218 trestního zákona). Dohoda, kterou byly při zápůjčce sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je neplatná, a to buď pro rozpor se zákonem (představuje-li naplnění skutkové podstaty trestného činu lichvy podle ustanovení § 218 trestního zákona, popřípadě jiného trestného činu), nebo pro rozpor s dobrými mravy (v ostatních případech).

11. Podle ustálené judikatury soudů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002) ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (o tom, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy) patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu je v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nebo § 39 obč. zák., je vždy třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.

12. Ve vztahu k úrokům Nejvyšší soud judikoval, že neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník poskytoval věřiteli nepřiměřené nebo dokonce lichvářské úroky. V souladu s dobrými mravy je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce spokojí s přiměřenou výší úplaty za užívání půjčené jistiny, bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné, často právě z důvodu své tíživé finanční situace. Nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Pouze konkrétní zjištění, zda a kolikanásobně převyšuje dohodnutá výše úroků horní hranici obvyklé úrokové míry u úvěrů poskytovaných bankami, tedy dovoluje učinit závěr, zda výše úroků přesahuje obvyklou úrokovou míru zcela neadekvátním a neakceptovatelným způsobem. V daném případě považoval Nejvyšší soud za rozporné s dobrými mravy a neplatné dle § 39 dřívějšího občanského zákoníku ujednání o úrocích ve výši 5 % měsíčně, tj. 60 % ročně, která téměř čtyřnásobně přesahovala tehdejší horní hranici uvedené obvyklé úrokové míry (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004).

13. Na druhé straně lze dle Nejvyššího soudu připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 236/2005).

14. Kromě toho Nejvyšší soud judikoval, že hrubý nepoměr v plnění zakládá např. sjednaný lichvářský úrok ve výši 5,5 % měsíčně, tedy 66 % ročně (viz rozsudek sp. zn. 5 Tdo 248/2003 ze dne 22. 4. 2003).15. „Obdobně také ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že ačkoliv je ochrana autonomie vůle jedním z řídících soukromoprávních principů, je třeba ji v situacích tísně a výrazné nevýhodnosti, charakterizujících lichvu, korigovat zásadou ochrany slabšího, a při posuzování, zda v tom kterém případě došlo k nepřípustné lichvě, musí civilní soudy do svého rozhodování promítnout ústavní principy spravedlnosti, přiměřenosti a ochrany slabší smluvní strany. K otázce hrubého nepoměru ve vzájemném plnění se vyjádřil i Ústavní soud. V mnoha svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že v soukromém právu se aplikuje zásada pacta sunt servanda (smlouvy nechť jsou dodržovány), a to i v případech, kdy je to pro některou ze smluvních stran nevýhodné (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1090/08 ze dne 27. prosince 2008). V nálezu sp. zn. I. ÚS 523/07 ze dne 7. 5. 2009 (N 113/53 SbNU 409) pak zaujal právní názor, že smysl úroku z prodlení lze nacházet v jeho motivační a sankční funkci, pokud se dlužník ocitne v prodlení se včasným a řádným vrácením dluhu. I zde je však nutno dbát na zásadu přiměřenosti, jeden ze stěžejních principů ústavního soudnictví, dodržovaný v demokratických právních státech, chápaný nikoliv pouze formálně, ale zejména materiálně (materiální právní stát). Již odedávna, a to i v obchodním styku, platí ve slušné společnosti maxima "každému co jeho jest"; ani zajištění tohoto smluvního nároku však nesmí být nadměrné. Je pochopitelné, že zcela neúměrná výše úroků, a to i úroků z prodlení, může být oprávněně pociťována dotčeným subjektem jako nespravedlivá, a to i bez ohledu na to, je-li v konkrétním případě pro něj likvidační či nikoliv. To přirozeně musí být konfrontováno i z hlediska objektivního posouzení dané věci. V této souvislosti Ústavní soud odkázal na výše citovaný judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, s jehož závěry se zcela ztotožnil. Podle odborné literatury není lichva v České republice dostatečně právně postihována, i když dochází k velkému počtu různých případů, které mají charakter lichvy. Dva poslanecké návrhy z roku 2009, které si kladly za cíl bojovat proti lichvě, nebyly podpořeny vládou, která dospěla k závěru, že potřebné změny přinese začlenění evropské směrnice o spotřebitelských úvěrech do české legislativy. K tomu došlo přijetím zákona o spotřebitelském úvěru, který je účinný od 1. 1. 2011. Dále se v této literatuře uvádí: "V oblasti spotřebitelských smluv a spotřebitelského úvěrování se zejména registrovaní nebankovní poskytovatelé půjček vyznačují predátorskými metodami dobývání zisků. (...) Predátorské chování u registrovaných nebankovních subjektů se odehrává zcela podle zákona. Podle pravidla, že je možné konat vše, co zákon nezakazuje, uplatňují metody a postupy sice nemorální, neslušné a nespravedlivé, ale zákonem nezakázané. (...) Predátorské chování je tedy definováno nikoli znaky trestněprávními ve smyslu překračování zákonů, ale znaky nestandardního, nemorálního a dravčího chování. (...) Finanční instituce se znaky predátorského chování ohrožují svým působením občany na majetku a někdy i na životě. (...) S určitou mírou nadsázky lze říci, že stát by měl chránit své občany před predátorskými úvěrovými subjekty stejně jako před zdivočelým medvědem, opilým řidičem nebo bytovým zlodějem. To je ochrana obyvatel na úrovni vyspělých zemí západní Evropy, zatímco v České republice je ochrana obyvatel před různými typy lichvářů tak na úrovni postsovětských republik." (viz Ondřej J. a kolektiv. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele Ekonomické, právní a sociální aspekty. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str...).“ z nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 3308/16 ze dne 19. 1. 2017.

16. V projednávané věci soud považoval žalovanou, jakožto spotřebitele za výrazně slabší smluvní stranu, která přistupovala k formulářové (adhezní) smlouvě připravené žalobcem, jakožto podnikajícím nebankovním subjektem specializujícím se na půjčování peněžních prostředků.

17. V projednávané věci dále soud podle § 121 o.s.ř. vycházel ze skutečnosti známé soudu i z jeho úřední činnosti (desítky úvěrových sporů, které byly soudem projednávány a rozhodovány), že úrok u tohoto typu úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smlouvy o úvěru okolo 10 % ročně, což je ostatně i skutečností vyplývající ze statistických údajů ČNB.

18. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroku (ve výši 40% měsíčně, což je 480% ročně) cca 70x přesahovala horní hranici této obvyklé výše úroků, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že ujednání o výši úroků je v tomto případě ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z. je absolutně neplatné. K tomuto závěru soud dochází i s přihlédnutím k ostatním smluvním ujednáním, jako je citelná smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z dlužné částky, kterou má spotřebitel platit žalobci za prodlení se splácením, a to v souladu i s dřívější judikaturou, např. sp. zn. I. ÚS 199/11, sp. zn. III. ÚS 4084/12, a další týkající se zjevné nespravedlnosti.

19. Vzhledem k tomu, že ujednání o úrocích je ve smlouvě o úvěru jedním z nejzásadnějších ujednání, a je podstatnou náležitostí takové smlouvy, má soud za to, že neplatnost tohoto ujednání nelze oddělit od ostatních částí smlouvy o úvěru, neboť je jeho integrální součástí. K tomuto závěru vede soud zejména skutečnost, že z předtištěného formuláře smlouvy o úvěru, resp. smluvních podmínek, vyplývá, že byla pevně stanovena výše úrokové sazby, když jiná možnost připuštěna nebyla. Tedy bez sjednání tohoto nepřiměřeného úroku, resp. roční procentní sazby nákladů, by nedošlo k poskytnutí úvěru žalovanému.

20. S ohledem na shora uvedené závěry soud předmětnou smlouvu o zápůjčce posoudil jako celou absolutně nepatnou pro zjevný rozpor s dobrými mravy. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. ve znění platném od 1. 1. 2014 kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. ve znění platném od 1. 1. 2014 se bezdůvodně obohatil ten, kdo získal majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl.

21. Vzhledem k tomu, že žalobce žalované poskytl z neplatné smlouvy o úvěru částku 10 000 Kč, je žalovaná povinna uvedenu částku žalobci vrátit. Protože úvěrová smlouva je neplatná, bylo nutno zamítnout nároky plynoucí z akcesorických ujednání smlouvy o úvěru, tedy nárok z nesplaceného úroku i smluvní pokuty (viz výrok II. rozsudku).

22. Pokud jde o úroky z prodlení, tyto soud posoudil dle § 19710 o.z., kdy konkrétní sazba úroku z prodlení je uvedena ve vládním nařízení č. 351/2013 Sb. Soud žalobci přiznal úroky z prodlení od 5.5.2024 a to s ohledem na judikát Nejvyššího soudu pod sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Z uvedeného plyne, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení, je v nové době splatnosti, buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele). Protože soudu nejsou známy možnosti žalované dluh splácet, určil dobu prodlení od , datum, .

23. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o.s.ř, kdy měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. Soud žalobci přiznal náhradu ve výši 2 615 Kč, což představuje odměnu advokáta za tři úkony právní služby dle vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění novely č. 120/2014 Sb. (snížená odměna za formulářové žaloby) á 400 Kč, režijní paušál za tři úkony právní služby á 100 Kč. DPH ve výši 21% (sazba ke dni uskutečnění shora uvedených úkonů) činí částku ve výši 315 Kč. Do náhrady nákladů řízení soud započetl i zaplacený soudní poplatek žalobcem, a to ve výši 800 Kč. Celkem tedy náhrada nákladů řízení činí částku ve výši 2 615 Kč. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobce. Soud úkony právní služby do podání návrhu na zahájení řízení vypočetl dle novely advokátního tarifu č. 120/2014 Sb., ust. § 14b, neboť se v dané věci jedná o podání na ustáleném vzoru uplatněným opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných případech (nárok z nesplaceného spotřebitelského úvěru). Individualizace návrhu na vydání EPR, resp. žaloby, je v zásadě technického charakteru, když jeho strukturovaný text směřuje k uplatnění v zásadě totožných nároků z totožných důvodů a rozdíly spočívají pouze v technické či administrativní záměně proměnných skutečností vyplývajících z jednotlivých smluvních ujednání (viz judikát Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn.: 17 Co 666/2015). U zdejšího soudu žalobce podal řadu typově shodných žalob. Poměr úspěchu a neúspěchu ve věci byl 10,8% ve prospěch žalobce (nárokováno 18 050 Kč, přiznáno 10 000 Kč), činí náklady řízení toliko částku 282,42 Kč.

24. Lhůta k plnění je stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř.