19 C 204/2021

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. jméno příjmení a soudců Mgr. Radka Pavelky a Mgr. Pavla Suchého ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovaným: 1. celé jméno žalované , narozená dne datum bytem adresa žalobkyně, svědka, žalovaného a žalované 2. celé jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa žalobkyně, svědka, žalovaného a žalované toho času VTOS Vazební věznice Litoměřice oba zastoupení advokátem Mgr. jméno příjmení , příjmení sídlem adresa o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, k odvolání žalobkyně i žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 27. 3. 2023, č. j. 19 C 204/2021-298,

I. Rozsudek okresního soudu se a) ve výrocích I., II. a III. potvrzuje; b) ve výroku IV. mění potud, že druhý žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 90 380 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem v [obec], jinak, tedy ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou, se v tomto výroku potvrzuje.

II. Žalovaní jsou povinni nahradit žalobkyni náklady odvolacího řízení, a to první žalovaná ve výši 21 720 Kč a druhý žalovaný ve výši 21 720 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem v [obec].

1. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Litoměřicích (dále jen„ soud prvního stupně“ či„ okresní soud“) zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k pozemku parcelní číslo st. [číslo], jehož součástí je dům [adresa], v [katastrální uzemí] (výrok I.), spoluvlastnický podíl první žalované ve výši ¼ a spoluvlastnický podíl druhého žalovaného ve výši ¼ přikázal do vlastnictví žalobkyně, a to za náhradu ve výši 1 637 500 Kč pro každého ze žalovaných (výrok II.), uložil účastníkům nahradit státu náklady znalečného v poměru podle jejich dosavadních spoluvlastnických podílů (výrok III.) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

2. Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku parcelní číslo st. [číslo], jehož součástí je stavba domu [adresa] v katastrálním území a obci [obec] (dále jen„ předmětný pozemek“). Žalobkyně tvrdila, že není možné další setrvání ve spoluvlastnictví, a to s poukazem na napjaté vztahy mezi spoluvlastníky, které vyvrcholily dne [datum], kdy se druhý žalovaný pokusil usmrtit žalobkyni a jejího manžela. Navrhla, aby byla předmětná nemovitost přikázána do jejího vlastnictví za odpovídající náhradu.

3. Žalovaní navrhli, aby žaloba byla zamítnuta, když namítali, že s ohledem na jejich věk a zdravotní stav požaduje žalobkyně zrušení a vypořádání spoluvlastnictví v nevhodnou dobu a k újmě spoluvlastníků. Podanou žalobu také označili za šikanózní a představující zjevné zneužití práva. Pro případ, že by bylo spoluvlastnictví zrušeno, navrhli, aby byl předmětný pozemek přikázán do jejich spoluvlastnictví.

4. Okresní soud na základě nesporných tvrzení účastníků a provedeného dokazování zjistil, že předmětný pozemek se nachází v podílovém spoluvlastnictví účastníků, velikost spoluvlastnického podílu žalobkyně činí ½, velikost spoluvlastnického podílu každého z žalovaných činí ¼. Předmětný pozemek tvoří rozsáhlý dvůr, po jehož obvodu se nachází dům [adresa] stojící na pozemku parcelní číslo st. [číslo], na předmětném pozemku stojící dům [adresa] a další vedlejší stavby (zejm. stodola, garáž, dílna, místnost pro porážku). Předmětný pozemek je užíván oběma stranami sporu. Dne [datum] se druhý žalovaný pokusil žalobkyni i jejího manžela zavraždit, přičemž žalobkyni vážně zranil a ta se dosud v důsledku jednání druhého žalovaného potýká se zdravotními problémy. Druhý žalovaný byl pro zločin pokusu vraždy pravomocně odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 80 T 14/2021-775, který nabyl právní moci dne [datum]. První žalovaná zaujímá vůči žalobkyni nepřátelský postoj.

5. Dále okresní soud zjistil, že reálné rozdělení předmětného pozemku není možné. V případě zrušení spoluvlastnictví a přikázání spoluvlastnického podílu žalovaných žalobkyni by tento předmětný pozemek spolu s domem využila k rodinnému podnikání. V případě, že by po zrušení spoluvlastnictví byl předmětný pozemek přikázán do spoluvlastnictví žalovaným, využili by jej tito k bydlení v domě [adresa]. Nesporná mezi účastníky byla skutečnost, že první žalovaná vlastní byt v [obec] (garsoniéru).

6. Žalovaní jsou ve věku přesahujícím 80 let, první žalovaná se obtížně pohybuje, využívá k chůzi opěrný vozík. Druhý žalovaný se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody.

7. Okresní soud rovněž zjistil, že na rozdíl od žalovaných, disponuje žalobkyně dostatečnými finančními prostředky k vyplacení vypořádacího podílu žalovaným, jehož výše byla určena podle obvyklé ceny, za niž by bylo možno předmětný pozemek v daném místě a čase prodat, určené znaleckým posudkem [právnická osoba] ZP [číslo], částkou 6 550 000 Kč.

8. Okresní soud dospěl k závěru, že hospodářské budovy, nacházející se na předmětném pozemku (zejm. stodola, garáž, dílna, místnost pro porážku), jsou ve vlastnictví svědka [celé jméno svědka], syna druhého žalovaného. V této souvislosti provedl důkazy darovacími smlouvami uzavřenými mezi druhým žalovaným a svědkem [celé jméno svědka] dne [datum] a [datum] a odkázal na závěry, k nimž dospěl Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 16. 12. 2015, č. j. 84 Co 66/2015-270, tedy že uvedené hospodářské budovy vlastní [celé jméno svědka] nejsou součástí předmětného pozemku.

9. Návrh na provedení důkazu zprávou Státního zemědělského a intervenčního fondu k tomu, jakým způsobem svědek [celé jméno svědka] užívá nemovitosti, na které čerpal dotace, okresní soud zamítl s tím, že s tímto řízením nijak nesouvisí.

10. Po právní stránce okresní soud zjištěný skutkový stav posoudil podle ust. § 1140, 1143, 1144 odst. 1 a 1147 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“).

11. Dospěl k závěru, že zamítnutí žaloby není namístě. Věk a zdravotní stav žalovaných spoluvlastníků představují v daném případě okolnosti nikoliv přechodného charakteru, neumožňující žalobu – pro tentokrát – zamítnout ve smyslu ust. § 1140 odst. 2 o. z. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016 konstatoval, že při nemožnosti reálného rozdělení předmětného pozemku svědčí pro jeho přikázání do vlastnictví žalobkyně zejména její schopnost poskytnout žalovaným náhradu za jejich spoluvlastnické podíly. Ze svědecké výpovědi manžela žalobkyně [celé jméno svědka] měl prokázáno, že v případě přikázání předmětného pozemku žalobkyni je dána perspektiva jeho dalšího hospodářského využití, jakož i perspektiva jeho řádné údržby. Konstatoval, že v případě přikázání předmětného pozemku do spoluvlastnictví žalovaných by žalobkyně ztratila přístup k pozemku parcelní číslo st. [číslo], na kterém se nachází budova [adresa], jíž žalobkyně využívá ke svému bydlení. Okresní soud vyhodnotil i událost ze dne [datum] jako další důvod pro přiřknutí předmětného pozemku do vlastnictví žalobkyně. Uvážil citlivost věci pro žalované, jakož i to, že žalobkyně nabyla svůj spoluvlastnický podíl na předmětném pozemku v roce 2016 od svého manžela [celé jméno svědka], který tento podíl nabyl od druhého žalovaného spolu s dalším rozsáhlým majetkem, nicméně dospěl k názoru, že právě pokusem zločinu vraždy spáchaným na žalobkyni a jejím manželovi se druhý žalovaný a potažmo i první žalovaná diskvalifikovali pro to, aby soud mohl učinit závěr o tom, že předmětný pozemek bude přikázán do vlastnictví žalovaných.

12. Proto okresní soud žalobě vyhověl, přičemž o nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen„ o. s. ř.“, a to s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3202/20, v němž Ústavní soud judikoval, že v řízeních iudicium duplex nelze na náklady řízení bez dalšího aplikovat zásadu úspěchu ve věci. Zpravidla se jeví jako spravedlivé, aby každý z účastníků sám nesl své náklady řízení a nebyl povinen hradit náklady jiného účastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody. Takové zvláštní důvody soud prvního stupně neshledal.

13. O nákladech vynaložených v řízení státem rozhodl okresní soud podle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř.

14. Proti tomuto rozsudku podali všichni účastníci odvolání.

15. Žalovaní okresnímu soudu vytýkali, že vydal nesrozumitelné a nepřezkoumatelné rozhodnutí. Tento závěr odůvodnili tím, že okresní soud nesprávně určil výši vypořádacího podílu, resp. ceny předmětného pozemku, neboť vycházel z nesprávného závěru, že hospodářské budovy nacházející se na předmětném pozemku (mj. garáž, dílna, místnost pro porážku, stodola) nejsou jeho součástí, proto nebyly reflektovány v ceně předmětné nemovitosti. Skutečnost, že hospodářské budovy jsou ve vlastnictví třetí osoby okresní soud dovodil ze závěrů vyslovených Krajským soudem v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 16. 12. 2015, č. j. 84 Co 66/2015-270, jehož závěry však nelze, už pro odlišnost účastníků, na toto řízení vztahovat. Přitom otázka vlastnictví hospodářských budov je mezi účastníky spornou a důkazní stav věci zjištěný ve stávajícím řízení není postačující k učinění právních závěrů, které v dané otázce přijal okresní soud. Žalovaným tak bylo upřeno právo na spravedlivý proces. Dále žalovaní okresnímu soudu vytýkali, že rozhodnutí o zrušení spoluvlastnictví učinil v nevhodnou dobu a k újmě žalovaných, a to zejména pro jejich zdravotní problémy a věk. Poukázali na zdravotní stav první žalované, bránící jí ve vyklizení předmětného pozemku (a zejména rodinného domu [adresa]) bez pomoci třetích osob, osobní situace druhého žalovaného, nacházejícího se ve výkonu trestu odnětí svobody pak rovněž jemu brání nemovitost vyklidit. Rovněž možnosti žalovaných najít si jiné vhodné bydlení jsou vzhledem k jejich věku a zdravotnímu stavu značně omezené. Odvolatelé konstatovali, že po propuštění druhého žalovaného z výkonu trestu odnětí svobody, které lze očekávat po uplynutí dvou třetin uloženého trestu, cca za 16 měsíců, by tento důvod odpadl. Dále zpochybnili závěr soudu prvního stupně, že předmětný pozemek bude žalobkyní a jejím manželem využíván k podnikání zemědělské farmy, když tento závěr označili za neprokázaný. Uvedli, že žalobkyně s manželem tráví většinu roku v Americe, kde původně žili. Okresní soud nesprávně zamítl návrh na provedení důkazu zprávou Státního zemědělského a investičního fondu k hospodaření s nemovitostmi. Rovněž při místním šetření okresní soud mohl zjistit, že podnikatelské aktivity žalobkyně a jejího manžela byly značně omezeny, když stodola, stěžejní hospodářská budova nacházející se na předmětném pozemku, nebyla nikterak využívána. Žalovaní by naopak předmětný pozemek s rodinným domem [adresa] využili k bydlení, což měl okresní soud upřednostnit, zejména za situace, kdy druhý žalovaný předmětný pozemek a rodinný dům již několik desítek let užíval, vybudoval zde rodinnou farmu a přál si zachování rodinné tradice i do budoucna. Z tohoto důvodu převedl spoluvlastnický podíl na předmětné nemovitosti na syna [celé jméno svědka]. Vlastnictví předmětné nemovitosti získala žalobkyně teprve [datum] a nemá k ní jakýkoli vztah. Jelikož žalobkyně utlumila svou podnikatelskou činnost, nemůže její příjem dosahovat takové částky, aby disponovala částkou převyšující 4 000 000 Kč. Tuto částku musela tedy žalobkyně získat prodejem majetku rodinné farmy, který je však k podnikání nezbytný. To podle žalovaných potvrzuje závěr, že předmětný pozemek nebude v budoucnu k podnikatelské činnosti využíván. Dále žalovaní vyslovili názor, že druhý žalovaný má v domě [adresa] zajištěno právo doživotního užívání, které mu zůstane zachováno i při přikázání předmětného pozemku žalobkyni. Navrhli, aby došlo k odkladu zrušení spoluvlastnictví na dobu dvou let a aby odvolací soud za tím účelem napadený rozsudek zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení.

16. Žalobkyně odvoláním napadla výroky III. a IV. rozsudku okresního soudu, jemuž vytýkala, že při rozhodování o nákladech řízení nepřihlédl k tomu, že žalobu podala v situaci bezprostředně následující po vražedném pokusu druhého žalovaného. Při rozhodování o nákladech řízení měl soud prvního stupně přihlédnout též k tomu, že první žalovaná vystupovala tak, jakoby onen skutek svého manžela – druhého žalovaného schvalovala. Uvedené jednání žalovaných podle názoru žalobkyně zcela naplňuje ony Ústavním soudem v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 3202/20 zmiňované zvláštní důvody, neboť si lze obtížně představit závažnější důvody pro zrušení existujícího spoluvlastnictví, než perspektivu spoluvlastnictví se svým zatím neúspěšným vrahem a jeho nejméně duchovní podporovatelkou. Žalobkyni se proto jeví jako krajně nespravedlivé, aby náklady úspěšného řízení, které vedla, nesla sama. Navrhla, aby odvolací soud výrok III. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že náklady placené státem jsou povinni uhradit žalovaní a výrok IV. napadeného rozsudku změnil tak, že žalovaní jsou povinni nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně.

17. Ve vyjádření k odvolání žalovaných žalobkyně navrhla, aby byl napadený rozsudek ve výroku o věci samé potvrzen. Uvedla, že soud prvního stupně respektoval procesní práva účastníků, provedl úplné dokazování a rovněž aplikované právní závěry velmi podrobně a přesvědčivě zdůvodnil. Žalovaní v řízení před soudem prvního stupně nijak nezdůvodnili ani nedoložili, proč by vlastníkem hospodářských budov nacházejících se na předmětném pozemku neměl být manžel žalobkyně [celé jméno svědka]. Jedná se o stavby zřízené v minulém století, nezapsané v katastru nemovitostí, nacházející se od [datum] ve vlastnictví [celé jméno svědka], které se nemohly stát předmětem tohoto řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudcích č. j. 84 Co 66/2015-270 a 84 Co 39/2020-617 opakovaně konstatoval, že uvedené hospodářské budovy se nestaly součástí předmětného pozemku a jsou ve vlastnictví manžela žalobkyně. Pokud žalovaní namítali, že ke zrušení spoluvlastnictví dochází v nevhodné době a k jejich újmě, pak ani nenaznačili, kdy by ona nevhodnost pominula a okresní soud se s jejich argumenty beze zbytku vypořádal. Poukaz druhého žalovaného na jeho pobyt ve výkonu trestu odnětí svobody lze pokládat za snahu o získání výhody z vlastní hanebnosti. Na straně žalovaných bylo prokázáno, že chybí finanční prostředky k výplatě náhrady, ve prospěch žalobkyně působí rovněž velikost spoluvlastnických podílů. Zdůraznila, že nelze prodlužovat stávající stav existence spoluvlastnictví žalobkyně a žalovaných, a to především s ohledem na chování žalovaných, které v žalobkyni vyvolává obavy.

18. Žalovaní ve vyjádření k odvolání žalobkyně vyjádřili názor, že náklady řízení by naopak měla uhradit žalobkyně žalovaným, a to s přihlédnutím k tomu, že spoluvlastnický podíl na předmětném pozemku daroval druhý žalovaný manželu žalobkyně, který jej následně převedl na žalobkyni.

19. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání byla podána osobami k tomu oprávněnými (§ 201 o. s. ř.), jsou přípustná (§ 201, § 202 o. s. ř.) a byla podána v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí spolu s řízením jeho vydání předcházejícím podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k následujícím závěrům.

20. Řízení předcházející vydání napadeného rozsudku není zatíženo žádnou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. Z obsahu spisu neplyne ani žádná jiná vada řízení před soudem prvního stupně, která by mohla mít za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí.

21. Okresní soud v posuzované věci provedl dokazování v dostatečném rozsahu, na základě provedených důkazů správně zjistil skutkový stav, který následně správně posoudil i po stránce právní. Odvolací soud proto pro stručnost zcela odkazuje na podrobné, výstižné a přehledné odůvodnění napadeného rozsudku, v němž se soud prvního stupně vyčerpávajícím způsobem vypořádal i s námitkami žalovaných vznesenými v průběhu řízení předcházejícího vydání napadeného rozsudku. K odvolacím námitkám žalovaných pak odvolací soud dodává pouze následující.

22. Podle ust. § 1140 odst. 1 o. z. nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvat.

23. Podle ust. § 1140 odst. 2 o. z. každý ze spoluvlastníků může kdykoli žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví, lze-li předmět spoluvlastnictví rozdělit, nebo o zrušení spoluvlastnictví. Nesmí tak ale žádat v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků.

24. Podle ust. § 1143 o. z. nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.

25. Podle ust. § 1144 odst. 1 o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota.

26. Podle ust. § 1147 o. z. není-li rozdělení společné věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud prodej věci ve veřejné dražbě; v odůvodněném případě může soud rozhodnout, že věc bude dražena jen mezi spoluvlastníky.

27. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že ve věci nejsou dány důvody pro zamítnutí žaloby z důvodu, že žalobkyně požaduje zrušení spoluvlastnictví v nevhodnou dobu nebo jen k újmě některého ze spoluvlastníků. Okresní soud správně posoudil okolnosti, pro něž žalovaní žádali zamítnutí žaloby, tedy jejich věk a zdravotní stav první žalované, jako okolnosti trvalé povahy, k nimž nelze přihlédnout při úvahách, zda je namístě žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví – pro tentokrát – zamítnout. V této souvislosti správně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, publikovaný pod [číslo] 2016 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu. Zamítnutí žaloby pro důvody trvalého charakteru stojící na straně některého ze spoluvlastníků by totiž znamenalo, jak správně soud prvního stupně dovodil, zamítnutí žaloby nikoli pro tentokrát, nýbrž prakticky bez možnosti žádat opětovné zrušení a vypořádání spoluvlastnictví.

28. Poukaz na skutečnost, že druhý žalovaný se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, směřuje k okolnosti povahy přechodné, avšak nikoli představující důvod, pro nějž by bylo možno žalobu zamítnout. Je to totiž právě trestný čin spáchaný druhým žalovaným na žalobkyni a jejím manželovi (pokus zločinu vraždy), pro nějž nelze po žalobkyni spravedlivě požadovat, aby setrvala ve spoluvlastnictví s druhým žalovaným a potažmo první žalovanou. Vzhledem k této okolnosti nepřichází v úvahu hodnocení požadavku na zrušení podílového spoluvlastnictví jako zjevného zneužití práva ve smyslu ust. § 8 o. z.

29. Správným shledal odvolací soud rovněž rozhodnutí okresního soudu o přikázání předmětného pozemku do výlučného vlastnictví žalobkyně. Okresní soud zvažoval všechna rozhodná kritéria pro určení, komu ze spoluvlastníků předmětný pozemek přikáže, jeho úvahy považuje odvolací soud za správné a neshledal důvod je jakkoli zpochybňovat. Pokud žalovaní v odvolání namítali, že okresní soud vycházel z neprokázaného závěru, že předmětný pozemek bude žalobkyní a jejím manželem využíván k podnikání zemědělské farmy, je třeba uvést následující.

30. Hledisko využití předmětného pozemku nebylo pro okresní soud nejdůležitějším kritériem při rozhodování o tom, komu ze spoluvlastníků přikáže předmět spoluvlastnictví. Za zásadní označil okresní soud skutečnost, že žalovaní, na rozdíl od žalobkyně, neprokázali, že disponují dostatkem finančních prostředků pro vyplacení vypořádacího podílu žalobkyni. V závěru, že předmětný pozemek bude žalobkyní využit k zemědělskému podnikání, vycházel okresní soud z důkazu svědeckou výpovědí manžela žalobkyně [celé jméno svědka] Okresní soud nepovažoval tuto výpověď za nevěrohodnou. Žalovaní ostatně v řízení před soudem prvního stupně ani netvrdili, že žalobkyně a její manžel předmětný pozemek nebudou využívat k podnikání, pouze druhý žalovaný v závěrečném vyjádření uvedl, že jeho syn [celé jméno svědka] podnikání omezil.

31. Okresní soud nepochybil ani tím, že zamítl návrh žalovaných na provedení důkazu zprávou zemědělského fondu (zřejmě Státního zemědělského a intervenčního fondu Ministerstva zemědělství) o tom, jaké dotace čerpá [právnická osoba] či [celé jméno svědka]. Tento důkaz byl navržen poté, kdy nastaly účinky koncentrace řízení podle ust. § 118b o. s. ř. k prvnímu jednání konanému dne [datum]. Daný důkaz žalovaní navíc navrhli za účelem zjištění skutečnosti pro rozhodnutí ve věci nerozhodné, a to na které budovy byly dotace čerpány.

32. Pokud žalovaní poukazovali na to, že druhý žalovaný předmětný pozemek a rodinný dům již několik desítek let užíval, vybudoval zde rodinnou farmu a přál si zachování rodinné tradice i do budoucna, jedná se o okolnosti, které v posuzované věci nepředstavují důvod, který by převážil důvody svědčící pro přikázání předmětného pozemku do vlastnictví žalobkyně a vedl k jeho přikázání do spoluvlastnictví žalovaných. Jak konstatoval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1575/2021, kritérium historických rodinných vazeb je při vypořádání podílového spoluvlastnictví pouze doplňkovým kritériem. Historická rodinná vazba na předmět spoluvlastnictví může být v poměrech konkrétního případu rozhodnou okolností zejména tehdy, jsou-li podíly spoluvlastníků stejné, oba spoluvlastníci disponují prostředky k vyplacení přiměřené náhrady a ostatní kritéria pro účelné využití společné věci vyznívají rovnocenně. O takový případ však v projednávaném případě nejde.

33. Tvrzení, že žalobkyně musela částku pro vypořádání žalovaných získat prodejem majetku rodinné farmy, neboť po utlumení její podnikatelské činnosti nemůže pocházet z příjmů z podnikání, je v odvolacím řízení nové, nadto bez významu pro rozhodnutí ve věci, proto se jím odvolací soud nezabýval.

34. Odvolací soud nepovažuje za důvodnou ani námitku, že druhý žalovaný má v domě [adresa] zajištěno právo doživotního užívání, založené mu rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 12. 2015, č. j. 84 Co 66/2015-270, které mu zůstane zachováno i při přikázání předmětného pozemku žalobkyni. Uvedeným rozsudkem došlo k úpravě užívání společné věci, domu [adresa], jehož účinky zrušením spoluvlastnictví zaniknou.

35. Okresní soud nepochybil ani tím, že při ocenění předmětného pozemku vycházel z toho, že hospodářské budovy (včetně garáže) nacházející se po obvodu předmětného pozemku, nejsou jeho součástí, nýbrž jsou ve vlastnictví svědka [celé jméno svědka]. Žalovaní namítali, že okresní soud k tomuto závěru dospěl nesprávně pouze na základě závěrů vyslovených Krajským soudem v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 16. 12. 2015, č. j. 84 Co 66/2015-270. Tato námitka však pomíjí, že sami žalovaní v tomto řízení, ve vyjádření ze dne [datum], uvedli, že dne [datum] uzavřel druhý žalovaný s manželem žalobkyně darovací smlouvu, jejímž předmětem byl mj. předmětný pozemek se všemi hospodářskými budovami, součástmi a příslušenstvím a ideálním podílem ve výši jedné poloviny domu [adresa]. Uvedená darovací smlouva (stejně tak jako další darovací smlouva ze dne [datum]) je součástí spisu a okresní soud jí provedl důkaz.

36. Smlouva ze dne [datum] označená jako dohoda uzavřená mezi smluvními stranami (otcem a synem), kterou uzavřeli [celé jméno žalovaného] [celé jméno svědka], obsahuje dohodu, že [celé jméno žalovaného] daruje [celé jméno svědka] zemědělský podnik a dále zejména„ usedlost [ulice a číslo] a 79 a přilehlé budovy, dvůr, pozemky, zahradu atd.“. V bodě 3. čl. 1 této smlouvy bylo založeno právo [celé jméno žalovaného] jako dárce užívat po dobu svého života přízemí domu [adresa], garáž a dílnu. Smlouvou datovanou dnem [datum] označenou jako smlouva darovací, účastníci smlouvy vyjádřili vůli převést na [celé jméno svědka] mj. pozemek parcelní číslo st. [číslo], spolu se všemi hospodářskými budovami, součástmi a příslušenstvím a ideálním podílem ½ budovy [adresa]. Žádná z těchto smluv nebyla předložena katastrálnímu úřadu ke vkladovému řízení.

37. Jelikož však předmětem darovací smlouvy z [datum] byly též nemovitosti nepodléhající v dané době evidenci v katastru nemovitostí (§ 2 odst. 1 písm. b), bodu 2. zák. č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon)), došlo již účinností darovací smlouvy k převodu vlastnického práva k takovým nemovitostem na [celé jméno svědka] (§ 133 odst. 3 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013). Jednalo se o nemovitosti nacházející se na předmětném pozemku, tvořící příslušenství zemědělské usedlosti (zejména garáž, dílna, místnost pro porážku, stodola). Uvedené hospodářské budovy se proto také k [datum] nestaly součástí předmětného pozemku (§ 3055 odst. 1 o. z.). K totožným právním závěrům dospěl na základě převodních smluv ze dne [datum] a [datum] Krajský soud v Ústí nad Labem již v rozsudku ze dne 16. 12. 2015, č. j. 84 Co 66/2015-270 Okresnímu soudu nelze vytýkat, že na základě provedených důkazů rovněž dospěl ke shodným právním závěrům.

38. Není důvodná námitka žalovaných, že na základě darovací smlouvy z [datum] nemohlo na [celé jméno svědka] přejít vlastnické právo ke garáži, neboť tato nemá charakter hospodářské budovy. Přestože je tato námitka v odvolacím řízení nová, považuje odvolací soud za potřebné uvést, že garáž nacházející se na předmětném pozemku měla nepochybně povahu příslušenství zemědělské usedlosti, s níž byla užívána. Smlouvou z [datum] proto vlastnické právo ke garáži přešlo na [celé jméno svědka] jako k příslušenství převáděného majetku, byť by garáž nebyla užívána k hospodářským účelům. Pokud by vůle účastníků, vyjádřená v darovací smlouvě z [datum], nesměřovala k převodu garáže nacházející se na předmětném pozemku, nebylo by ani důvodu, aby se účastníci smlouvy ve smlouvě z [datum] (která měla spíše charakter smlouvy o smlouvě budoucí) dohodli, že [celé jméno žalovaného] jako dárci bude po dobu jeho života zachováno právo garáž (a dílnu) užívat.

39. Otázka, zda jsou hospodářské budovy, které nebyly předmětem ocenění předmětného pozemku pro účely zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, ve vlastnictví [celé jméno svědka], není ostatně pro rozhodnutí v této věci stěžejní. Pokud by totiž smlouvou z [datum] vlastnické právo ke garáži či jiným znaleckým posudkem neoceňovaným budovám na [celé jméno svědka] převedeno nebylo, zůstalo by vlastnické právo k nim zachováno druhému žalovanému. K [datum], kdy vstoupil v účinnost nový občanský zákoník, by tedy pozemek parcelní číslo st. [číslo] (včetně domu [adresa]) vlastnili [celé jméno žalovaného] [celé jméno svědka], každý v rozsahu ideální jedné poloviny, zatímco ostatní budovy stojící na tomto pozemku by vlastnil jako celek druhý žalovaný [celé jméno žalovaného]. Ostatní budovy stojící na předmětném pozemku by se tedy k [datum] nestaly součástí tohoto pozemku (§ 3055 odst. 1, věta druhá o. z.), jehož spoluvlastnictví je v tomto řízení vypořádáváno. Tyto budovy by proto ani v případě tvrzeném žalovanými (že [celé jméno svědka] není vlastníkem hospodářských budov stojících na předmětném pozemku) nebyly předmětem stávajícího řízení.

40. Odvolací soud proto námitku žalovaných směřující proti způsobu ocenění předmětného pozemku nepovažuje za důvodnou, přičemž sám vady skutkových zjištění ani ve vztahu k ocenění předmětného pozemku neshledal.

41. Žalovaní v odvolání s odkazem na ust. § 1155 o. z. navrhli odklad zrušení spoluvlastnictví na dobu dvou let. V řízení před soudem prvního stupně takový vzájemný návrh neuplatnili. Jelikož v odvolacím řízení nemůže žalovaný uplatnit svá práva vzájemným návrhem (§ 216 odst. 1 o. s. ř. vylučuje užití ust. § 97 o. s. ř. v odvolacím řízení), odvolací soud se tímto návrhem nezabýval.

42. Ze shora uvedených důvodů shledal odvolací soud napadený rozsudek zcela správným a jako takový jej podle ust. § 219 o. s. ř. ve výroku o věci samé potvrdil.

43. Při rozhodování o nákladech řízení okresní soud správně poukázal na nález ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3202/20, v němž Ústavní soud judikoval, že v řízeních iudicium duplex nelze na náklady řízení bez dalšího aplikovat zásadu o úspěchu ve věci. Zpravidla se jeví jako spravedlivé, aby každý z účastníků sám nesl své náklady řízení a nebyl povinen hradit náklady jiného účastníka, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody. V nálezu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 404/22, Ústavní soud vyslovil, že je-li procesní postup některého účastníka řízení šikanózním výkonem práva, obstrukčním chováním stěžujícím včasné vynesení soudního rozhodnutí anebo zneužitím procesních práv, lze rozhodnout podle § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, a tedy uložit jednomu z účastníků nahradit náklady řízení druhého spoluvlastníka.

44. V posuzovaném případě odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně přihlédl k tomu, že žalobkyně k podání žaloby přistoupila poté, kdy druhý žalovaný svým chováním překročil všechny myslitelné hranice společného lidského soužití a pokusil se usmrtit žalobkyni a jejího manžela. Přestože ve vztahu žalovaných na jedné straně a žalobkyně a jejího manžela na straně druhé docházelo k vzájemným potyčkám a nenávistným projevům, druhý žalovaný pokusem vraždy učinil další společné soužití spoluvlastníků nemožným. V této okolnosti shledal odvolací soud důvod zvláštního zřetele hodný, pro nějž přistoupil ke změně nákladového výroku IV. napadeného rozsudku potud, že druhému žalovanému podle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. uložil povinnost nahradit žalobkyni jednu polovinu jí účelně vynaložených nákladů řízení.

45. Náklady účelně žalobkyní vynaložené v řízení před soudem prvního stupně jsou představovány odměnou za zastoupení advokátem ve výši 21 420 Kč (§ 8 odst. 5, § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále jen„ a. t.“) za každý z osmi úkonů poskytnuté právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, účast u tří ústních jednání, z nichž jedno přesáhlo dvě hodiny, vyjádření ve věci ze dne [datum], účast při místním šetření, osmi paušálních částek náhrady výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.), zaplaceným soudním poplatkem ve výši 7 000 Kč, celkem 180 760 Kč. Jedna polovina z této částky činí 90 380 Kč.

46. Ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neshledal mimořádné důvody, pro něž by bylo namístě výjimečné vybočení ze zásady rozhodování o nákladech řízení v souladu s povahou řízení iudicií duplicis. Z dopisu první žalované označeného datem 2. 9. nevyplývá, že by schvalovala trestný čin druhého žalovaného. Proto odvolací soud napadený rozsudek ve výroku IV. o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

47. Jako správný potvrdil odvolací soud podle ust. § 219 o. s. ř. též výrok III. napadeného rozsudku, týkající se náhrady nákladů vzniklých v řízení státu, neboť podle výsledku řízení ve smyslu ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. nelze žádného z účastníků označit za vítěze či poraženého ve sporu.

48. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. za použití ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., podle kterých má právo na náhradu těchto nákladů vůči žalovaným žalobkyně, jako ve věci samé zcela úspěšná účastnice této části řízení. Náklady odvolacího řízení vynaložené žalobkyní jsou tvořeny odměnou advokáta ve výši 21 420 Kč za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání odvolacího soudu) stanovenou podle ust. § 7, § 8 odst. 5 a. t., v celkové výši 42 840 Kč, dvěma paušálními částkami náhrady výdajů po 300 Kč podle ust. § 13 odst. 4 a. t., celkem 43 440 Kč Tyto náklady jsou žalovaní povinni nahradit žalobkyni podle poměru své účasti na věci a na řízení, tedy každý jednou polovinou, tj. částkou 21 720 Kč.

49. Ve vztahu k úkonu představovanému sepsáním odvolání žalobkyně proti nákladovým výrokům rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud náklady odvolacího řízení žalobkyni nepřiznal, neboť žalobkyně byla se svým odvoláním úspěšná toliko v menší části.

50. Náklady odvolacího řízení jsou žalovaní povinni zaplatit k rukám zástupce žalobkyně (ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.) ve lhůtě stanovené podle ust. § 160 odst. 1 věty první o. s. ř.