19 C 317/2021

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. jméno příjmení a soudců Mgr. Kateřiny Brodské a Mgr. Jana Pekáče ve věci žalobkyně celé jméno žalobkyně , narozené datum , bytem v  obec a číslo , část obce , ulice a číslo , zastoupené údaje o zástupci proti žalované České republice, Okresnímu soudu v Teplicích, IČO , se sídlem v  obec , anonymizována dvě slova číslo , o vyloučení majetku z exekuce, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne datum rozhodnutí , č. j. číslo jednací ,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala vyloučení vozidla tovární značky BMW, [registrační značka], [příjmení]: [anonymizováno] (dále jen„ vozidlo“) z exekuce vedené Mgr. [jméno] [příjmení], soudním exekutorem [exekutorský úřad] – [anonymizováno] (dále jen„ exekutor“), pod sp. zn. [spisová značka] na majetek povinné [jméno] [příjmení] (dále jen„ povinná“) k uspokojení pohledávky oprávněné České republiky, Okresního soudu v Teplicích (tj. žalované v nyní projednávané věci) ve výši 87 420 Kč s tvrzením, že vlastnické právo k vozidlu nabyla na základě kupní smlouvy uzavřené dne [datum] s povinnou zastoupenou [jméno] [příjmení] za kupní cenu 63 000 Kč. Ačkoli exekutor v té době již vydal v rámci exekučního řízení exekuční příkaz č. j. [číslo jednací], kterým postihl movité věci povinné, a na základě něhož bylo předmětné vozidlo dne [datum] pojato do soupisu movitých věcí, má za to, že nabyla vlastnické právo k vozidlu podle § 1111 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen.„ o. z.“), jelikož v době uzavírání kupní smlouvy byla v dobré víře, že povinná je oprávněna na ni vlastnické právo k vozidlu převést, přičemž z okolností převodu nebylo patrné nic, co by ji mohlo vést k závěru, že vozidlo bylo exekutorem pojato do soupisu.

2. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Litoměřicích (dále jen„ okresní soud“) žalobu na vyloučení vozidla z exekuce zamítl (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované na nákladech řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

3. Okresní soud vycházel ze zjištění, že povinná uzavřela s žalobkyní kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo výše označené vozidlo, dne [datum], tedy až poté, co jí byl dne [datum] doručen exekuční příkaz ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], k provedení exekuce prodejem movitých věcí, v němž byla poučena o tom, že majetek, který je postižen exekučním příkazem, nesmí převést na jiného. Kupní smlouvu uzavřela povinná rovněž i poté, co jí byl dne [datum] doručen protokol o soupisu movitých věcí, do něhož bylo předmětné vozidlo sepsáno. Oprávněná požádala exekutora o vyškrtnutí vozidla ze soupisu a žalobu v nyní projednávané věci podala v 30denní lhůtě od doručení usnesení exekutora o tom, že byl tento její návrh zamítnut.

4. Po právním posouzení takto zjištěného skutkového stavu dospěl okresní soud k závěru, že žaloba byla podána včas, neshledal ji však důvodnou, neboť jelikož povinná porušila tzv. speciální inhibitorium, tedy zákaz převodu vozidla pojatého do soupisu, je kupní smlouva, kterou vozidlo prodala žalobkyni, podle § 47 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ e. ř.“) i s ohledem na § 588 o. z. absolutně neplatná, a tudíž vlastnické právo k vozidlu nebylo na žalobkyni převedeno. Na podporu svého názoru o absolutní neplatnosti kupní smlouvy jakožto právního jednání porušujícího tzv. speciální ihibitorium odkázal okresní soud na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 29 ICdo 47/2013.

5. Pokud jde o argumentaci žalobkyně, že byla při uzavírání kupní smlouvy v dobré víře, a tudíž vlastnické právo k vozidlu nabyla podle § 1111 o. z., okresní soud uvedl, že pokud by těmto argumentům přisvědčil, byl by zjevně obcházen institut tzv. speciálního inhibitoria, jako jednoho ze základních institutů exekučního řízení, čímž by byl zcela popřen jeho smysl. V takovém případě by povinní, ve snaze zbavit se svého majetku a zmařit exekuci, mohli i po doručení exekučního příkazu převádět svůj majetek na třetí osoby, které by se staly platnými vlastníky, argumentujíce tím, že jsou v dobré víře a že o exekuci nevěděly.

6. Okresní soud dále pro úplnost uvedl, že z dostupné inzerce na internetu zjistil, že vozidlo BMW, téhož typu jako předmětné vozidlo, roku výroby 2012 s nájezdem vyšším než u předmětného vozidla, je nabízeno k prodeji za 165 000 Kč, vozidlo s rokem výroby 2013 a nájezdem 177 373 km je nabízeno k prodeji za 220 000 Kč. Žalobkyně však předmětné vozidlo prestižní automobilové značky staré 9 let koupila za třetinovou cenu, než za kterou jsou taková vozidla běžně nabízena k prodeji, tudíž měla nabýt podezření, že ze strany povinné se může jednat o účelový převod vozidla. [obec] takového automobilu není běžnou záležitostí, a v takovém případě lze po žalobkyni požadovat, aby pátrala v Centrální evidenci exekucí, ve které by zjistila, že proti povinné je vedeno exekuční řízení, a že tudíž nesmí rozprodávat svůj majetek.

7. Výrok o náhradě nákladů řízení co do jeho základu okresní soud s odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) odůvodnil plným úspěchem žalované ve věci s tím, že jí přiznané náklady řízení tvoří paušální náhrada hotových výdajů spojených s podaným vyjádřením nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč.

8. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, jímž se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude vyhověno a vozidlo bude z exekuce vyloučeno. Namítala, že na posuzovanou věc je aplikovatelné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 240/2019 (dostupné, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí téhož soudu, prostřednictvím internetu na www.nsoud.cz), v němž Nejvyšší soud vycházel z toho, že v případě, kdy v technickém průkazu vozidla byl jako vlastník uveden prodávající a nebyla zjištěna existence okolností případu, které by byly objektivně s to vyvolat v kupujícím pochybnost o správnosti tohoto údaje o vlastnictví prodávajícího, nelze po kupujícím spravedlivě požadovat, aby vlastní investigativní činností zjišťoval, zda není vedena exekuce i na dřívější majitele osobního automobilu. V projednávané věci přitom žalobkyně rovněž kupovala vozidlo přes prostředníka. Dále namítala, že ani kupní cena 63 000 Kč nebyla oproti případu posuzovanému Nejvyšším soudem o tolik vyšší, že by po ní měla být vyžadována důkladnější investigativní činnost. Zdůraznila také to, že registr vozidel i centrální evidence exekucí jsou neveřejné, a tudíž běžný spotřebitel nemá šanci zjistit, že kupuje vozidlo, které je postiženo v exekuci. Na podporu existence své dobré víry poukázala na to, že na povinnou podala dne [datum] [anonymizováno] oznámení, načež v průběhu [anonymizováno] řízení jí byl přiznán statut poškozené.

9. Žalovaná se k podanému odvolání vyjádřila tak, že souhlasí se závěrem okresního soudu, že žalobkyně vlastnické právo k vozidlu nenabyla, jelikož uzavřená kupní smlouva je absolutně neplatná. Podané trestní oznámení pak k prokázání její dobré víry nepostačuje.

10. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 201 o. s. ř., § 202 odst. 2 o. s. ř. arg. a contrario), bylo podáno oprávněnou osobou – účastnicí řízení (§ 201 o. s. ř.) a v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), nařídil k projednání odvolání jednání, k němuž se žalovaná omluvila a souhlasila s tím, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti. Odvolací soud proto za použití § 101 odst. 3 a § 211 o. s. ř. odvolání projednal a rozhodl o něm v nepřítomnosti žalované, vycházeje přitom z obsahu spisu a z okresním soudem provedených důkazů. Po přezkoumání napadeného rozsudku i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), shledal odvolání nedůvodným.

11. Řízení před okresním soudem netrpí vadami, jež by mohly mít za následek vydání nesprávného rozhodnutí ve věci, ostatně takové vady ani nebyly odvolatelkou namítány. Odvolací soud proto neshledal důvody pro zrušení napadeného rozsudku podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.

12. Okresní soud dostál požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. Uvedl, čeho se žalobkyně domáhala a z jakých důvodů, jak se k žalobě vyjádřila žalovaná, z jakých skutkových zjištění vycházel, z jakých důkazů tato zjištění učinil, a vyložil, jak zjištěný skutkový stav posoudil po právní stránce. Napadené rozhodnutí proto je přezkoumatelné a není důvodu jej rušit ani podle § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.

13. Dokazování provedl okresní soud v rozsahu potřebném pro právní posouzení věci, jednotlivé důkazy zákonem stanoveným způsobem zhodnotil jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech (§ 132 o. s. ř.) a v odůvodnění napadeného rozsudku náležitě vyložil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu věci. Odvolací soud se se skutkovými závěry okresního soudu, jak jsou v podrobnostech shora citovány, ztotožňuje, a proto z nich při svém rozhodnutí rovněž vycházel, přičemž pokud jde o jednotlivé důkazy, z nichž okresní soud činil jednotlivá dílčí skutková zjištění, na odůvodnění napadeného rozsudku pro stručnost odkazuje. Podstatné pro právní posouzení věci je přitom zjištění, že povinná jako prodávající uzavřela s žalobkyní jako kupující kupní smlouvu o prodeji vozidla přesto, že v exekuci vedené proti povinné byl již dříve povinné doručen exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem movitých věcí, v němž byla poučena o tom, že majetek, který je postižen exekučním příkazem, nesmí převést na jiného a stejně tak i protokol o soupisu movitých věcí, do něhož bylo předmětné vozidlo sepsáno. Toto skutkové zjištění přitom odvolatelka nikterak nezpochybňuje.

14. Odvolací soud neprovedl žalobkyní za odvolacího řízení navržené důkazy úředním záznamem o podaném vysvětlení ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], a poučením poškozené fyzické osoby a oběti v trestním řízení z téhož dne, [číslo jednací], jimiž chtěla prokázat své tvrzení, že v červenci 2022 podala trestní oznámení na povinnou pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu skutkem spočívajícím v uzavření v tomto řízení posuzované kupní smlouvy o prodeji vozidla a že v tomto trestním řízení bylo žalobkyni přiznáno postavení poškozené. Jedná se sice o důkazy v odvolacím řízení v systému neúplné apelace přípustné, neboť mají prokázat skutečnosti, které nastaly až po vyhlášení napadeného rozsudku (§ 205a písm. f) o. s. ř.), odvolací soud je však považuje pro posouzení důvodnosti žaloby za nadbytečné. Žalobkyně chtěla těmito důkazy prokázat svou dobrou víru v oprávnění povinné převést vlastnické právo k vozidlu. Odvolací soud má však za to, že pro posouzení této dobré víry jsou rozhodující především okolnosti, které tu byly již v době uzavření posuzované kupní smlouvy. Rozhodné přitom z tohoto hlediska v daném případě není to, zda povinná při prodeji vozidla jednala v podvodném úmyslu (což může být posouzeno v probíhajícím řízení trestním), nýbrž to, zda žalobkyně při zachování náležité opatrnosti měla nebo mohla mít v okamžiku uzavírání kupní smlouvy pochybnosti, že povinná není oprávněna vlastnické právo k vozidlu převést. Tato otázka však v trestním řízení řešena není. Nadto podle právního názoru odvolacího soudu níže vysvětleného, který je ve shodě i s právním názorem soudu prvního stupně, není dobrá víra toho, kdo věc získal, v oprávnění převodce převést vlastnické právo k ní jedinou a dostačující podmínkou pro nabytí vlastnického práva k této věci.

15. Podle § 52 e. ř. nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.

16. Podle § 267 o. s. ř. právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.

17. Podle § 68 odst. 4 e. ř. žalobu na vyloučení věci podle § 267 občanského soudního řádu může navrhovatel podat u exekučního soudu do 30 dnů od doručení rozhodnutí exekutora, kterým nevyhověl, byť jen zčásti, jeho včas podanému návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu. O tom musí být navrhovatel exekutorem poučen. Od podání návrhu na vyškrtnutí věcí ze soupisu do uplynutí lhůty podle věty první a po dobu řízení o žalobě nelze sepsané movité věci prodat.

18. Podle § 1109 o. z. vlastníkem věci se stane ten, kdo získal věc, která není zapsána ve veřejném seznamu, a byl vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu, pokud k nabytí došlo a) ve veřejné dražbě, b) od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku, c) za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil, d) od neoprávněného dědice, jemuž bylo nabytí dědictví potvrzeno, e) při obchodu s investičním nástrojem, cenným papírem nebo listinou vystavenými na doručitele, nebo f) při obchodu na komoditní burze.

19. Podle § 1110 o. z. získal-li někdo v dobré víře za úplatu použitou movitou věc od podnikatele, který při své podnikatelské činnosti v rámci běžného obchodního styku obchoduje takovými věcmi, vydá ji vlastníku, který prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo že mu věc byla odňata svémocně a že od ztráty nebo odnětí věci uplynuly nejvýše tři roky.

20. Podle § 1111 o. z. získal-li někdo movitou věc za jiných okolností, než které stanoví § [číslo] nebo [číslo], stane se vlastníkem věci, pokud prokáže dobrou víru v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci. To neplatí, pokud vlastník prokáže, že věc pozbyl ztrátou nebo činem povahy úmyslného trestného činu.

21. Podle § 44a e. ř. nerozhodl-li exekutor podle § 44 odst. 4 jinak, nesmí povinný po doručení vyrozumění nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní a provozní činnosti, uspokojování základních životních potřeb svých a osob, ke kterým má vyživovací povinnost, a udržování a správy majetku. Právní jednání, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatné. Právní jednání se však považuje za platné, pokud námitku neplatnosti nevznese exekutor, oprávněný, nebo přihlášený věřitel, aby zajistili uspokojení vymáhané pohledávky. Právní účinky vznesení námitky neplatnosti nastávají od účinnosti právního jednání, dojde-li exekuční příkaz nebo jiný projev vůle exekutora, oprávněného, nebo přihlášeného věřitele všem účastníkům právního jednání, k němuž exekutor, oprávněný nebo přihlášený věřitel vznesl námitku neplatnosti.

22. Podle § 47 odst. 6 e. ř. majetek, který je postižen exekučním příkazem, nesmí povinný převést na jiného, zatížit ho nebo s ním jinak nakládat. Právní jednání, kterým povinný porušil tuto povinnost, je neplatné.

23. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

24. Za situace, kdy žalobkyně podala nyní projednávanou vylučovací žalobu v zákonné třicetidenní lhůtě stanovené v § 68 odst. 4 e. ř. a počítané od doručení rozhodnutí exekutora, jímž byl zamítnut její návrh na vyškrtnutí vozidla ze soupisu, se okresní soud správně žalobou věcně zabýval a dospěl přitom ke správnému závěru o její nedůvodnosti.

25. Žalobkyně uplatnila své právo vlastnické k předmětnému vozidlu jakožto právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí ve smyslu § 267 o. s. ř. s tím, že toto právo nabyla jako dobrověrný nabyvatel tohoto vozidla.

26. V daném případě povinná jako prodávající s žalobkyní jako kupující uzavřela kupní smlouvu přesto, že v té době bylo vozidlo, které bylo předmětem koupě, postiženo exekučním příkazem a pojato do soupisu, přičemž povinná byla poučena o tom, že majetek, který je postižen exekučním příkazem, nesmí převést na jiného, a tedy přesto, že k tomu nebyla podle § 47 odst. 6 e. ř. oprávněna, neboť jí v tom bránilo tímto ustanovením založené tzv. speciální inhibitorium.

27. Žalobkyně přitom nezískala od povinné vozidlo za okolností popsaných v § 1109 ani v § 1110 o. z. Je tudíž třeba posoudit, zda se stala vlastnicí vozidla podle § 1111 o. z. Toto ustanovení představuje obecnou skutkovou podstatu nabytí movité věci od neoprávněného. Předpokladem nabytí vlastnického práva od neoprávněného podle § 1111 o. z. ve spojení s § 1109 o. z. je jednak existence platného právního titulu, a dále existence dobré víry v oprávnění převodce převést vlastnické právo k věci, přičemž tuto dobrou víru je povinen prokázat nabyvatel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 ICdo 144/2018, nebo i odvolatelkou odkazované usnesení téhož soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 240/2019). Obě tyto podmínky musí být naplněny kumulativně (zároveň). V prvé řadě je tudíž třeba se zabývat tím, zda byla kupní smlouva mezi povinnou a žalobkyní platně uzavřena, neboť institut nabytí od neoprávněného podle citovaných judikatorních závěrů nemůže zhojit vady převodní smlouvy mezi neoprávněným převodcem a nabyvatelem, byť by byl nabyvatelem poctivým (dobrověrným).

28. Odvolací soud se přitom s okresním soudem ztotožňuje v tom, že porušení tzv. speciálního inhibitoria ve smyslu § 47 odst. 6 e. ř., zakazujícího povinnému převést na jiného majetek, který je postižen exekučním příkazem, zakládá absolutní neplatnost právního jednání, kterým bylo toto speciální ihibitorium porušeno, tj. neplatnost, k níž je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Okresním soudem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 47/2013 sice řeší otázku povahy této neplatnosti právního jednání (tehdejším názvoslovím právního úkonu) v poměrech tehdy platného občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů; konkrétně jeho § 39), odvolací soud se však ztotožňuje s tím, že na povaze této neplatnosti se nic nemění ani v poměrech nyní účinného občanského zákoníku. Porušení tzv. speciálního inhibitoria totiž, nejen že odporuje zákonu, ale jak na to poukázal již okresní soud, současně i narušuje veřejný pořádek, neboť účelem tohoto právního institutu je zajištění skutečné vymahatelnosti práva, jakožto jednoho z předpokladů právního státu i fungující společnosti. Jsou tak naplněny všechny předpoklady absolutní neplatnosti právního jednání vymezené v citovaném ustanovení § 588 o. z. Nejvyšší soud sice dovodil, že kupní smlouvu porušující speciální inhibitorium nelze považovat za neplatnou, pokud v důsledku jejího sjednání byl naplněn účel exekuce, tj. pokud povinný použil kupní cenu k úhradě vymáhané pohledávky včetně nákladů exekučního řízení, a exekuce tak i přes porušení speciálního inhibitoria skončila vymožením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1682/2020). O takový případ se však v nyní projednávané věci nejedná.

29. Jelikož je třeba z důvodů výše uvedených na kupní smlouvu uzavřenou mezi povinnou jako prodávající a žalobkyní jako kupující hledět jako na právní jednání absolutně neplatné, nemohla žalobkyně z důvodu neexistence platného právního titulu nabýt vlastnické právo k vozidlu, které bylo předmětem této smlouvy, bez ohledu na to, zda tuto smlouvu uzavírala v dobré víře, že povinná je oprávněna na ni vozidlo převést.

30. Pokud žalobkyně odkazuje na závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl ve svém rozhodnutí ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 240/2019, pak je třeba dodat, že tam Nejvyšší soud posuzoval situaci skutkově odlišnou od nyní projednávané věci. V tam posuzovaném případě povinný v rozporu s tzv. speciálním inhibitoriem vozidlo zahrnuté do soupisu nejprve převedl na třetí osobu, a teprve od této třetí osoby následně vozidlo zakoupila žalobkyně. Tamější žalobkyně tudíž nenabyla vozidlo od povinného, ale od třetí osoby. Tato třetí osoba sice nenabyla vlastnické právo k vozidlu, neboť kupní smlouva uzavřená mezi ní a povinným byla – stejně jako smlouva uzavřená mezi žalobkyní a povinnou v nyní projednávané věci – absolutně neplatnou z důvodu porušení tzv. speciálního inhibitoria. Na tuto třetí osobu se však již toto speciální inhibitorium nevztahovalo, neboť nebyla účastníkem exekučního řízení. Přitom skutečnost, že převodce (tj. uvedená třetí osoba) nebyl vlastníkem, sama o sobě neplatnost smlouvy nevyvolává (viz § 1760 o. z.). Z tohoto důvodu mohla být v tam projednávané věci žalobkyně dobrověrnou nabyvatelkou vlastnického práva k danému automobilu.

31. V nyní projednávané věci naproti tomu žalobkyně uzavřela kupní smlouvu přímo s povinnou, které v tom bránilo speciální inhibitorium. [příjmení] [jméno] [příjmení] (odvolatelkou označovaného jako„ prostředníka“) v nyní projednávané věci bylo odlišné od postavení zmiňované třetí osoby ve věci posuzované Nejvyšším soudem pod sp. zn. 22 Cdo 240/2019. [jméno] [příjmení] nebyl osobou, která by vozidla koupila od povinné a následně je prodala žalobkyni, nýbrž zmocněncem povinné, který ji při uzavření kupní smlouvy zastupoval (srov. § 441 o. z.). Stranami této kupní smlouvy tudíž byly přímo povinná, jakožto zmocnitelka, která k uzavření kupní smlouvy udělila [jméno] [příjmení] plnou moc, a žalobkyně.

32. Odvolací soud se zabýval i otázkou, zda výše uvedené právní závěry nekolidují s ústavně zaručeným právem vlastnit majetek (srov. čl. 11 Listiny základních práv a svobod vyhlášené jakožto součásti ústavního pořádku české republiky pod [číslo] Sb.). Dospěl však k závěru, že tomu tak není. Jak již bylo výše vysvětleno, v důsledku absolutní neplatnosti kupní smlouvy se žalobkyně vlastnicí vozidla nestala, nevyloučením vozidla z exekuce tudíž k zásahu do jejího vlastnického práva nedochází. Žalobkyně se přitom na povinné může domáhat vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy (srov. § 2993 o. z.) Odvolací soud si je vědom toho, že se jedná o pohledávku s ohledem na poměry povinné, která čelí exekuci, problematicky vymahatelnou. Nicméně je třeba vzít v potaz, že zde oproti sobě stojí majetkové zájmy žalobkyně, která zakoupila vozidlo postižené tzv. speciálním ihibitoriem, a majetkové zájmy žalované, jakožto oprávněné v probíhající exekuci, která má vůči povinné vymahatelnou pohledávku, jejíž uspokojení by bylo vyloučením vozidla z exekuce rovněž ztíženo. Zavedením institutu tzv. speciálního inhibitoria, jehož porušení má přímo ze zákona za následek neplatnost právního jednání, jímž bylo toto inhibitorium porušeno, zákonodárce právě v zájmu zajištění vymahatelnosti práva tento majetkový zájem oprávněných upřednostnil.

33. Z vyložených důvodů shledal odvolací soud rozhodnutí okresního soudu ve věci samé, jímž byla žaloba zamítnuta, věcně správným.

34. Tomuto výsledku sporu odpovídá i rozhodnutí okresního soudu o nákladech řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), a jelikož odvolací soud neshledal pochybení ani při určení výše žalovanou účelně vynaložených nákladů řízení, přičemž nesprávnost jejího určení ani nebyla odvolatelkou zvlášť namítána, lze v tomto směru pro stručnost na odůvodnění napadeného rozsudku odkázat.

35. Z uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek v obou jeho výrocích podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

36. V odvolacím řízení byla zcela úspěšná žalovaná, odvolací soud jí proto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. přiznal plnou náhradu nákladů odvolacího řízení, které tvoří paušální náhrada hotových výdajů spojených s písemným vyjádřením k odvolání ve výši 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 1, 3 písm. a), § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Lhůtu k plnění určil odvolací soud jako základní třídenní počítanou od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), neboť neshledal žádné skutečnosti, jež by odůvodňovaly stanovení lhůty delší nebo povolení splátek.