19 C 406/2018

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. jméno příjmení a soudců JUDr. Viléma Šetka a JUDr. Martina Vícha ve věci žalobce právnická osoba , IČO sídlem adresa žalobkyně zastoupeného advokátem JUDr. jméno příjmení sídlem adresa proti role v řízení anonymizováno země anonymizována tři slova sídlem adresa jednající anonymizováno 9 slov sídlem adresa 2. název žalované , IČO sídlem adresa žalované o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, o odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 12. listopadu 2020, č. j. 19 C 406/2018-261

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 384 Kč, ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. [jméno] [příjmení].

1. V záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresní soud v Litoměřicích (dále již jen soud prvního stupně) určil, že žalobce je vlastníkem pozemků specifikovaných ve výrocích I., II. a III., nacházejících se v katastrálním území Lovosice, přičemž pozemky uvedené ve výroku II., vymezil oddělovacím geometrickým plánem vypracovaným vyhotovitelem Geodetické služby Ing. [jméno] [příjmení] ze dne [datum], [číslo] číslo plánu 2 [číslo] 2018, který učinil nedílnou součástí rozsudku (výrok I. - III.), žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit České republice Okresnímu soudu v Litoměřicích na nákladech státu částku 3 828 Kč, ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.) a ve stejně lhůtě povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 51 674,18 Kč k rukám zástupce žalobce (výrok V.).

2. Soud prvního stupně se při posuzování věci nejprve zabýval otázkou, zda má žalobce na určení vlastnického práva k nemovitým věcem aktivní legitimaci dle § 80 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále již jen o. s. ř.) a dospěl k závěru, že aktivní legitimace žalobce na určení vlastnictví k nemovitým věcem je dána, neboť na jejím určení má tzv. naléhavý právní zájem. Po právní stránce věc posoudil podle zákona č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, a to ve stavu účinném ke dni vzniku žalobce, tedy ke dni [datum] (dále již jen zákon o velké privatizaci). Při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že žalobce vznikl dnem [datum] zápisem do obchodního rejstříku, zápis byl učiněn na základě zakladatelské listiny učiněné ve formě notářského zápisu ze dne [datum]. Fondem národního majetku ČR, jakožto zakladatelem žalobce, byla do žalobce vložena část majetku státního podniku [anonymizována dvě slova] správa v [obec]. Vkládaná část majetku byla blíže specifikována v aktualizovaném Privatizačním projektu [číslo] ze dne [datum] (dále již jen PP). Takto byly vloženy i pozemky uvedené v příloze [číslo], část 7 [obec]. Pozemky uvedené v této příloze a specifikované dle tehdejší evidence nemovitostí (dále již jen EN) na [list vlastnictví] pro k. ú. [obec] byly ztotožněny znalcem z oboru geodézie Ing. [příjmení], který v příloze [číslo] znaleckého posudku vyhotovil tabulkové srovnání nemovitostí dle výpisu [list vlastnictví] a z roku 1991 s platným stavem dle katastru nemovitostí a v příloze [číslo] vyhotovil srovnání v grafické podobě. Na základě těchto výsledků pak geodetka Ing. [příjmení] specifikovala konkrétní parcely údaji dle katastru nemovitostí a vyhotovila geometrický plán. K námitkám žalovaných, že pozemky v PP, příloze [číslo], část 7 [obec], nejsou specifikovány dostatečně určitě, aby je bylo možno ztotožnit s pozemky dle současného katastru nemovitostí (dále již jen KN), neboť u každé z parcel evidovaných dle tehdejší EN v uvedené příloze PP, je uváděno vždy slovo„ část“, aniž by bylo přesně uvedeno, o jakou„ část“ se jedná, soud prvního stupně vyslechl znalce [příjmení] [příjmení] a Ing. [příjmení], kteří srozumitelně popsali, jakým způsobem byly nemovité věci ztotožněny, že pracovali s historickými mapami, tyto byly srovnávány a jejich průnět sloužil jako výchozí materiál pro další mapování. Uvedli, že dle tehdejší EN bylo poměrně běžné, pokud bylo u jednotlivých parcel uváděno slovo„ část“. Soud prvního stupně proto uzavřel, že parcely označené v příloze [číslo], část 7 [obec], byly označeny dostatečně určitě na to, aby mohly být ztotožněny dle KN. S ohledem na § 19 odst. 3 zákona o velké privatizaci ve znění účinném ke dni [datum] soud prvního stupně uzavřel, že pozemky specifikované v příloze [číslo], část 7 [obec], byly do žalobce řádně vloženy a tomuto tak k uvedeným pozemkům vzniklo vlastnické právo ze zákona. O vůli státu převést na žalobce veškeré pozemky-přístaviště v [obec], které tehdy vlastnil státní podnik [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec], svědčí to, že shodným způsobem byly do žalobce v rámci procesu tzv. velké privatizace vloženy pozemky dalších přístavů, které jsou uvedeny v příloze [číslo] PP ([obec] [část obce], [obec] [část obce], [obec], [obec], [obec] a další). Při posuzování této otázky vzal do úvahy i přílohu [číslo] PP, ve které je uveden taxativní výčet majetku, který na žalobce v rámci tzv. velké privatizace nebyl převeden, přičemž žádné nemovité věci, resp. sporné pozemky zde uvedeny nejsou, což rovněž potvrzuje závěr, že sporné pozemky na žalobce převedeny byly. Důvodnou neshledal ani námitku 1) žalovaného o nedostatečné určitosti notářského zápisu o založení žalobce ve vztahu k vkládaným pozemkům, a to proto, že v notářském zápise je v části„ za třetí“ uvedeno, že„ základní jmění žalobce je představováno cenou hmotného a dalšího majetku státní organizace Státní plavební správa v [obec], který na zakladatele přešel v souvislosti s privatizačním projektem. Jmenovitý seznam tohoto majetku je přílohou [číslo] notářského zápisu.“. Je zjevné, že s ohledem na značný rozsah majetku vkládaného v rámci privatizace do nově založených společností, byl činěn odkaz na privatizační projekt, kde byl majetek blíže specifikován. Soud prvního stupně uzavřel, že vkládaný majetek byl vymezen dostatečně určitě, v souladu s tehdejší praxí. Následně se zabýval námitkou vydržení vznesenou žalovanými. Žalovaní tvrdili, že po celou dobu (od [datum], popř. od doby, kdy došlo ke vzniku žalovaných, do doby podání žaloby) s předmětnými pozemky hospodařili v dobré víře o tom, že jsou jejich vlastníky. Po celou tuto vydržecí dobu, kdy vlastnické právo bylo zapsáno v KN, žalobce uvedený stav akceptoval a vlastnické právo žalovaných, resp. státu nijak nerozporoval. Při posuzování dobré víry žalovaných vzal do úvahy, že 1) žalovaný byl zřízen Ministerstvem dopravy a spojů ČR, jako státní rozpočtová organizace, tedy organizační složka státu, k 1. dubnu 1998, nemá tak vlastní právní osobnost a pouze jedná jménem státu (§ 3 odst. 2, § 6 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích). 2) žalovaný vznikl ze subjektu [právnická osoba] k 1. lednu 2001 na základě zákona č. 305/2000 Sb., o povodích. Hlavním úkolem tohoto státního podniku je (mimo jiné) provoz a údržba vodních děl ve vlastnictví státu, s nimiž má právo hospodařit. Právním předchůdcem Povodí Labe s. p. byla [právnická osoba] Labe, avšak jediným akcionářem této společnosti bylo Ministerstvo zemědělství ČR, tedy organizační složka státu. Podle § 2 odst. 1 věta první, zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, podnik je státní organizací a právnickou osobou, jejímž prostřednictvím vykonává stát svá vlastnická práva. Podle odst. 2 cit. zákona, podnik má právo hospodařit s majetkem státu a nemá vlastní majetek. Oba žalovaní pouze realizují vlastnickou a hospodářskou politiku státu a vlastní majetek nemají, z tohoto důvodu dobrou víru žalovaných neposuzoval ve vztahu ke každému ze žalovaných zvlášť, ale vůči státu jako celku, který prostřednictvím žalovaných realizuje svá vlastnická oprávnění. I v rámci procesu privatizace vystupoval vůči žalobci stát jako jediná právnická osoba. Je rovněž notorietou, že za účelem efektivního hospodaření státu, tento zakládá různé organizační složky a státní podniky, které se v průběhu času různě transformují (z organizačních složek na státní podniky apod.) a tyto organizační struktury státu si mezi sebou převádějí movitý i nemovitý majetek. I z tohoto důvodu nelze dobrou víru u vydržení posuzovat ve vztahu ke každému žalovanému zvlášť, ale pouze vůči státu, resp. České republice, jako celku. Námitku vydržení posuzoval dle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (zákon účinný v době vzniku žalobce) a dospěl k závěru, že za situace, kdy stát v rámci velké privatizace vložil do žalobce majetek ze státní organizace Státní plavební správa [obec], celý proces privatizace administroval, nemůže se následně odvolávat na to, že sporné pozemky vydržel proto, že byl v dobré víře o tom, že mu jako vlastníkovi patří. O neexistenci dobré víry dále svědčí i další v řízení provedené důkazy, a to listina označená jako inventarizace žalobce z [datum] a následný dopis Státní plavební správě [obec] z [datum]. S ohledem na nedostatek objektivní dobré víry na straně státu tak k vydržení sporných pozemků z jeho strany nedošlo. Skutečnost, že stát (resp. Státní fond dopravní infrastruktury) na sporných pozemcích realizoval modernizaci přístavu investiční akcí ISPROFIN 3275 2010 z investičního programu„ [číslo] Podpora rozvoje vodních cest“, kdy podmínkou této investice byl majetek vlastněný státem, svědčí pouze o tom, že stát byl v dobré víře subjektivně (sám neměl pochyby, že mu sporné pozemky patří), avšak objektivně v dobré víře o svém vlastnictví sporných pozemků být nemohl. Otázka existence dobré víry se však posuzuje z hlediska objektivního (nikoliv subjektivního), tedy podle toho, zda držitel při normální opatrnosti, kterou lze na každém požadovat, neměl a nemohl mít pochybnosti, že mu právo náleží. Za nepřiléhavý pak shledal argument l) žalovaného, že na základě schváleného privatizačního projektu nemohlo být vlastnictví ke sporným pozemkům na žalobce převedeno, neboť dle § 5 odst. 2 zákona o velké privatizaci byla nutná existence rozhodnutí o privatizaci podniku (nikoliv samotný privatizační projekt), a to proto, že vychází z pozdějšího znění zákona o velké privatizaci. V souzené věci se vzhledem k době privatizace uplatní tento zákon ve znění účinném do [datum], podle jehož § 5 se převod majetku provádí podle schváleného privatizačního projektu podniku nebo jeho části. Prosadí se tu proto závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1818/2008, uveřejněného v časopise Soudní judikatura, sešit [číslo] ročník 2008, pod [číslo] podle nichž privatizační projekt podle § 6 zákona č. 92/1991 Sb., ve znění účinném do 13. 8. 1993, měl zásadní význam při určení rozsahu privatizovaného majetku a v rámci privatizace nebylo možno převést jiný majetek než ten, který v něm byl vymezen; až novelou provedenou zákonem č. 210/1993 Sb. byl tento stav změněn ve prospěch institutu rozhodnutí o privatizaci, jež mohlo privatizační projekt změnit. Závěrem se soud prvního stupně vypořádal i s námitkou časového odstupu podání žaloby od vzniku vlastnického práva, ke které uvedl, že přestože se žalobce vydání pozemků začal domáhat až touto žalobou, na důvodnosti jeho nároku to nic nemění, neboť vlastnické právo je nepromlčitelné (§ 614 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále již jen o. z.). Žalobce prodlevu s podáním žaloby odůvodnil tím, že se se státem nechtěl soudit, na jeho organizačních složkách, které hospodařily s vodními díly a spravovaly tok řeky, byl do značné míry existenčně závislý. Jeden z faktorů, který jej přiměl k podání žaloby, je chystaná novela zákona č. 254/2001 Sb., vodní zákon, který ke dni [datum] stanoví vlastníkům tzv. malých vodních děl (např. přístavních či nábřežních zdí) povinnost zapsat tato malá vodní díla do katastru nemovitostí. O nákladech státu rozhodl dle § 148 odst. l o. s. ř. tak, že v řízení neúspěšným žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit České republice na nákladech státu částku 3 838 Kč za znalečné proplacené znalci [příjmení] [příjmení] a Ing. Sasové. O náhradě nákladů účastníků řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce měl plný úspěch ve věci a náleží mu náhrada nákladů řízení, které ve věci účelně vynaložil. Do náhrady nákladů řízení zahrnul zaplacený soudní poplatek ve výši 10 000 Kč, náklady zastoupení žalobce a daň z přidané hodnoty. Zástupce žalobce učinil v řízení devět úkonů právní služby (příprava a převzetí věci, zaslání předžalobní výzvy, podání žaloby, specifikace žalobního petitu ze dne [datum] a následné doplnění důkazů o geometrický plán ze dne [datum] (počítáno jako jeden úkon), vyjádření ze dne [datum], kterým bylo reagováno na tvrzení 1) žalovaného, doplnění žalobních tvrzení a zaslání důkazů ze dne [datum] a dále 3 x účast na jednání ze dne [datum], [datum] a [datum]), za které mu náleží odměna v sazbě 3 100 Kč za úkon, paušální náhrada ve výši 300 Kč. Cestovné za tři cesty z [obec] do [obec] a zpět ve výši 2 658 Kč, náhrada za ztrátu času ve výši 1 200 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, zahrnul na náhrady nákladů řízení i náhradu této daně ve výši 7 236,18 Kč Celkem tedy náhrada nákladů řízení činí částku 51 674,18 Kč. Za neúčelně vynaložený úkon shledal změnu označení žalovaného ze dne [datum], neboť uvedený úkon byl učiněn pouze v důsledku pochybení žalobce, kdy nedostatečně označil účastníky řízení.

3. Proti tomuto rozsudku podali oba žalovaní včasná odvolání z důvodu, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř.) 1) žalovaný vytýkal soudu prvního stupně, že PP nesprávně shledal dostatečně určitým, když on namítal jeho nepřesnost, neúplnost a nesrozumitelnost. Pochybnostem ohledně vůle státu převést na žalobce předmětné pozemky odpovídá i chování samotného žalobce, který se jako vlastník v minulosti nikdy nechoval, nenechal zapsat své vlastnické právo do KN a před podáním žaloby se o to nesnažil, pozemky nijak neužíval, nestaral se o jejich správu a údržbu. V řízení bylo prokázáno, že stát se naopak jako vlastník pozemků choval, prostřednictvím organizačních složek. Z PP a jeho příloh nelze postavit na jisto, jaké konkrétní pozemky měly být privatizovány, setrval na tom, že pro určení privatizovaného majetku je rozhodující jeho vymezení v rozhodnutí o privatizaci podle § 11 odst. l zákona o velké privatizaci, nikoli v PP, jakož i na tom, že pokud by se předmětné pozemky měly stát majetkem žalobce, muselo se tak stát vkladem do této společností. Právním titulem pro převod majetku není ani PP, ani rozhodnutí o privatizaci. Z notářského zápisu o založení žalobce nelze dovodit, že by se předmětné pozemky staly majetkem žalobce. Přílohu č. l notářského zápisu shledával značně neurčitou, neboť majetek označuje pouze jeho hodnotou. Má za to, že skutečnou vůli státu lze dovozovat zejména z následného faktického a právního jednání, přičemž žalobce neprokázal své vlastnické právo k předmětným pozemkům. Nesouhlasil ani se závěry soudu prvního stupně k námitce vydržení. Uváděl, že žalobce nikdy nebyl zapsán jako vlastník předmětných pozemků, a proto je vyloučena jeho dobrá víra. Naopak stát jako vlastník předmětných pozemků po celou dobu, tedy od vzniku žalobce do současnosti, zapsán byl a je, prostřednictvím žalovaných s nimi hospodařil, je provozovatelem veřejného přístavu a na pozemcích investoval, z těchto skutečností je třeba dovozovat jeho dobrou víru. Minimálně pozemky parc. [číslo] jsou historicky zastavěny stavbami ve vlastnictví státu, které existovaly již před rokem 1991. Poukazoval i na investiční akci ASPROFIN 3275 2010 realizovanou v rámci programu„ 327 520 Podpora rozvoje vodních cest“ a uváděl, že pokud by nebyl v dobré víře, že je vlastníkem pozemků, tak by investice neschválil, nemohl mít pochybnosti o tom, že by mu majetek nenáležel, což považuje za standardní opatrnost. Za zásadní pak považoval, že žalobce od poslední korespondence ze dne [datum] adresované Státní plavební správě [obec] žádný další úkon vůči pozemkům nečinil a pozemků se začal domáhat až [datum], tj. více než 22 let poté, přitom mu byla známa skutečnost, že stát s pozemky hospodaří, neboť kromě shora uvedeného byla vybudována nová nábřežní zeď. Tvrzení žalobce o tom, proč tak dlouho vyčkával s uplatněním svých práv, odkazem na novelu zákona č. 254/2001 Sb., vodní zákon, shledával spekulativním jednáním v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne a požadoval nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů.

4. Odvolání 2) žalovaného směřovalo proti výrokům II., III., IV, a V. Rovněž i tento odvolatel vytýkal soudu prvního stupně, že nesprávně posoudil PP Státní plavební správy, dále namítal, že bezdůvodně upřednostnil vymezení hranic pozemků podle geometrického plánu před aktuálním stavem zapsaným v KN a nesprávně posoudil vydržení. I nadále shledával PP velmi neurčitým a nesrozumitelným, když z něj není patrné, jaké konkrétní pozemky byly předmětem privatizace. Odkazoval na zásadu materiální publicity upravenou v § 980 odst. 2 o. z., když má za to, že žalobce bez pochybností neprokázal, že je vlastníkem předmětných pozemků. Předloženým znaleckým posudkem a geometrickými plány byly vymezeny pozemky v užívání Státní plavební správy [obec] na základě historických map a evidencí, nicméně na jejich základě nelze mít za jisté, že se jednalo o pozemky, které patřily uvedené státní organizaci v době privatizace. Odkazoval i na znalecký posudek Ing. [příjmení] (strana 4), kde i znalec uvedl, že dřívější evidence nemovitostí mezi lety 1964 1992 neznamenala úplnou evidenci práv k nemovitostem, a tedy skutečný vlastnický vztah. Oba znalci pak při svých výsleších uvedli, že v EN nemusely být zaznamenány všechny převody nemovitostí provedené v uvedeném období. Soud prvního stupně měl všechny uvedené pochybnosti vyhodnotit tak, že žalobce neunesl důkazní břemeno a neprokázal, že by všechny požadované a ve znaleckém posudku uvedené pozemky byly předmětem privatizace v roce 1992. Soud prvního stupně měl přihlédnout k tomu, že v případě„ jeho pozemků“ se jedná o pozemky pod veřejně prospěšnými stavbami vodních děl a že se žalobce o pozemky po velmi dlouho dobu nijak nestaral, neužíval je. Po celou dobu proběhlo mnoho aktivit ze strany státních organizací (výstavba vodních děl a jejich zápisy do KN, byly provedeny zápisy a změny v mapách a v označení parcel), žalobce nikdy do těchto změn nezasáhl, choval se zcela pasivně, což považuje za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. V případě pozemků uvedených ve výroku II. rozsudku, které byly odděleny geometrickým plánem Ing. [příjmení] z parcely [číslo] se jedná o pozemky zastavěné částí stavby [ulice] dílo [obec], která je ve vlastnictví státu a on má právo hospodaření. [ulice] dílo bylo vybudováno státem v 70. letech 20. století a on je užívá od [datum], kdy vznikl. Pozemky pod stavbou byly přesně zaměřeny geometrickým plánem pro potřeby zápisu vodního díla do KN v letech 2010 a 2012 a byly vypořádány uzavřením příslušných smluv, následně v roce 2018 provedlo Katastrální pracoviště v [obec] přisloučení výměr konkrétních pozemků do výměry pozemku parc. [číslo]. Namítal proto, že uvedené pozemky byly již v době privatizace v roce 1992 zastavěné stavbou vodního díla, a proto nemohly být součástí privatizovaného majetku. Posouzení vydržení soudem prvního stupně neshledal správným, když on svou dobrou víru nedovozuje z převodu hospodaření od jiné státní organizace, ale z držby pozemků pod stavbou vodního díla. [příjmení] i jeho právní předchůdce ([právnická osoba]) hospodařili se stavbou vodního díla a byli v dobré víře o tom, že stát je vlastníkem celého pozemku pod stavbou. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu, týkající se jeho majetku zamítne a přizná mu právo na náhradu nákladů řízení.

5. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání žalovaných navrhl potvrzení napadeného rozsudku, který považuje za věcně správný. Nesouhlasil s odvolací argumentací žalovaných, když ani jeden ze žalovaných nepřináší žádná nová tvrzení, pro které by napadený rozsudek měl být nesprávný. Žalovaní pouze opakují argumentaci, kterou uváděli v řízení před soudem prvního stupně, s níž se soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku vypořádal. Žalovaní argumentují obecnými tvrzeními o údajné nepřesnosti nebo neúplnosti PP, nijak tato tvrzení neprokazují a svou argumentaci blíže nerozvádějí. [příjmení] předložil znalecký posudek, ze kterého jednoznačně vyplývá, že předmětné pozemky byly v PP jasně identifikovány a zároveň, o jaké konkrétní pozemky se dle dnešního vymezení v KN jedná. Geometrickým plánem byly následně odděleny ty pozemky, jejichž oddělení bylo nutné, neboť podle dnešního stavu KN byly součástí jiných nemovitostí. Výslechy znalců závěry obou dokumentů potvrdily. Tvrzení 2) žalovaného o tom, že znalec [příjmení] [příjmení] a geodetka Ing. [příjmení] měli údajně potvrdit neurčitost vymezení nemovitostí je nepravdivé a účelově vytržené z kontextu. Žalovaní nepředložili v řízení žádné důkazy a netvrdili žádné konkrétní skutečnosti, které by rozporovaly tvrzení řádně podložená a znaleckým posudkem prokázaná. O skutečnosti, že vymezení převáděného majetku bylo srozumitelné, určité a v souladu s tehdejší praxí, svědčí i skutečnost, že PP byly převedeny nemovitosti i v jiných k. ú., kde byl vklad do KN následně proveden. Stát, jakožto autor PP, měl jednoznačnou vůli předmětné pozemky převést, majetek, který měl zůstat Státní plavební správě, byl taxativně vymezen v příloze [číslo] PP. [příjmení] prokázal nabytí předmětných pozemků vkladem odkazem na PP, což bylo v souladu s tehdejší právní úpravou, argumentace 1) žalovaného o absenci rozhodnutí o privatizaci nemůže obstát, neboť je založena na pozdějším znění § 5 zákona o velké privatizaci. Ztotožnil se i s tím, jak soud prvního stupně vyhodnotil námitku vydržení vznesenou žalovanými, neboť je přesvědčen, že stát nemohl mít dobrou víru ve vlastnictví předmětných pozemků a nebyl tedy splněn základní předpoklad pro vydržení. K argumentu 2) žalovaného, který svou dobrou víru dovozuje v případě některých pozemků z okolnosti, že se nacházejí pod stavbou„ jeho“ vodního díla, uvedl, že jde o stejná tvrzení, jako před soudem prvního stupně. Ani v roce 1992, ani při pozdějších dispozicích, které 2) žalovaný zmiňuje, nebylo vyloučeno, aby stavba a pozemek měly odlišný vlastnický režim. Tento žalovaný sám v odvolání připouští, že mnoho dalších pozemků pod zmíněným vodním dílem se nacházelo v právu hospodaření nebo ve vlastnictví jiných osob a bylo vypořádáváno až následně (tedy zjevně se jednalo o stavbu na cizích pozemcích, a to nejen jeho). [příjmení] je, že samotná faktická držba ještě nemůže představovat dobrou víru, na základě které lze nemovitou věc vydržet, ta musí být dána ve vztahu k nabývacímu titulu. Ani plynutí času ani provozování veřejného přístavu a případné investice do předmětných pozemků ho nemohou zbavit vlastnického práva a nemohou sami o sobě založit dobrou víru jiných osob ve vlastnictví. Odmítl, že podání žaloby mělo být spekulativním krokem. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal mu právo na náhradu nákladů 6. Krajský soud jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno proti rozhodnutí soudu prvního stupně oprávněnými osobami, v zákonné lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (§ 201 o. s. ř.), přezkoumal jej spolu s řízením, které jeho vydání předcházelo podle § 212 a § 212a o. s. ř., k projednání odvolání nařídil jednání a neshledal odvolání žalovaných důvodnými.

7. Odvolací soud neshledal důvodnými námitky žalovaných o nesprávných skutkových zjištěních soudu prvního stupně. Soud prvního stupně ke svým skutkovým zjištěním dospěl po bezchybně vedeném řízení, správném provádění účastníky navržených důkazů, provedené důkazy vyhodnotil zcela v souladu s § 132 o. s. ř. a svá dílčí skutková zjištění ústící ve skutkový závěr, jakož i právní posouzení tohoto skutkového závěru, vyložil v napadeném rozsudku zcela podle požadavků kladených § 157odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud se proto s jeho skutkovými zjištěními plně ztotožnil a pro stručnost na ně odkazuje. Námitky, které žalovaní uplatnili v odvolacím řízení, jsou námitkami, které konstantně uplatňovali v průběhu celého řízení, a soud prvního stupně se s každou jednotlivou námitkou žalovaných ve svém rozsudku řádně vypořádal.

8. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neshledává důvodnou námitku žalovaných o neurčitosti, neúplnosti a nesrozumitelnosti PP, která měla způsobit, že vlastnické právo na žalobce nepřešlo. Žalobce k prokázání svého vlastnického práva označil, mimo jiné, jako důkazy aktualizovaný PP, seznam majetku vkládaného zakladatelem do [právnická osoba] přístavy, notářský zápis ze dne [datum] osvědčující rozhodnutí zakladatele Fondu národního majetku České republiky o založení žalobce a znalecký posudek vypracovaný Ing. [jméno] [příjmení], znalcem v oboru geodezie a kartografie, následně pak doložil i geometrický plán pro rozdělení pozemku vypracovaný Ing. [jméno] [příjmení], potvrzený katastrálním úřadem. Shora uvedený znalecký posudek předložil žalobce proto, že aktualizovaný PP obsahoval přílohu [číslo], část 7 [obec], v níž byly vymezeny pozemky výpisem z evidence nemovitostí listem vlastnictví 130 a výpisy z pozemkových knih, tedy údaji vycházejícími z předchozích evidencí nemovitostí, následně však došlo ke změně právní úpravy pro identifikaci těchto pozemků. Odvolací soud shledal zcela správným postup soudu prvního stupně, který poté, co provedl tyto žalobcem navržené důkazy, včetně znaleckého posudku, shledal potřebným s ohledem na námitky žalovaných (neurčitost PP, v listu vlastnictví u jednotlivých pozemků uvedené slovo„ část“) výslech tohoto znalce, jakož i geodetky Ing. [příjmení], která vypracovávala geometrický plán k rozdělení pozemků uvedených ve výroku II. rozsudku. Uvedený znalec, jak ve znaleckém posudku, tak i při svém výslechu, vysvětlil, jak postupoval při vypracování znaleckého posudku, že vycházel z přehledu pozemkových evidencí, z pozemkového katastru, z evidencí nemovitostí. Vysvětlil, jaké okolnosti vedly k tomu, že se v evidenci nemovitostí uvádělo, že je využívána pouze„ část“ pozemku. Ke svým závěrům dospěl tak, že porovnával jednotlivé evidence nemovitostí tak, jak šly za sebou. Ke konkrétnímu vymezení pozemků bylo možné dospět proto, že měl k dispozici soutisk katastrální mapy katastru, pozemkovou mapu, evidenci nemovitostí a jejich průnikem bylo možno graficky vyhodnotit části pozemků uvedených na výpise listu vlastnictví [číslo] evidence nemovitostí. Původní mapa pozemkových knih obsahuje i grafickou složku a přiložením těchto map k evidenci nemovitostí se získá průnět, se kterým pracoval a byl tak schopen nemovitosti identifikovat. V řízení slyšená geodetka Ing. [jméno] [příjmení] pak osvětlila svůj postup při vypracování geometrického plánu, přičemž podkladem pro jeho vypracování bylo srovnávací sestavení parcel, jak jej učinil znalec [příjmení] [příjmení]. Jak znalec, tak i geodetka uvedli, že takovou činnost vykonávají běžně, mají s ní letité zkušenosti. Odvolací soud se proto zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pozemky označené v příloze [číslo], část 7 [obec], aktualizovaného PP, byly označeny dostatečně určitě na to, aby mohly být ztotožněny podle nynějšího katastru nemovitostí. Závěry znaleckého posudku Ing. [příjmení], podpořené jeho výslechem, shledává za srozumitelné, podložené jeho zjištěními a přesvědčivé. Námitku 2) žalovaného, že znalec i geodetka měli, jak ve znaleckém posudku (strana 4), tak při svých výpovědích uvést, že dřívější EN mezi lety 1964 1992 neznamenala úplnou evidenci práv k nemovitostem, a tedy skutečný vlastnický vztah, a že v EN nemusely být zaznamenány všechny převody nemovitostí provedené v uvedeném období, neshledal důvodnou, neboť tato slova byla vytržena z kontextu. Znalec v nálezové části posudku na stránkách 3-5 stručně popsal historii evidence nemovitostí, připustil, že ze samotné tehdejší evidence nemovitostí nemusel být patrný aktuální stav vlastnictví nemovitostí, avšak toto vyjádření je třeba korigovat tím, že pro zjištění stavu vlastnictví bylo nutné zkoumat ještě další podklady – což znalec učinil.

9. Soud prvního stupně při hodnocení této dílčí otázky vzal v potaz i další v řízení provedené důkazy, včetně přílohy [číslo] aktualizovaného PP, která explicitně obsahovala výčet věcí, které naopak na žalobce ze státního podniku Státní plavební správy nepřešly. Rovněž vzal do úvahy, že shodným způsobem byly do žalobce v rámci procesu tzv.„ velké privatizace“ vloženy pozemky dalších přístavů, které jsou uvedeny v příloze [číslo] PP. Při hodnocení určitosti vymezení pozemků nelze nevzít do úvahy i dobu, ve které k této privatizaci docházelo, způsob evidence nemovitých věcí nelze poměřovat standardy pozdější evidence prováděné podle katastrálního zákona.

10. Za správné shledal odvolací soud i závěry, které soud prvního stupně učinil k určitosti notářského zápisu, jímž bylo osvědčeno rozhodnutí zakladatele Fondu národního majetku České republiky založit [právnická osoba] přístavy. V tomto notářském zápisu je uvedena hodnota základního jmění, složení tohoto jmění (hmotný a další majetek státní organizace Státní plavební správy v [obec]), přičemž jmenovitý seznam tohoto jmění tvořil přílohu č. l notářského zápisu. Ocenění vkládaného majetku bylo provedeno a schváleno v rámci privatizačního projektu. Rovněž i odvolací soud shledává vymezení majetku v notářském zápisu za dostatečně určité a v souladu s tehdejší praxí. Žalobci vzniklo vlastnické právo k předmětným pozemkům právě vkladem zakladatele FNM do [právnická osoba] přístavy. Námitku 1) žalovaného, že na základě privatizačního projektu nemohlo dojít k převodu majetku na žalobce s poukazem na § 5 zákona o velké privatizaci, dle kterého má za to, že pro určení privatizovaného majetku je rozhodující jeho vymezení v rozhodnutí o privatizaci podle § 11 odst. l zákona o velké privatizaci, shledal odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za lichou. Odvolací soud je nucen konstatovat, že l) žalovaný tuto námitku uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně, soud prvního stupně již při jednání konaném dne [datum] seznámil 1) žalovaného s tím, že jeho odkaz je nepřiléhavý, neboť takové podmínky pro vymezení rozsahu privatizovaného majetku byly do zákona o velké privatizaci vloženy až s účinností od [datum], a proto je nelze na privatizaci žalobce aplikovat. Následně se soud prvního stupně s touto námitkou l) žalovaného řádně vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a ačkoli l) žalovaný jinými, dosud neuvedenými, tvrzeními nepodpořil svou argumentaci k této námitce, uplatnil ji i v odvolacím řízení. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně se s tou námitkou řádně a správně vypořádal, odkazuje odvolací soud na jeho odůvodnění a právní posouzení, včetně správně použité judikatury Nejvyššího soudu Odvolací soud v této souvislosti odkazuje ještě na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn 32 Cdo 3941/2016, řešící tuto problematiku, v němž Nejvyšší soud uvedl, že privatizační projekt podle § 6 zákona o velké privatizaci ve znění účinném do 12. 8. 1993, měl zásadní význam při určení rozsahu privatizovaného majetku a v rámci privatizace nebylo možno převést jiný majetek než ten, který v něm byl vymezen, až novelou provedenou zák. č. 210/1993 Sb. byl tento stav změněn ve prospěch institutu rozhodnutí o privatizaci, jež mohlo privatizační projekt změnit. V posuzovaném případě vzhledem k době privatizace ([datum]) bylo třeba postupovat podle zákona o velké privatizaci ve znění účinném do 12. 8. 1993, podle kterého pro vymezení převáděného majetku byl podstatný schválený PP, právě tento PP byl vyjádřením záměru dosavadního vlastníka (státu) převést určitý majetek na jiný subjekt. Jestliže je takový projekt schválen a následně příslušný majetek podle tohoto projektu vyjmut a převeden na nabyvatele, je proces převodu majetku završen. Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že žalobce prokázal, že je vlastníkem předmětných pozemků, lichá je námitka l) žalovaného, že skutečnou vůli státu (myšleno nepřevést tyto pozemky) lze dovozovat zejména z následného faktického a právního jednání, čímž měl na mysli skutečnost, že stát se jako vlastník pozemků choval, neboť je užíval, spravoval, udržoval a převáděl na své organizační složky. Jak již bylo shora vyloženo, právě PP je vyjádřením záměru státu převést určitý majetek, není podstatné jeho následné chování. Rovněž nepřípadný je i argument tohoto žalovaného, že nebyl-li žalobce zapsán jako vlastník předmětných pozemků, je vyloučena jeho dobrá víra. Institut dobré víry se ve vztahu k vlastníku věci neuplatní, neboť ten se vlastníkem stal buď na základě určitého právního jednání, nebo v důsledku právní události. [příjmení] proto není povinen prokazovat svou dobrou víru nabýt věc.

11. Odvolací soud se ztotožnil i se závěry soudu prvního stupně v otázce vydržení vznesené oběma žalovanými a ve shodě s ním dospěl k závěru, že naplnění předpokladů pro vydržení vlastnického práva je třeba zkoumat nikoli ve vztahu k jednotlivým žalovaným, nýbrž ke státu, neboť žalovaní realizují vlastnickou a hospodářskou politiku státu. Předpokladem vydržení práva je skutečnost, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží. Posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc náleží, nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. [obec] víra držitele musí být v dané věci posuzována i z hlediska, zda držitel při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že užívá i pozemek, jehož vlastnictví nenabyl. Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí. [obec] víra se tedy posuzuje z objektivních společenských hledisek, nikoliv podle subjektivního přesvědčení držitele. Držitel je proto v dobré víře„ se zřetelem ke všem okolnostem“ tehdy, pokud ani při obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat, nemohl mít pochybnosti o existenci drženého práva. Taktomu však v případě státu nemohlo být, neboť prostřednictvím svých organizačních složek či orgánů realizoval uvedený privatizační proces (připravil privatizační projekt, schválil ho a poté na základě tohoto privatizačního projektu vložil majetek tímto PP vymezený do žalobce při jeho založení), po provedené privatizaci se nevyskytl žádný právní důvod (byť domnělý), na jehož základě by stát mohl mít subjektivně za to, že je držitelem těchto pozemků v dobré víře. Takovou skutečností není ani tvrzení žalovaných o tom, že se na těchto pozemcích nacházejí stavby ve vlastnictví státu, s nimiž jsou oprávněni hospodařit žalovaní, neboť není vyloučeno, aby stavba a pozemek pod ní podléhaly jinému vlastnickému režimu. Soud prvního stupně se s touto námitkou, včetně poukazu na realizovanou modernizaci přístavu, vypořádal a odvolací soud se i s těmito jeho závěry ztotožnil. Námitka vydržení proto nemůže být důvodná.

12. Žalovaným lze přisvědčit pouze potud, že žalobce se svého vlastnického práva domáhá soudní žalobou po uplynutí více jak dvou desítek let, nicméně ani tato okolnost nemůže navodit stav, že mu bude jeho vlastnické právo upřeno. Vlastnické právo je právem absolutním, tedy právem působícím proti všem, a to právem nepromlčitelným, nelze proto zamítnout žalobu, kterou se žalobce domáhá určení svého vlastnického práva (je-li prokázáno) z důvodu, že by se jednalo o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Zmíněný postup žalobce (dovolání se vlastnického práva po uplynutí několika desítek let) by mohl mít svůj odraz v následném výkonu vlastnického práva, například pokud by se žalobce po žalovaných domáhal určitého plnění za užívání jím vlastněných pozemků. V takovém případě by bylo možné požadavek žalobce posuzovat z pohledu mravnosti a poctivosti.

13. Odvolací soud ze všech shora vyložených důvodů shledal napadený rozsudek, včetně jeho nákladových výroků, za věcně správný, a proto jej podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

14. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. l o. s. ř. za užití § 224 odst. l o. s. ř. a povinnost k jejich náhradě uložil v odvolání neúspěšným žalovaným. Zástupce žalobce učinil v odvolacím řízení dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání žalovaných a účast u odvolacího jednání konaného dne [datum]), za které mu náleží odměna v sazbě 3 100 Kč za každý z poskytnutých úkonů, dále náhrada hotových výdajů po 300 Kč za úkon, náhrada za promeškaný čas během cesty na jednání a zpět v rozsahu 3 hodin po 100 Kč za každou půlhodinu (600 Kč) a náhrada cestovného za užití motorového vozidla na trase [obec] [obec] a zpět, při celkové délce trati 190 km, průměrné spotřebě 6,7 l motorové nafty [číslo] km, ceně motorové nafty 27,20 Kč, paušální náhradě 4,40 Kč/km v celkové výši 1 182 Kč. Do náhrady nákladů řízení dále náleží náhrada 21 % daně z přidané hodnoty ze součtu shora uvedených částek, tj. částka 1 802,22 Kč Celkem náhrady nákladů odvolacího řízení činí částku 10 384 Kč (po zaokrouhlení), kterou jsou žalovaní povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. l o. s. ř.) k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. l o. s. ř.).