19 C 48/2025

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Mgr. Zdeňkem Hammerem ve věci žalobce: Jméno žalobce ., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 18 147,83 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 8 000 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 8 000 Kč od 24. 1. 2025 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky ve výši 10 147,83 Kč a dále co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75% ročně z částky 8 323,87 Kč od 5. 10. 2024 do 23. 1. 2025 a dále co do zákonného úroku z prodlení ve výši 0,75% ročně z částky 323,87 Kč od 24. 1. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce v žalobě požadoval zaplacení částky 18 147,83 Kč s přísl. Uvedl, že dne 5.6.2024 uzavřel s žalovaným smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které, mohl žalovaný čerpat úvěr až do výše 52 300 Kč. Úvěr byl žalovanému poskytnut ve výši 8 000 Kč, kdy dne 5.6.2024 byla uvedená částka žalovanému připsána na účet , č. účtu, . Žalovaný si při sjednání úvěru objednal službu Presto za poplatek ve výši 165 Kč. Žalovaný se rovněž smlouvou zavázal, že bude žalobci hradit úrok ve výši 1,02% denně z nesplacené části jistiny. Žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel, s denními splátkami se ocitl v prodlení a dle čl. 7 odst. 1 Smlouvy o úvěru žalobce úvěr vypověděl, o čemž byl žalovaný informován emailem ze dne 4.10.2024. Žalobce vyčísli výši dlužných částek z nesplaceného úvěru, kdy na dlužné jistině žalobce dluží 7 999,96 Kč na poplatku za vyplacení úvěru 158,91 Kč na poplatku za službu Presto 165 Kč a na smluvních úrocích částku 9 713,42 Kč. Žalobce rovněž požadoval uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné částky od 6.7.2024 do 4.10.2024 v částce 110,54 Kč. Žalobce rovněž v žalobě podrobně popsal, jakým způsobem byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného, kdy žalobce vycházel z dostupných bankovních a nebankovních rejstříků, výpisu z účtu žalované i z ověřené výše příjmu.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, soudní písemnosti si nepřebíral. Tyto mu byly zasílány na evidenční adresu, , adresa, , kde mu byly dne 24.6.2025 uloženy na poště a po uplynutí úložní doby mu byly vhozeny do poštovní schránky.

3. Soud provedl a zhodnotil důkazy, které předložil žalobce. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že tato byla uzavřena mezi žalobcem a žalovaným dne 5.6.2024 a na jejím základě se žalobce zavázal poskytnout žalovanému částku až do výše 52 300 Kč. V článku VI úvěrové smlouvy je dále uvedeno, že úroková sazba činí 1,016% denně a RPSN činí 1 739,67%. Z Přehledu bankovních transakcí má soud za prokázané, že dne 5.6.2024 byla na účet č. , č. účtu, zaslána částka 8 000 Kč. Uvedený účet se shoduje s účtem, který je uvedené v úvěrové smlouvě u žalovaného. Z Výpisu o posouzení úvěruschopnosti u společnosti , Jméno žalobce, . soud zjistil, že před poskytnutím úvěru měl žalobce k dispozici údaje o příjmech a výdajích žalovaného.

1. Soud dále proved důkaz statistikou ČNB (databáze časových řad ARAD) z které bylo zjištěno, že úrokové sazby kontokorentů, revolvingů a pohledávek z kreditních karet byly v červnu 2024 v sazbě 7,03% ročně.

2. S ohledem na sjednanou úrokovou sazbu ve výši 1,016% měsíčně, což činí 370,84% ročně, která cca padesátinásobně (!) převyšuje obvyklou (průměrnou) výši úroků bank dle statistických dat ČNB, se soud zabýval posouzením platnosti úvěrové smlouvy s ohledem na rozpor s dobrými mravy.

3. Projednávanou věc je nutno posuzovat, s ohledem na dobu uzavření smlouvy o úvěru, podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen "o. z.").Podle ustanovení § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Podle ustanovení § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

4. Úroky dohodnuté při poskytnutí úvěru představují úplatu (odměnu) za užívání úvěrové jistiny. Občanský zákoník a ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při úvěru sjednat úroky. Z této skutečnosti však nelze úspěšně dovozovat, že by výše úroků závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o úvěru, a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Rovněž u dohody o úrocích při zápůjčce totiž platí ustanovení § 1 odst. 2 o. z., podle něhož jsou zakázána ujednání porušující dobré mravy.

5. Dobrými mravy v občanskoprávních vztazích se v soudní praxi rozumí soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihuje podstatné historické tendence, jež jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod č. 14 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.

6. Vzhledem k tomu, že pojem dobrých mravů má v evropské kultuře kontinentálního práva všeobecný přesah, považuje soud za trefnou definici dobrých mravů podanou meziválečným německým říšským soudem, který judikoval, že rozpor s dobrými mravy je dán tehdy, „jestliže je obsah smlouvy v rozporu s citem pro slušnost a pravidly slušnosti, jak je uznávají všichni slušní a spravedlivě myslící lidé, nebo pokud vykazuje zjevné znaky výstřednosti, které jsou s to pobouřit slušného člověka.“7. Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při úvěru jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. Požadavek na nepřiměřené smluvní úroky dokonce naplňuje skutkovou podstatu trestného činu lichvy, a to za předpokladu, že jde o plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a že věřitel přitom zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo rozrušení dlužníka (viz § 218 trestního zákona). Dohoda, kterou byly při úvěru sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je neplatná, a to buď pro rozpor se zákonem (představuje-li naplnění skutkové podstaty trestného činu lichvy podle ustanovení § 218 trestního zákona, popřípadě jiného trestného činu), nebo pro rozpor s dobrými mravy (v ostatních případech).

8. Podle ustálené judikatury soudů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002) ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (o tom, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy) patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu je v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 o.z., je vždy třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.

9. Ve vztahu k úrokům Nejvyšší soud judikoval, že neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník poskytoval věřiteli nepřiměřené nebo dokonce lichvářské úroky. V souladu s dobrými mravy je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce spokojí s přiměřenou výší úplaty za užívání půjčené jistiny, bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné, často právě z důvodu své tíživé finanční situace. Nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Pouze konkrétní zjištění, zda a kolikanásobně převyšuje dohodnutá výše úroků horní hranici obvyklé úrokové míry u úvěrů poskytovaných bankami, tedy dovoluje učinit závěr, zda výše úroků přesahuje obvyklou úrokovou míru zcela neadekvátním a neakceptovatelným způsobem. V daném případě považoval Nejvyšší soud za rozporné s dobrými mravy a neplatné dle § 39 dřívějšího občanského zákoníku ujednání o úrocích ve výši 5 % měsíčně, tj. 60 % ročně, která téměř čtyřnásobně přesahovala tehdejší horní hranici uvedené obvyklé úrokové míry (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004).

10. Na druhé straně lze dle Nejvyššího soudu připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 236/2005).

11. Kromě toho Nejvyšší soud judikoval, že hrubý nepoměr v plnění zakládá např. sjednaný lichvářský úrok ve výši 5,5 % měsíčně, tedy 66 % ročně (viz rozsudek sp. zn. 5 Tdo 248/2003 ze dne 22. 4. 2003).12. „Obdobně také ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že ačkoliv je ochrana autonomie vůle jedním z řídících soukromoprávních principů, je třeba ji v situacích tísně a výrazné nevýhodnosti, charakterizujících lichvu, korigovat zásadou ochrany slabšího, a při posuzování, zda v tom kterém případě došlo k nepřípustné lichvě, musí civilní soudy do svého rozhodování promítnout ústavní principy spravedlnosti, přiměřenosti a ochrany slabší smluvní strany. K otázce hrubého nepoměru ve vzájemném plnění se vyjádřil i Ústavní soud. V mnoha svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že v soukromém právu se aplikuje zásada pacta sunt servanda (smlouvy, nechť jsou dodržovány), a to i v případech, kdy je to pro některou ze smluvních stran nevýhodné (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1090/08 ze dne 27. prosince 2008). V nálezu sp. zn. I. ÚS 523/07 ze dne 7. 5. 2009 pak zaujal právní názor, že smysl úroku z prodlení lze nacházet v jeho motivační a sankční funkci, pokud se dlužník ocitne v prodlení se včasným a řádným vrácením dluhu. I zde je však nutno dbát na zásadu přiměřenosti, jeden ze stěžejních principů ústavního soudnictví, dodržovaný v demokratických právních státech, chápaný nikoliv pouze formálně, ale zejména materiálně (materiální právní stát). Již odedávna, a to i v obchodním styku, platí ve slušné společnosti maxima "každému co jeho jest"; ani zajištění tohoto smluvního nároku však nesmí být nadměrné. Je pochopitelné, že zcela neúměrná výše úroků, a to i úroků z prodlení, může být oprávněně pociťována dotčeným subjektem jako nespravedlivá, a to i bez ohledu na to, je-li v konkrétním případě pro něj likvidační či nikoliv. To přirozeně musí být konfrontováno i z hlediska objektivního posouzení dané věci. V této souvislosti Ústavní soud odkázal na výše citovaný judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, s jehož závěry se zcela ztotožnil.

13. V projednávané věci soud považoval žalovaného, jakožto spotřebitele za výrazně slabší smluvní stranu, která přistupovala k formulářové (adhezní) smlouvě připravené žalobcem, jakožto podnikajícím nebankovním subjektem specializujícím se na půjčování peněžních prostředků.

14. V projednávané věci dále soud podle § 121 o.s.ř. vycházel ze skutečnosti známé soudu i z jeho úřední činnosti (desítky úvěrových sporů, které byly soudem projednávány a rozhodovány), že úrok u tohoto typu úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smlouvy o úvěru okolo 7 % ročně, což je ostatně i skutečností vyplývající ze statistických údajů ČNB.

15. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroku (ve výši 1,016 % měsíčně, což je 370% ročně) cca 50x přesahovala horní hranici této obvyklé výše úroků, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že ujednání o výši úroků je v tomto případě ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z. je absolutně neplatné. K tomuto závěru soud dochází i s přihlédnutím k ostatním smluvním ujednáním, jako jsou smluvní pokuty a různé poplatky za sjednání úvěru, a to v souladu i s dřívější judikaturou, např. sp. zn. I. ÚS 199/11, sp. zn. III. ÚS 4084/12, a další týkající se zjevné nespravedlnosti.

16. Vzhledem k tomu, že ujednání o úrocích je ve smlouvě o úvěru jedním z nejzásadnějších ujednání, a je podstatnou náležitostí takové smlouvy, má soud za to, že neplatnost tohoto ujednání nelze oddělit od ostatních částí smlouvy o úvěru, neboť je jeho integrální součástí. K tomuto závěru vede soud zejména skutečnost, že z předtištěného formuláře smlouvy o úvěru, resp. smluvních podmínek, vyplývá, že byla pevně stanovena výše úrokové sazby, když jiná možnost připuštěna nebyla. Tedy bez sjednání tohoto nepřiměřeného úroku, resp. roční procentní sazby nákladů, by nedošlo k poskytnutí úvěru žalovanému.

17. S ohledem na shora uvedené závěry soud předmětnou smlouvu o úvěru posoudil jako celou absolutně nepatnou pro zjevný rozpor s dobrými mravy.

18. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. ve znění platném od 1. 1. 2014 kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. ve znění platném od 1. 1. 2014 se bezdůvodně obohatil ten, kdo získal majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl.

19. Vzhledem k tomu, že žalobce žalovanému poskytl z neplatné smlouvy o úvěru částku 8 000 Kč, je žalovaný povinen uvedenu částku žalobci vrátit.

20. Pokud jde o úroky z prodlení, tyto soud posoudil dle § 1970 o.z., kdy konkrétní sazba úroku z prodlení je uvedena ve vládním nařízení č. 351/2013 Sb. Soud žalobci přiznal úroky z prodlení od 24.1.2025 a to s ohledem na judikát Nejvyššího soudu pod sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Z uvedeného plyne, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení, je v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud dobu prodlení určil od 24.1.2025, neboť předžalobní výzva k vrácení dlužné částky byla žalovanému zasílána dne 20.1.2025 (viz podací lístek), dne 23.1.2024 (do tří dnů) se má za to, že mu byl doručena a od 24.1.2025 je žalovaný s plněním dlužné částky v prodlení.

21. Protože úvěrová smlouva je neplatná, bylo nutno žalobu co do částky ve výši 10 147,83 Kč a dále co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75% ročně z částky 8 323,87 Kč od 5. 10. 2024 do 23. 1. 2025 a dále co do zákonného úroku z prodlení ve výši 0,75% ročně z částky 323,87 Kč od 24. 1. 2025 do zaplacení zamítnout, tak by se soud vypořádal se všemi požadovanými nároky žalobce (viz výrok II. rozsudku).

22. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný byl ve věci úspěšnější než-li žalobce, a měl by tak právo na náhradu nákladů řízení. Protože žalovaný byl ve věci pasivní, řízení se neúčastnil a žádné náklady mu tak zjevně nevznikly, rozhodl soud o tom, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

23. Lhůta k plnění je stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř.