19 C 48/2025

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Mgr. Zdeňkem Hammerem ve věci žalobce: Jméno žalobce., IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro 18 147,83 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 8 000 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 8 000 Kč od 24. 1. 2025 do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se co do částky ve výši 10 147,83 Kč a dále co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75% ročně z částky 8 323,87 Kč od 5. 10. 2024 do 23. 1. 2025 a dále co do zákonného úroku z prodlení ve výši 0,75% ročně z částky 323,87 Kč od 24. 1. 2025 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce v žalobě požadoval zaplacení částky 18 147,83 Kč s přísl. Uvedl, že dne 5.6.2024 uzavřel s žalovaným smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. hodnota, na základě které, mohl žalovaný čerpat úvěr až do výše 52 300 Kč. Úvěr byl žalovanému poskytnut ve výši 8 000 Kč, kdy dne 5.6.2024 byla uvedená částka žalovanému připsána na účet č. účtu. Žalovaný si při sjednání úvěru objednal službu Presto za poplatek ve výši 165 Kč. Žalovaný se rovněž smlouvou zavázal, že bude žalobci hradit úrok ve výši 1,02% denně z nesplacené části jistiny. Žalovaný úvěr řádně a včas nesplácel, s denními splátkami se ocitl v prodlení a dle čl. 7 odst. 1 Smlouvy o úvěru žalobce úvěr vypověděl, o čemž byl žalovaný informován emailem ze dne 4.10.2024. Žalobce vyčísli výši dlužných částek z nesplaceného úvěru, kdy na dlužné jistině žalobce dluží 7 999,96 Kč na poplatku za vyplacení úvěru 158,91 Kč na poplatku za službu Presto 165 Kč a na smluvních úrocích částku 9 713,42 Kč. Žalobce rovněž požadoval uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné částky od 6.7.2024 do 4.10.2024 v částce 110,54 Kč. Žalobce rovněž v žalobě podrobně popsal, jakým způsobem byla zkoumána úvěruschopnost žalovaného, kdy žalobce vycházel z dostupných bankovních a nebankovních rejstříků, výpisu z účtu žalované i z ověřené výše příjmu.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, soudní písemnosti si nepřebíral. Tyto mu byly zasílány na evidenční adresu, adresa, kde mu byly dne 24.6.2025 uloženy na poště a po uplynutí úložní doby mu byly vhozeny do poštovní schránky.

3. Soud provedl a zhodnotil důkazy, které předložil žalobce. Ze smlouvy o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. hodnota soud zjistil, že tato byla uzavřena mezi žalobcem a žalovaným dne 5.6.2024 a na jejím základě se žalobce zavázal poskytnout žalovanému částku až do výše 52 300 Kč. V článku VI úvěrové smlouvy je dále uvedeno, že úroková sazba činí 1,016% denně a RPSN činí 1 739,67%. Z Přehledu bankovních transakcí má soud za prokázané, že dne 5.6.2024 byla na účet č. č. účtu zaslána částka 8 000 Kč. Uvedený účet se shoduje s účtem, který je uvedené v úvěrové smlouvě u žalovaného. Z Výpisu o posouzení úvěruschopnosti u společnosti Jméno žalobce. soud zjistil, že před poskytnutím úvěru měl žalobce k dispozici údaje o příjmech a výdajích žalovaného.

1. Soud dále proved důkaz statistikou ČNB (databáze časových řad ARAD) z které bylo zjištěno, že úrokové sazby kontokorentů, revolvingů a pohledávek z kreditních karet byly v červnu 2024 v sazbě 7,03% ročně.

2. S ohledem na sjednanou úrokovou sazbu ve výši 1,016% měsíčně, což činí 370,84% ročně, která cca padesátinásobně (!) převyšuje obvyklou (průměrnou) výši úroků bank dle statistických dat ČNB, se soud zabýval posouzením platnosti úvěrové smlouvy s ohledem na rozpor s dobrými mravy.

3. Projednávanou věc je nutno posuzovat, s ohledem na dobu uzavření smlouvy o úvěru, podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen "o. z."). Podle ustanovení § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ustanovení § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

4. Úroky dohodnuté při poskytnutí úvěru představují úplatu (odměnu) za užívání úvěrové jistiny. Občanský zákoník a ani jiné právní předpisy výslovně nestanoví, do jaké výše lze při úvěru sjednat úroky. Z této skutečnosti však nelze úspěšně dovozovat, že by výše úroků závisela jen na dohodě účastníků smlouvy o úvěru, a že by tedy nepodléhala žádnému omezení. Rovněž u dohody o úrocích při zápůjčce totiž platí ustanovení § 1 odst. 2 o. z., podle něhož jsou zakázána ujednání porušující dobré mravy.

5. Dobrými mravy v občanskoprávních vztazích se v soudní praxi rozumí soubor společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihuje podstatné historické tendence, jež jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod č. 14 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, roč. 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti.

6. Vzhledem k tomu, že pojem dobrých mravů má v evropské kultuře kontinentálního práva všeobecný přesah, považuje soud za trefnou definici dobrých mravů podanou meziválečným německým říšským soudem, který judikoval, že rozpor s dobrými mravy je dán tehdy, „jestliže je obsah smlouvy v rozporu s citem pro slušnost a pravidly slušnosti, jak je uznávají všichni slušní a spravedlivě myslící lidé, nebo pokud vykazuje zjevné znaky výstřednosti, které jsou s to pobouřit slušného člověka.“ 7. Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při úvěru jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy. Požadavek na nepřiměřené smluvní úroky dokonce naplňuje skutkovou podstatu trestného činu lichvy, a to za předpokladu, že jde o plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru, a že věřitel přitom zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo rozrušení dlužníka (viz § 218 trestního zákona). Dohoda, kterou byly při úvěru sjednány nepřiměřeně vysoké úroky, je neplatná, a to buď pro rozpor se zákonem (představuje-li naplnění skutkové podstaty trestného činu lichvy podle ustanovení § 218 trestního zákona, popřípadě jiného trestného činu), nebo pro rozpor s dobrými mravy (v ostatních případech).

8. Podle ustálené judikatury soudů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002) ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (o tom, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí být v rozporu s dobrými mravy) patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda jednání účastníka občanskoprávního vztahu je v souladu či v rozporu s dobrými mravy, zákon výslovně nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 o.z., je vždy třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.

9. Ve vztahu k úrokům Nejvyšší soud judikoval, že neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník poskytoval věřiteli nepřiměřené nebo dokonce lichvářské úroky. V souladu s dobrými mravy je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce spokojí s přiměřenou výší úplaty za užívání půjčené jistiny, bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné, často právě z důvodu své tíživé finanční situace. Nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Pouze konkrétní zjištění, zda a kolikanásobně převyšuje dohodnutá výše úroků horní hranici obvyklé úrokové míry u úvěrů poskytovaných bankami, tedy dovoluje učinit závěr, zda výše úroků přesahuje obvyklou úrokovou míru zcela neadekvátním a neakceptovatelným způsobem. V daném případě považoval Nejvyšší soud za rozporné s dobrými mravy a neplatné dle § 39 dřívějšího občanského zákoníku ujednání o úrocích ve výši 5 % měsíčně, tj. 60 % ročně, která téměř čtyřnásobně přesahovala tehdejší horní hranici uvedené obvyklé úrokové míry (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004).

10. Na druhé straně lze dle Nejvyššího soudu připustit, že půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 236/2005).

11. Kromě toho Nejvyšší soud judikoval, že hrubý nepoměr v plnění zakládá např. sjednaný lichvářský úrok ve výši 5,5 % měsíčně, tedy 66 % ročně (viz rozsudek sp. zn. 5 Tdo 248/2003 ze dne 22. 4. 2003). 12. „Obdobně také ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že ačkoliv je ochrana autonomie vůle jedním z řídících soukromoprávních principů, je třeba ji v situacích tísně a výrazné nevýhodnosti, charakterizujících lichvu, korigovat zásadou ochrany slabšího, a při posuzování, zda v tom kterém případě došlo k nepřípustné lichvě, musí civilní soudy do svého rozhodování promítnout ústavní principy spravedlnosti, přiměřenosti a ochrany slabší smluvní strany. K otázce hrubého nepoměru ve vzájemném plnění se vyjádřil i Ústavní soud. V mnoha svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že v soukromém právu se aplikuje zásada pacta sunt servanda (smlouvy, nechť jsou dodržovány), a to i v případech, kdy je to pro některou ze smluvních stran nevýhodné (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1090/08 ze dne 27. prosince 2008). V nálezu sp. zn. I. ÚS 523/07 ze dne 7. 5. 2009 pak zaujal právní názor, že smysl úroku z prodlení lze nacházet v jeho motivační a sankční funkci, pokud se dlužník ocitne v prodlení se včasným a řádným vrácením dluhu. I zde je však nutno dbát na zásadu přiměřenosti, jeden ze stěžejních principů ústavního soudnictví, dodržovaný v demokratických právních státech, chápaný nikoliv pouze formálně, ale zejména materiálně (materiální právní stát). Již odedávna, a to i v obchodním styku, platí ve slušné společnosti maxima "každému co jeho jest"; ani zajištění tohoto smluvního nároku však nesmí být nadměrné. Je pochopitelné, že zcela neúměrná výše úroků, a to i úroků z prodlení, může být oprávněně pociťována dotčeným subjektem jako nespravedlivá, a to i bez ohledu na to, je-li v konkrétním případě pro něj likvidační či nikoliv. To přirozeně musí být konfrontováno i z hlediska objektivního posouzení dané věci. V této souvislosti Ústavní soud odkázal na výše citovaný judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, s jehož závěry se zcela ztotožnil.

13. V projednávané věci soud považoval žalovaného, jakožto spotřebitele za výrazně slabší smluvní stranu, která přistupovala k formulářové (adhezní) smlouvě připravené žalobcem, jakožto podnikajícím nebankovním subjektem specializujícím se na půjčování peněžních prostředků.

14. V projednávané věci dále soud podle § 121 o.s.ř. vycházel ze skutečnosti známé soudu i z jeho úřední činnosti (desítky úvěrových sporů, které byly soudem projednávány a rozhodovány), že úrok u tohoto typu úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smlouvy o úvěru okolo 7 % ročně, což je ostatně i skutečností vyplývající ze statistických údajů ČNB.

15. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroku (ve výši 1,016 % měsíčně, což je 370% ročně) cca 50x přesahovala horní hranici této obvyklé výše úroků, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že ujednání o výši úroků je v tomto případě ve zjevném rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 580 odst. 1 a § 588 o. z. je absolutně neplatné. K tomuto závěru soud dochází i s přihlédnutím k ostatním smluvním ujednáním, jako jsou smluvní pokuty a různé poplatky za sjednání úvěru, a to v souladu i s dřívější judikaturou, např. sp. zn. I. ÚS 199/11, sp. zn. III. ÚS 4084/12, a další týkající se zjevné nespravedlnosti.

16. Vzhledem k tomu, že ujednání o úrocích je ve smlouvě o úvěru jedním z nejzásadnějších ujednání, a je podstatnou náležitostí takové smlouvy, má soud za to, že neplatnost tohoto ujednání nelze oddělit od ostatních částí smlouvy o úvěru, neboť je jeho integrální součástí. K tomuto závěru vede soud zejména skutečnost, že z předtištěného formuláře smlouvy o úvěru, resp. smluvních podmínek, vyplývá, že byla pevně stanovena výše úrokové sazby, když jiná možnost připuštěna nebyla. Tedy bez sjednání tohoto nepřiměřeného úroku, resp. roční procentní sazby nákladů, by nedošlo k poskytnutí úvěru žalovanému.

17. S ohledem na shora uvedené závěry soud předmětnou smlouvu o úvěru posoudil jako celou absolutně nepatnou pro zjevný rozpor s dobrými mravy.

18. Podle § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. ve znění platném od 1. 1. 2014 kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. ve znění platném od 1. 1. 2014 se bezdůvodně obohatil ten, kdo získal majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl.

19. Vzhledem k tomu, že žalobce žalovanému poskytl z neplatné smlouvy o úvěru částku 8 000 Kč, je žalovaný povinen uvedenu částku žalobci vrátit.

20. Pokud jde o úroky z prodlení, tyto soud posoudil dle § 1970 o.z., kdy konkrétní sazba úroku z prodlení je uvedena ve vládním nařízení č. 351/2013 Sb. Soud žalobci přiznal úroky z prodlení od 24.1.2025 a to s ohledem na judikát Nejvyššího soudu pod sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Z uvedeného plyne, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení, je v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud dobu prodlení určil od 24.1.2025, neboť předžalobní výzva k vrácení dlužné částky byla žalovanému zasílána dne 20.1.2025 (viz podací lístek), dne 23.1.2024 (do tří dnů) se má za to, že mu byl doručena a od 24.1.2025 je žalovaný s plněním dlužné částky v prodlení.

21. Protože úvěrová smlouva je neplatná, bylo nutno žalobu co do částky ve výši 10 147,83 Kč a dále co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75% ročně z částky 8 323,87 Kč od 5. 10. 2024 do 23. 1. 2025 a dále co do zákonného úroku z prodlení ve výši 0,75% ročně z částky 323,87 Kč od 24. 1. 2025 do zaplacení zamítnout, tak by se soud vypořádal se všemi požadovanými nároky žalobce (viz výrok II. rozsudku).

22. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný byl ve věci úspěšnější než-li žalobce, a měl by tak právo na náhradu nákladů řízení. Protože žalovaný byl ve věci pasivní, řízení se neúčastnil a žádné náklady mu tak zjevně nevznikly, rozhodl soud o tom, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo.

23. Lhůta k plnění je stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím podepsaného soudu. Nebude-li plněno to, co ukládá vykonatelný rozsudek, je možno se plnění uložené povinnosti domáhat prostřednictvím exekuce či soudního výkonu rozhodnutí.