20 C 167/2020

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Dagmar Brachovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou JUDr. jméno příjmení , Ph.D. sídlem adresa proti žalovaným: 2. celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného 3. celé jméno žalované , datum narození bytem adresa žalované pro zaplacení 22 053,68 Kč s příslušenstvím, <b>I. Žaloba, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 22 053,68 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 20 502,18 Kč od 1. 3. 2020 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> Žalobce se svou žalobou domáhal po původní žalované zaplacení částky ve výši 22 053,68 Kč z titulu revolvingového úvěru dle spotřebitelského úvěru ze dne 1. 12. 2018. Protože původní žalovaná dne 3. 6. 2020 zemřela, usnesením ze dne 19.10.2022 soud rozhodl, že procesními nástupci původní žalované jsou [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], [anonymizováno], [celé jméno žalovaného], [datum narození], bytem [adresa žalovaného], [datum narození], bytem [adresa žalované]. Usnesením ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka], byl [název soudu] jako insolvenčním soudem zjištěn úpadek žalované [jméno] [příjmení], narozené [datum], a zároveň bylo povoleno řešení úpadku oddlužením. Vyhláškou ze dne 16.1.2023 insolvenční soud pod Č.j. [insolvenční spisová značka] vyrozuměl účastníky, že správkyně zapsala do majetkové podstaty dlužníků majetek, který dlužnice nabyla v rámci dědického řízení po zůstavitelce [jméno] [celé jméno žalované], nar. [rok] (původní žalované) zemřelé dne [datum], a vyzval všechny věřitele, jejichž pohledávka má původ v dluhu zůstavitele (přešla na dlužníka na základě zmíněného dědického řízení vedeného u [název soudu] pod sp. zn. [číslo jednací]), aby nejpozději ve lhůtě 30-ti dnů ode dne doručení předmětné výzvy přihlásili takovouto případnou pohledávku do insolvenčního řízení. Soud proto žalobu v rozsahu [jméno] [příjmení], narozené [datum], vyloučil k samostatnému projednání a současně účastníky vyrozuměl, že ve vyloučeném řízení nelze pokračovat po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku. Žalovaný 2) navrhnul zamítnutí žaloby, když má za to, že není pasivně legitimován z důvodu, že dle dědické dohody nenabyl po zůstavitelce ničeho, tedy ani aktiva ani dluhy. Žalovaná 3) uvedla, že ponechává rozhodnutí po provedeném dokazování na soudu, je pravdou, že dle dědické dohody získala 2/3 majetku a„ dluhů“ po zůstavitelce – původní žalované. Soud ve věci jednal dne [datum] a dne [datum], k jednání, které se ve věci konalo dne [datum] se žalovaný 2) nedostavil, ač termín jednání vzal na vědomí, neomluvil se, nepožádal o odročení jednání. Podle § 101 odst. 3 o.s.ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného 2). Soud provedl následující důkazy: Ze Smlouvy a o úvěru ze dne 18. 12. 2018 vyplývá, že dne 18.12.2018 uzavřela žalobkyně a žalovaná smlouvu o revolvingovém úvěru dle níž jíž byla poskytnuta částka 18 990 Kč na zakoupení zboží, jejíž výše není předmětem tohoto sporu, a dále, že dle uvedené smlouvy může žalovaná čerpat revolvingový úvěr až do výše 20 000 Kč se splátkami nejméně 500 Kč měsíčně za podmínek ve smlouvě uvedených. Z Rámcové smlouvy o poskytování bankovních produktů z 1. 12. 2018 vyplývá, že dne 1.12.2018 uzavřela žalobkyně a žalovaná smlouvu dle níž může čerpat v rámcové smlouvě specifikované bankovní produkty poskytované žalobkyní. Z listiny číslo úvěru [číslo] vyplývají předpisy splátek, poplatků a smluvní pokuty stanovené žalobkyní. Výzvou k zaplacení dluhu vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dluhu ve výši 20 680 Kč před podáním žaloby. Listinou označenou poslední možnost mimosoudního vyrovnání vyplývá, že dne 18.12.2019 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě částky 7 814 Kč. Odstoupením od úvěrové smlouvy ze dne 27.1.2020 sdělila žalobkyně žalované odstoupení od úvěrové smlouvy [číslo] vyzvala ji k úhradě částky 20 680 Kč. Ze seznamu plateb na emitování ŠP ke smlouvě [číslo] vyplývá, že byla vyhotovena listina, kde je uvedeno pod bodem 22 částka 20 000 Kč [celé jméno žalované] [anonymizováno]. Ve Výpisu z účtu od 4. 5. 2019 do 6. 5. 2019 jsou pro datum 6.5.2019 uvedeny transakce, z nichž nelze dovodit v jaké výši a komu byly transakcemi poskytnuty finanční prostředky. <i>Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník, dále jen o.z.) se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.</i> <i>Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> <i>Podle § 547 o.z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.</i> <i>Podle § 588 o.z., věta první, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.</i> <i>Podle § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o.z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> Soud po zhodnocení provedených důkazů podle ustanovení § 132 o.s.ř. každého důkazu jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti a po aplikaci výše citovaných zákonných ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k následujícímu: Žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o revolvingovém úvěru, dle níž mohly být žalované poskytnuty finanční prostředky až do výše 20 000 Kč a žalovaná se zavázala takto poskytnuté prostředky dle podmínek ve smlouvě sjednaných splácet a dále, že žalobkyně následně od smlouvy odstoupila a vyzvala žalovanou k úhradě dluhu. Nejprve se soud z moci úřední zabýval každou předloženou úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. V projednávané věci žalobkyně řádně netvrdí, ani neprokazuje, že by žalobkyně s odbornou péčí posuzovala schopnost spotřebitele (žalované) splácet úvěr poskytnutý úvěr (při požadovaném obchodním úroku, smluvní pokuty, při neuhrazení pohledávky v řádném termínu, věku žalované). Žalobkyně soudu nepředložila žádný dokument, ze kterého by vyplývalo, že byly zjišťovány celkové majetkové poměry žalované, její výdaje, výdaje domácnosti, dosavadní závazky, počet členů domácnosti, resp., že byly tyto údaje žalovanou poskytnuté náležitě ověřeny a vyhodnoceny. Žalobkyně, coby poskytovatel úvěru, je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinna náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebitel v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele – žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona č. 257/2016 Sb.), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1.4.2015, sp. zn. 1 As 30/2015 uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008 Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku konstatoval, že:“ ….poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady...“. Nalézací soud v projednávaném případě dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně ani přes poučení dle 118a odst. 1 a 3 nejenže neprokázala, že by kvalifikovaně a s odbornou péčí jako poskytovatel úvěru zjišťovala potřebné skutečnost o schopnosti splácet úvěr žalovanou, ale ani že by poskytnuté informace náležitě ověřovala. Pro úplnost soud dodává, že pokud dle ustanovení § 87 odst. zákona č. 257/2016 Sb., spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti (smlouvy z důvodu uzavření smlouvy v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, nelze toto ustanovení vykládat tak, že pokud dlužník námitku neplatnosti sám aktivně neuplatní (např. podáním žaloby na neplatnost sjednané smlouvy o úvěru), nemůže se soud z moci úřední zabývat úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem dle čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Tento závěr je plně v souladu jak s názorem Nejvyššího soudu k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích prezentovaném v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, kde mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná, tak s nálezem Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, III.ÚS 4129/18, který na citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje s tím, že výslovně uvádí, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na shora uvedené závěry, soudu po právní stránce nezbylo, než věc posoudit tak, že smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou ze dne 1.12.2018 je absolutně neplatná podle § 588 o.z., neboť svým obsahem nebo účelem zjevně odporuje zákonu, nebo jej obchází, anebo se příčí dobrým mravům. Dále se tedy soud zabýval tím, žalobkyně poskytla žalované jí tvrzené plnění, tj. částku 20 000 Kč, byť žalobkyně původně tvrdila, že žalovaná čerpala částku 20 680 Kč, a zda, kdy a jakou částku žalovaná v souvislosti takovým to plněním uhradila pro případ, že by soud předmětnou pohledávku posoudil jako bezdůvodné obohacení původní žalované vůči žalobkyni. Žalobkyni se ani přes poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. nepodařilo prokázat, že žalované poskytla částku 20 000 Kč (byť žalobkyně původně tvrdila, že žalovaná čerpala částku 20 680 Kč), tato skutečnost nevyplývá z žádného z žalobkyní označených důkazů, pokud jde o listinu Seznam plateb na emitování ŠP ke smlouvě [číslo] nelze z ní bez důvodných pochybností dovodit, že byla částka 20 000 Kč žalované skutečně vyplacena, sama žalobkyně uvedla, že listinu pravděpodobně sama vyhotovila, chybí jakýkoli doklad o tom, že by žalovaná částku 20 000 Kč skutečně převzala, např. podpisem na poštovní poukázce. Pro úplnost soud uvádí, že zamítl návrh žalobkyně na provedení důkazu dotazem na Českou poštu ohledně vyplacení částky 20 000 Kč, když důkaz byl navržen po koncentraci řízení a po lhůtě, kterou soud žalobkyni v poučení dle § 118a odst.1 a 3 k doplnění důkazů stanovil. S ohledem na výše uvedené soudu nezbylo než žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení není soud vázán návrhem (§151odst. 1 o.s.ř.) a náhrada nákladů řízení, včetně náhrady nákladů řízení mezi účastníky, je kogentně upravena v ustanoveních § 142 až 151 o.s.ř. (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16.11.2000, sp.zn. 3 Cmo 243/99, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 3/2001 na str. 78 nebo usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 26.5.2010, sp.zn. II. ÚS 1103/10, dostupné na internetových stránkách http:// nalus.usoud.cz). Podle § 142 odst. 1 věty prvé občanského soudního řádu, soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nebo bránění práva účastníku, který měl ve věci plný úspěch, proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Protože žalobkyně byla ve věci zcela neúspěšná, a žalovaným, kteří byli ve věci zcela úspěšní žádné náklady nevznikly, resp. je nežádali a výslovně se jich vzdali, soud žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal.