20 C 203/2025

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Dagmar Brachovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného pro zaplacení 66 002 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 34 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 34 200 Kč od 27.6. 2023 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalovaném svou žalobou domáhala zaplacení částky 66 002 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena dne 25.4.2022 smlouva o úvěru č. , hodnota, , na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 45 000 Kč za podmínek ve smlouvě sjednaných. S ohledem na skutečnost, že žalovaný řádně neplnil závazky vyplývající ze smlouvy, především závazek řádně splácet poskytnutý úvěr, protože neplnil řádně a včas, došlo k zesplatnění celého úvěru. Schopnost žalovaného splácet úvěr byla prověřena na základě dokladů žalovanou předložených jakož i z jiných zdrojů. Před zesplatněním celého úvěru vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1.smlouvy v celkové výši 998 Kč, dále na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvisle s prodlením žalovaného dle bodu 6.2. smlouvy v celkové výši 400 Kč. Podle bodu 6.4. smlouvy se pak ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem 52 738,72 Kč byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. Dle bodu 6.5. smlouvy vzniká žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, tj. ke dni vyhotovení žaloby částku 21 502 Kč. Smluvní úrok byl sjednán ve výši 69,09 % p.a. Po zesplatnění žalovaný uhradil částku 3x 3 600 Kč, tj. 10 800 Kč a dále žalobkyni ani přes předžalobní upomínku na výše uvedený dluh neuhradil ničeho.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. K jednání, které se ve věci konalo dne 22.7.2025, se žalovaný nedostavil, ačkoliv byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) o.s.ř., neomluvil se a nepožádal o odročení jednání, k žalobě se nevyjádřil. Podle § 101 odst. 3 o.s.ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného; vycházel přitom z obsahu spisu.

4. Při jednání dne 22.7.2025 soud provedl následující důkazy, a to výpis z nebankovních registrů, Smlouva o spotřebitelském úvěru produkt A, Přihláška k pojištění, Příloha č. , hodnota, k Návrhu na uzavření smlouvy o úvěru, Dodatek č. 1 návrhu o spotřebitelském úvěru, Podací arch ze dne 10.6.2024, Úplný výpis ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu, Výpis záznamů z registru SOLUS, Doklad o vyplacení úvěru, Prohlášení klienta, Výpis běžného účtu Monety money bank, Hodnocení klienta, Předsmluvní formulář, Výzva k úhradě z 18. 9. 2023, Výzva k úhradě z 18.10.2023, Dodejka ze dne 26.7.2023, Oznámení z 22. 10. 2023, Předžalobní výzva z 10.6.2024, Karta klienta, Oznámení o schválení úvěru, včetně předpisu splátek, Návrh na uzavření smlouvy, Kopie Občanského průkazu, pojištění schopnosti splácet úvěry – informace o pojištění.

5. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník, dále jen o.z.) se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

6. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 547 o.z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

10. Podle § 588 o.z., věta první, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

11. Podle § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o.z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Soud po zhodnocení provedených důkazů podle ustanovení § 132 o.s.ř. každého důkazu jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti a po aplikaci výše citovaných zákonných ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k následujícímu:

13. Nejprve se soud z moci úřední zabýval předloženou úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

14. V projednávané věci žalobkyně sice tvrdí, avšak neprokazuje, že by žalobkyně s odbornou péčí posuzovala schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet úvěr poskytnutý ve výši 45 000 Kč včetně celkového navýšení při úroku 69,09% p.a v 48ti měsíčních splátkách po 3 168 Kč. Žalobkyně soudu nepředložila žádný dokument, ze kterého by vyplývalo, že byly zjišťovány celkové majetkové poměry žalovaného, výdaje, závazky, počet členů domácnosti, resp., že byly tyto údaje žalovaným poskytnuty náležitě vyhodnoceny, např. údaj, že žalovaný měsíčně vynaloží celkem na bydlení částku 4 768 Kč nelze považovat za reálný, shodně jako toliko 4 860 Kč jako částka určená pro životná náklady žalovaného měsíčně, ostatně se jedná o částky shodně uváděné i dalších hodnoceních jiných klientů. Nadto žalovaný čerpal u žalobkyně v únoru téhož roku úvěr, který nesplácel.

15. Žalobkyně, coby poskytovatel úvěru, je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinna náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebitel v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele – žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

16. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona č. 257/2016 Sb.), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

17. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1.4.2015, sp. zn. 1 As 30/2015 uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008. Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku konstatoval, že: “….poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady...“.

18. Nalézací soud v projednávaném případě dospěl k závěru, že žalobkyně ani přes poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. v řízení před soudem prvního stupně nejenže neprokázala, že by kvalifikovaně a s odbornou péčí jako poskytovatel úvěru zjišťovala, případně ověřovala bonitu žalovaného, ale ani, že by ji údaje sdělené žalovaným řádně ověřovala.

19. Pro úplnost soud dodává, že pokud dle ustanovení § 87 odst. zákona č. 257/2016 Sb., spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti (smlouvy z důvodu uzavření smlouvy v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, nelze toto ustanovení vykládat tak, že pokud dlužník námitku neplatnosti sám aktivně neuplatní (např. podáním žaloby na neplatnost sjednané smlouvy o úvěru), nemůže se soud z moci úřední zabývat úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem dle čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Tento závěr je plně v souladu jak s názorem Nejvyššího soudu k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích prezentovaném v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, kde mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná, tak s nálezem Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, III.ÚS 4129/18, který na citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje s tím, že výslovně uvádí, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

20. S ohledem na shora uvedené závěry, soudu po právní stránce nezbylo, než věc posoudit tak, že smlouva o úvěru č. , hodnota, mezi žalobkyní a žalovaným je absolutně neplatná podle § 588 o.z., neboť svým obsahem nebo účelem zjevně odporuje zákonu, nebo jej obchází, anebo se příčí dobrým mravům.

21. Nad výše uvedené soud uvádí, že v projednávané věci byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 45 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v celkem 48 měsíčních splátkách po 4 209 Kč, tedy splácel-li by žalovaný řádně a včas, musel by věřiteli vrátit dle smlouvy 152 064 Kč, jinými slovy by přeplatil částku 45 000 Kč o více než 107 000 Kč, což považuje soud za nepřiměřené a v rozporu s dobrými mravy založeným objektivně existujícím hrubým nepoměrem vzájemných plnění. A za nepřiměřená ujednání lze označit v kontextu dalších plateb nad jistinu pohledávky rovněž smluvní pokutu v neprospěch žalované pro případ porušení povinnosti řádného a včasného splácení úvěru, která vede k dalšímu řetězení nároků žalobkyně za žalovanou. Podepsaný soud je přesvědčen, že rozpor s dobrými mravy založený objektivně existujícím hrubým nepoměrem vzájemných plnění, je natolik intenzivní, že žalobkyni nelze spravedlivě poskytnout ochranu ze strany soudu.

22. Současně má soud v řízené za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 45 000 Kč. Soud proto po právním posouzení dospěl k závěru, že se v této výši žalovaný na úkor žalobkyně, bezdůvodně obohatil, neboť žalobkyně částku ve výši 45 000 Kč žalovanému poskytla bez právního důvodu. Jak vyplynulo tvrzení žalobkyně, žalovaný uhradil částku 10 800 Kč, soud proto uložil žalovanému, aby žalobkyni uhradil částku ve výši 34 200 Kč, a to i s úrokem z prodlení.

23. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než předžalobní výzvou ze dne 20.6. 2024, danou k poštovní přepravě dne 20.6. 2024. Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 573 o. z. se tak má za to, že výzva byla žalované doručena třetí pracovní den po odeslání, plnit měl žalovaný dle předžalobní výzvy do 13 dnů od odeslání výzvy, od 27.6. 2024 je tak žalovaný v prodlení.

24. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

25. Protože má soud úvěrovou smlouvu č. , hodnota, za absolutně neplatnou, tak veškeré žalobní nároky plynoucí z úvěrové smlouvy, tedy obchodní úrok, poplatky i smluvní pokutu a úrok z prodlení nad rámec soudem přiznaný, zamítl, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku (úvěrovému vztahu), který byl neplatně sjednán. Na tom nic nemění skutečnost, že mohlo být plnění žalovaného žalobkyní započteno omylem na neplatně sjednané příslušenství jistiny.

26. Podle § 142 odst. 1 věty prvé občanského soudního řádu, soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nebo bránění práva účastníku, který měl ve věci plný úspěch, proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

27. Protože žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná, když soud při stanovení úspěšnosti přihlédl i obchodnímu úroku ke dni vyhlášení rozsudku, a žalovanému, který byl ve věci převážně úspěšný, dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, soud žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal.

28. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému podle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu.