20 C 272/2020

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Dagmar Brachovou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 3 375 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 3.375,00 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 3.375,00 Kč od datum do zaplacení, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalovaném svou žalobou (návrhem na vydání EPR) domáhá zaplacení částky 3.375,00 Kč spolu s úrokem z prodlení a nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že mezi právnická osoba (dříve také právnická osoba), IČO a žalovaným byla dne datum uzavřena Smlouva o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty číslo Smluvní stranou na straně věřitele se následně od datum stal právní předchůdce žalobce, právnická osoba (dříve pod názvem právnická osoba), se sídlem adresa, IČO (dále jen„ Banka“), a to na základě vkladu části podniku právnická osoba, označené jako„ Kreditní karty“, s účinností k datum do právnická osoba, IČO, která následně zanikla vnitrostátní fúzí sloučením právě se právnická osoba s účinností k datum. Nedílnou součástí Smlouvy jsou obchodní podmínky smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání a používání kreditní karty, se kterými se žalovaný dle prohlášení ve Smlouvě seznámil. Součástí Smlouvy je dále také Sazebník. V souladu se Smlouvou byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec ve výši 10.000,00 Kč, současně mu byla poskytnuta kreditní karta OptionCard, jejímž prostřednictvím byl žalovaný oprávněn čerpat peněžní prostředky formou bezhotovostních nákupů nebo výběrem hotovosti až do výše úvěrového rámce. Čerpaný úvěr se žalovaný dle Smlouvy ve spojení s podmínkami zavázal splácet v měsíčních minimálních splátkách sestávajících ze sjednané procentuální výše 5,00 % z částky, která byla vyčerpána v předcházejícím měsíci, z vyúčtovaných poplatků, z částek po splatnosti a z částky přečerpání úvěrového rámce. Konkrétní výše měsíční splátky tedy nebyla konstantní a byla vždy uvedena ve výpisu ke kreditní kartě spolu s datem její splatnosti. Čerpané peněžní prostředky se žalovaný ve Smlouvě zavázal vrátit včetně úroků, poplatků za bankovní služby (zejména za správu úvěrového účtu, za vedení kreditní karty a za jednotlivé transakce učiněné prostřednictvím kreditní karty), poplatku za pojištění úvěru, bylo-li sjednáno a dále poplatků za odeslané upomínky, a to ve výši uvedené v Sazebníku. Žalovaný průběžně čerpal peněžní prostředky prostřednictvím poskytnuté kreditní karty. Byl povinen nepřekročit sjednaný úvěrový rámec a vyčerpaný úvěr včetně úhrady úroků a poplatků byl pak povinen průběžně hradit inkasem ze svého účtu nebo bankovními příkazy. Přesný výčet transakcí kreditní kartou, výše smluvních úroků a průběh splácení jsou zachyceny v přiložených měsíčních výpisech z účtu číslo ke kreditní kartě OptionCard za období od data uzavření smlouvy do ukončení Smlouvy. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas. V důsledku porušení smluvních povinností způsobené zejména prodlením s hrazením měsíční povinné minimální splátky, využila Banka svého práva sjednaného v podmínkách a dne datum ukončila smlouvu a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dlužné částky. Ke dni ukončení činila dlužná částka celkem 3.375,00 Kč. Aktuální výše úrokové sazby úroku pak dle úrokového lístku Banky činila 23,88 % ročně. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ve stanovené lhůtě ze strany žalovaného uhrazena, úročí se vedle úroku ve výši 23,88 % ročně z jistiny dále také úrokem z prodlení v zákonné výši. Pohledávka za žalovaným vyplývající z výše uvedené Smlouvy byla ze strany Banky postoupena žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne datum, a to s účinností ke dni datum. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem zaslaným doporučeně dne datum. Pohledávka za žalovaným činila ke dni postoupení, tj. k datum, celkem 3.375,00 Kč. Žalovaný však žalobkyni ani přes předžalobní upomínku ničeho neuhradil.

2. Soud ve věci vydal dne datum elektronický platební rozkaz, který žalovanému nepodařilo doručit, proto jej soud dne datum zrušil.

3. K jednání, které se ve věci konalo dne datum, se žalovaný nedostavil, ačkoliv byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) o.s.ř., neomluvil se a nepožádal o odročení jednání, k žalobě se nevyjádřil. Podle § 101 odst. 3 o.s.ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného.

4. Podle § 157 odst. 4 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. V daném případě soud provedl listinné důkazy: oznámení o postoupení pohledávky ze dne datum, výzva před podáním žaloby ze dne datum, smlouva o postoupení pohledávek ze dne datum včetně příloh, podací lístek ze dne datum, podací lístek ze dne datum, smlouva o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty ze dne datum, obchodní podmínky předchůdkyně žalobkyně včetně sazebníků poplatků a úrokových sazeb, výpis ke kreditní kartě smlouvy číslo.

5. Soud po zhodnocení provedených důkazů podle ustanovení § 132 o.s.ř. každého důkazu jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti a po aplikaci ustanovení § 497 odst. 1 a násl. obchodního zákoníku ve znění účinném do 31.12.2013 na zjištěný skutkový stav, dospěl k následujícímu závěru:

6. Předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne datum revolvingovou smlouvu s úvěrovým rámcem 10.000,00 Kč. K datum došlo ze strany předchůdce žalobkyně k ukončení smlouvy, kdy na účtu byl vykázán záporný zůstatek žalovaného ve výši 3.375,00 Kč. Jak vyplývá z výpisů k účtu, částka je tvořena poplatky a smluvními pokutami.

7. Z revolvingové smlouvy vyplývá, že žalovaný uzavřel smlouvu jako nepodnikatel – tedy v postavení spotřebitele. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu a zejména nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. I.ÚS 3512/11 ze dne 11.11.2013, v němž Ústavní soud ČR uvedl, že„ …Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. A proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele také očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vtahu v poctivost svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu (srov. § 265 obchodního zákoníku nebo § 6 nového občanského zákoníku). V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velkosti, než okolní text, nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci obchodních podmínek a sazebníku. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. Z uvedeného plyne závěr, který dle názoru soudu dopadá na projednávanou věc, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající sankci zásadně nemohlo být součástí všeobecných obchodních podmínek a sazebníku, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis a jíž za smlouvu považuje), v daném případě revolvingové smlouvě ze dne datum. Soud tedy má za to, že ve spotřebitelských vztazích je nezbytné, aby spotřebitel byl upozorněn na ta ujednání, která mají zásadní význam z hlediska jeho práv a povinností a zároveň nejsou pouze technického či vysvětlujícího charakteru. Mezi taková ujednání nepochybně patří též ujednání o sankci, neboť není pouhým upřesněním (technické nebo vysvětlující povahy) sjednané povinnosti, ale zakládá pro spotřebitele jinou situaci, než kterou by mohl očekávat. Je-li tedy ujednání o sankci uvedeno pouze v obchodních podmínkách a ceníku služeb, nikoli ve smlouvě samotné, je takové ujednání dle soudu neplatné (§ 55 odst. 2 a § 56 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. a § 1813 až 1815 občanského zákoníku).

8. V této souvislosti soud dodává, že dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srovnej Cpjn 200/2013, R 102/2013 civ.) ujednání o smluvní pokutě je vedlejším ujednáním, které není typickou součástí smlouvy. Povinnost spotřebitele smluvní pokutu hradit by nastoupila výlučně proto, že by poskytovatel tuto povinnost spotřebitele do adhezní smlouvy vtělil. Za situace, kdy stíhá povinnost hradit smluvní pokutu v případě porušení smluvních povinností výlučně spotřebitele, nikoli i poskytovatele služby, lze uzavřít, že jde o ujednání představující, i vzhledem k poměru výše smluvní pokuty k výši (významu) jí zajištěné povinnosti, významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a to k újmě spotřebitele. Poskytovatel přitom nemohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s daným ujednáním souhlasil v případě individuálního sjednání smlouvy. Ujednání o smluvní pokutě je proto neplatné podle § 6 OZ.

9. Žalobkyně ani přes poučení § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. soudem nedoplnila žalobní tvrzení a nenavrhla důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení ohledně platného sjednání smluvní pokuty (a poplatků).

10. S ohledem na shora uvedené nezbylo soudu než žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

11. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení není soud vázán návrhem (§151odst. 1 o.s.ř.) a náhrada nákladů řízení, včetně náhrady nákladů řízení mezi účastníky, je kogentně upravena v ustanoveních § 142 až 151 o.s.ř. (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16.11.2000, sp.zn. 3 Cmo 243/99, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 3/2001 na str. 78 nebo usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 26.5.2010, sp.zn. II. ÚS 1103/10, dostupné na internetových stránkách http:// nalus.usoud.cz). Podle § 142 odst. 1 věty prvé občanského soudního řádu, soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nebo bránění práva účastníku, který měl ve věci plný úspěch, proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

12. V dané věci byla žalobkyně zcela neúspěšná, žalovanému, který byl ve věci zcela úspěšný, jak je z obsahu spisu zřejmé, žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu) Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.