20 C 293/2022

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Dagmar Brachovou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 20 000 Kč s příslušenstvím <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 14 096 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 14 096 Kč ve výši 11,75 % ročně od 20.2.2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Ve zbytku se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> Žalobkyně na žalované svou žalobou domáhala zaplacení částky 26 076 Kč a náhrady nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že předchůdce žalobkyně, [právnická osoba], [IČO], uzavřel dne [datum] s žalovaným Smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli celkem částku ve výši 31 980 Kč (půjčka ve výši 20 000 Kč, souhrnný poplatek ve výši 11 980 Kč), a to formou 39ti týdenních splátek á 820 Kč. Žalovaný však své smluvní závazky nehradil řádně a včas, uplynutím lhůty došlo k zesplatnění pohledávky. Předchůdci žalobkyně tak vznikla pohledávka, kterou převedl na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky, žalovaný uhradil předchůdci žalobkyně částku 5 904 Kč. Dále ani přes výzvu žalobkyni neuhradil ničeho. K jednání, které se ve věci konalo dne 15.11.2022, se žalovaný nedostavil, ačkoliv byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) o.s.ř., neomluvil se a nepožádal o odročení jednání, k žalobě se nevyjádřil. Žalobkyně se k jednání též nedostavila, svou neúčast omluvila a požádal soud, aby jednal v její nepřítomnosti. Podle § 101 odst. 3 o.s.ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků; vycházel přitom z obsahu spisu. Ze smlouvy o půjčce [číslo] ze dne [datum] soud ověřil, že předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 15.11.2005 smlouvu, na jejím základě předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému půjčku ve výši 20 000 Kč, souhrnný poplatek činil částku 11 980 Kč, a žalovaný se celkovou částku 31 980 Kč zavázal splácet dle podmínek ve smlouvě sjednaných 39ti týdenními splátkami po 820 Kč. Součástí obsahu smlouvy byly učiněny obchodní podmínky předchůdce žalobkyně. Citované podmínky podrobněji upravují další obsah vztahu mezi předchůdcem žalobkyně a žalovaným, resp. věřitelem a dlužníkem, včetně stanovení povinnosti platit věřiteli úroky, poplatky a ostatní náklady a platby dle sazebníku věřitele. Z výzvy před podáním žaloby ze dne 15.2.2022 soud ověřil, že žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě celého dluhu dle výše citované smlouvy. Z podacího archu ze dne 17.2.2022 soud ověřil, že žalovanému byla zaslána tohoto dne žalobkyní zásilka. Z podacího archu ze dne 24.7.2015 soud ověřil, že žalovanému byla zaslána tohoto dne zásilka. Ze smlouvy o postoupení pohledávek soud ověřil, že předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovaným na nejprve na přechodného předchůdce a následně na žalobkyni. Oznámením o postoupení pohledávky ze dne 25.6.2015 oznámil předchůdce žalobkyně žalovanému postoupení pohledávky za žalovaným žalobkyni. Z obchodního rejstříku soud ověřil právní subjektivitu žalobkyně. <i>Podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník) není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry, vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv, uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. Soud tedy tuto věc posoudil podle právních předpisů, platných do 31.12.2013.</i> <i>Podle ustanovení § 657 občanského zákona č. 40/1964 Sb. účinného do 31.12.2013 smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.</i> <i>Podle ustanovení § 658, odst. 1 občanského zákona č. 40/1964 Sb. účinného do 31.12.2013 při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.</i> <i>Podle § 3, odst. 1 občanského zákona č. 40/1964 Sb. účinného do 31.12.2013 výkon práv a povinností vyplývajících v občanskoprávním vztahu nesmí být v rozporu s dobrými mravy.</i> <i>Podle § 39 občanského zákona č. 40/1964 Sb. účinného do 31.12.2013 je absolutně neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu, nebo jej obchází, anebo se příčí dobrým mravům. K absolutní neplatnosti soud přihlíží z moci úřední i bez návrhu.</i> <i>Podle ustanovení § 41 občanského zákona č. 40/1964 Sb. účinného do 31.12.2013, vztahuje-li se důvod neplatnosti na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu, nebo z jeho obsahu nebo z okolností, za nějž k němu došlo, nevyplývá, že tato část nelze oddělit od ostatního obsahu.</i> <i>Podle § 56 odst. 1 občanského zákona č. 40/1964 Sb. účinného do 31.12.2013, spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.</i> <i>Podle § 4516 odst. 1 občanského zákona č. 40/1964 Sb. účinného do 31.12.2013 kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.</i> Soud po zhodnocení provedených důkazů podle ustanovení § 132 o.s.ř. každého důkazu jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti a po aplikaci výše citovaných zákonných ustanovení na zjištěný skutkový stav, k obecným výkladům citovaných ustanovení připomíná, že dobrými mravy judikatura i literatura rozumí soubor určitých společností vytvořených a uznávaných pravidel slušnosti, které vedou jedince k vzájemnému respektování se navzájem a nepoškozování obecných zájmů společnosti. Můžeme je také označit za soubor hodnotících kritérií, která určují, které jednání je v dané společnosti považované za dobré a které ne (srov. Dobré mravy, www.epravo.cz z 20. 5. 2002). Východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu„ dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5016/2016). Výklad pojmu "dobré víry" podporuje i článek 3 odst. 1 směrnice Rady č. 93/13 EHS, který byl právě do § 56 občanského zákoníku implementován. V tomto ustanovení je uvedeno, že smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn.

I. ÚS 3512/11). Z konkrétní judikatury, která se zabývá posuzováním souladnosti obsahu smluv s dobrými mravy, soud uvádí zejména nález Ústavního soudu sp. zn.

I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012, ve kterém se Ústavní soud vyjádřil tak, že považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní. Postupy, kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že klient takovou smlouvu podepsal. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019 uzavřel, že ujednání o výši úroku z prodlení výrazně se odchylující od sazby úroku z prodlení stanovené nařízením vlády způsobem, jenž by znamenal, že vzhledem k okolnostem dané věci sjednaný úrok z prodlení již neslouží pouze k plnění jeho funkcí, ale má zneužívající (šikanózní) charakter, lze posoudit jako ujednání rozporné s dobrými mravy. V dané věci byla půjčka ve výši 20 000 Kč navýšena o souhrnný poplatek ve výši 11 980 Kč a celkovou částku 31 980 Kč měl žalovaný splatit formou 39ti splátek á 820 Kč. Je skutečností, že v době uzavření půjčky ještě nebyla zákonem stanovena poskytovatelům spotřebitelských úvěru povinnost zjišťovat úvěruschopnost dlužníka přímo zákonem, jako je tomu v současnosti v § 86 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jistě však lze uzavřít, že i v době uzavření této smlouvy o půjčce bylo nemravným a zájmům celé společnosti odporujícím jednáním věřitele, pokud poskytl půjčku dlužníku bez toho, aby řádně prověřil jeho schopnost půjčku splácet. Takový dlužník se ocitl v neřešitelné situaci, dluhové spirále, jež devastovala nejen jeho osobně, ale i jeho rodinné příslušníky a ve svých důsledcích negativně dopadla na celou společnost celou řadou aspektů, počínaje rozšířením tzv. šedé ekonomiky a konče nutností výplaty sociálních dávek či administrace insolvencí, exekucí a soudních sporů uvedených dlužníků. V projednávané věci soud považoval žalovaného, jakožto spotřebitele za výrazně slabší smluvní stranu. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše poplatků a úroků se zcela vymyká obvyklé výši poplatků a úroků bank, a žalobkyně netvrdí (ani neprokazuje), že by její nárok byl odůvodněn další činností předchůdce, která by nutně zvyšovala jeho náklady a odůvodňovala zvýšené platby žalovaného, a že žalovaný byl schopen měsíčně splácet částku 820 Kč po dobu 39 týdnů, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že ujednání o výši úroků, poplatků a výše měsíční splátky je v tomto případě v rozporu s dobrými mravy, a tedy smlouva o půjčce ze dne [datum] je ve smyslu ustanovení § 39 a § 56 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013, pro rozpor s dobrými mravy neplatná. Pokud by se žalobkyně dostavila k jednání, byla by v souladu s § 118a odst. 3 o.s.ř. soudem poučena o tom, že dosud nedoplnila skutková tvrzení by její nárok byl odůvodněn další činností předchůdce, která by nutně zvyšovala jeho náklady a odůvodňovala zvýšené platby žalovaného. Svou neúčastí na jednání však žalobkyně znemožnila soudu poskytnout jí poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř. a současně se tohoto dobrodiní soudu vzdala (viz. např. usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn.

II. ÚS 175/04 či rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 294/2001), když jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 4314/2008), potřebná poučení soud poskytuje pouze při jednání, popřípadě při přípravném roku, nařízeném podle ustanovení § 114c o.s.ř., a není tedy možné poučovat žalobce o neunesení důkazního břemene mimo jednání či přípravný rok. Poučovací povinnost podle § 118a odst. 1 až 3 je sice nastavena přísně tak, že ji soud uplatňuje při jednání i vůči účastníkům majícím zástupce, současně však neodnímá odpovědnost účastníka řízení za jeho výsledek, když případnou neúčast u jednání musí spojovat s vědomím, že mu nemůže být poskytnuto poučení podle § 118a odst. 1 a 3, neboť to se poskytuje pouze přítomnému účastníku. Nedostavení se účastníka k jednání není v žádném směru důvodem pro odročování jednání za účelem splnění poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 až 3. Nemohl-li tedy soud poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a, proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (NS 21 Cdo 5237/2007). Současně má soud v řízené za prokázané, že předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 20 000 Kč. Soud proto po právním posouzení dospěl k závěru, že se v této výši žalovaný na úkor předchůdce žalobkyně bezdůvodně obohatil, neboť částka ve výši 20 000 Kč byla žalovanému poskytnuta bez právního důvodu. Jak vyplývá z provedených důkazů, žalovaný částku 5 904 Kč uhradil, soud proto uložil žalovanému, aby žalobkyni uhradil částku ve výši 14 096 Kč, a to i se zákonným rokem z prodlení. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. od 20.2.2022. Zbytek úroku soud zamítl, když žalobkyně doložila výzvu k vrácení bezdůvodného obohacení až dnem 15.2.2022, která byla odeslána dne 17.2.2022. Protože má soud smlouvu ze dne [datum] za absolutně neplatnou, tak veškeré žalobní nároky plynoucí ze smlouvy, tedy souhrnný poplatek a úrok z prodlení nad rámec soudem přiznaný, zamítl, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku (úvěrovému vztahu), který byl neplatně sjednán. Na tom nic nemění skutečnost, že mohlo být plnění žalovaného žalobkyní započteno omylem na neplatně sjednané příslušenství jistiny. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení není soud vázán návrhem (§151odst. 1 o.s.ř.) a náhrada nákladů řízení, včetně náhrady nákladů řízení mezi účastníky, je kogentně upravena v ustanoveních § 142 až 151 o.s.ř. (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16.11.2000, sp.zn. 3 Cmo 243/99, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 3/2001 na str. 78 nebo usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 26.5.2010, sp.zn.

II. ÚS 1103/10, dostupné na internetových stránkách http:// nalus.usoud.cz). Podle § 142 odst. 1 věty prvé občanského soudního řádu, soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nebo bránění práva účastníku, který měl ve věci plný úspěch, proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Dle názoru Ústavního soudu prezentovaného v rozhodnutí

III. ÚS 2985/14, právo žalující strany domáhat se svého nároku u soudu a využít k tomu služeb advokáta nezbavují obecný soud povinnosti brát na zřetel všechny relevantní okolnosti pro posouzení výše účelně vynaložených nákladů žalobce při vymáhání pohledávky, a že relevantní okolnosti je třeba vyhodnotit ústavně konformním způsobem, tedy racionálně a srozumitelně, s respektem k výkladu provedeným Ústavním soudem ohledně posuzování výše účelně vynaložených nákladů řízení. Protože žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná, žalovanému, který byl ve věci převážně úspěšný, dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, soud žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní podle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu, když pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.