20 C 30/2021

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl předsedkyní senátu JUDr Dagmar Brachovou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 5 825,65 Kč s příslušenstvím,

I. Žaloba, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 825,65 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 396,65 Kč od 6.6.2017 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, se zákonným úrokem z prodlení z částky 189,99 Kč od 6.7.2017 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, se zákonným úrokem z prodlení z částky 189,99 Kč od 6.8.2017 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, se zákonným úrokem z prodlení z částky 49,02 Kč od 6.9.2017 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně, a částku 5000 Kč, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 5.825,65 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že právnická osoba, IČO, se sídlem adresa s žalovaným uzavřela dne 27.4.2017 smlouvy o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací číslo. Nedílnou součástí smlouvy jsou všeobecné podmínky poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací právnická osoba, s nimiž se žalovaný seznámil, souhlasil s jejich zněním a zavázal se dodržovat povinnosti v nich uvedené v rámci svého prohlášení, které je součástí Smlouvy. Tímto způsobem se součástí Smlouvy stal rovněž ceník právnická osoba. V rámci Smlouvy byl mezi právnická osoba a žalovaným sjednán rovněž pronájem přijímacího zařízení, konkrétně typ zařízení anonymizována čtyři slova * (číslo). Převzetí Zařízení stvrdil žalovaný svým podpisem na zakázkovém listě ze dne 28.4.2017. Žalovaný však řádně nehradil sjednanou cenu za pronajaté Zařízení, konkrétně 189,99 Kč á měsíc, kterou mu právnická osoba účtovala níže uvedenými daňovými doklady číslo s datem splatnosti dne 5.6.2017, na 297,66 Kč a připojovací a poplatek ve výši 98,99 Kč, číslo s datem splatnosti dne 5.7.2017, na 189,99 Kč, číslo s datem splatnosti dne 5.8.2017, na 189,99 Kč a číslo s datem splatnosti dne 5.9.2017, v návaznosti na dobropisování dokladu číslo s datem splatnosti dne 20.9.2017 částka 49,02 Kč. V rámci Smlouvy byl dále mezi právnická osoba a žalovaným sjednán v souvislosti s připojením žalovaného ke službám elektronických komunikací tzv. připojovací poplatek ve výši 98,99 Kč, vyúčtovaný daňovým dokladem číslo. S ohledem na skutečnost, že žalovaný opakovaně porušil povinnosti vyplývající mu ze Smlouvy konkrétně tím, že nehradil řádně a včas cenu za poskytované služby, využil žalobce odstoupil od Smlouvy dopisem ze dne 10.10.2017 zaslaným žalovanému v souladu s ustanovením čl. 2 VOP. V rámci odstoupení od Smlouvy byla žalovanému poskytnuta náhradní lhůta ke splnění povinnosti uhradit dlužné částky za poskytnuté služby a rovněž byl žalovaný upozorněn na povinnost vrátit Zařízení. V souladu s ustanovením čl. 7 VOP byl žalovaný povinen nepoškozené a funkční Zařízení vrátit do 14 dnů od ukončení 2. Smlouvy, a to na jakémkoliv kontaktním místě právnická osoba či jeho zasláním na adresu distribučního skladu právnická osoba. Pro případ nevrácení Zařízení si v rámci Smlouvy sjednala právnická osoba se žalovaným povinnost žalovaného uhradit smluvní pokutu. S ohledem na skutečnost, že žalovaný příjmení právnická osoba nevrátil, byl žalovaný povinen uhradit právnická osoba smluvní pokutu dle ceníku právnická osoba ve výši 5 000,00 Kč. Společnosti UPC tak vznikla pohledávka, kterou smlouvou o postoupení pohledávek převedla na žalobkyni. Žalovaný ani přes předžalobní upomínku neuhradil žalobkyni ničeho.

3. Soud ve věci vydal dne 9.11.2020 elektronický platební rozkaz, který žalovanému nepodařilo doručit, proto jej soud dne 28.12.2020 zrušil.

4. K jednání, které se ve věci konalo dne 7.4.2021, se žalovaný nedostavil, ačkoliv byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) o.s.ř., neomluvil se a nepožádal o odročení jednání, k žalobě se nevyjádřil. Žalobkyně se k jednání též nedostavila, svou neúčast omluvila a požádal soud, aby jednal v její nepřítomnosti. Podle § 101 odst. 3 o.s.ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků; vycházel přitom z obsahu spisu.

5. Podle § 157 odst. 4 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. V daném případě soud provedl listinné důkazy: výpis z obchodního rejstříku, Ceník a všeobecné obchodní podmínky právnická osoba, Oznámení o postoupení pohledávky, Smlouva o postoupení pohledávek, Odstoupení od smlouvy, Smlouva o poskytování veřejně dostupných služeb, Vyúčtování ze dne 15. 5. 2017, Výzva k úhradě dlužné částky a vrácení zařízení, vyúčtování ze dne 15. 6. 2017, Zakázkový list, Vyúčtování ze dne 15.7.2017, Vyúčtování ze dne 15. 8. 2017, Vyúčtování ze dne 1. 9. 2017, Předžalobní upomínka, Podací arch. Soud po zhodnocení provedených důkazů podle ustanovení § 132 o.s.ř. každého důkazu jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti a po aplikaci ustanovení § 2201 a násl. občanského zákoníku na zjištěný skutkový stav, dospěl k následujícímu závěru:

6. Prokazovanou skutečnost lze mít za prokázanou, jestliže lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost) – např. 21 Cdo 2682/2013.

7. Z výše důkazů bylo jednoznačně zjištěno, že předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací a předchůdce žalobkyně žalovanému poskytla zařízení v zakázkovém listě zcela nečitelně specifikované.

8. Žalobkyně sice tvrdí, avšak neprokazuje, v jaké výši byl pronájem za zařízení sjednán, neprokazuje jaké konkrétní zařízení bylo žalovanému předchůdcem žalobkyně poskytnuto, ze smlouvy ze dne 27.4.2017 a ani ze zakázkového listu (datum nečitelné) nelze dovodit, jaké konkrétní zařízení bylo žalovanému předchůdcem žalobkyně poskytnuto, jaká konkrétní částka byla sjednána jako pronájem u zařízení, obdobně z tvrzení žalobkyně nelze dovodit za co konkrétně byl vyúčtován připojovací poplatek.

9. Pokud jde o částku 5.000,00 Kč představující smluvní pokutu, nelze přisvědčit tvrzení žalobkyně, ujednání bylo sjednáno platně.

10. Ze smlouvy o poskytování veřejně dostupných služeb ve znění dodatků, vyplývá, že žalovaný uzavřel smlouvu jako nepodnikatel – tedy v postavení spotřebitele. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu a zejména nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. I.ÚS 3512/11 ze dne 11.11.2013, v němž Ústavní soud ČR uvedl, že„ …Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. A proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele také očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vtahu v poctivost svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu (srov. § 265 obchodního zákoníku nebo § 6 nového občanského zákoníku). V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velkosti, než okolní text, nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci obchodních podmínek a sazebníku. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu.

11. Z uvedeného plyne závěr, který dle názoru soudu dopadá na projednávanou věc, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající sankci zásadně nemohlo být součástí všeobecných obchodních podmínek a sazebníku, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné, v daném případě smlouvě o poskytování veřejně dostupných služeb ve znění dodatků, a to ne pouhým odkazem na VOP a Ceník, ale jednoznačně a srozumitelně. Soud tedy má za to, že ve spotřebitelských vztazích je nezbytné, aby spotřebitel byl upozorněn na ta ujednání, která mají zásadní význam z hlediska jeho práv a povinností a zároveň nejsou pouze technického či vysvětlujícího charakteru. Mezi taková ujednání nepochybně patří též ujednání o sankci, neboť není pouhým upřesněním (technické nebo vysvětlující povahy) sjednané povinnosti, ale zakládá pro spotřebitele jinou situaci, než kterou by mohl očekávat. Je-li tedy ujednání o sankci uvedeno pouze v obchodních podmínkách a ceníku služeb, nikoli ve smlouvě samotné, je takové ujednání dle soudu neplatné (§ 55 odst. 2 a § 56 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. a § 1813 až 1815 občanského zákoníku).

12. V této souvislosti soud dodává, že dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srovnej Cpjn 200/2013, R 102/2013 civ.) ujednání o smluvní pokutě je vedlejším ujednáním, které není typickou součástí smlouvy. Povinnost spotřebitele v daném případě smluvní pokutu hradit by nastoupila výlučně proto, že poskytovatel tuto povinnost spotřebitele do adhezní smlouvy vtělil. Za situace, kdy stíhá povinnost hradit smluvní pokutu v případě porušení smluvních povinností výlučně spotřebitele, nikoli poskytovatele služby, lze uzavřít, že jde o ujednání představující, i vzhledem k poměru výše smluvní pokuty k výši (významu) jí zajištěné povinnosti, významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a to k újmě spotřebitele. Poskytovatel přitom nemohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s daným ujednáním souhlasil v případě individuálního sjednání smlouvy. Ujednání o smluvní pokutě je proto neplatné podle § 6 OZ.

13. Pokud by se žalobkyně dostavila k jednání, byla by v souladu s § 118a odst. 3 o.s.ř. soudem poučena o tom, že dosud nenavrhla důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení jaké konkrétní zařízení bylo žalovanému předchůdcem žalobkyně poskytnuto, ohledně výše žalované částky představující sjednané (stanovené) nájemné za poskytnuté zařízení, připojovacího poplatku a dále ohledně platně sjednané smluvní pokuty. Svou neúčastí na jednání však žalobkyně znemožnila soudu poskytnout jí poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř. a současně se tohoto dobrodiní soudu vzdala (viz. např. usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 175/04 či rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 294/2001), když jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 4314/2008), potřebná poučení soud poskytuje pouze při jednání, popřípadě při přípravném roku, nařízeném podle ustanovení § 114c o.s.ř., a není tedy možné poučovat žalobce o neunesení důkazního břemene mimo jednání či přípravný rok.

14. Poučovací povinnost podle § 118a odst. 1 až 3 je sice nastavena přísně tak, že ji soud uplatňuje při jednání i vůči účastníkům majícím zástupce, současně však neodnímá odpovědnost účastníka řízení za jeho výsledek, když případnou neúčast u jednání musí spojovat s vědomím, že mu nemůže být poskytnuto poučení podle § 118a odst. 1 a 3, neboť to se poskytuje pouze přítomnému účastníku. Nedostavení se účastníka k jednání není v žádném směru důvodem pro odročování jednání za účelem splnění poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 až 3. Nemohl-li tedy soud poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a, proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (NS 21 Cdo 5237/2007).

15. S ohledem na shora uvedené, soudu nezbylo než žalobu zamítnout.

16. Podle § 142 odst. 1 věty prvé občanského soudního řádu, soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nebo bránění práva účastníku, který měl ve věci plný úspěch, proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

17. V dané věci byla žalobkyně zcela neúspěšná, žalovanému, který byl ve věci zcela úspěšný, jak je z obsahu spisu zřejmé, žádné náklady nevznikly, soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu) Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.