20 C 325/2023

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Dagmar Brachovou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 12 338,92 Kč s příslušenstvím <b>I. Žaloba, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 12 338,92 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 12 338,92 Kč ve výši 15 % ročně od 26.10.2022 do zaplacení, se zamítá.</b> <b>II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> Žalobkyně se na žalovaném svou žalobou (návrhem na vydání EPR) domáhá zaplacení částky 12 338,92 Kč a nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel dne 15.12.2015 s právním předchůdcem žalobkyně [právnická osoba] s.r.o, [IČO], sídlem: [adresa], [PSČ] [obec a číslo] smlouvu o zápůjčce [číslo]. Tato byla uzavřena v souladu s rámcovou smlouvou o poskytování zápůjček na dálku ze dne 15.12.2014. Na základě podepsané smluvní dokumentace byla žalovanému poskytnuta dne 15.12.2014 půjčka ve výši 40 000 Kč, která byla vyplacena v hotovosti žalovanému. Jelikož žalovaný platby dle předmětné smlouvy o půjčce hradil pouze částečně, ocitl se tak v prodlení s hrazením těchto závazků vyplývajících ze smlouvy o půjčce, rozhodl se původní věřitel postoupit svou pohledávku ze smlouvy o půjčce vůči žalovanému na žalobce, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14.10.2015. Žalobkyně touto žalobou s ohledem na své obchodní rozhodnutí vůči žalovanému uplatňuje pouze nárok na vrácení nesplacené části jistiny předmětné zápůjčky. Protože žalovaný k dnešnímu dni uhradil původnímu věřiteli a žalobkyni pouze částku ve výši 27 661,08 Kč, domáhá se žalobkyně vůči žalovanému pohledávku na neuhrazené jistině zápůjčky ve výši 12 338,92 Kč. K úhradě příslušné částky žalobkyně žalovaného vyzvala předžalobní výzvou ze dne 04.10.2022 a to se lhůtou k úhradě do 25.10.2022. Žalovaný však žalobkyni ani přes předžalobní upomínku ničeho neuhradil. Žalovaný navrhnul zamítnutí žaloby, když dlužnou částku k výzvě žalobkyně dne 19.10.2022 uhradil. K jednání, které se ve věci konalo dne [datum], se žalobkyně nedostavila, svou neúčast omluvila a požádal soud, aby jednal v její nepřítomnosti. Podle § 101 odst. 3 o.s.ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobkyně; vycházel přitom z obsahu spisu. Ze smlouvy o půjčce [číslo] vyplývá, že dne 15.12.2014 (žalobkyně omylem uvádí rok 2015) byla uzavřena smlouva, jejímž předmětem bylo poskytnutí finančních prostředků žalovanému ve výši 40 000 Kč, a žalovaný se zavázal uhradil celkem částku 79 462 Kč (40 000 Kč půjčka, 39 462 Kč náklady půjčky) ve lhůtě 24 měsíců po 3 311 Kč. Rámcová smlouva ze dne 15.12.20214 upravuje způsob poskytování půjček na dálku mezi předchůdcem žalobkyně a žalovaným. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14.10.2015 převedl předchůdkyně žalobkyně pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Z podacího lístku ze dne 4.10.2022 vyplývá, že byla tohoto dne žalobkyní žalovanému zaslána zásilka. Z výdejního pokladního dokladu vyplývá, že dne 15.12.2014 byla žalovanému poskytnuta předchůdcem žalobkyně částka 40 000 Kč. Předžalobní upomínkou ze dne 4.10.2022 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky 12 338,92 Kč na účet č. [bankovní účet] pod [variabilní symbol] do 25.10.2022 před podáním žaloby. Z výpisu z účtu [právnická osoba] ze dne 5.10.2023 vyplývá, že z účtu [bankovní účet] byla dne [datum] žalobkyni na účet č. [bankovní účet] pod [variabilní symbol] poukázána částka 12 338,92 Kč, když částka byla zaúčtována. <i>Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník, dále jen o.z.) se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.</i> <i>Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, (ve znění účinném k době zavření smlouvy o úvěru), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.</i> <i>Podle § 547 o.z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.</i> <i>Podle § 588 o.z., věta první, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.</i> <i>Podle § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o.z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.</i> Soud po zhodnocení provedených důkazů podle ustanovení § 132 o.s.ř. každého důkazu jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti a po aplikaci výše citovaných zákonných ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k následujícímu: Nejprve se soud z moci úřední zabýval předloženou úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. V projednávané věci žalobkyně netvrdí ani neprokazuje, že by předchůdce žalobkyně jako věřitel s odbornou péčí posuzoval schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet úvěr, když při poskytnutí částky 40 000 Kč mělo být uhrazeno ve lhůtě 24 měsíců celkem 79 462 Kč. Žalobkyně soudu nepředložila žádný dokument, ze kterého by vyplývalo, že byly předchůdcem žalobkyně zjišťovány a ověřovány majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy, výdaje, zaměstnání, počet členů domácnosti, zda byl veden v registru dlužníků bank apod. Resp. že byly údaje sdělené dlužníkem jakkoli ověřovány. Předchůdce žalobkyně coby poskytovatel úvěru, je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebitel v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele – žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru. Ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, jemuž zákon ukládá v odst. 3 cit. ustanovení povinnost poskytnout věřiteli„ na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr“. Tato povinnost však nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1.4.2015, sp. zn. 1 As 30/2015 uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008 Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku konstatoval, že:“ ….poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady...“. Současně má soud v řízené za prokázané, že předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému dne 15.12.2014 částku 40 000 Kč. Tuto skutečnost žalovaný ani nerozporoval. Soud proto po právním posouzení dospěl k závěru, že žalovaný se na úkor předchůdce žalobkyně ve výši poskytnutých finančních prostředků bezdůvodně obohatil, neboť předchůdce žalobkyně částku ve výši 40 000 Kč žalovanému poskytl bez právního důvodu. Jak vyplývá z tvrzení žalobkyně, žalovaný uhradil částku 27 661,08 Kč. Z dokladu o úhradě ze dne pak vyplývá, že žalovaný dne 19.10.2022 zaslal žalobkyni na účet č. [bankovní účet] pod [variabilní symbol] částku 12 338,92 Kč, když částka byla zaúčtována. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. Pro úplnost soud dodává, že jelikož soud smlouvu o úvěru ze dne 15.12.2014 (žalobkyně omylem uvádí rok 2015) za absolutně neplatnou, tak všem nárokům plynoucím z uvedené úvěrové smlouvy, tedy obchodnímu úroku, smluvní pokutě, poplatkům, atd. nelze přiznat právní o ochranu, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku (úvěrovému vztahu), který byl neplatně sjednán. Pokud by se žalobkyně dostavila k jednání, byla by v souladu s § 118a odst. 3 o.s.ř. soudem poučena o tom, že dosud nedoplnila skutková tvrzení ohledně ověření bonity dlužníka a nenavrhla důkazy potřebné k prokázání tvrzení ohledně kvalifikovaného prověření bonity žalovaného ke splácení úvěru a dále, že nebyla žalovaným žalobkyni částka 12 338,92 Kč ve lhůtě stanovené předžalobní výzvou, resp. před podáním žaloby uhrazena. Svou neúčastí na jednání však žalobkyně znemožnila soudu poskytnout jí poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř. a současně se tohoto dobrodiní soudu vzdala (viz. např. usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn.

II. ÚS 175/04 či rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 294/2001), když jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 4314/2008), potřebná poučení soud poskytuje pouze při jednání, popřípadě při přípravném roku, nařízeném podle ustanovení § 114c o.s.ř., a není tedy možné poučovat žalobce o neunesení důkazního břemene mimo jednání či přípravný rok. Poučovací povinnost podle § 118a odst. 1 až 3 je sice nastavena přísně tak, že ji soud uplatňuje při jednání i vůči účastníkům majícím zástupce, současně však neodnímá odpovědnost účastníka řízení za jeho výsledek, když případnou neúčast u jednání musí spojovat s vědomím, že mu nemůže být poskytnuto poučení podle § 118a odst. 1 a 3, neboť to se poskytuje pouze přítomnému účastníku. Nedostavení se účastníka k jednání není v žádném směru důvodem pro odročování jednání za účelem splnění poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 až 3. Nemohl-li tedy soud poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a, proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (NS 21 Cdo 5237/2007). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení není soud vázán návrhem (§151odst. 1 o.s.ř.) a náhrada nákladů řízení, včetně náhrady nákladů řízení mezi účastníky, je kogentně upravena v ustanoveních § 142 až 151 o.s.ř. (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16.11.2000, sp.zn. 3 Cmo 243/99, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 3/2001 na str. 78 nebo usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne [datum], sp.zn.

II. ÚS 1103/10, dostupné na internetových stránkách http:// nalus.usoud.cz). Podle § 142 odst. 1 věty prvé občanského soudního řádu, soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nebo bránění práva účastníku, který měl ve věci plný úspěch, proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Dle názoru Ústavního soudu prezentovaného v rozhodnutí

III. ÚS 2985/14, právo žalující strany domáhat se svého nároku u soudu a využít k tomu služeb advokáta nezbavují obecný soud povinnosti brát na zřetel všechny relevantní okolnosti pro posouzení výše účelně vynaložených nákladů žalobce při vymáhání pohledávky, a že relevantní okolnosti je třeba vyhodnotit ústavně konformním způsobem, tedy racionálně a srozumitelně, s respektem k výkladu provedeným Ústavním soudem ohledně posuzování výše účelně vynaložených nákladů řízení. Protože žalobkyně byla ve věci zcela neúspěšná a žalovaný, který byl ve věci zcela úspěšný náhradu nákladů nepožadoval a výslovně se jí vzdal, nepřiznal soud žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení.