20 C 331/2021

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Dagmar Brachovou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení částka s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku částka se zákonným úrokem z prodlení z částky částka ve výši 9,75 % ročně od datum do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba co do částky částka se zákonným úrokem z prodlení z částky částka ve výši 9,75 % ročně od datum do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně na náhradu nákladů řízení částku částka. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky částka s příslušenstvím, a náhrady nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela dne datum pojistnou smlouvu číslo předmětem pojištění bylo vozidlo anonymizováno, registrační značka. Žalovaný pojistné ve smlouvě sjednané na částka s roční splatností řádně neplatil a k datum, tj. ke dni ukončení pojištění dluží na pojistném za období od datum do datum částku částka včetně částka za odeslání upomínky. Žalovaný ani přes předžalobní upomínku neuhradil ničeho. Soud ve věci vydal dne datum elektronický platební rozkaz, který žalovanému nepodařilo doručit, proto jej soud dne datum zrušil. Usnesením ze dne 10. 12. 2021, č.j. 20 C 331/2021-66 soud rozhodl o změně žalobkyně ze společnosti právnická osoba na společnost právnická osoba Soud se dotázal účastníků, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení ústního jednání a poučil oba účastníky, že pokud se ve stanovené lhůtě k tomuto dotazu soudu písemně nevyjádří, bude soud dle § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládat, že proti rozhodnutí věci bez nařízení jednání nemají námitky. Oběma účastníkům byla tato výzva řádně doručena. Ve stanovené lhůtě žádný z účastníků soudu nesdělil, že s tímto postupem nesouhlasí. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud proto rozhodl věc bez nařízení jednání. Podle § 157 odst. 4 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. V daném případě soud provedl listinné důkazy předložené žalobkyní, a to záznam z jednání -pojistná smlouva číslo ze dne datum, dodatek smlouvy ze dne datum, předpis plateb, předžalobní upomínka ze dne datum, podací arch ze dne datum, upomínka ze dne datum, ze dne datum, pojistné podmínky a sazebník žalobkyně. Z těchto všech důkazů bylo jednoznačně zjištěno, že veškerá tvrzení žalobkyně ohledně uzavření a zániku pojistných smlouvy a výše částky představující dlužné pojistné uvedená v žalobě má soud za prokázané. Po právní stránce pak soud vycházel z § 2758 a násl. občanského zákoníku a ze zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla). Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud proto žalobě rozsahu dlužného pojistného vyhověl. Pokud jde o částku částka za zaslání upomínky, nelze přisvědčit tvrzení žalobkyně, ujednání bylo sjednáno platně. Nelze přehlédnout, že poplatek za zaslání upomínky byl ujednán nikoliv přímo pojistné smlouvě ze dne datum, ale v listinách přídatných, a to a sazebníku a obchodních podmínkách, na kterých není připojen podpise žalovaného. Z pojistné smlouvy vyplývá, že žalovaný uzavřel smlouvu jako nepodnikatel – tedy v postavení spotřebitele, když ve smlouvě je označen rodným číslem, nikoliv IČem (na tom nic nemění skutečnost, že jej žalobce v žalobě označil IČem a sídlem). Dle konstantní judikatury Ústavního soudu a zejména nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn.

I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013, v němž Ústavní soud ČR uvedl, že„ …Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. A proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele také očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vtahu v poctivost svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu (srov. § 265 obchodního zákoníku nebo § 6 nového občanského zákoníku). V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velkosti, než okolní text, nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci obchodních podmínek a sazebníku. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. Z uvedeného plyne závěr, který dle názoru soudu dopadá na projednávanou věc, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající sankci – poplatek za odeslání upomínky zásadně nemohlo být součástí všeobecných obchodních podmínek a sazebníku, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis a jíž za smlouvu považuje), v daném případě pojistné smlouvě. Soud tedy má za to, že ve spotřebitelských vztazích je nezbytné, aby spotřebitel byl upozorněn na ta ujednání, která mají zásadní význam z hlediska jeho práv a povinností a zároveň nejsou pouze technického či vysvětlujícího charakteru. Mezi taková ujednání nepochybně patří též ujednání o sankci za odeslání upomínky, neboť není pouhým upřesněním (technické nebo vysvětlující povahy) sjednané povinnosti, ale zakládá pro spotřebitele jinou situaci, než kterou by mohl očekávat. Je-li tedy ujednání o sankci – poplatku za odeslání upomínky uvedeno pouze v obchodních podmínkách a ceníku služeb, nikoli ve smlouvě samotné, je takové ujednání dle soudu neplatné (§ 55 odst. 2 a § 56 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. a § 1813 až 1815 občanského zákoníku). V této souvislosti soud dodává, že dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srovnej Cpjn 200/2013, R 102/2013 civ.) ujednání o smluvní pokutě je vedlejším ujednáním, které není typickou součástí smlouvy. Povinnost spotřebitele v daném případě smluvní pokutu hradit by nastoupila výlučně proto, že poskytovatel tuto povinnost spotřebitele do adhezní smlouvy vtělil. Za situace, kdy stíhá povinnost hradit smluvní pokutu v případě porušení smluvních povinností výlučně spotřebitele, nikoli poskytovatele služby, lze uzavřít, že jde o ujednání představující, i vzhledem k poměru výše smluvní pokuty k výši (významu) jí zajištěné povinnosti, významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a to k újmě spotřebitele. Poskytovatel přitom nemohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s daným ujednáním souhlasil v případě individuálního sjednání smlouvy. Ujednání o smluvní pokutě je proto neplatné podle § 6 OZ. Z těchto důvodů proto soudu nezbylo než žalobu v rozsahu představující poplatek za odeslání upomínky ve výši částka zamítnout. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení není soud vázán návrhem (§151odst. 1 o.s.ř.) a náhrada nákladů řízení, včetně náhrady nákladů řízení mezi účastníky, je kogentně upravena v ustanoveních § 142 až 151 o.s.ř. (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16.11.2000, sp.zn. 3 Cmo 243/99, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy číslo na str. 78 nebo usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne datum, sp.zn.

II. ÚS 1103/10, dostupné na internetových stránkách http:// webová adresa). Podle § 142 odst. 1 věty prvé občanského soudního řádu, soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nebo bránění práva účastníku, který měl ve věci plný úspěch, proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Dle názoru Ústavního soudu prezentovaného v rozhodnutí

III. ÚS 2985/14, právo žalující strany domáhat se svého nároku u soudu a využít k tomu služeb advokáta nezbavují obecný soud povinnosti brát na zřetel všechny relevantní okolnosti pro posouzení výše účelně vynaložených nákladů žalobce při vymáhání pohledávky, a že relevantní okolnosti je třeba vyhodnotit ústavně konformním způsobem, tedy racionálně a srozumitelně, s respektem k výkladu provedeným Ústavním soudem ohledně posuzování výše účelně vynaložených nákladů řízení. Protože žalobkyně byla ve věci převážně úspěšná, přiznal jí soud vůči žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v plné výši (když současně byly splněny podmínky pro postup dle v § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb.) jež sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši částka, z nákladů právního zastoupení za 3 úkony právní služby á částka dle § 14b vyhl. 177/1996 Sb., 3x režijní paušál á částka dle § 14b vyhl. 177/1996 Sb., (za přípravu a převzetí, za podání žaloby, výzvu k plnění), a dále 21% DPH dle § 137 odst. 3 občanského soudního řádu ve výši částka, celkem je tedy žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů částku částka. Řízení bylo, jak soud vyhodnotil v souladu s právním názorem Krajského soudu v Ústí nad Labem prezentovaném v rozhodnutí č.j. 17Co 666/2015-143, zahájeno na ustáleném vzoru uplatněném žalobcem opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech a peněžité plnění nepřevyšuje částku částka, a to z titulu porušení smluv na pojistný produkt. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní podle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu, když pro uložení lhůty jiné neshledal důvod. Dle § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně. Proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné (ustanovení § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu) Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.