20 C 358/2020

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Dagmar Brachovou jako samosoudkyní ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o: zaplacení 19 832 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 12 480 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 12 480 Kč od 7. 6. 2019 do zaplacení ve výši 9,75 % ročně, částku 5 964 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 5964 Kč od 21. 11. 2019 do zaplacení ve výši 10 % ročně, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba co do částky 908 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 908 Kč od 1. 11. 2019 do zaplacení ve výši 10 % ročně, a co do částky 240 Kč a co do částky 240 Kč, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně na náhradu nákladů řízení částku 2.252,00 Kč.

1. Žalobkyně se na žalovaném svou žalobou domáhala zaplacení částky 19.832,00 Kč s příslušenstvím, kterou jí žalovaná dluží za odběr elektřiny v odběrném místě žalované, a to na adrese adresa žalované, dodané žalované na základě smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny ze dne 26.5.2014. Žalobkyně vyúčtovala žalované odebranou elektřinu za období od 22.5.2018 do 21.5.2019, fakturou číslo, která byla splatná 6.6.2019 částkou 12.480,00 Kč, za období od 22.5.2019 do 15.10.2019, fakturou číslo, která byla splatná 20.11.2019 částkou 5.964,00 Kč. Dále žalobkyně požaduje po žalované v souladu s obchodními podmínkami částku 908,00 Kč za provedené odpojení odběrného místa a 2 240,00 Kč za zaslání upomínky. Žalovaná ani přes předžalobní upomínku žalobkyni ničeho neuhradila.

2. Soud ve věci vydal dne 20.8.2020 elektronický platební rozkaz, který se však žalované nepodařilo doručit, a proto jej soud dne 3.11.2020 zrušil.

3. K jednání, které se ve věci konalo dne 24.2.2021, se žalovaná nedostavila, ačkoliv byla předvolána na adresu pro doručování podle § 46b písm. b) o.s.ř., svou neúčast řádně neomluvila a nepožádala o odročení jednání, k žalobě se nevyjádřila. Žalobkyně se rovněž nedostavila, svou neúčast omluvila a požádala, aby soud jednal v její nepřítomnosti Podle § 101 odst. 3 o.s.ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků; vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

4. Ze smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny ze dne 26.5.2014 soud ověřil, že ji uzavřela žalovaná a žalobkyně, žalobkyně se zavázala dodávat do odběrného místa žalované elektřinu a žalovaná se zavázal odebranou elektřinu žalobkyni uhradit. Upomínkou ze dne 21.8.2019 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě částky 23.320,00 Kč. Fakturou číslo vyfakturovala žalobkyně žalované elektřinu dodanou za období od 22.5.2018 do 21.5.2019 ve výši nedoplatku 12.480,00 Kč. Fakturou číslo vyfakturovala žalobkyně žalované elektřinu dodanou za období od 22.5.2019 do 15.10.2019 ve výši 5.964,49 Kč. Fakturou číslo vyúčtovala žalobkyně žalované částku 908,00 Kč jako poplatek za samostatné odpojení. Předžalobní upomínkou ze dne 29.7.2020 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky. Z poštovního podacího archu ze dne 29.7.2020 vyplývá, že tohoto dne zaslala žalobkyně žalované zásilku. Z všeobecných obchodních podmínek a ceníku služeb soud naznal bližší úpravu práv a povinností účastníků smlouvy pro dodávky elektřiny a výši smluvní pokuty za odeslání upomínky a odpojení odběrného místa uživatele. Upomínkou ze dne 26.6.2019 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky.

5. Na základě provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkový stav: žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o dodávkách elektřiny, Fakturou číslo vyfakturovala žalobkyně žalované elektřinu dodanou za období od 22.5.2018 do 21.5.2019 částkou 12.480,00 Kč, fakturou číslo vyfakturovala žalobkyně žalované elektřinu dodanou za období od 22.5.2019 do 15.10.2019 částkou 5.964,49 Kč, fakturou číslo vyúčtovala žalobkyně žalované částku 908,00 Kč jako poplatek za samostatné odpojení. Předžalobní upomínkou ze dne 29.7.2020 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky. Upomínkou ze dne 21.8.2019 a ze dne 26.6.2019 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky.

6. Po právní stránce jde mezi účastníky o vztah ze smlouvy o dodávce elektřiny dle § 50 zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon, a § 2079 a násl. občanského zákoníku, na základě níž vznikla žalovanému povinnost platit (kupní) cenu za odebranou elektřinu. Tuto svou povinnost žalovaná porušila, když se dostala do prodlení se zaplacením vyúčtované ceny. Soud proto žalobě v rozsahu požadované částky za dodanou energii vyhověl. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 občanského zákoníku.

7. Ze smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny, resp. plynu vyplývá, že žalovaná uzavřela smlouvu jako nepodnikatel – tedy v postavení spotřebitele. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu a zejména nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. I.ÚS 3512/11 ze dne 11.11.2013, v němž Ústavní soud ČR uvedl, že„ …Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. A proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele také očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vtahu v poctivost svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu (srov. § 265 obchodního zákoníku nebo § 6 nového občanského zákoníku). V praxi se zásada poctivosti projevuje mimo jiné tím, že text spotřebitelské smlouvy, obzvláště jedná-li se o smlouvu formulářovou, má být pro průměrného spotřebitele dostatečně čitelný, přehledný a logicky uspořádaný. Například smluvní ujednání musí mít dostatečnou velikost písma, nesmějí být ve výrazně menší velkosti, než okolní text, nesmějí být umístěna v oddílech, které vzbuzují dojem nepodstatného charakteru. Uvedená zásada poctivosti dopadá i na aplikaci obchodních podmínek a sazebníku. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl třeba od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu.

8. Z uvedeného plyne závěr, který dle názoru soudu dopadá na projednávanou věc, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající sankci zásadně nemohlo být součástí všeobecných obchodních podmínek a sazebníku, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis a jíž za smlouvu považuje), v daném případě smlouvě o sdružených službách dodávky elektřiny. Soud tedy má za to, že ve spotřebitelských vztazích je nezbytné, aby spotřebitel byl upozorněn na ta ujednání, která mají zásadní význam z hlediska jeho práv a povinností a zároveň nejsou pouze technického či vysvětlujícího charakteru. Mezi taková ujednání nepochybně patří též ujednání o sankci, neboť není pouhým upřesněním (technické nebo vysvětlující povahy) sjednané povinnosti, ale zakládá pro spotřebitele jinou situaci, než kterou by mohl očekávat. Je-li tedy ujednání o sankci uvedeno pouze v obchodních podmínkách a ceníku služeb, nikoli ve smlouvě samotné, je takové ujednání dle soudu neplatné (§ 55 odst. 2 a § 56 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. a § 1813 až 1815 občanského zákoníku).

9. V této souvislosti soud dodává, že dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srovnej Cpjn 200/2013, R 102/2013 civ.) ujednání o smluvní pokutě je vedlejším ujednáním, které není typickou součástí smlouvy. Povinnost spotřebitele v daném případě smluvní pokutu hradit by nastoupila výlučně proto, že poskytovatel tuto povinnost spotřebitele do adhezní smlouvy vtělil. Za situace, kdy stíhá povinnost hradit smluvní pokutu v případě porušení smluvních povinností výlučně spotřebitele, nikoli poskytovatele služby, lze uzavřít, že jde o ujednání představující, i vzhledem k poměru výše smluvní pokuty k výši (významu) jí zajištěné povinnosti, významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a to k újmě spotřebitele. Poskytovatel přitom nemohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s daným ujednáním souhlasil v případě individuálního sjednání smlouvy. Ujednání o smluvní pokutě je proto neplatné podle § 6 OZ.

10. Pokud by se žalobkyně dostavila k jednání, byla by v souladu s § 118a odst. 3 o.s.ř. soudem poučena o tom, že dosud nenavrhla důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení ohledně platného sjednání smlouvy smluvní pokuty – poplatku za odeslání upomínky a odpojení odběrného místa, resp. že nedoložila skutečné náklady žalobkyni vzniklé. Svou neúčastí na jednání však žalobkyně znemožnila soudu poskytnout jí poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř. a současně se tohoto dobrodiní soudu vzdala (viz. např. usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 175/04 či rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 294/2001), když jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 4314/2008), potřebná poučení soud poskytuje pouze při jednání, popřípadě při přípravném roku, nařízeném podle ustanovení § 114c o.s.ř., a není tedy možné poučovat žalobce o neunesení důkazního břemene mimo jednání či přípravný rok.

11. Poučovací povinnost podle § 118a odst. 1 až 3 je sice nastavena přísně tak, že ji soud uplatňuje při jednání i vůči účastníkům majícím zástupce, současně však neodnímá odpovědnost účastníka řízení za jeho výsledek, když případnou neúčast u jednání musí spojovat s vědomím, že mu nemůže být poskytnuto poučení podle § 118a odst. 1 a 3, neboť to se poskytuje pouze přítomnému účastníku. Nedostavení se účastníka k jednání není v žádném směru důvodem pro odročování jednání za účelem splnění poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 až 3. Nemohl-li tedy soud poskytnout účastníku poučení podle ustanovení § 118a, proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (NS 21 Cdo 5237/2007).

12. S ohledem na shora uvedené, soudu nezbylo než žalobu v rozsahu 908,00 Kč, představující smluvní pokutu – poplatek za odpojení odběrného místa a 2 x 240,00 Kč představující smluvní pokutu – poplatek za odeslání upomínky, s požadovaným úrokem z prodlení, zamítnout.

13. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení není soud vázán návrhem (§151odst. 1 o.s.ř.) a náhrada nákladů řízení, včetně náhrady nákladů řízení mezi účastníky, je kogentně upravena v ustanoveních § 142 až 151 o.s.ř. (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16.11.2000, sp.zn. 3 Cmo 243/99, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 3/2001 na str. 78 nebo usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 26.5.2010, sp.zn. II. ÚS 1103/10, dostupné na internetových stránkách http:// nalus.usoud.cz). Podle § 142 odst. 1 věty prvé občanského soudního řádu, soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nebo bránění práva účastníku, který měl ve věci plný úspěch, proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

14. Dle názoru Ústavního soudu prezentovaného v rozhodnutí III.ÚS 2985/14, právo žalující strany domáhat se svého nároku u soudu a využít k tomu služeb advokáta nezbavují obecný soud povinnosti brát na zřetel všechny relevantní okolnosti pro posouzení výše účelně vynaložených nákladů žalobce při vymáhání pohledávky, a že relevantní okolnosti je třeba vyhodnotit ústavně konformním způsobem, tedy racionálně a srozumitelně, s respektem k výkladu provedeným Ústavním soudem ohledně posuzování výše účelně vynaložených nákladů řízení.

15. Jelikož žalobkyně byla ve věci převážně úspěšná, přiznal jí soud vůči žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v plné výši, jež sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800,00 Kč, nákladů právního zastoupení za 3 úkony á 300,00 Kč dle § 14b vyhl. 177/1996 Sb., 3x režijního paušálu á 100,00 Kč dle § 14b vyhl. 177/1996 Sb., (za přípravu a převzetí, za podání žaloby, předžalobní upomínku), a dále 21% DPH dle § 137 odst. 3 občanského soudního řádu ve výši 252 Kč, celkem je tedy žalovaná povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů částku 2.252,00 Kč.

16. Řízení bylo, jak soud vyhodnotil v souladu s právním názorem Krajského soudu v Ústí nad Labem prezentovaném v rozhodnutí č.j. 17Co 666/2015-143, zahájeno na ustáleném vzoru uplatněném žalobcem opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech a peněžité plnění nepřevyšuje částku 50.000,00 Kč, a to z titulu neuhrazení dodávky elektřiny dle smlouvy o sdružených službách dodávky elektřiny.

17. Porovnáním obsahu dalších návrhů s návrhem na vydání EPR v posuzované věci soud zjistil, že vylíčení skutkových tvrzení je v nich v zásadě totožné, předmětem řízení jsou vždy nároky ze smluv o sdružených službách dodávky elektřiny, resp. plynu a text návrhů se liší pouze v proměnných údajích o datech uzavření smluv, zúčtovacím období a výší dlužných částek (dále jen proměnné skutečnosti). Návrhy jsou jinak strukturou textu totožné, opírající se o stejný smluvní a právní základ. Soud tedy má za splněny podmínky stanovené v § 14b odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění, tedy že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech. Pokud se týká rozdílů ve skutkových tvrzeních týkajících se proměnných skutečností, jsou tyto podle názoru soudu v zásadě technického charakteru, týkají se stejného okruhu skutečností a spočívají v přenesení jednotlivých údajů (vstupních dat) z předložených listin do textu návrhu bez toho, že by se tyto odlišnosti projevily v potřebě užití jiných smluvních ujednání nebo ustanovení právních předpisů a v důsledku toho v odlišném právním posouzení věci.

18. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalované třídenní dle § 160 odst. 1 o.s.ř., když pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

19. Dle § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím soudu podepsaného. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.