20 C 390/2025

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Dagmar Brachovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované, narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované pro 26 901,32 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 19 020,26 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 19 020,26 Kč ve výši 12 % ročně od 16.1.2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku se žaloba zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně na náhradu nákladů řízení částku 1 430 Kč.

1. Žalobkyně na žalovaném svou žalobou domáhala zaplacení částky 26 901,32 Kč s příslušenstvím a nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že předchůdce žalobkyně, právnická osoba, IČ: IČO, uzavřel dne 31.08.2023 k uzavření Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. hodnota, na základě které poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 24 000 Kč. Dle smluvního ujednání jsou nedílnou součástí této Smlouvy Osobní podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru a Smluvní podmínky ke smlouvě o spotřebitelském úvěru. Při uzavření Smlouvy bylo žalované přiděleno specifické číslo hodnota. Právní předchůdce žalobce, jako poskytovatel spotřebitelského úvěru, posoudil před jeho poskytnutím s odbornou péčí schopnost žalované požadovaný úvěr splácet. Při posouzení úvěruschopnosti vzal právní předchůdce žalobce v potaz sociální a demografická data, informace z interních databází a externích registrů (tj. ověření závazků žalované v bankovním a nebankovním registru klientských informací). Dále právní předchůdce žalobce zkontroloval bonitu a udržitelnost příjmů žalované, kterou žalovaná prokázala předložením dokladů právnímu předchůdci, a to zejména doložením výpisu z bankovního účtu nebo zpřístupněním náhledu do bankovního účtu. Žalovaný od uzavření Smlouvy do podpisu Smlouvy o postoupení pohledávek uhradil celkem částku 4 979,74 Kč. Předchůdci žalobkyně tak vznikla pohledávka, kterou převedl na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky. Žalovaný na svůj dluh ani přes výzvu žalobkyni neuhradil ničeho.

2. K jednání, které se ve věci konalo dne 16.6.2026, se žalovaný nedostavil, ačkoliv předvolání a žalobu osobně převzal, neomluvil se a nepožádal o odročení jednání, k žalobě se nevyjádřil. Žalobkyně se rovněž nedostavila, svou neúčast omluvila a požádala soud, aby jednal v její nepřítomnosti.

3. Podle § 101 odst. 3 o.s.ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků.

4. Soud ve věci provedl následující listinné důkazy, Předžalobní upomínka, Upomínka, Potvrzení o úhradě úplaty, Potvrzení o provedení transakce, Smlouva o postoupení pohledávek včetně přílohy, Oznámení o postoupení pohledávek, Podací lístek, Podací lístek, Výpis z obchodního rejstříku.

5. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník, dále jen o.z.) se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

6. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. Podle § 547 o.z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

10. Podle § 588 o.z., věta první, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

11. Podle § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o.z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

12. Soud po zhodnocení provedených důkazů podle ustanovení § 132 o.s.ř. každého důkazu jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti a po aplikaci výše citovaných zákonných ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k následujícímu:

13. Nejprve se soud z moci úřední zabýval předloženou úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

14. V projednávané věci žalobkyně tvrdí, avšak neprokazuje, že by žalobkyně, resp. její předchůdkyně s odbornou péčí posuzovala schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet úvěr poskytnutý ve výši 24 000 Kč včetně celkového navýšení při stanovené RPSN. Žalobkyně soudu nepředložila žádný dokument, ze kterého by vyplývalo, že byly zjišťovány celkové majetkové poměry žalovaného, výdaje, počet členů domácnosti, zda měl žalovaný další závazky a v jaké výši, zda byl veden v registru dlužníků bank apod.

15. Žalobkyně, res. její předchůdce, coby poskytovatel úvěru, je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinna náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebitel v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele – žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

16. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona č. 257/2016 Sb.), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

17. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1.4.2015, sp. zn. 1 As 30/2015 uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008. Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku konstatoval, že: “….poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady...“.

18. Nalézací soud v projednávaném případě dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně nejenže neprokázala, že by kvalifikovaně a s odbornou péčí poskytovatel úvěru zjišťoval, případně ověřoval bonitu žalovaného, ale ani, že by ji náležitě ověřoval.

19. Pro úplnost soud dodává, že pokud dle ustanovení § 87 odst. zákona č. 257/2016 Sb., spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti (smlouvy z důvodu uzavření smlouvy v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, nelze toto ustanovení vykládat tak, že pokud dlužník námitku neplatnosti sám aktivně neuplatní (např. podáním žaloby na neplatnost sjednané smlouvy o úvěru), nemůže se soud z moci úřední zabývat úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem dle čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Tento závěr je plně v souladu jak s názorem Nejvyššího soudu k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích prezentovaném v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, kde mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná, tak s nálezem Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, III.ÚS 4129/18, který na citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje s tím, že výslovně uvádí, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

20. Pokud by se žalobkyně dostavila k jednání, byla by v souladu s § 118a odst. 3 o.s.ř. soudem poučena o tom, že dosud nedoplnila skutková tvrzení ohledně ověření bonity dlužníka a nenavrhla důkazy potřebné k prokázání tvrzení ohledně kvalifikovaného prověření bonity žalované ke splácení úvěru. Svou neúčastí na jednání však žalobkyně znemožnila soudu poskytnout jí poučení dle § 118a odst. 3 o.s.ř. a současně se tohoto dobrodiní soudu vzdala (viz. např. usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 175/04 či rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 294/2001), když jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 4314/2008), potřebná poučení soud poskytuje pouze při jednání, popřípadě při přípravném roku, nařízeném podle ustanovení § 114c o.s.ř., a není tedy možné poučovat žalobce o neunesení důkazního břemene mimo jednání či přípravný rok.

21. S ohledem na shora uvedené závěry, soudu po právní stránce nezbylo, než věc posoudit tak, že smlouva o úvěru uzavřená dne 31.8.2023 mezi žalobkyní, resp. její předchůdkyní a žalovaným je absolutně neplatná podle § 588 o.z., neboť svým obsahem nebo účelem zjevně odporuje zákonu, nebo jej obchází, anebo se příčí dobrým mravům.

22. Současně má soud v řízené za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 24 000 Kč. Soud proto po právním posouzení dospěl k závěru, že se v této výši žalovaný na úkor žalobkyně, bezdůvodně obohatil, neboť žalobkyně částku ve výši 24 000 Kč žalovanému poskytla bez právního důvodu. Jak vyplývá z tvrzení žalobkyně, žalovaný uhradil částku 4 979,74 Kč.

23. Soud proto uložil žalovanému, aby žalobkyni uhradil částku ve výši 19 020,26 Kč, a to i se zákonným rokem z prodlení. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Podle předžalobní výzvy ze dne 31.12.2024 měl žalovaný plnit do 15. 1. 2025, od 16. 1. 2025 je tak žalovaný v prodlení.

24. Protože má soud úvěrovou smlouvu ze dne 31.8.2023 za absolutně neplatnou, tak veškeré žalobní nároky plynoucí z úvěrové smlouvy, tedy obchodní úrok, poplatky i smluvní pokutu a úrok z prodlení nad rámec soudem přiznaný, zamítl, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku (úvěrovému vztahu), který byl neplatně sjednán. Na tom nic nemění skutečnost, že mohlo být plnění žalovaného žalobkyní započteno omylem na neplatně sjednané příslušenství jistiny.

25. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení není soud vázán návrhem (§151odst. 1 o.s.ř.) a náhrada nákladů řízení, včetně náhrady nákladů řízení mezi účastníky, je kogentně upravena v ustanoveních § 142 až 151 o.s.ř. (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16.11.2000, sp.zn. 3 Cmo 243/99, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 3/2001 na str. 78 nebo usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 26.5.2010, sp.zn. II. ÚS 1103/10, dostupné na internetových stránkách http:// nalus.usoud.cz). Podle § 142 odst. 1 věty prvé občanského soudního řádu, soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nebo bránění práva účastníku, který měl ve věci plný úspěch, proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

26. Dle názoru Ústavního soudu prezentovaného v rozhodnutí III.ÚS 2985/14, právo žalující strany domáhat se svého nároku u soudu a využít k tomu služeb advokáta nezbavují obecný soud povinnosti brát na zřetel všechny relevantní okolnosti pro posouzení výše účelně vynaložených nákladů žalobce při vymáhání pohledávky, a že relevantní okolnosti je třeba vyhodnotit ústavně konformním způsobem, tedy racionálně a srozumitelně, s respektem k výkladu provedeným Ústavním soudem ohledně posuzování výše účelně vynaložených nákladů řízení.

27. Protože žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 52,19 %, soud žalobkyni přiznal vůči žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení ve výši 52,19% z částky, jež sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 925 Kč, z nákladů právního zastoupení za 3 úkony právní služby á 400 Kč dle § 14b vyhl. 177/1996 Sb., 3x režijní paušál á 100 Kč dle § 14b vyhl. 177/1996 Sb., (za přípravu a převzetí, za podání žaloby, výzvu k plnění), a dále 21% DPH dle § 137 odst. 3 občanského soudního řádu ve výši 315 Kč. Celkem je tedy žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů částku 1 430 Kč.

28. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní podle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu, když pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

29. Dle § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím soudu zdejšího. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené mu tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobkyně domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.