20 C 92/2022

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Dagmar Brachovou jako samosoudkyní ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 54 467,74 Kč s příslušenstvím, <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 27 265 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 27 265 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 8,5 % ročně, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Ve zbytku se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.</b> Žalobkyně na žalovaném svou žalobou domáhala zaplacení částky 54 467,74 Kč s příslušenstvím a nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba] (nyní [právnická osoba]), [IČO], se sídlem [adresa], [PSČ] [obec a číslo], a žalovaný uzavřeli smlouvu o osobní půjčce (dále jen "smlouva"), na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta dne [datum] půjčka ve výši 250 000 Kč, což dokládá dokladem o vyplacení půjčky žalovanému. Žalovaný však svůj závazek řádně a včas nesplnil, kdy doposud neuhradil část jistiny ve výši 204 467,74 Kč. Celá pohledávka se stala splatnou ke dni [datum], kdy byla půjčka zesplatněna. Společně s jistinou má žalobce nárok taktéž na úhradu úroku ve výši 10,65 % ročně a zákonný úrok z prodlení, a to od [datum] až do zaplacení. Žalovaném [datum] pak žalobce zaslal žalovanému předžalobní výzvu, avšak do dnešního dne žalovaný zbývající část dluhu neuhradil. Předmětná pohledávka byla z původního věřitele, tj. [právnická osoba] (dříve [právnická osoba], nyní [právnická osoba]) jako postupitelem postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek na společnost [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], jako postupníka. Žalobkyně zažalovala část jistiny ve výši 150 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení a uspěla v plném rozsahu dle platebního rozkazu č.j. 7 C 232/2019-67 ze dne 5.2.2020 vydaného Okresním soudem v Litoměřicích, který nabyl právní moci dne [datum] a je vykonatelný. Žalobkyně se domáhá zbývající části dlužné jistiny ponížené o žalovaných 150 000 Kč, smluvního úroku ve výši 10,65 % ročně, zákonného úroku z prodlení od [datum] a kapitalizovaného úroku 8.228,36 Kč. K jednání, které se ve věci konalo dne [datum], se žalovaný nedostavil, ačkoliv byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) o.s.ř., neomluvil se a nepožádal o odročení jednání, k žalobě se nevyjádřil. Podle § 101 odst. 3 o.s.ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného; vycházel přitom z obsahu spisu. Z výzvy před podáním žaloby ze dne [datum] soud ověřil, že žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě částky 200 297,19 Kč citované smlouvy. Z výpisu soud ověřil, že žalovaný uhradil předchůdci žalobkyně částku 72 735 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], a ze smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne [datum] soud ověřil, že předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovaným na nejprve na přechodného předchůdce a následně na žalobkyni. Ze spisu 7 C 232/2019, a to ze žádosti o osobní půjčku ze dne [datum] a z oznámení o poskytnutí půjčky soud ověřil, že předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu, na jejím základě předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému půjčku ve výši 250 000 Kč, a žalovaný se celkovou částku 349 128 Kč zavázal splácet dle podmínek ve smlouvě sjednaných 72ti měsíčnímu splátkami po 4 849 Kč. Z podacího lístku ze dne [datum] soud ověřil, že žalovanému byla zaslána tohoto dne žalobkyní zásilka. Upomínkou ze dne [datum], ze dne [datum], ze dne [datum], ze dne [datum] upomínal předchůdce žalobkyně žalovaného o úhrady dlužné částky. Dopisem ze dne [datum] oznámil předchůdce žalobkyně žalovanému zesplatnění pohledávky. Z hromadného příkazu ze dne [datum] soud ověřil, že předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 250 000 Kč. Z doručenky ze dne [datum] vyplývá, že předchůdce žalobkyně doručoval žalovanému. Z rozsudku ze dne 5.2.2020, č.j. 7 C 232/2019-67 soud ověřil, že soud rozsudkem pro uznání na základě kvalifikované výzvy vyhověl žalobkyni ohledně částky 150 000 Kč s příslušenstvím a přiznal jí i náhradu nákladů řízení. Po skutkové stránce má soud za prokázané tyto skutečnosti zjištěné z listinných důkazů v řízení provedených, tj. že předchůdce žalobce, jako věřitel, s žalovaným, jako dlužníkem, uzavřel smlouvu o půjčce na základě které žalovanému poskytl finanční prostředky v dohodnuté výši (250 000 Kč), který se žalovaný zavázal, včetně sjednaného navýšení na částku 348 128 Kč předchůdci žalobce zaplatit v 72ti měsíčních splátkách po 4 849 Kč, Žalovaný však svůj dluh nehradil řádně a včas, uhradil pouze část (72 735 Kč), předchůdci žalobce tak vznikla pohledávka, kterou převedl přechodného předchůdce a ten následně na žalobkyni. Rozsudkem pro uznání (na základě kvalifikované výzvy) zdejšího soudu ze dne 5.2.2020, č.j. 7 C 232/2019-67 bylo žalobkyni vyhověno ohledně částky 150 000 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. <i>Podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník) není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry, vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv, uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. Soud tedy tuto věc posoudil podle právních předpisů, platných do 31.12.2013.</i> <i>Podle ustanovení § 657 občanského zákona č. 40/1964 Sb. účinného do 31.12.2013 smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.</i> <i>Podle ustanovení § 658, odst. 1 občanského zákona č. 40/1964 Sb. účinného do 31.12.2013 při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.</i> <i>Podle § 3, odst. 1 občanského zákona č. 40/1964 Sb. účinného do 31.12.2013 výkon práv a povinností vyplývajících v občanskoprávním vztahu nesmí být v rozporu s dobrými mravy.</i> <i>Podle § 39 občanského zákona č. 40/1964 Sb. účinného do 31.12.2013 je absolutně neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu, nebo jej obchází, anebo se příčí dobrým mravům. K absolutní neplatnosti soud přihlíží z moci úřední i bez návrhu.</i> <i>Podle ustanovení § 41 občanského zákona č. 40/1964 Sb. účinného do 31.12.2013, vztahuje-li se důvod neplatnosti na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu, nebo z jeho obsahu nebo z okolností, za nějž k němu došlo, nevyplývá, že tato část nelze oddělit od ostatního obsahu.</i> <i>Podle § 56 odst. 1 občanského zákona č. 40/1964 Sb. účinného do 31.12.2013, spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.</i> <i>Podle § 4516 odst. 1 občanského zákona č. 40/1964 Sb. účinného do 31.12.2013 kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.</i> Soud po zhodnocení provedených důkazů podle ustanovení § 132 o.s.ř. každého důkazu jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti a po aplikaci výše citovaných zákonných ustanovení na zjištěný skutkový stav, k obecným výkladům citovaných ustanovení připomíná, že dobrými mravy judikatura i literatura rozumí soubor určitých společností vytvořených a uznávaných pravidel slušnosti, které vedou jedince k vzájemnému respektování se navzájem a nepoškozování obecných zájmů společnosti. Můžeme je také označit za soubor hodnotících kritérií, která určují, které jednání je v dané společnosti považované za dobré a které ne (srov. [obec] mravy, [webová adresa] z [datum]). Východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu„ dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5016/2016). Výklad pojmu "dobré víry" podporuje i článek 3 odst. 1 směrnice Rady č. 93/13 EHS, který byl právě do § 56 občanského zákoníku implementován. V tomto ustanovení je uvedeno, že smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn.

I. ÚS 3512/11). Z konkrétní judikatury, která se zabývá posuzováním souladnosti obsahu smluv s dobrými mravy, soud uvádí zejména nález Ústavního soudu sp. zn.

I. ÚS 199/11 ze dne [datum], ve kterém se Ústavní soud vyjádřil tak, že považuje za neakceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů. Ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní. [příjmení], kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že klient takovou smlouvu podepsal. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019 uzavřel, že ujednání o výši úroku z prodlení výrazně se odchylující od sazby úroku z prodlení stanovené nařízením vlády způsobem, jenž by znamenal, že vzhledem k okolnostem dané věci sjednaný úrok z prodlení již neslouží pouze k plnění jeho funkcí, ale má zneužívající (šikanózní) charakter, lze posoudit jako ujednání rozporné s dobrými mravy. V dané věci byla půjčka ve výši 250 000 Kč navýšena o souhrnný poplatek ve výši 99 128 Kč a celkovou částku 349 128 Kč měl žalovaný splatit formou 72ti měsíčních splátek á 4 849 Kč. Je skutečností, že v době uzavření půjčky ještě nebyla zákonem stanovena poskytovatelům spotřebitelských úvěru povinnost zjišťovat úvěruschopnost dlužníka přímo zákonem, jako je tomu v současnosti v § 86 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jistě však lze uzavřít, že i v době uzavření této smlouvy o půjčce bylo nemravným a zájmům celé společnosti odporujícím jednáním věřitele, pokud poskytl půjčku dlužníku bez toho, aby řádně prověřil jeho schopnost půjčku splácet. Takový dlužník se ocitl v neřešitelné situaci, dluhové spirále, jež devastovala nejen jeho osobně, ale i jeho rodinné příslušníky a ve svých důsledcích negativně dopadla na celou společnost celou řadou aspektů, počínaje rozšířením tzv. šedé ekonomiky a konče nutností výplaty sociálních dávek či administrace insolvencí, exekucí a soudních sporů uvedených dlužníků. V projednávané věci soud považoval žalovaného, jakožto spotřebitele za výrazně slabší smluvní stranu. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše poplatků a úroků se zcela vymyká obvyklé výši poplatků a úroků bank, a žalobkyně ani přes poučení dle ustanovení § 118 a odst. 1 a 3 o.s.ř., netvrdí (ani neprokazuje), že by její nárok byl odůvodněn další činností předchůdce, která by nutně zvyšovala jeho náklady a odůvodňovala zvýšené platby žalovaného, a že žalovaný byl schopen měsíčně splácet částku 4 849 Kč po dobu 6 let, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že ujednání o výši úroků, poplatků a výše měsíční splátky je v tomto případě v rozporu s dobrými mravy, a tedy smlouva o půjčce ze dne [datum] je ve smyslu ustanovení § 39 a § 56 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013, pro rozpor s dobrými mravy neplatná. Současně má soud v řízené za prokázané, že předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 250 000 Kč. Soud proto po právním posouzení dospěl k závěru, že se v této výši žalovaný na úkor předchůdce žalobkyně bezdůvodně obohatil, neboť částka ve výši 250 000 Kč byla žalovanému poskytnuta bez právního důvodu. Jak vyplývá z provedených důkazů, žalovaný částku 72 735 Kč uhradil, částka 150 000 Kč byla žalobkyni pravomocně přiznána rozsudkem pro uznání zdejšího soudu ze dne 5.2.2020, č.j. 7 C 232/2019-67, soud proto uložil žalovanému, aby žalobkyni uhradil částku ve výši 27 265 Kč, a to i se zákonným rokem z prodlení. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. od podání žaloby, tj. od [datum], ve zbytku pak soud žalobu zamítl. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení není soud vázán návrhem (§151odst. 1 o.s.ř.) a náhrada nákladů řízení, včetně náhrady nákladů řízení mezi účastníky, je kogentně upravena v ustanoveních § 142 až 151 o.s.ř. (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16.11.2000, sp.zn. 3 Cmo 243/99, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 3/2001 na str. 78 nebo usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 26.5.2010, sp.zn.

II. ÚS 1103/10, dostupné na internetových stránkách http:// nalus.usoud.cz). Podle § 142 odst. 1 věty prvé občanského soudního řádu, soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nebo bránění práva účastníku, který měl ve věci plný úspěch, proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Dle názoru Ústavního soudu prezentovaného v rozhodnutí

III. ÚS 2985/14, právo žalující strany domáhat se svého nároku u soudu a využít k tomu služeb advokáta nezbavují obecný soud povinnosti brát na zřetel všechny relevantní okolnosti pro posouzení výše účelně vynaložených nákladů žalobce při vymáhání pohledávky, a že relevantní okolnosti je třeba vyhodnotit ústavně konformním způsobem, tedy racionálně a srozumitelně, s respektem k výkladu provedeným Ústavním soudem ohledně posuzování výše účelně vynaložených nákladů řízení. Protože žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná, žalovanému, který byl ve věci převážně úspěšný, dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, soud žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní podle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu, když pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.