21 C 1/2022

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudcem Mgr. Jiřím Šlapalem ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 15 500 Kč s příslušenstvím,

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 450 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,05% ročně z této částky od [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ve zbývající části, to je pro částku 7 050 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,05% ročně z této částky od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 15 500 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne [datum] uzavřela se žalovaným smlouvu o půjčce, na jejímž základě poskytla žalovanému půjčku ve výši 10 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal uhradit spolu se souhrnným poplatkem ve výši 7 050 Kč v týdenních splátkách po 310 Kč. Žalobkyně uvedla, že před uzavřením předmětné smlouvy posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě údajů, které žalovaný při žádosti o úvěr uvedl, provedla kontrolu předložených dokladů a lustraci žalovaného v databázích. Jelikož žalovaný splácel žalobkyni nepravidelně, uhradil pouze 1 550 Kč, dostal se do prodlení. Splatnost pohledávky nastala ke dni [datum]. Žalovaný ani přes předžalobní upomínku neuhradil žalobkyni ničeho dalšího.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. K jednání, které se ve věci konalo dne [datum], se žalovaný nedostavil, ačkoliv byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neomluvil se a nepožádal o odročení jednání. Žalobkyně se k jednání též nedostavila, svou neúčast neomluvila. Soud proto podle § 101 odst. 3 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků.

4. Provedeným dokazováním soud zjistil následující skutečnosti:

5. Ze smlouvy o půjčce [číslo] smluvních podmínek ke smlouvě o půjčce soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne [datum] smlouvu, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému půjčku ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal splácet půjčku s dohodnutým úrokem ve výši 60% ročně a souhrnným poplatkem ve výši 7 050 Kč dle podmínek ve smlouvě sjednaných tj. po 310 Kč týdně v 55 splátkách. RPSN bylo sjednáno ve výši 198%.

6. Z čestného prohlášení o výši závazků se podává, že žalovaný prohlásil, že ke dni [datum] měl jeden závazek vůči [obec] spořitelně v celkové výši 100 000 Kč s měsíční splátkou 2 000 Kč.

7. Z výzvy před podáním žaloby soud zjistil, že žalobkyně dne [datum] žalovaného vyzvala k úhradě celého dluhu před podáním žaloby.

8. Po skutkové stránce má soud za prokázané tyto skutečnosti zjištěné z listinných důkazů v řízení provedených, tj. že žalobkyně, jako věřitel, s žalovaným, jako dlužníkem, uzavřela dne [datum] smlouvu o půjčce, na základě které žalovanému poskytla půjčku v dohodnuté výši (10 000 Kč), kterou se žalovaný zavázal, včetně sjednaného navýšení o souhrnný poplatek na částku 17 050 Kč, žalobkyni zaplatit v 55týdenních splátkách po 310 Kč. Výpůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 60% a RPSN ve výši 198% ročně. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky před podáním žaloby.

9. Podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry, vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv, uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. Soud tedy tuto věc posoudil podle právních předpisů platných do [datum].

10. Podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

11. Podle § 658 odst. 1 obč. zák. při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.

12. Podle § 3, odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících v občanskoprávním vztahu nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

13. Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. K absolutní neplatnosti soud přihlíží z moci úřední i bez návrhu.

14. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o půjčce), věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.

15. Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

16. Podle § 451 odst. 2 obč. zák. bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

17. Podle § 517 odst. 1 věta první obč. zák. dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení. Podle odst. 2 téhož ustanovení jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis. Výši úroku z prodlení stanoví § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.

18. Soud se z moci úřední zabýval předloženou smlouvou o půjčce se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum], a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne [datum] ve věci C [číslo] [anonymizována dvě slova] proti [jméno] [příjmení] a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

19. Žalobkyně coby poskytovatel úvěru, je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinna náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebitel v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele – žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

20. Ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, jemuž zákon ukládá v odst. 3 cit. ustanovení povinnost poskytnout věřiteli„ na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr“. Tato povinnost však nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

21. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku konstatoval, že:“ ….poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady...“.

22. Žalobkyně dle soudu neprokázala splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet žalovanou půjčku ve výši 10 000 Kč s RPSN 198%.

23. Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES byla zapracována do zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Touto problematikou se v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení.

24. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy, a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence podle dostupných databází), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou především náklady na bydlení.

25. V souzené věci tak lze uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené smlouvy o půjčce a omezenost nároku žalobkyně vůči žalovanému na vrácení pouhého zůstatku jistiny jakožto bezdůvodného obohacení. Protože žalovaný část poskytnuté půjčky splatil (1 550 Kč), dospěl soud k závěru, že v částce 8 450 Kč (10 000 Kč mínus 1 550 Kč) se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, a proto v souladu s § 451 odst. obč. zák. má soud za to, že plnění žalobkyně z neplatné smlouvy o půjčce je bezdůvodným obohacením žalovaného a žalovaný je povinen toto obohacení žalobkyni vydat. Protože se žalovaný dostal do prodlení se zaplacením částky 8 450 Kč, úrok z prodlení byl přiznán podle § 517 odst. 2 obč. zák. a § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013. Ve zbývající části soud považuje žalobu za nedůvodnou a zamítl ji pro rozpor s dobrými mravy.

26. Nad rámec uvedeného soud uvádí, že smlouva o půjčce je neplatná dále i pro rozpor s dobrými mravy pro lichevní úroky. Při posouzení platnosti, resp. neplatnosti smlouvy je třeba také posoudit výši úroků, zda je přiměřená či nikoliv. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR lze za nepřiměřenou výši úroků zpravidla mít takovou výši úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaných bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Za nepřiměřený úrok nemusí být považován takový, který dosahuje výše obvyklého úroku poskytovaného bankami dvakrát až třikrát (NS ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Z veřejně dostupných zdrojů na webových stránkách [obec] národní banky ([příjmení] sytém časových řad) vyplývá, že RPSN spotřebitelských úvěrů poskytovaných bankami domácnostem činila v listopadu 2012 cca 16 %. V daném případě tak RPSN přesahuje obvyklou míru v bankovním sektoru poskytovanou domácnostem nikoliv třikrát, ale dvanáctkrát. Z toho lze učinit nepochybný závěr, že sjednaná výše RPSN je zcela zjevně v rozporu s dobrými mravy, což činí smlouvu o půjčce absolutně neplatnou dle § 39 obč. zák.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když poměr úspěchu a neúspěchu účastníků je téměř stejný. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.