21 C 101/2020

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Zuzanou Johnovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 89 819 Kč s příslušenstvím

I. Řízení se co do úroku ve výši 65,45 % ročně z částky 59 705,72 Kč od 26. 10. 2019 do zaplacení zastavuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 54 683 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 14. 4. 2020 do zaplacení, v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 2 000 Kč, splatných vždy do posledního dne příslušného kalendářního měsíce, pod ztrátou výhody splátek; první splátka je splatná v měsíci následujícím po měsíci, ve kterém tento rozsudek nabude právní moci.

III. Žaloba s tím, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 21 332 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od 26. 10. 2019 do zaplacení, částku 13 804,70 Kč, úrok ve výši 35 % ročně z částky 59 705,72 Kč od 26. 10. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 229 694 Kč a úrok z prodlení z částky 54 683 Kč ve výši 10 % ročně od 26. 10. 2019 do 13. 4. 2020, se zamítá.

IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky ve výši 76 015 Kč s příslušenstvím, spočívajícím v zákonném úroku z prodlení z částky 76 015 Kč od 26. 10. 2019 do zaplacení, ve smluvním úroku ve výši 100,45 % z částky 59 705,72 Kč od 26. 10. 2019 do zaplacení (max. však do částky 229 694 Kč) a dále přiznání smluvní pokuty ve výši 13 804,70 Kč. Uvedla, že žalovaná uzavřela s žalobkyní dne 21. 6. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] (dále jen Smlouva), na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 60 000 Kč, který se žalovaná zavázala uhradit v 36 měsíčních splátkách po 5 317 Kč, tedy s úrokem ve výši 162,4 % ročně. Žalovaná uhradila pouze jednu splátku ve výši 5 317 Kč dne 24. 7. 2019. Proto byl úvěr ke dni 24. 10. 2019 zesplatněn. Částka ve výši 74 617,63 Kč odpovídá aktuální dlužné jistině úvěru. V souladu s čl. 6 smlouvy o úvěru požaduje žalobkyně smluvní pokutu ve výši 998 Kč za opoždění s platbou splátek úvěru a dle 6.

2. Smlouvy smluvní pokutu 400 Kč coby náklady vzniklé v souvislosti s prodlením. Žalobkyně dále požaduje i smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné částky od 26. 10. 2019, kterou v žalobě rozepisuje. Smluvní úrok ve výši 162,4 % ročně byl sjednán přímo ve smlouvě, avšak žalobkyně v žalobě požaduje pouze úrok ve výši 100,45 % ročně, a to z částky odpovídající původní dlužné jistině úvěru.

2. V průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu v rozsahu úroku jdoucího nad 35 % zpět, proto soud řízení v rozsahu výroku I. zastavil, když se zpětvzetím žalovaná souhlasila.

3. Žalovaná na prvním jednání dne 28. 7. 2020 uvedla, že smlouvu sjednala, zaplatila pouze jednu splátku, protože víc neměla, nevycházely jí peníze. Má vážně nemocného syna, se kterým neustále dojíždí na vyšetření, na léky doplácí 9 500 Kč za 3 měsíce. Účet, kam jí chodí výplata, je jejího syna, jedná se o dětské konto. Byt nevlastní, platí nájem rodině.

4. Ze smlouvy (návrhu) o úvěru [číslo] ze dne 21. 6. 2019, splátkového kalendáře a oznámení o schválení úvěru ze dne 25. 6. 2019 soud zjistil, že žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne 21. 6. 2019 smlouvu, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 60 000 Kč a žalovaná se zavázala splácet úvěr s dohodnutým úrokem ve výši 162,4 % ročně dle podmínek ve smlouvě v sjednaných 36 měsíčních splátkách po 5 317 Kč. Z hodnocení klienta soud zjistil, že žalovaná uvedla svůj příjem 25 000 Kč ze zaměstnání v [právnická osoba] na hlavní pracovní poměr s dobou neurčitou; výdaje na bydlení 1 400 Kč, dítě v domácnosti 2 a výdaj na ně 3 500 Kč, byly uvedeny nulové náklady na dopravu a další, celkem za výdaje s připočtením částky životního minima (3 410 Kč) je 8 310 Kč; jako vzdělání uvedla maturita, bydlení vlastní, rodinný stav rozvedená, nežije s partnerem ve společné domácnosti. Byla předložena kopie občanského průkazu, výpis z dětského konta syna žalované s platem žalované z [právnická osoba], z účtu vyplývá záporný zůstatek nebo jen malý zůstatek v řádu stovek, výplatní pásky za 4/2019, 3/2019, pracovní smlouva z 28. 1. 2016. Nebylo doloženo inkaso, ani doklad o vlastnictví bytu/domu, přesto byl úvěr schválen/doporučen. Z předsmluvního formuláře soud zjistil, že žalovaná podepsala tento formulář, který obsahuje podmínky smlouvy o úvěru, včetně uvedení výše splátek, úrokové sazby, celkovou částku, kterou musí splatit (191 412 Kč) a následky prodlení se splátkami. Ze skóringu žalobkyně soud zjistil, že žalovaná nemá skóre uvedeno, je uveden příznak 14 a tzn., že je klient nový nebo má rozpracované žádosti. Z dokladu o vyplacení úvěru bylo prokázáno, že na účet uvedený ve smlouvě o úvěru byla vyplacena částka ve výši 60 000 Kč, žalovaná potvrdila, že si účet založila a hned jej zrušila. Ze záznamu SOLUS byl generován negativní výsledek k žalované. Z karty klienta byly zjištěny úhrady a prodlení žalované, výpočet aktuálního dluhu ve výši 76 015,63 Kč po splatnosti. Z výzvy před podáním žaloby ze dne 8. 4. 2020 soud zjistil, že žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě celého dluhu. Z podacího archu ze dne 9. 4. 2020 soud zjistil, že žalované byla zaslána tohoto dne zásilka. Z obchodního rejstříku soud ověřil právní subjektivitu žalobkyně. Z oznámení o zesplatnění ze dne 24. 10. 2019 soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalované zesplatnění dluhu a vyzvala ji k zaplacení.

5. Soud má tedy za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena dne 21. 6. 2019 smlouva o úvěru. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 60 000 Kč. Úvěr se žalovaná zavázala splácet v 36 měsíčních splátkách po 5 317 Kč měsíčně. Úroková sazba úvěru byla sjednána ve výši 162,4 % ročně. Žalovaná zaplatila pouze jednu splátku dne 24. 7. 2019. Žalobkyně úvěr zesplatnila a uplatnila po žalované smluvní pokuty za prodlení, které vyjmenovává ve svém tvrzení. Žalovaná při žádosti o úvěr uvedla své příjmy, které doložila. Výdaje žalovaná téměř netvrdila, ani nedoložila a žalobkyně si je neověřila.

6. K výzvě soudu podle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), žalobkyně soudu nedoložila, že řádně zkoumala úvěruschopnost žalované tím, že si ověřila tvrzené nízké výdaje žalované, ničeho nedoložila.

7. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ NOZ“) se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

8. Podle § 2395 NOZ se smlouvou o úvěru zavazuje úvěrující, že na požádání úvěrovaného poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy, spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. Podle § 580 odst. 1 NOZ je neplatné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle § 588 NOZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

12. Podle § 2991 odst. 1 NOZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

13. Podle § 1970 NOZ po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. stanovuje výši úroku z prodlení.

14. Soud se z moci úřední zabýval předloženou úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. (Dále též viz předběžná otázka C 679/18 ve věci OPR Finance s.r.o.).

15. Žalobkyně dle soudu neprokázala splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet žalovaný úvěr ve výši 60 000 Kč s RPSN 162,4 % ročně. Žalobkyně k výzvě soudu ohledně unesení břemene tvrzení o platnosti uzavřené smlouvy podle zákona o spotřebitelském úvěru sdělila, že zkoumala solventnost prohlášením žalované uvedené ve Smlouvě, resp. hodnocení klienta, kdy byly zjištěny volné zdroje ve výši 15 690 Kč při doloženém příjmu 25 000 Kč a výdajích 8 310 Kč a poukázala na skutečnost, že žalovanou prověřila v databázi SOLUS. Soud neshledal postup žalobkyně dostačujícím, neboť zjištění, že žalovaná doložila příjem, avšak již nedoložila výdaje a žalobkyně se spokojila s tvrzenými (podezřele nízkými) výdaji na vlastní bydlení, nulovými náklady na dopravu, a na domácnost, když žalovaná uvedla, že pečuje o 2 děti, navíc má pouze dětský účet, kam si zasílá plat ze zaměstnání, na účtu je záporný nebo nepatrný zůstatek, nemohlo postačovat k závěru o„ volných zdrojích“. Právě naopak, při hodnocení stavu žalované, měla být žalobkyně obezřetná a vyžádat si prokázání tvrzeného nízkého nájmu předložením vlastnického titulu a inkasa, navýšením výdajů tzv. životního minima s ohledem na péči o 2 děti. Žalobkyně si nechala předložit pracovní smlouvu a výplatnice, ale k výdajům nic nevyžádala. Praxe žalobkyně, kdy od deklarovaného příjmu formálně odečte obecné„ životní minimum“ v částce 3 410 Kč ve všech svých smlouvách, aniž by reflektovala věk, zdravotní stav dlužníka, vůbec neověřovala pochybně nízké výdaje na bydlení, záporný zůstatek na účtu, a žádné výdaje na ostatní položky (domácnost, doprava, telefon atd.), je zřejmě v rozporu s evropským právem a dobrými mravy. Soud z úřední činnosti z ostatních desítek žalob žalobkyně vedených u zdejšího soudu zjistil, že ve všech je vedeno životní minimum v částce 3 410 Kč jako výdaj, aniž by zde byla snaha o individualizaci výdajů dle konkrétního dlužníka. Tato praxe je dle soudu úmyslným postupem zprostředkovatele úvěru, nebo samotné žalobkyně s cílem formálně splnit zákonné požadavky na zkoumání úvěruschopnosti. Žalobkyně fakticky ale výdaje neověřuje (tak jak je důkladně ověřuje u příjmů, u výdajů chybí byť jeden doklad, např. k bydlení, který je vždy doložitelný), jen automaticky vyplňuje položku životního minima ve všech svých smlouvách, aby jí výpočet vycházel pro poskytnutí úvěru a obešla tak zákon. Navíc dle judikatury vyplývá, že samotné prohlášení klienta nestačí a žalobkyně je musí prověřovat - nestačí se na něj spolehnout (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018).

16. Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ byla zapracována do zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen zákon o spotřebitelském úvěru). Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému Aspi), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. Všechna tato uvedená rozhodnutí směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a § 588 téhož zákona (absolutní neplatnost právního jednání).

17. V souzené věci tak lze uzavřít, že žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedla, neboť toto posouzení proběhlo víceméně formálně, bez náležitých a dostatečných podkladů, s cílem pouze vykázat údaje, které měly (při zběžném a povrchním pohledu) nasvědčovat tomu, že úvěruschopnost spotřebitele zkoumána (s kladným výsledkem) byla. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy a v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení pouhého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru„ v době přiměřené možnostem“ spotřebitele (žalované). Z uvedeného důvodu soud žalobu ohledně všech smluvních nároků žalobkyně včetně poplatků i úroků zamítl.

18. Z hlediska výpočtu dlužné částky se od celkového poskytnutého úvěru odečtou realizované platby. V daném případě byl poskytnut úvěr 60 000 Kč a zaplaceno bylo 5 317 Kč. Zůstává tedy nesplněný dluh na jistině úvěru ve výši 54 683 Kč. V tomto směru je třeba vyjít z toho, že žalobkyně jako věřitel není podle ustálené soudní praxe oprávněna jednostranně určovat, na jaký z více dluhů plnění dlužníka přijme, takové právo určení má jen dlužník (spotřebitel), který plnění poskytuje, a pokud tak jednoznačně neučiní, uplatní se princip priority nebo proporcionality (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 326/2004 a navazující sp. zn. 26 Cdo 687/2014, 28 Cdo 1128/2014, nebo 33 Cdo 5460/2016 a další). Platí, že musí jít nejen o mnohost dluhů, ale také, že dlužníkem plněný dluh musí existovat, dlužník o něm musí vědět (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2940/2017). Pokud tedy dlužník, stejně jako v daném případě, poskytuje dílčí nebo částečná plnění podle uzavřené úvěrové smlouvy (v jediném vztahu, skutku, ze kterého může, ale také nemusí, vzniknout více nároků různého právního posouzení), je třeba poskytnutá plnění účtovat (a považovat podle shora uvedených principů za splněné) jen na ty nároky z tohoto jediného vztahu, které existují (jsou platné), a nikoli na ty, které neexistují (jsou neplatné). Jiný výklad je značně nepraktický, neboť by zakládal na straně věřitele případné bezdůvodné obohacení (plněním bez právního důvodu podle § 2991 o.z.), které by k úspěšné obraně musel dlužník proti existujícím nárokům věřitele navíc započítat (dalším samostatným úkonem podle § 1982 a násl. o.z.), popř. tento nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatnit následně samostatnou žalobou. Takové množení sporů je ale zcela neúčelné (absurdní), lze-li práva a povinnosti stran řešit smysluplně jinak, aniž by soud vyžadoval další aktivitu (úkon započtení) ze strany dlužníka (žalované). Neobstojí tedy historický výklad přijatý v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 526/2001. Závěry uvedeného rozhodnutí se v soudní praxi neujaly a nejsou také potvrzovány žádnou navazující judikaturou. Jiné smluvní nároky (úrok, smluvní pokuty, různé poplatky apod.) nelze podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru úspěšně uplatnit. Výjimkou je zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

19. Nad rámec uvedeného soud uvádí, že smlouva o úvěru je neplatná dále i pro rozpor s dobrými mravy pro lichevní úroky. V dané věci žalobkyně uzavřela smlouvu o úvěru s žalovanou, na jejímž základě bylo poskytnuto žalované 60 000 Kč, RPSN byla sjednána ve výši 162,4 %, úroková sazba 162,4 % ročně, na 36 měsíců, celkem měla žalovaná zaplatit 191 412 Kč. Ve smlouvě je zároveň sjednaná smluvní pokuta 499 Kč za každou splátku, která je v prodlení delší než 30 dnů, v maximální roční výši 2 999 Kč, dále náhrada na účelně vynaložené náklady po 200 Kč u splátek po 15 dnů od splatnosti, smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z nové dlužné jistiny po zesplatnění až do úplného zaplacení, přičemž úroky přirůstají k původní nesplacené jistině až do jejího zaplacení (nikoli k původnímu poskytnutému úvěru). Z uvedeného je zřejmé, že případnou rizikovost poskytnutí úvěru žalobkyně nezohledňuje pouze ve vysokém procentu úročení, ale i kumulací dalších smluvních pokut a přirůstání úroků k nesplacené jistině, nikoliv k poskytnutému úvěru. Přiznání úroků z prodlení v tak nepřiměřené výši spolu s další kumulací smluvních pokut není dle soudu v souladu s dobrými mravy ani ústavním pořádkem (např. usnesení NS ČR, č.j. 20 Cdo 1857/2019-162, ze dne 8. 4. 2020 včetně judikatury tam jmenované).

20. Soud se dále zabýval oddělitelností ujednání o nepřiměřené úrokové míře od ostatních ujednání smlouvy a dospěl k závěru, že toto ujednání není od ostatních částí smlouvy oddělitelné, je naopak jeho integrální součástí a za neplatné je tak nutno prohlásit nejen ujednání o nepřiměřeném úroku, ale o celou úvěrovou smlouvu. Tento závěr soud učinil na základě skutečnosti, že výše úrokové sazby byla v úvěrové smlouvě pevně stanovena, když jiná možnost výše úroku připouštěna nebyla. Bez sjednání tohoto nepřiměřeného úroku by tak nedošlo k poskytnutí úvěru žalované. Z těchto okolností lze dospět k závěru, že neplatně sjednaný úrok činí absolutně neplatnou celou smlouvu o úvěru. Viz judikát Krajského soudu v Ústí and Labem pod sp. zn.: 95 Co 146/2017.

21. V dané věci byl poměr úspěchu a neúspěchu stejný (do neúspěchu žalobkyně se počítají i kapitalizované úroky), soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.).

22. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce. Splnění rozsudkem uložených povinností uložil soud ve splátkách 2 000 Kč podle § 160 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na finanční situaci žalované, která má vyživovací povinnost ke 2 dětem a náklady na léky, celkem výdaje 14 000 – 15 000 Kč měsíčně při příjmu 18 000 Kč, tak aby to pro žalovanou nebylo zcela likvidační.