21 C 84/2021

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. jméno příjmení a soudci v právní věci žalobců; a) celé jméno žalobce , narozeného dne datum , bytem adresa žalobce a žalobkyně , b) celé jméno žalobkyně , narozené dne datum , bytem adresa žalobce a žalobkyně , obou zastoupených advokátem JUDr. jméno příjmení , se sídlem adresa proti; žalovanému; celé jméno žalovaného , narozenému dne datum , bytem adresa žalovaného , zastoupenému advokátkou JUDr. jméno příjmení , Ph. D., se sídlem adresa , o určení, že na nemovitostech žalobců nevázne zástavní právo (že tu není zástavní právo), o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 21 C 84/2021-204 ze dne 18. 2. 2022,

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradu nákladů odvolacího řízení 11 021 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. [jméno] [příjmení], advokáta v [obec]. Shora uvedeným rozsudkem soud prvního stupně ve výroku I. určil, že na pozemcích ve společném jmění manželů (žalobců), tj. na pozemku p. č. st. [anonymizováno], jehož součástí je stavba rodinného domu [adresa], a na pozemcích p. [číslo] p. [číslo] vše v k. ú. [obec] u [obec], zapsaných na [list vlastnictví] v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště Litoměřice (dále též jen„ předmětné nemovitosti“), nevázne zástavní právo zajišťující pohledávku žalovaného ve výši 2 500 000 Kč, ve výroku II. pak uložil žalovanému povinnost nahradit žalobcům náklady řízení 19 619,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců. Soud prvního stupně vycházel ze skutkových zjištění, podle nichž žalobci jako vlastníci předmětných nemovitostí a zástavci uzavřeli dne [datum] se žalovaným jako zástavním věřitelem smlouvu, jíž žalobci dali žalovanému do zástavy předmětné nemovitosti k zajištění pohledávky žalovaného ve výši 2 500 000 Kč, přičemž žalovaný zástavu přijal. Poté, co soud prvního stupně dovodil existenci naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení, které je podle něj způsobilé odstranit na straně žalobců stav právní nejistoty či ohrožení jejich práva, věc právně posoudil podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“). Uzavřel, že zástavní smlouva je ve smyslu § 580 odst. 1 o. z. ve spojení s § 588 o. z. absolutně neplatná pro neurčitost svého obsahu, konkrétně ve vymezení zajištěné pohledávky (dluhu). Podle ustanovení § 1312 odst. 1 o. z. se zástavní právo zřizuje zástavní smlouvou, v ní strany ujednají, co je zástavou a pro jaký dluh je zástavní právo zřízeno. V daném případě byla zástavní smlouvou ze dne [datum] zajištěna„ pohledávka zástavního věřitele ve výši 2 500 000 Kč“. Takto není obsah zástavní smlouvy podle soudu prvního stupně jednoznačně určen, nepostačuje spolehlivě k označení pohledávky, kterou mělo zřizované zástavní právo zajišťovat. Uvedenou neurčitost obsahu zástavní smlouvy nemohl soud prvního stupně překlenout ani za použití výkladových pravidel, když v předmětné smlouvě neshledal žádné další indicie vedoucí ke konkrétní identifikaci zajišťované pohledávky. V důsledku zjištěné neplatnosti zástavní smlouvy tedy žalobě jako důvodné vyhověl a určil, že na předmětných nemovitostech žalobců zástavní právo zajišťující pohledávku žalovaného ve výši 2 500 000 Kč nevázne. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení bylo výsledkem úspěšnosti žalobců ve věci v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady žalovaného sestávaly z nákladů právního zastoupení, a to z mimosmluvní odměny za čtyři úkony právní služby po 2 500 Kč podle § 9 odst. 3 písm. a) a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, AT), z náhrady hotových výdajů za čtyři úkony právní služby po 300 Kč, z náhrady ztráty času za čtyři půlhodiny po 100 Kč, z jízdného ve výši 481,98 Kč, z 21 % DPH v částce 2 537,22 Kč a ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5 000 Kč. V odvolání proti shora uvedenému rozsudku žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítal nesprávnost postupu soudu prvního stupně, který účastníky seznámil se svým právním názorem, avšak při dalším jednání názor překvapivě změnil a prohlásil smlouvu za absolutně neplatnou; porušil tím právo žalovaného na předvídatelnost soudního rozhodnutí. Nesprávné je pak právní posouzení věci, tedy závěr, že smlouvou zajištěný dluh nebyl dostatečně individualizován. Judikatura neuvádí taxativní výčet toho, jak lze zajišťovanou pohledávku označit, naopak uvádí, že dluh je individualizován„ zejména“ subjekty, právním důvodem, z něhož vznikl, předmětem, rozsahem, datem splatnosti aj. Zjevně tedy nemusí být uvedeny všechny tyto náležitosti. Žalovaný od počátku tvrdí, že mezi stranami nebylo nikdy pochybností o tom, která pohledávka byla zajišťována, to začali účelově tvrdit žalobci v rámci žaloby. Ve smlouvě chybí označení dlužníka, k tomu však lze dojít výkladem; neexistuje důvod, proč by žalobci zajišťovali pohledávku jiného subjektu. Naopak z absence označení dlužníka lze dojít k tomu, že dlužníkem byli sami žalobci jako zástavní dlužníci. Pokud by zástavní smlouva měla zajišťovat dluh jiného subjektu, lze předpokládat, že by takový subjekt byl ve smlouvě označen. Všichni účastníci smlouvy si byli v době podpisu smlouvy jisti, jaký dluh smlouva zajišťuje a jazykové znění smlouvy není v rozporu s tím, že šlo právě o dluh zástavních dlužníků. Soud prvního stupně se však o výklad smlouvy nepokusil, rezignoval tak na ustanovení § 553 o. z., stejně jako na ustanovení § 556 o. z. Nezabýval se rovněž tvrzením žalovaného, že to byl žalobce, kdo smlouvu připravoval a není mu tedy možné poskytnout ochranu za situace, kdy neplatnost smlouvy sám způsobil. Žalobci v písemném vyjádření k odvolání žalovaného navrhli potvrzení napadeného rozsudku. Zdůraznili, že neplatnost smlouvy namítali od počátku řízení, soud prvního stupně v právním hodnocení smlouvy nepochybil, posouzení otázky neplatnosti je v souladu s platnou právní úpravou; účastníci byli obsáhle poučeni podle § 118a a 118b o. s. ř. V zástavní smlouvě nemusejí být uvedeny všechny skutečnosti, jimiž lze charakterizovat zajišťovanou pohledávku, postačí uvedení některých z nich, je-li tím pohledávka individualizována tak, že ji nelze zaměnit s jinou pohledávkou. V předmětné zástavní smlouvě není pohledávka identifikována ani osobou dlužníka, není uveden právní důvod, ani splatnost, je pouze uvedeno, že má jít o pohledávku žalovaného jako věřitele. Úvaha, že má jít o dluh žalobců, je nepřijatelnou domněnkou žalovaného a spekulací. Zástavní smlouva je neplatná a závěry soudu prvního stupně jsou tak věcně i právně správné. Při jednání, které krajský soud jako soud odvolací k přezkoumání napadeného rozsudku nařídil, setrvali účastníci na svých stanoviscích. Z provedených listinných důkazů – listin označených jako„ kvitance“ ze dne [datum] a ze dne [datum], odvolací soud zjistil, že žalovaný jako věřitel (jehož podpis na každé z uvedených listin byl ověřen Českou poštou, s.p.) souhlasil s výmazem zástavního práva na shora uvedených předmětných nemovitostech žalobců, když v kvitanci uvedl, že se vztahuje ke smlouvě o půjčce ve výši 3 600 000 Kč vedené v KN pod [číslo jednací], a protože zástavce uhradil veškeré své závazky, zaniká tímto zástavní právo vzniklé na základě uvedené smlouvy ve prospěch věřitele, váznoucí na uvedených zastavených nemovitostech; obě listiny se kromě data vyhotovení liší již jen v uvedení zákonného ustanovení odkazujícího na důvod zániku zástavního práva (listina ze dne [datum] obsahuje odkaz na„ § 170 odst. 1 písm. e)“ a listina ze dne [datum] obsahuje odkaz na„ § 170 odst. 1 písm. a) Občanský zákoník č. 40/1964 Sb.“). Žalovaný k věci uvedl, že žalobci léta půjčuje peníze, byť tento jej na počátku podvedl a žalovaný tak přišel o 2 500 000 Kč, žalobce potřeboval další a další peníze, žalovaný mu půjčil další 1 000 000 Kč, žalobce něco vrátil, ale zase si půjčil další peníze, až se celá pohledávka dostala na částku 2 500 000 Kč, ta byla zajištěna zástavním právem, žalobce přestal splácet a navrhl žalovanému, že si vezme půjčku, ale na to potřebuje vymazat zástavu z katastru; tak došlo k výmazu, následně měl žalobce opět problémy s placením a nabídl žalovanému k prodeji pozemky, které žalovaný koupil. K zajištění (této transakce) požadoval alespoň zástavní smlouvu, kterou žalobce připravil, žalovaný ji podepsal. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která doplnil o skutková zjištění z provedených listinných důkazů. Mezi účastníky není sporné, že žalobci jsou vlastníky předmětných nemovitostí a jako zástavci uzavřeli dne [datum] se žalovaným jako zástavním věřitelem smlouvu, kterou dali své nemovitosti žalovanému do zástavy k zajištění jeho pohledávky ve výši 2 500 000 Kč Odvolací soud uzavřel, že mezi účastníky dlouhodobě docházelo k právním jednáním, kdy žalobce a) si od žalovaného půjčoval peníze, které poté vracel a opětovně si zase půjčoval, přičemž předmětné nemovitosti byly od roku 2013 zastaveny ve prospěch žalovaného k zajištění jeho pohledávky ze smlouvy o půjčce ve výši 3 600 000 Kč. V dubnu 2019 (kvitance ze dne [datum] a ze dne [datum]) pak žalovaný potvrdil, že zástavce (tj. žalovaní jako vlastníci zastavených nemovitostí) uhradil veškeré své závazky, proto zástavní právo, váznoucí na předmětných nemovitostech pro pohledávku ze smlouvy o půjčce ve výši 3 600 000 Kč, zaniká. Podle ustanovení § 1312 odst. 1 o. z. se zástavní právo zřizuje zástavní smlouvou. V ní strany ujednají, co je zástavou a pro jaký dluh je zástavní právo zřízeno; zajišťuje-li se dluh ještě nedospělý nebo více dluhů, postačí ujednat, do jaké nejvyšší výše jistiny se zajištění poskytuje. Zástavní smlouva je právním důvodem vzniku zástavního práva. Nezbytným (minimálním) obsahem zástavní smlouvy je podle ustanovení § 1312 odst. 1 o. z. ujednání o tom, co je zástavou a pro jakou pohledávku (dluh) se zástavní právo zřizuje. Občanský zákoník nestanoví, jakým způsobem je třeba tuto pohledávku vymezit. Obecně lze pohledávku charakterizovat zejména uvedením, mezi jakými subjekty existuje, tedy označením věřitele a dlužníka, uvedením právního důvodu vzniku pohledávky, jejího předmětu, rozsahu, data splatnosti apod.; vždy je však třeba uvedením těchto, případně dalších skutečností, pohledávku vymezit tak, aby jí nebylo možno zaměnit s jinou pohledávkou a aby také účastníkům zástavní smlouvy bylo zřejmé, jaká pohledávka se zajišťuje (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2964/2006 ze dne 6. 11. 2007, jehož závěry jsou použitelné i za účinnosti občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb.). Právní závěry soudu prvního stupně o neplatnosti zástavní smlouvy ze dne [datum] a v jejím důsledku o důvodnosti podané žaloby na určení, že na nemovitostech žalobců nevázne zástavní právo, zajišťující pohledávku žalovaného ve výši 2 500 000 Kč, odvolací soud sdílí; na odůvodnění napadeného rozsudku může v tomto směru rovněž odkázat. V posuzované věci byla zajišťovaná pohledávka v zástavní smlouvě charakterizována tak, že se jedná o„ pohledávku zástavního věřitele ve výši 2 500 000 Kč“. Z textu smlouvy je tak zřejmé, že byl označen pouze věřitel a výše zajišťované pohledávky; jiné (další) údaje, které by pohledávku jakkoliv blíže individualizovaly, ve smlouvě uvedeny nebyly. Tuto neurčitost obsahu zástavní smlouvy nemohl soud prvního stupně, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odstranit ani při použití výkladových pravidel. Odvolací soud má i tento závěr soudu prvního stupně za správný. Není-li ze samotného textu smlouvy přímo seznatelné, o jakou konkrétní a nesporně individualizovanou pohledávku, pro jejíž zajištění má být zástavní právo zřízeno, se jedná, nebo vznikne-li pochybnost o obsahu smlouvy z hlediska její určitosti, je třeba se o odstranění takové nejasnosti pokusit výkladem právního jednání. Výklad právního jednání může podle ustálené judikatury směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a vůle jednajícího se při výkladu právního jednání vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2964/2006 ze dne 6. 11. 2007). V daném případě není sporné, že ve vztahu mezi účastníky dlouhodobě docházelo k tomu, že si žalobce a) od žalovaného půjčoval finanční prostředky, tyto prostředky poté splácel a opětovně si další půjčoval. Podle tvrzení žalovaného byla smlouva o půjčce v minulosti uzavřena i mezi žalovaným a žalobkyní b); u smluv uzavřených se žalobcem a) pak žalovaný oba žalobce vnímal jako své dlužníky, kteří mají dluh v SJM. V takto naznačeném, v zásadě kontinuálním, procesu půjčování a splácení finančních prostředků vyvstává o to naléhavěji potřeba v zástavní smlouvě zcela konkrétně individualizovat pohledávku, pro jejíž zajištění je zástavní právo zřizováno. Mezi účastníky je v posuzované věci sporná otázka samotné existence jakékoliv pohledávky žalovaného vůči žalobcům. Z projevené vůle účastníků, jak vyplývá z průběhu řízení, nelze usuzovat na shodu mezi nimi v tom, pro jakou konkrétní pohledávku bylo v daném případě zástavní právo k nemovitostem žalobců zřízeno. Žalovaný byl o nutnosti doplnit svá tvrzení a označit důkazy k existenci a trvání konkrétní pohledávky soudem prvního stupně poučen ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Tvrzení žalovaného, že všichni účastníci smlouvy si byli v době podpisu smlouvy jisti, jaký dluh smlouva zajišťuje a že jazykové znění smlouvy není v rozporu s tím, že šlo právě o dluh zástavních dlužníků, podle závěru odvolacího soudu prokázáno nebylo. Dlužník ve smlouvě označen nebyl a závěr, že jím„ automaticky“ jsou zástavci, nemá v provedeném dokazování ani v průběhu řízení dostatečnou oporu. Mezi účastníky nepanovala ani shoda na tom, že by zástavní právo bylo zřízeno pro konkrétní pohledávku vyplývající z právních jednání činěných mezi nimi v minulosti při půjčování finančních prostředků. Pokud tedy pohledávka nebyla individualizována zcela určitě v textu zástavní smlouvy a není možné tuto neurčitost odstranit ani výkladem projevu vůle účastníků smlouvy, nelze než uzavřít, že k ujednání o pohledávce (dluhu), pro níž bylo zástavní právo zřízeno, v zástavní smlouvě nedošlo. Zástavní smlouva ze dne [datum] tak trpí nedostatkem, který způsobuje její neplatnost, neboť ve smyslu § 580 odst. 1 o. z. jde o právní jednání, které odporuje zákonu; k neplatnosti takového právního jednání pak soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), jedná se tedy o neplatnost absolutní. Důsledkem této úvahy je závěr o důvodnosti podané žaloby. Je-li zástavní smlouva neplatná, nemůže na jejím základě na předmětných nemovitostech žalobců váznout zástavní právo. Odvolací soud neshledal rovněž důvod postupovat ve smyslu § 8 o. z. a odepřít žalobcům v posuzované věci právní ochranu. Žalovaným tvrzené zneužití práva ze strany žalobce a), které mělo spočívat v tom, že žalobce měl zástavní smlouvu připravit a neplatnost smlouvy tak sám způsobit, v řízení podle závěru odvolacího soudu prokázáno nebylo. Soud prvního stupně vzhledem k uvedenému nepochybil, pokud žalobě jako důvodné ve věci samé vyhověl. Při stanovení výše náhrady nákladů řízení soud prvního stupně nepostupoval podle § 12 odst. 4 AT a přiznal žalobcům náhradu v nižší částce, než by správnému postupu podle advokátního tarifu odpovídalo; odvolací soud však, vycházeje z úvahy o nezhoršování situace odvolatele v odvolacím řízení (když žalobci se do nákladového výroku napadeného rozsudku neodvolali), ke změně nákladového výroku nepřistoupil. Ze shora vyložených důvodů má odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné a proto napadený rozsudek podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v odvolání úspěšný; žalobcům byla proto přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení ve výši 11 021 Kč, sestávající z mimosmluvní odměny ve výši 8 000 Kč za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání) po 4 000 Kč podle § 9 odst. 3 písm. a) a § 7 AT při tarifní hodnotě 35 000 Kč a zvýšení odměny podle § 12 odst. 4 AT při zastupování dvou osob, z náhrady hotových výdajů ve výši 600 Kč za dva úkony právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 4 AT, z náhrady ztráty času ve výši 200 Kč za dvě půlhodiny po 100 Kč podle § 14 odst. 3 AT, z jízdného ve výši 308 Kč za cestu zástupce k odvolacímu jednání z [obec] do [obec] a zpět, a z 21 % DPH v částce 1 913 Kč.