7 C 135/2020

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl předsedkyní senátu Mgr Danielou Liscovou, jako samosoudkyní, v právní věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem titul . jméno příjmení se sídlem adresa o zaplacení 95.871 Kč s přísl. <b>I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 42 085 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 42 085 Kč od 28. 5. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> <b>II. Ve zbytku, tj. co do požadavku žalobkyně na zaplacení</b> <b>a) částky 39 245 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 81 330 Kč ve výši 10% ročně za dobu od 18.12.2019 do 27.5.2020, se zákonným úrokem z prodlení z částky 39 245 Kč ve výši 10% ročně za dobu od 28.5.2020 do zaplacení,</b> <b>b) částky 14 541,52 Kč,</b> <b>c) úroku ve výši 35% ročně z částky 65 667,97 Kč od 18.12.2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 200 988 Kč,</b> <b>se žaloba zamítá.</b> <b>III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 1 952,70 Kč, k rukám právního zástupce žalovaného, a to ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.</b> 1. Žalobkyně se podáním, soudu doručeným dne 22. 6. 2020, domáhala na žalovaném zaplacení částky 81 330 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně za dobu od 18. 12. 2019 do zaplacení, částky 14 541,52 Kč, a úroku ve výši 82,77% ročně z částky 65 667,97 Kč za dobu od 18. 12. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 200 988 Kč. S odůvodněním, že s žalovaným uzavřela dne 4. 4. 2019 smlouvu o úvěru [číslo]. Na základě této smlouvy poskytla žalovanému bezhotovostně na účet částku ve výši 70 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal poskytnutý úvěr splácet spolu s úrokem ve výši efektivní úrokové sazby 122,64% splácet v pravidelných 30 měsíčních splátkách ve výši 5 583 Kč splatných vždy ke každému 12. dni v měsíci počínaje květnem 2019. Schopnost žalovaného úvěr splácet byla prověřována na základě dokladů o příjmech, prohlášení dlužníka. Z výše uvedeného bylo zjištěno, že volné zdroje ke splácení jsou dostatečné. Na základě výše uvedených údajů včetně informací z dotazovaných registrů, byl proveden tzv. scoring klienta (interní matematický model založený na bodovém hodnocení dlužníka), na jehož základě bylo rozhodnuto o možnosti poskytnutí požadovaného úvěru. Z důvodu vyloučení možných komplikací znemožňujících řádné čerpání a následné splácení úvěru bylo dále prověřováno, zda žalovaný nebyl v době žádosti evidován v insolvenčním rejstříku, zda neměl u žalobkyně předcházející smlouvu ve stavu žalobního vymáhání, zda doklad totožnosti nebyl evidován jako neplatný, popř. zaměstnavatel žalovaného nebyl evidován v insolvenčním rejstříku a obchodník, jednající s žalovaným, doporučil úvěr ke schválení.

2. Žalovaný neplnil řádně podmínky smlouvy a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru. Dostal se do prodlení o délce 65 dnů s 6. splátkou splatnou dne 12. 10. 2019 a k datu 6. 12. 2019 došlo k zesplatnění úvěru. Do té doby však zaplatil celkem 2 splátky po 1 000 Kč, jednu splátku 3 583 Kč a 4 splátky po 5 583 Kč, tedy celkem 27 915 Kč. Před zesplatněním úvěru vzniklo žalobkyni právo na zaplacení smluvních pokut dle bodu 6.1 smlouvy v celkové výši 1 497 Kč. Dále vzniklo žalobkyni dle bodu 6.2 smlouvy právo na zaplacení náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného v celkové výši 800 Kč. Podle bodu 6.4 smlouvy pak vzniklo žalobkyni právo požadovat zaplacení nejen poskytnuté jistiny, ale také veškerých dosud nezaplacených úroků přirostlých ke dni zesplatnění úvěru k jistině, s tím, že tuto novou jistinu zde ve výši 79 033,02 Kč byl žalovaný povinen zaplatit nejpozději v den zesplatnění. Podle bodu 6.5 smlouvy bylo sjednáno, že pokud ke dni zesplatnění nebude dluh na této nové jistině vyrovnán, zaplatí žalovaný smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny za každý den prodlení s její úhradou. V daném případě od 18. 12. 2019 do zaplacení.

3. Žalobkyně se tedy na žalovaném domáhala zaplacení částky odpovídající nové dlužné jistině ve výši 79 033,02 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 497 Kč, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 800 Kč, smluvní pokuty ve výši 14 541,50 Kč (ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 79 033,02 Kč za každý den prodlení žalovaného s její úhradou, a to počínaje dnem 18. 12. 2019 do zaplacení, s tím, že tuto smluvní pokutu požaduje pouze k datu vyhotovení žaloby), a úroku za poskytnutí úvěru z částky odpovídající původní dlužné jistině úvěru ve výši 65 667,97 Kč v nominální roční úrokové sazbě 82,77% ročně, která odpovídá efektivní úrokové sazbě úvěru sjednané ve smlouvě, ode dne 18. 12. 2019 do zaplacení s tím, že výše tohoto úroku je limitována dosažením 120% částky, kterou měla žalovaná zaplatit dle části A) úvěrové smlouvy (bod 2.2.), tj. částkou ve výši 200 988 Kč.

4. Žalovaný potvrdil, že dotčenou smlouvu o úvěru se žalobkyní uzavřel. Upozornil na nepřiměřenou výši sankcí, požadovaných žalobkyní, což je v rozporu s právní úpravou ochrany spotřebitele a s judikaturou, přičemž soud je povinen k těmto excesům přihlédnout z úřední povinnosti. Konkrétně se jedná o smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné jistiny, smluvní pokutu v částce 499 Kč za každou opožděnou splátku, náklady v souvislosti s prodlením v částce 200 Kč za každou opožděnou splátku, kdy jsou tyto sankce vzájemně kumulovány. Žalobce navíc požaduje i úrok z prodlení, jehož výpočet sice žalovaný nepochopil, ale dle žaloby se může jednat až o částku přes 200 000 Kč. Tato výše úroku, přesahující přibližně 3 x údajně dlužnou jistinu, se jeví jako nemravná a nepřiměřená.

5. Účastníci učinili nesporným, že mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 4. 4. 2019 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které byl ze strany žalobkyně žalovanému poskytnut úvěr ve výši 70 000 Kč, a že na tento úvěr bylo ze strany žalovaného zaplaceno 27 915 Kč.

6. Usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 7 C 135/2020, bylo řízení částečně, co do požadavku žalobkyně na zaplacení úroku ve výši 47,77 % ročně z částky 65 667,97 Kč za dobu od 18. 12. 2019 do zaplacení, na základě zpětvzetí žaloby v tomto rozsahu, dle ust. §96 odst. 1, 2 o. s. ř. zastaveno. Nadále tedy předmětem řízení zůstal požadavek žalobkyně na zaplacení částky 81 330 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně za dobu od 18. 12. 2019 do zaplacení, částky 14 541,52 Kč a úroku ve výši 35% ročně z částky 65 667,97 Kč za dobu od 18. 12. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky 200 988 Kč.

7. Z návrhu na uzavření smlouvy ze dne 4. 4. 2019 vyplývá, že žalovaný podepsal uvedený formulář, předmětem byl návrh na uzavření smlouvy o úvěru ve výši 70 000 Kč, s tím, že úvěr bude včetně navýšení na částku 167 490 Kč uhrazen ve 30ti měsíčních splátkách po 5 583 Kč, předpokládaná RPSN je 122,64%. Z listiny označené prohlášení klientů informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru vyplývá, že žalovaný byl seznámen s podmínkami poskytnutého úvěru a právy a povinnostmi věřitele a dlužníka. Z předsmluvního formuláře vyplývají podrobnosti k poskytnutí úvěru žalobkyní a podmínky splácení. Z oznámením o schválení úvěru ze dne 5. 4. 2019, včetně splátkového kalendáře vyplývá, že žalobkyně sdělila žalovanému, že byla uzavřena smlouva o úvěru se žalovaným o poskytnutí úvěru v dohodnuté výši 70 000 Kč, s tím, že úvěr bude uhrazen, včetně sjednaného navýšení na částku 167 490 Kč ve 30ti měsíčních splátkách po 5 583 Kč do 12. dne každého kalendářního měsíce, RPSN je 118,05%, zápůjční úroková sazba 122,64% ročně jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru, s tím, že při odstoupení od smlouvy způsobem dle bodu 7.

1. části B) smlouvy činí částka úroku splatná za jeden kalendářní den 160,94 Kč. Z dodejky ze dne 8.4.2019 vyplynulo, že žalovaný dne 8.4.2019 převzal zásilku zasílanou žalobkyní.

8. Z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 4. 4. 2019 vyplývá, že tohoto dne žalobkyně žalovanému poskytla částku 70 000 Kč.

9. Jak vyplynulo z výzvy k zaplacení s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru ze dne 14. 10. 2019 a 12. 11. 2019 a 13. 12. 2019, žalobkyně upomínala žalovaného o úhradu dlužných splátek a upozorňovala jej na možnost zesplatnění celého dluhu. Jak se podává z oznámení ze dne 16. 12. 2019, žalobkyně oznámila žalovanému, že došlo k zesplatnění všech závazků plynoucích z úvěrové smlouvy a vyzvala jej k zaplacení dlužné částky 81 330 Kč.

10. Jak bylo zjištěno z předžalobní výzvy ze dne 20. 5. 2020, žalobkyně vyzývala žalovaného před podáním žaloby k úhradě žalované částky. Jak vyplynulo z výpisu z poštovního podacího archu ze dne 21. 5. 2020, tohoto dne zasílala žalobkyně žalovanému zásilku.

11. Z výpisu z účtu [právnická osoba] bylo zjištěno, že žalovaný na konto žalobkyně uhradil dne 12. 7. 2019 částku 5 583 Kč, dne 13. 8. 2019 částku 5 583 Kč, dne 14. 6. 2019 částku 5 583 Kč, dne 20. 5. 2019 částku 1 000 Kč, dne 21. 10. 2019 částku 5 583 Kč, a dne 24. 5. 2019 částku 1 000 Kč.

12. Z listiny vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek vyplývá názor [titul]. [jméno] [příjmení], [titul], [příjmení] na problematiku úrokových sazeb a jejich hodnocení. Z informace o zápůjčních úrokových sazbách obvyklých na trhu pro účely uplatnění výjimky z plné působnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, se podává, že ČNB disponuje údaji o zápůjčních úrokových sazbách na trhu v rámci veřejné databáze ARAD, a které kategorie jsou relevantní pro obce, s výkladem ustanovení § 5 odst.1 písm. d) a § 5 odst.2 zákona o spotřebitelském úvěru. Z přípisu nazvaného vyřízení žádosti podle § 14 odst.5 písm. d) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, České národní banky ze dne 21. 12. 2018 bylo zjištěno, že odbor měnové a finanční statistiky české národní banky sestavuje měsíčně harmonizovanou statistiku úrokových sazeb podle Nařízení Evropské centrální banky (EU) č. 1072/ 2013 ze dne 24. 9. 2013 o statistice úrokových sazeb uplatňovaných měnovými finančními institucemi (nařízení ECB/2013/34), statistika je kompilována pouze za bankovní sektor, rovněž úvěry s prodlením ve splácení delším než tři měsíce, na něž jsou aplikovány sankční sazby, nejsou předmětem sběru a zpracování dat úrokové statistiky. Z přípisu České spořitelny ze dne 29. 9. 2018 se podává, že v lednu 2013 hotovostní neúčelový úvěr o objemu 35 tis., na dobu splatnosti 48 měsíců poskytovali s průměrnou sazbou 18,9%. Z přípisu [právnická osoba], ze dne 28. 8. 2018 se podává, že obvyklé úročení se pohybovalo mezi 15- 35% (bez bližší specifikace). Z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu České národní banky bylo zjištěno, že ke dni 23.5.2018 byla žalobkyně registrována jako nebankovní poskytovatel spotřebitelského úvěru.

13. Ze spisu Okresního soudu v Litoměřicích vedeného pod sp. zn. 21C 134/2020 se podává, že v tomto řízení se žalobkyně na žalovaném domáhá zaplacení částky 107 298 Kč s příslušenstvím, z titulu dlužných částek ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 12. 8. 2019.

14. Z listiny označené karta klienta vyplývá, že při poskytnutí úvěru ve výši 70 000 Kč činí nominální výše úvěru 167 490 Kč při délce splácení 30 měsíců. Žalovaný sdělil žalobkyni adresu svého bydliště [obec], [ulice a číslo], a název a sídlo svého zaměstnavatele [právnická osoba], [adresa], [anonymizováno] [číslo]. Z listin internetového bankovnictví se podává, že žalovaný obdržel od svého zaměstnavatele mzdu 7. 2. 2019 ve výši 21 473 Kč a dne 7. 3. 2019 ve výši 17 696 Kč. V listině označené hodnocení klienta je uvedeno, že pravidelný měsíční příjem žalovaného, který je rozvedený, činí 20 116 Kč (ze zaměstnání), celkem příjmy žalovaného činí 20 116 Kč měsíčně, životní minimum žalovaného představuje 3 410 Kč, v domácnosti žalovaného je jedno dítě s výdaji 2 000 Kč, náklady na bydlení (nájemné, inkaso) 2 000 Kč, celkem výdaje 7 410 Kč, s tím, že při rezervě 1 000 Kč má žalovaný volné zdroje 11 706 Kč. U zaměstnavatele [právnická osoba], [adresa], [anonymizováno] [číslo], žalovaný nastoupil 2. 1. 2018, pracovní poměr je sjednán na dobu určitou, výpovědní lhůta neběží. Má základní vzdělání, forma bydlení vlastní. Zprostředkovatel úvěru doporučil uzavření smlouvy, hodnocení klienta neobsahuje analýzu schopnosti splácet. Z pracovní smlouvy ze dne 21. 12. 2017 vyplynulo, že žalovaný pracuje u svého zaměstnavatele od 2. 1. 2018, pracovní poměr byl sjednán na dobu určitou do 31. 12. 2018. Z dohody o změně sjednaných pracovních podmínek vyplynulo, že pracovní poměr byl prodloužen na. Z potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu žalovaného bylo zjištěno, že žalovaný dosáhl za poslední tři měsíce příjmu 20 116 Kč měsíčně, za poslední měsíc 17 796 Kč. Výpisem ze záznamů v registru SOLUS a z nebankovního registru klientských informací bylo zjištěno, že ohledně žalovaného ke dni 4. 4. 2019 nebyly evidovány žádné závazky.

15. Po skutkové stránce má soud za prokázané tyto skutečnosti zjištěné z listinných důkazů, zejména smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 4. 4. 2019, včetně předsmluvního formuláře ze dne 4. 4. 2019, prohlášení klientů a informací pro klienty poskytovaných zprostředkovatelem úvěru, a návrhu na uzavření smlouvy o úvěru ze dne 4. 4. 2019, oznámení o schválení úvěru ze dne ze dne 5. 4. 2019, včetně splátkového kalendáře, a dokladu o vyplacení úvěru, že žalobkyně, jako věřitel, s žalovaným, jako dlužníkem, uzavřela smlouvu o úvěru, na základě které žalovanému poskytla úvěr v dohodnuté výši 70 000 Kč, který se žalovaný zavázal, včetně sjednaného navýšení na částku 167 490 Kč žalobkyni zaplatit ve 30ti měsíčních splátkách po 5 583 Kč do 12. dne každého kalendářního měsíce; RPSN činila 118,05%; byla sjednána zápůjční úroková sazba 122,64% ročně jako pevná zápůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru, s tím, že při odstoupení od smlouvy způsobem dle bodu 7.

1. části B) smlouvy činí částka úroku splatná za jeden kalendářní den 160,94 Kč. Z dokladu o vyplacení úvěru ze dne 4. 4. 2019 vyplývá, že tohoto dne žalobkyně žalovanému poskytla částku 70 000 Kč. Žalovaný však svůj dluh neplatil řádně a včas, dostal se do prodlení s placením splátek, na svůj závazek uhradil pouze 27 915 Kč.

16. Podle ust. § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

17. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

18. Podle ust. § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

19. Podle ust. § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy 20. Podle ust. § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření úvěrové smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s §86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem 21. Podle ust. § 547 o. z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

22. Podle ust. § 588 o. z. věta první, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

23. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

24. Soud po zhodnocení provedených důkazů každého důkazu jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti dle ust. § 132 o. s. ř. a po aplikaci výše citovaných zákonných ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k následujícím právním závěrům:

25. V posuzovaném případě uzavírala žalobkyně s žalovaným úvěrovou smlouvu jakožto poskytovatel úvěru v rámci své podnikatelské činnosti, měla tedy postavení věřitele ve smyslu § 3 písm. d) zákona o spotřebitelském úvěru. Žalovaný ji uzavíral jako fyzická osoba, která při tom nejednala v rámci své podnikatelské činnosti ani samostatného výkonu povolání, a tedy jako spotřebitel. Nejedná se přitom o úvěr, který by naplňoval znaky vymezené v § 4 zákona o spotřebitelském úvěru a byl tak vyloučen z působnosti zákona o spotřebitelském úvěru. Je proto třeba předmětný úvěr posuzovat jako úvěr spotřebitelský.

26. Nejprve se soud z moci úřední zabýval předloženou úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další), a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

27. Na projednávaný případ je nutno aplikovat ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli (§ 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (je povinen zkoumat tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.

28. Též podle rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě ve věci OPR Finance s.r.o. proti GK, Evropský soudní dvůr konstatoval, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Tedy Evropským soudním dvorem je pro případ porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 citované směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, dovozována absolutní neplatnost úvěrové smlouvy.

29. Žalobkyně, coby poskytovatel úvěru je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinna náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr a posuzovat jeho úvěruschopnost, v daném případě s odbornou péčí posuzovat schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet úvěr poskytnutý ve výši 70 000 Kč včetně celkového navýšení na částku 167 490 Kč žalobkyni zaplatit ve 30ti měsíčních splátkách po 5 583 Kč do 12. dne každého kalendářního měsíce (RPSN ve výši 118,05%, zápůjční úroková sazba 122,64% ročně), za situace, kdy žalovaný dosahoval v pracovním poměru průměrně měsíčně příjmu 20 116 Kč, pečoval o jedno dítě. Žalobkyně v tomto směru předložila pouze listinu nazvanou hodnocení klienta, kde ohledně výdajů žalovaného uvedla pouze životní minium 3 410 Kč, náklady na bydlení (nájemné inkaso) 2 000 Kč a náklady na jedno dítě v domácnosti 2 000 Kč, avšak bez bližšího ověřování. Žalobkyně i přes poučení soudu nepředložila žádné listiny ani nenavrhla důkazy, ze kterých by vyplývalo, že byly zjišťovány celkové majetkové poměry žalovaného, jeho výdaje, závazky, počet členů domácnosti, náklady na bydlení a podobně. Pouze z výpisu ze záznamů v registru SOLUS a z nebankovního registru klientských informací ověřila, že ohledně žalovaného ke dni 4. 4. 2019 nebyly evidovány žádné závazky. Ohledně výdajů žalovaného vyšla pouze z tvrzení žalovaného, aniž by je jakkoli ověřovala, a u výdajů žalovaného vycházela z částky životního minima 3 410 Kč, neměla k dispozici ani výpis z účtu žalovaného.

30. Soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti s odbornou péčí posuzovat schopnost žalovaného splácet úvěr, který je předmětem tohoto sporu. V projednávaném případě žalobkyně sice zkoumala úvěruschopnost žalovaného, nikoliv však řádně s odbornou péčí. Po posouzení úvěruschopnosti žalovaného dospěla k závěru, že mu zůstává dostatek finančních prostředků pro řádné splácení požadovaného spotřebitelského úvěru. K tomuto závěru však nemohla dospět, pokud by uvažovala v kontextu reálného života a logických závěrů učiněných z údajů, které sama zjistila. Výdaje na osobu žalovaného představující částku 3 410 Kč měsíčně (životní minimum) nemají žádný vypovídací charakter. Stejně by mohl žalovaný uvést jinou částku výdajů, avšak není zřejmé, jaký je konkrétní charakter a výše pravidelných měsíčních výdajů žalovaného. Co konkrétně představuje částka 2 000 uvedená u nákladů na bydlení (nájemné, inkaso) není zřejmé, ani toto nebylo jakkoli ověřováno. Taktéž z prohlášení žalovaného zachyceného v hodnocení klienta se podává, že s žalovaným žije ve společné domácnosti jedno dítě, s výdaji 2 000 Kč, není však zřejmé, jak staré je toto dítě, a jaké má odůvodněné potřeby, jaká je skladba jeho výdajů a jaká je jejich výše, není tak možno posoudit, zda částka uváděných výdajů 2 000 Kč měsíčně na dítě žalovaného je odpovídající. Také se nejeví pravděpodobným, že by žalovaný neměl žádné ostatní výdaje, a že by jeho výdaje odpovídaly životnímu minimu. Výsledek, k němuž žalobkyně došla prostým odečtením částky 20 116 Kč a 7 410 Kč, tj. částka 11 706 Kč volných finančních prostředků, nekoresponduje s tím, jak žalovaný ve skutečnosti s těmito prostředky nakládal. Výpis z účtu od žalovaného nevyžádala. Žalobkyně zcela rezignovala na zjišťování pravidelných a nezbytných výdajů žalovaného. Vycházela pouze z odhadovaných výdajů uvedených žalovaným, aniž by si jejich skutečnou výši prověřovala. Rozhodující zde přitom jsou konkrétní výše nájemného v bytě, kde žadatel o úvěr bydlí, konkrétní obvyklá spotřeba plynu a elektřiny v tomto bytě, konkrétní náklady na vytápění tohoto bytu, konkrétní náklady na léky, konkrétní výše pravidelných splátek dluhů apod. Pakliže žalobkyně využila údaje o životním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, pak je třeba zdůraznit to, že tyto údaje (stejně jako další veřejně dostupné státem publikované údaje, např. o průměrných nákladech na bydlení) lze využít pouze k porovnání se zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o výdajích spotřebitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nelze je však převzít a vycházet z nich jako ze skutečných výdajů. K řádnému posouzení úvěruschopnosti pak nepostačuje ani to, že žalobkyně provedla lustraci žalovaného v databázích SOLUS a NRKI, jelikož tato zjištění sice jsou zcela jistě důležitá, avšak pokud nejsou zjištěny skutečné příjmy a výdaje spotřebitele, jsou sama o sobě nedostatečná. Na základě těchto skutečností a po jejich vyhodnocení, stejně matematickém jako logickém i realistickém, nemohla žalobkyně dospět k závěru, že je žalovaný schopen úvěr splácet.

31. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně, coby poskytovatel úvěru, nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, a to nejen ohledně příjmů, ale i ohledně výdajů, nepostupuje v souladu s citovanými ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoli problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele – žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je raze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

32. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§84 zák. č. 257/2016 sb., ve znění platném ke dni uzavření smlouvy), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli ojasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

33. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že„ … poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případně dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady…“.

34. Nalézací soud v projednávaném případě dospěl k závěru, že žalobkyně ani přes poučení podle ust. § 118a odst. 1,3 o. s. ř. v řízení před sudem prvního stupně nejenže neprokázala, že by kvalifikovaně a s odbornou péčí jako poskytovatel úvěru zjišťovala, případně ověřovala bonitu žalovaného, ale ani, že by ji jakkoliv ověřovala a prověřovala údaje sdělené žalovaným, kromě dokladu o příjmu žalovaného, včetně pracovní smlouvy a lustrací v registru záznamů v registru SOLUS a nebankovním registru klientských informací. Přitom úvěr smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka splácet úvěr posoudí a z jejích zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná, shodně viz. i nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 odkazuje, s tím, že výslovně uvádí, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod.

35. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Soud tak podle ust. § 588 o. z. přihlédl i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Každý by měl odpovědně zvážit, jakou smlouvu a v jaké situaci s jakým obsahem podepisuje, avšak v režimu spotřebitelských smluv je tento legální požadavek zeslaben tím, že zákonodárce chrání spotřebitele jako slabší stranu. S ohledem na shora uvedené závěry soudu po právní stránce nezbylo, než věc posoudit tak, že smlouva o úvěru ze dne 4. 4. 2019 je absolutně neplatná podle ust. § 588 o. z., neboť svým obsahem nebo účelem zjevně odporuje zákonu, nebo jej obchází, anebo se příčí dobrým mravům.

36. Současně má soud v řízení za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 70 000 Kč. Soud proto po právním posouzení dospěl k závěru, že se žalovaný v této výši na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, neboť žalobkyně žalovanému částku 70 000 Kč poskytla bez právního důvodu. Jak vyplynulo ze shodných tvrzení účastníků (a bylo doloženo i výpisy z účtu), žalovaný uhradil žalobkyni částku 27 915 Kč, soud proto uložil žalovanému, aby žalobkyni uhradil částku ve výši 42 085 Kč (70 000 Kč mínus 27 915 Kč) s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z této částky za dobu od 28. 5. 2020 do zaplacení. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o.z.). Úrok z prodlení byl přiznán podle ust. § 1970 o. z. ve výši stanovené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., když žalobkyně prokázala, že žalovaného vyzývala k zaplacení žalované částky až výzvou před podáním žaloby ze dne 20. 5. 2020, danou k poštovní přepravě dne 21. 5. 2020, a neprokázala, že by žalovanému zasílala výzvy k úhradě ze dne 14. 10. 2019, 12. 11. 2019, 13. 12. 2019 (výzva k úhradě jen některých splátek), a zejména ze dne 16. 12. 2019 (výzva k úhradě celého dluhu). Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o.z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Podle ust. § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. V daném případě byla došlá zásilka dané k poštovní přepravě dne 21. 5. 2020, má se tedy za to, že došla dne 26. 5. 2020, žalovaný měl plnit následující den, tj. 27. 5. 2020, a od 28. 5. 2020 je s úhradou dluhu v prodlení (výrok I. rozsudku).

37. Ve zbytku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, jež byl v řízení převážně úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 952,70 Kč, přičemž tato částka představuje 12,20% z jejich celkové výše 16 006 Kč (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 56,10% a úspěchu žalobkyně v rozsahu 43,90%). Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení žalovaného advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 95 871 Kč sestávající z částky 4 940 Kč za každý ze tří úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě, účast na jednání soudu) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 a. t.; dále v souvislosti s jednáním u soudu dne 23. 9. 2020 náklady sestávající z jízdného vlakem ze [obec] do [obec] a zpět (když právní zástupce žalovaného soudu nedoložil fotokopii velkého technického průkazu vozidla) 2 x 43 Kč dle § 13 odst. 1 a 5 a. t., a 200 Kč na náhradě za promeškaný čas, strávený na cestě k jednání soudu a zpět za 2 x 1 půlhodinu po 100 Kč dle § 14 odst.1 a 3 a. t.

39. Náhradu nákladů řízení je žalobkyně povinna zaplatit žalovanému k rukám jeho právního zástupce (§ 149 odst.1 o. s. ř.).

40. Lhůtu k plnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř., když neshledal důvod pro stanovení lhůty delší či poskytnutí výhody splátek.