7 C 142/2021

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Danielou Liscovou, jako samosoudkyní, ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 30 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 30 000 Kč od 8. 3. 2020 do zaplacení ve výši 9% ročně, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku, tj. co do požadavku žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení z částky 30 000 ve výši 9 % ročně za dobu od 24. 9. 2018 do 7. 3. 2020, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 652 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se na žalovaném svou žalobou (návrhem na vydání EPR) domáhá zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím a nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], dne 25. 9. 2017 smlouvu o úvěru, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 30 000 Kč bankovním převodem na účet žalovaného, která měla být splacena do 12 měsíců. Pro uzavření uvedené Smlouvy a Souvisejících dokumentů, využil původní věřitel a žalovaný prostředků komunikace na dálku (tj. webové stránky původního věřitele), které umožňují uzavřít Smlouvu bez současné fyzické přítomnosti obou stran a bez nutnosti podepsat Smlouvu v listinné podobě. Vlastnoruční podpis je tak na Smlouvě i Souvisejících dokumentech nahrazen verifikačním podpisovým kódem, který byl žalovanému zaslán na jím uvedené telefonní číslo prostřednictvím SMS zprávy v době registrace žádosti o poskytnutí Úvěru. Smlouva a Související dokumenty tak nabývají platnosti a účinnosti okamžikem zadání verifikačního podpisového SMS kódu do příslušného pole na webových stránkách původního věřitele. Předmětem této Smlouvy bylo poskytnutí jednorázového a bezúčelového spotřebitelského úvěru ve výši 30 000 Kč, a to v trvání 12 měsíců. Žalovaný se zavázal vrátit věřiteli úvěr spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru a smluvním úrokem prostřednictvím pravidelných měsíčních splátek. Původní věřitel zaslal předmětný úvěr na účet žalovaného, a to dne 22. 9. 2017. Předmětný úvěr je poskytován na základě žádosti o poskytnutí úvěru. Původní věřitel vždy vyhodnotí žádost žadatele, tj. žalovaného, zda je úvěruschopný. Žalovaný při uzavření výše uvedené Smlouvy výslovně prohlásí, že proti němu není vedeno žádné exekuční, insolvenční či jiné podobné řízení, že není v prodlení s úhradou jakýchkoli dluhů či platebních povinností vůči žádné fyzické či právnické osobě, že není registrován jako dlužník neplnící své platební závazky v jakémkoli dlužnickém registru a že není stranou žádného sporu, popř. účastníkem soudního řízení, který by mohl mít vliv na jeho schopnost splatit Úvěr. Dále žalovaný podpisem Smlouvy prohlašuje, že veškeré údaje, informace a podklady, které původnímu věřiteli poskytl, jsou správné, pravdivé, nezkreslené a úplné, a že mu nezamlčel žádné skutečnosti podstatné pro uzavření Smlouvy.

2. K jednání, které se ve věci konalo dne 30. 6. 2020, se žalovaný nedostavil, ačkoliv byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. b) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), svou neúčast řádně neomluvil a nepožádal o odročení jednání, k žalobě se nevyjádřil. Žalobkyně se rovněž nedostavila, svou neúčast omluvila a požádala, aby soud jednal v její nepřítomnosti. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků; vycházel přitom z obsahu spisu a provedených důkazů.

3. Soud po zhodnocení provedených důkazů podle ustanovení § 132 o.s.ř. každého důkazu jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti a po aplikaci ustanovení § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) na zjištěný skutkový stav, dospěl k následujícímu závěru:

4. Aktivní legitimace žalobkyně je prokázána smlouvou o postoupení pohledávek, uzavřenou mezi společností [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], jako postupitelem, a žalobkyní, jako postupníkem, dne 12. 12. 2019, včetně příloh (seznamu postupovaných pohledávek, a dohody o ceně ze dne 12. 12. 2019 a oznámením o postoupení pohledávky ze dne 3. 3. 2020, včetně podacího lístku ze dne 3. 3. 2020.

5. Výpisem z obchodního rejstříku [anonymizováno] republiky dokládala žalobkyně svou právní subjektivitu.

6. Z listiny nazvané„ Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“ ze dne 22. 9. 2017,„ Pravidla programu slev z nákladů spotřebitelského úvěru“ ze dne 22. 9. 2017, Z listiny označené„ Smlouva o spotřebitelském úvěru č. [anonymizováno]“ ze dne 22. 9. 2017, včetně ujednání o zpracování osobních údajů a splátkového kalendáře, bylo zjištěno, že bylo vyhotoveno podání označené„ Smlouva o spotřebitelském úvěru č. [anonymizováno]“, kde jako poskytovatel byl označen právní předchůdce žalobkyně a jako spotřebitel žalovaný. Předmětem smlouvy je závazek poskytovatele poskytnout finanční prostředky 30 000 Kč na účet č. [bankovní účet].

7. Z potvrzení o platbě [bankovní ústav] ze dne 5. 12. 2019 vyplynulo, že z účtu právního předchůdce žalobkyně byla dne 25. 9. 2017 zaslána částka 30 000 Kč na účet č. [bankovní účet] s [variabilní symbol] a zprávou pro příjemce„ Zapujcka [anonymizováno]“.

8. Jak bylo zjištěno ze spisů zdejšího soudu 9 C 82/2020 a 8 C 7/2020, majitelem účtu č. [bankovní účet] je (byl) žalovaný.

9. Po skutkové stránce má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně poukázal žalovanému dne 25. 9. 2017 částku 30 000 Kč na účet č. [bankovní účet] s [variabilní symbol] a zprávou pro příjemce„ Zapujcka [anonymizováno]“.

10. Podle § 3028 odst. 1 zák.č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

11. Podle § 1841 o. z. smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové a platební nebo pojistné smlouvy, smlouva týkající se penzijního připojištění, směn měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními zdroji.

12. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 561 odst. 1 o. z. k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího, podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnosti elektronicky podepsat.

14. Podle § 562 odst. 1 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

15. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

16. Podle § 1798 o. z., ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem platí pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit. Použije-li se k uzavření smlouvy se slabší stranou smluvní formulář užívaný v obchodním styku nebo jiný podobný prostředek, má se za to, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem.

17. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

18. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 citovaného ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

19. Otázkou zůstává otázka splnění požadavku písemnosti„ Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. [anonymizováno]“ ze dne 22. 9. 2017. Obecně lze uvést, že pojem písemnosti zahrnuje textové či obrazové informace zachycené nejen v listinné, ale též v elektronické či jakékoliv jiné podobě, která umožňuje trvalý a písemný záznam dané informace s možností její autentizace, tj. přičitatelnosti určitému subjektu. Písemná forma je tak naplněna i tehdy, pokud bylo určité právní jednání provedeno za pomoci elektronických prostředků, jako je internet, elektronická pošta apod. Avšak v kontextu posuzované věci je stěžejní otázkou naplnění požadavku autentizace. Tomuto účelu nejlépe slouží podpis, díky němuž lze identifikovat jednající subjekt a současně ověřit, že skutečně jednal ten, kdo se podepsal.

20. Na základě zjištěného skutkového stavu věci a citovaných zákonných ustanovení soud dospěl k závěru, že písemná forma úvěrové smlouvy, tak jak požaduje zákon, nebyla zachována. Písemná forma vyžaduje zachycení obsahu jednání včetně označení (identifikace) jednající osoby v písmenech a číslech a také podpis, tedy ověření (autentizaci) jednající osoby ve vztahu k obsahu písemnosti. Písemný projev tedy musí být podepsán a je platný až po podpisu jednající osoby bez ohledu na to, zda byl zachycen v listinné nebo elektronické podobě. Z formálního hlediska se za podpis považuje pouze takové technické provedení identifikace osoby, které umožňuje objektivně (tedy samo o sobě, ze svých vlastností) ověřit identitu osoby, která jej provedla. V případě zachycení písemného projevu v listinné podobě je nahrazení vlastnoručního podpisu užitím mechanických prostředků zcela výjimečné, zejména jedná-li se o podpis spotřebitele. Soud nevidí důvod, proč by v případě zachycení písemného projevu v elektronické podobě měla být míra spolehlivosti při určení jednající osoby nižší než je tomu v podobě listinné. Naopak v situaci, kdy ve světě elektronických dokumentů je padělání identity a nezjistitelné změny obsahu dokumentů mnohem snazší, než je tomu u listinných dokumentů, je potřeba důsledně vyžadovat, aby byl elektronický dokument podepsán takovým podpisem, který zaručuje jak to, že dokument nebyl po připojení podpisu změněn, tak identitu podepisující osoby. Je evidentní, že zaručený elektronický podpis je založený na kvalifikovaném certifikátu (vytvořen pomocí prostředku pro bezpečné vytváření elektronického podpisu). Pouze takový elektronický podpis zaručuje integritu podepsaných dat i identitu podepsané osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 2009 sp. zn. 33 Cdo 3210/2007).

21. Žalobkyně neprokázala a nenabídla soudu důkazy k prokázání tvrzení, zda a kdy se žalovaný (osoba s jeho elektronickou identitou) do systému předchůdce žalobkyně přihlásil a jaké konkrétní dokumenty odsouhlasil a v jakém znění, tedy, zda„ Smlouva o spotřebitelském úvěru č. [anonymizováno]“ byla žalovanému skutečně zobrazena v nyní předloženém znění nejen na webových stránkách předchůdce žalobkyně, ale i v uživatelském rozhraní žalovaného (byla mu adresována) a autentizována (podepsána), a že žalovaný odsouhlasil právě soudu předložené znění smlouvy kliknutím na virtuální tlačítko„ clickthrough smlouva“ (či jiným způsobem a jakým, zde zřejmě zasláním SMS zprávy, a že se jednalo právě o sobou žalovaného, kdo SMS zprávu zaslal).

22. Úvěrová smlouva nebyla platně uzavřena ani podle § 562 odst. 2 o. z., tedy za použití elektronických nebo jiných technických prostředků umožňující zachycení obsahu právního jednání a určení jednající osoby. Žalobce neprokázal, že žalobcem ovládané elektronické prostředí, ve kterém mělo dojít k právnímu jednání se žalovaným, samo o sobě umožňuje zachycení obsahu jednání a určení osoby jinak než elektronickým podpisem alespoň se značnou úrovní důvěry odpovídající míře identifikace a autentizace na základě vlastnoručního podpisu či zaručeného elektronického podpisu založeného na kvalifikovaném certifikátu.

23. Prokazovanou skutečnost lze mít za prokázanou, jestliže lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost) – např. 21 Cdo 2682/2013. V dané věci dospěl soud k závěru, že nedošlo k řádnému ujednání o uzavření smlouvy včetně ujednání o poplatcích a smluvní pokutě mezi účastníky učiněné elektronickými prostředky. Smlouva o poskytnutí úvěru není opatřena řádným popisem žalovaného, a soudu nebyla doložena ani žádná odpovídající písemná korespondence mezi účastníky zachycující její obsah. Soud tedy dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by smlouva mezi žalobcem a žalovaným byla platně uzavřena. K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího, tedy vlastnoruční podpis jednajícího nebo podpis právního jednání učiněného elektronickými prostředky ve smyslu zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, tj. způsobem umožňujícím jednoznačné ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě nebo že podpis byl nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Uvedené lze považovat za splněné například při sjednávání smlouvy prostřednictvím internetového bankovnictví, zřízeného již na základě existujícího smluvního vztahu mezi spotřebitelem a finanční institucí, kdy finanční instituce již dříve klienta identifikovala, přičemž pro další komunikaci s ním mu přidělila personalizované údaje, jejichž prostřednictvím se spotřebitel přihlašuje do internetového bankovnictví, pokud následně v kontraktační fázi učiní další úkon, ze kterého je zřejmá jeho vůle být smluvně vázán. Elektronická značka (ve smyslu zákona o elektronickém podpisu) není pro účely sjednávání spotřebitelského úvěru relevantní. V řízení tedy nebylo prokázáno uzavření smlouvy, když smlouva opatřená písemným podpisem žalovaného nebyla soudu předložena a nebylo ani prokázáno, že by ji žalovaný podepsal elektronicky dle zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, a změně některých dalších zákonů. Soudu tak nezbylo, než konstatovat, že v řízení nebylo prokázáno uzavření dotčené smlouvy.

24. Nad rámec výše uvedeného soud konstatuje k otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného:

25. Podle ust. § 86 odst.1 zák.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od 1.12.2016) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

26. Podle ust. § 86 odst.2 zák.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

27. Předloženou úvěrovou smlouvou je třeba z moci úřední zkoumat též se zaměřením na její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

28. Předchůdce žalobkyně, coby poskytovatel úvěru, je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele – žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

29. Ustanovení § 86 odst.1 zák.č. 257/2016 Sb. výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, jemuž zákon ukládá v odst. 3 cit. ustanovení povinnost poskytnout věřiteli„ na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr“. Tato povinnost však nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

30. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru (nyní ust. § 86 zák.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru) je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku konstatoval, že:“ ….poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady...“.

31. Pro úplnost soud dodává, že pokud dle ustanovení § 87 odst. zákona č. 257/2016 Sb., spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti (smlouvy z důvodu uzavření smlouvy v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, nelze toto ustanovení vykládat tak, že pokud dlužník námitku neplatnosti sám aktivně neuplatní (např. podáním žaloby na neplatnost sjednané smlouvy o úvěru), nemůže se soud z moci úřední zabývat úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem dle čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008. Tento závěr je plně v souladu jak s názorem Nejvyššího soudu k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích prezentovaném v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, kde mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná, tak s nálezem Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, III.ÚS 4129/18, který na citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje s tím, že výslovně uvádí, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

32. Též podle rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě ve věci OPR Finance s.r.o. proti GK, Evropský soudní dvůr konstatoval, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Tedy Evropským soudním dvorem je pro případ porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 citované směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, dovozována absolutní neplatnost úvěrové smlouvy.

33. Žalobkyně neprokázala, že splnila povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet žalovaný úvěr ve výši 30 000 Kč s uvedenou RPSN. Věřitel má povinnost přesvědčivě zkoumat, zda dlužník nebude mít zjevný problém svůj závazek splnit. Za postup s odbornou péčí při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele nelze považovat ani postup, kdy se věřitel spolehne na jeho objektivně nedoložené tvrzení o osobních majetkových a výdělkových poměrech. Standard odborné péče předpokládá ověření poskytnutých údajů (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18). Věřitel by měl mimo požadavku na přinejmenším potvrzení zaměstnavatele dlužníka porovnat informace tvrzené dlužníkem se státem publikovanými údaji o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při posouzení úvěruschopnosti měl předchůdce žalobkyně zvažovat všechny relevantní skutečnosti, tedy nejen příjmy, ale i výdaje žalovaného, jeho životní náklady a podobně, též tyto skutečnosti měl dle názoru soudu žalobce vzít v úvahu při posuzování úvěruschopnosti žalovaného, a nespoléhat se pouze na vysvětlení žalovaného. Soud tak dospěl k závěru, že žalovaný v době sjednání tvrzené smlouvy o úvěru nesplňoval podmínku úvěruschopnosti tvrzeného úvěru, který je předmětem tohoto sporu a po právní stránce by soud věc posoudil tak, že mezi předchůdcem žalobkyně a žalovaným uzavřená smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 588 o. z. pro rozpor se zákonem.

34. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalobci tak podle § 1970 o. z. náleží úrok z prodlení ve výši zákonného úroku z prodlení, tj. stanovený podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném v době počátku prodlení.

35. Z provedeného dokazování má soud za prokázané, že předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 30 000 Kč. Soud proto dospěl k závěru, že žalovaný se na úkor předchůdce žalobkyně v této výši bezdůvodně obohatil, neboť předchůdce žalobkyně žalovanému částku ve výši 30 000 Kč poskytl bez právního důvodu. Z tvrzení žalobkyně plyne, že na tuto částku žalovaný ničeho neuhradil. Bylo na žalovaném, aby tvrdil a prokázal, zda o kolik z poskytnuté částky právnímu předchůdci žalobkyně vrátil. NA základě všech výše uvedených skutečností proto dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 30 000 Kč s příslušenstvím.

36. S ohledem na výše uvedené soud právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným posoudil jako právní vztah z bezdůvodného obohacení podle § 2991 a násl. o.z.. Ochuzeným (předchůdcem žalobkyně) byla bez právního důvodu přenechána obohacenému (žalovanému) věc určená podle druhu (dne 25. 9. 2017 ve výši 30 000 Kč), k jejímuž vrácení byl žalovaný vyzván ve smyslu ust. § 1958 o.z. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaný byl vyzván k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než výzvou k úhradě ze dne 3. 3. 2020, danou k poštovní přepravě dne 3. 3. 2020. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 573 o. z. se tak má za to, že výzva byla žalovanému doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. 6. 3. 2020, 7. 3. 2020 měl žalovaný plnit, a od 8. 3. 2020 je tak žalovaný v prodlení. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

37. Ve zbytku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok ad. II. rozsudku).

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 652 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 200 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 30 000 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč (900 Kč + 300 Kč), tj. 252 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř).

39. Jak bylo zjištěno, žalobkyně podala u Okresního soudu v Litoměřicích více obdobných žalob, návrhy v těchto věcech mají podobu, která se odlišuje jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován; základ právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření však je totožný či jen s drobnými odchylkami, je zde jednota v osobě žalobkyně a jejího advokáta, sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíš administrativní úkon, než provedení úkonu právní služby, úkony právní služby jsou poskytnuty v zásadě jen při podání první formulářové žaloby. Navíc ve sporu jde o pohledávku ze smlouvy, kde jednou ze stran byl spotřebitel, a jde o smlouvu, nebo podmínky jiného právního důvodu k plnění, při nichž je spotřebitel fakticky zásadně vyloučen z možnosti sjednat si je s jiným obsahem, soud proto hodnotí žalobu ve věci jako tzv.„ formulářovou“ žalobu. Proto soud při určování výše odměny za učiněné úkony právní pomoci dle ust. § 11 vyhl.č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, – příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva k úhradě a podání žaloby vyšel z ust. § 14b odst. 1 bod 1. vyhl.č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, když řízení ve věci bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně touž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech, předmětem řízení je peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč a v řízení byla žalobkyni přiznána náhrada nákladů řízení (shodně např. rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 17Co 666/2015-143).

40. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní podle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu, když pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.

41. Dle § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.