7 C 150/2021

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Danielou Liscovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované o zaplacení 2 480 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 2 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 2 000 Kč za dobu od 31. 5. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ve zbytku, tj. co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 480 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 2 480 Kč za dobu od 15. 3. 2019 do 30. 5. 2020 a zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 480 Kč za dobu od 31. 5. 2020 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 2 767,08 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se na žalované svou žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) domáhala zaplacení částky 2 480 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba], se sídlem [adresa], [IČO] (dále jen "právní předchůdkyně žalobkyně") uzavřela se žalovanou dne 12. 2. 2019 smlouvu o úvěru [číslo] to elektronickými prostředky komunikace na dálku, konkrétně prostřednictvím internetových stránek právní předchůdkyně žalobkyně [webová adresa]. Ve smlouvě právní předchůdkyně žalobkyně jako úvěrující sjednala s žalovanou jako úvěrovanou poskytnutí úvěru v částce 2 000 Kč. Žalovaná se zavázala, že úvěr splatí nejpozději dne 14. 3. 2019 společně s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 480 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované 2 000 Kč převodem na účet č. [bankovní účet]. Žalovaná úvěr ani poplatek za poskytnutí úvěru ve stanovené době právní předchůdkyni žalobkyně neuhradila. Právní předchůdkyni žalobkyně tak vznikla pohledávka v celkové výši 2 480 Kč, kterou smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 5. 2020 převedla na žalobkyni. Žalovaná žalobkyni ani přes předžalobní upomínku neuhradila ničeho.

2. K jednání, které se ve věci konalo dne 14. 7. 2021, se žalovaná nedostavila, ačkoliv byla předvolána na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), neomluvila se a nepožádala o odročení jednání, k žalobě se nevyjádřila. Žalobkyně se k jednání též nedostavila, svou neúčast omluvila a požádala soud, aby jednal v její nepřítomnosti. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků; vycházel přitom z obsahu spisu.

3. Podle § 157 odst. 4 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, nebo proti němuž se účastníci odvolání vzdali, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. V daném případě soud provedl listinné důkazy: smlouva o úvěru [číslo] ze dne 12. 2. 2019, rámcová smlouva [číslo] ze dne 12. 2. 2019, faktura-daňový doklad [číslo] ze dne 12. 2. 2019, výpis z obchodního rejstříku žalobkyně, profil uživatele [číslo] předžalobní výzva adresovaná žalované, předžalobní výzva k plnění ze dne 20. 5. 2020, oznámení o předání vymáhání pohledávky inkasní společnosti ze dne 20. 5. 2020, smlouva o postoupení pohledávky ze dne 12. 5. 2020 včetně přílohy č. 1, oznámení o postoupení pohledávky a výzva k úhrada před podáním žaloby ze dne 26. 5. 2020 včetně podacího lístku ze dne 26. 5. 2020, formulář pro standartní informace o spotřebitelském úvěru, výpis z běžného účtu právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 28. 2. 2019, sdělení [bankovní ústav] ze dne 7. 6. 2021 4. Podle § 104 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu.

5. Podle § 1841 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové a platební nebo pojistné smlouvy, smlouva týkající se penzijního připojištění, směn měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními zdroji.

6. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 561 odst. 1 o. z. k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího, podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnosti elektronicky podepsat.

8. Podle § 562 odst. 1 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

9. Podle § 7 zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5 nebo § 6 odst. 1.

10. Podle § 1798 o. z., ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem platí pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit. Použije-li se k uzavření smlouvy se slabší stranou smluvní formulář užívaný v obchodním styku nebo jiný podobný prostředek, má se za to, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem.

11. Podle § 1810 a násl. o. z. se k nepřiměřenému ujednání ve spotřebitelských smlouvách nepřihlíží, pokud představuje značnou nerovnováhu mezi žalobcem na straně podnikatele a žalovaným na straně spotřebitele.

12. Podle § 1811 o. z. veškerá sdělení vůči spotřebiteli, musí podnikatel učinit jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva.

13. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou jednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli jasným a srozumitelným způsobem poskytnuty.

14. Podle § 1815 o. z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

15. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

16. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 citovaného ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

17. Soud po zhodnocení provedených důkazů podle § 132 o. s. ř. každého důkazu jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti a po aplikaci výše citovaných zákonných ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k následujícímu závěru:

18. Dle soudu nedošlo k řádnému ujednání o uzavření smlouvy o poskytnutí úvěru dle listiny označené smlouva o úvěru [číslo] ze dne 12. 2. 2019 mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou. Listina označená smlouva o úvěru [číslo] ze dne 12. 2. 2019 není opatřena řádným podpisem žalované.

19. Obecně lze uvést, že pojem písemnosti zahrnuje textové či obrazové informace zachycené nejen v listinné, ale též v elektronické či jakékoliv jiné podobě, která umožňuje trvalý a písemný záznam dané informace s možností její autentizace, tj. přičitatelnosti určitému subjektu. Písemná forma je tak naplněna i tehdy, pokud bylo určité právní jednání provedeno za pomoci elektronických prostředků, jako je internet, elektronická pošta apod. Avšak v kontextu posuzované věci je stěžejní otázkou naplnění požadavku autentizace. Tomuto účelu nejlépe slouží podpis, díky němuž lze identifikovat jednající subjekt a současně ověřit, že skutečně jednal ten, kdo se podepsal.

20. Na základě zjištěného skutkového stavu věci a citovaných zákonných ustanovení soud dospěl k závěru, že písemná forma úvěrové smlouvy, tak jak požaduje zákon, nebyla zachována. Písemná forma vyžaduje zachycení obsahu jednání včetně označení (identifikace) jednající osoby v písmenech a číslech a také podpis, tedy ověření (autentizaci) jednající osoby ve vztahu k obsahu písemnosti. Písemný projev tedy musí být podepsán a je platný až po podpisu jednající osoby bez ohledu na to, zda byl zachycen v listinné nebo elektronické podobě. Z formálního hlediska se za podpis považuje pouze takové technické provedení identifikace osoby, které umožňuje objektivně (tedy samo o sobě, ze svých vlastností) ověřit identitu osoby, která jej provedla. V případě zachycení písemného projevu v listinné podobě je nahrazení vlastnoručního podpisu užitím mechanických prostředků zcela výjimečné, zejména jedná-li se o podpis spotřebitele. Soud nevidí důvod, proč by v případě zachycení písemného projevu v elektronické podobě měla být míra spolehlivosti při určení jednající osoby nižší než je tomu v podobě listinné. Naopak v situaci, kdy ve světě elektronických dokumentů je padělání identity a nezjistitelné změny obsahu dokumentů mnohem snazší, než je tomu u listinných dokumentů, je potřeba důsledně vyžadovat, aby byl elektronický dokument podepsán takovým podpisem, který zaručuje jak to, že dokument nebyl po připojení podpisu změněn, tak identitu podepisující osoby. Je evidentní, že zaručený elektronický podpis je založený na kvalifikovaném certifikátu (vytvořen pomocí prostředku pro bezpečné vytváření elektronického podpisu). Pouze takový elektronický podpis zaručuje integritu podepsaných dat i identitu podepsané osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 2009 sp. zn. 33 Cdo 3210/2007).

21. Žalobkyně neprokázala a nenabídla soudu důkazy k prokázání tvrzení, zda a kdy se žalovaná (osoba s její elektronickou identitou) do systému předchůdce žalobkyně přihlásila a jaké konkrétní dokumenty odsouhlasila a v jakém znění, tedy, zda dotčená smlouva o spotřebitelském úvěru byla žalované skutečně zobrazena v nyní předloženém znění nejen na webových stránkách předchůdce žalobkyně, ale i v uživatelském rozhraní žalované (byla jí adresována) a autentizována (podepsána), a že žalovaná odsouhlasila právě soudu předložené znění smlouvy kliknutím na virtuální tlačítko„ clickthrough smlouva“ (či jiným způsobem a jakým, zde zřejmě zasláním SMS zprávy, a že se jednalo právě o sobou žalované, kdo SMS zprávu zaslal).

22. Úvěrová smlouva nebyla platně uzavřena ani podle § 562 odst. 2 o. z., tedy za použití elektronických nebo jiných technických prostředků umožňující zachycení obsahu právního jednání a určení jednající osoby. Žalobkyně neprokázala, že předchůdcem žalobkyně ovládané elektronické prostředí, ve kterém mělo dojít k právnímu jednání se žalovanou, samo o sobě umožňuje zachycení obsahu jednání a určení osoby jinak než elektronickým podpisem alespoň se značnou úrovní důvěry odpovídající míře identifikace a autentizace na základě vlastnoručního podpisu či zaručeného elektronického podpisu založeného na kvalifikovaném certifikátu.

23. Prokazovanou skutečnost lze mít za prokázanou, jestliže lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost) – např. 21 Cdo 2682/2013. V dané věci dospěl soud k závěru, že nedošlo k řádnému ujednání o uzavření smlouvy včetně ujednání o poplatcích a smluvní pokutě mezi účastníky učiněné elektronickými prostředky. Smlouva o poskytnutí úvěru není opatřena řádným popisem žalované, a soudu nebyla doložena ani žádná odpovídající písemná korespondence mezi účastníky zachycující její obsah. Soud tedy dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by smlouva mezi předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla platně uzavřena. K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího, tedy vlastnoruční podpis jednajícího nebo podpis právního jednání učiněného elektronickými prostředky ve smyslu zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, tj. způsobem umožňujícím jednoznačné ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě nebo že podpis byl nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Uvedené lze považovat za splněné například při sjednávání smlouvy prostřednictvím internetového bankovnictví, zřízeného již na základě existujícího smluvního vztahu mezi spotřebitelem a finanční institucí, kdy finanční instituce již dříve klienta identifikovala, přičemž pro další komunikaci s ním mu přidělila personalizované údaje, jejichž prostřednictvím se spotřebitel přihlašuje do internetového bankovnictví, pokud následně v kontraktační fázi učiní další úkon, ze kterého je zřejmá jeho vůle být smluvně vázán. Elektronická značka (ve smyslu zákona o elektronickém podpisu) není pro účely sjednávání spotřebitelského úvěru relevantní. V řízení tedy nebylo prokázáno uzavření smlouvy o úvěru, když smlouva opatřená písemným podpisem žalované nebyla soudu předložena a nebylo ani prokázáno, že by ji žalovaná podepsala elektronicky dle zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, a změně některých dalších zákonů. Soudu tak nezbylo, než konstatovat, že v řízení nebylo prokázáno uzavření dotčené smlouvy.

24. Nad rámec výše uvedeného soud konstatuje k otázce zkoumání úvěruschopnosti žalované:

25. Podle ust. § 86 odst.1 zák.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od 1.12.2016) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

26. Podle ust. § 86 odst.2 zák.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

27. Předloženou úvěrovou smlouvou je třeba z moci úřední zkoumat též se zaměřením na její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008, a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

28. Předchůdce žalobkyně, coby poskytovatel úvěru, je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele – žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

29. Ustanovení § 86 odst.1 zák.č. 257/2016 Sb. výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, jemuž zákon ukládá v odst. 3 cit. ustanovení povinnost poskytnout věřiteli„ na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr“. Tato povinnost však nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr 30. Pro úplnost soud dodává, že pokud dle ustanovení § 87 odst. zákona č. 257/2016 Sb., spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti (smlouvy z důvodu uzavření smlouvy v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, nelze toto ustanovení vykládat tak, že pokud dlužník námitku neplatnosti sám aktivně neuplatní (např. podáním žaloby na neplatnost sjednané smlouvy o úvěru), nemůže se soud z moci úřední zabývat úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem dle čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008. Tento závěr je plně v souladu jak s názorem Nejvyššího soudu k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích prezentovaném v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, kde mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná, tak s nálezem Ústavního soudu ze dne 26.2.2019, III.ÚS 4129/18, který na citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje s tím, že výslovně uvádí, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

31. Též podle rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě ve věci OPR Finance s.r.o. proti GK, Evropský soudní dvůr konstatoval, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/ musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Tedy Evropským soudním dvorem je pro případ porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 citované směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, dovozována absolutní neplatnost úvěrové smlouvy.

32. Pokud by se žalobkyně dostavila k jednání, byl by v souladu s § 118a odst. 3 o.s.ř. soudem poučena o tom, že dosud nenavrhla důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení ohledně uzavření smlouvy o úvěru v písemné formě a kvalifikovaného prověření bonity žalované ke splácení úvěru. Svou neúčastí na jednání však žalobkyně znemožnila soudu poskytnout jí poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. a současně se tohoto dobrodiní soudu vzdala (viz. např. usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 175/04 či rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 294/2001), když jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 4314/2008), potřebná poučení soud poskytuje pouze při jednání, popřípadě při přípravném roku, nařízeném podle ustanovení § 114c o.s.ř., a není tedy možné poučovat žalobce o neunesení důkazního břemene mimo jednání či přípravný rok.

33. Na základě výše uvedeného soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by smlouva mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla platně uzavřena, a to buď písemně, nebo elektronicky, když smlouva opatřená písemným (vlastnoručním) podpisem žalované nebyla soudu předložena a nebylo ani prokázáno, že by ji žalovaná podepsala elektronicky nezaměnitelným způsobem, se všemi důsledky pro elektronický podpis daným zákonem č. 297/2016 Sb. a změně některých dalších zákonů, tedy elektronickým podpisem, který obsahuje dostatečnou identifikaci a autentičnost podpisu, a že by předchůdce žalobkyně řádně zkoumal úvěruschopnost žalované a soud by věc posoudil tak, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou uzavřená smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 580 odst. 1 o. z. pro rozpor se zákonem.

34. Soud se tedy zabýval tím, zda nebylo ze strany právní předchůdkyně žalobkyně poskytnuto žalované plnění bez právního důvodu. Ze sdělení [jméno] [bankovní ústav] [příjmení] ze dne 7. 6. 2021 vyplývá, že majitelem účtu, na který právní předchůdkyně žalobkyně zaslala dne 12. 2. 2019 částku 2 000 Kč, byla žalovaná. Jedná se tedy o plnění bez právního důvodu podle § 2991 odst. 1, 2 o. z. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaný byl vyzván k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne 26. 5. 2020, danou k poštovní přepravě dne 26. 5. 2020. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Podle ust. § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání Podle § 573 o. z. se tak má za to, že výzva byla žalované doručena třetí pracovní cen po odeslání, tj. 29. 5. 2020, 30. 5. 2020 měla žalovaná plnit, a od 31. 5. 2020 je tak žalovaná v prodlení. Úrok z prodlení byl přiznán podle ust. § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

35. Žalobní nároky plynoucí z úvěrové smlouvy uvedené ve výroku II. soud zamítl z důvodu neplatnosti smlouvy (poplatek za poskytnutí úvěru, úrok před splatností). Ty nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku (úvěrovému vztahu), který byl neplatně sjednán.

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 767,08 Kč, přičemž tato částka představuje 61,3 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 80,65 % a úspěchu žalované v rozsahu 19,35 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 2 480 Kč sestávající z částky 1 000 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. a z částky 500 Kč za jeden úkon právní služby uvedený v § 11 odst. 2 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 3 400 Kč ve výši 714 Kč.

37. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.