7 C 193/2022

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Danielou Liscovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení částka s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a to ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku, tj. co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, částky [částka], úroku ve výši 64,59 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka] a úroku ve výši 8,50 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka], se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka], k rukám právní zástupkyně žalobkyně, a to ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni [částka] s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne [datum] uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] to elektronickými prostředky komunikace na dálku, na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši [částka], který se žalovaný zavázal uhradit v 48 měsíčních splátkách po [částka], tedy s úrokem ve výši 64,59 % ročně. Úvěr byl žalovanému poskytnut dne [datum] převodem na účet, který žalovaný ve smlouvě uvedl. Žalovaný úvěr nejprve splácel, kdy žalobkyni uhradil celkem [částka] ([částka] dne [datum] a [částka] dne [datum]). Následně se ocitl u splátky [číslo] v prodlení o délce 65 dnů, a proto byl úvěr ke dni [datum] zesplatněn. Podle č. 6 4. smlouvy se ke dni zesplatnění úvěru celá dosud nezaplacená jistina úvěru a veškeré dosud nezaplacené úroky za poskytnutí úvěru přirostlé ke dni zesplatnění úvěru staly součástí nové jistiny úvěru, s tím, že tuto novou jistinu ve výši celkem [částka] byl žalovaný povinen uhradit žalobkyni nejpozději v den zesplatnění úvěru. V souladu s čl. 6 1. smlouvy žalobkyně požaduje po žalovaném smluvní pokutu ve výši [částka] (2 x [částka]) za opoždění s platbou splátek, dle čl. 6 2. smlouvy smluvní pokutu ve výši [částka] (2 x [částka]) coby náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného a v souladu s čl. 6 5. smlouvy smluvní pokutu ve výši [částka] (0,1 % denně z částky [částka] od [datum] do [datum]) a úhradu za pojištění schopnosti splácet úvěr ve výši [částka] (2 x [částka]). Dále se žalobkyně domáhala zaplacení úroku výši 64,59 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka] a úroku ve výši 8,50 % ročně částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový tento úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka]. Žalobkyně uvedla, že před uzavřením předmětné smlouvy řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného a to na základě dokladů a informací získaných od žalovaného a z výpisů z databází NRKI a SOLUS. Po provedeném šetření dospěla žalobkyně k závěru, že žalovanému zůstává dostatek volných finančních prostředků pro řádné splácení požadovaného úvěru. Žalovaný ani přes předžalobní upomínku neuhradil žalobkyni ničeho dalšího.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. Z listiny označené návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouva o úvěru [číslo] ze dne [datum] včetně přílohy [číslo] k návrhu na uzavření smlouvy o úvěru ze dne [datum], dodatku [číslo] k návrhu smlouvy o úvěru ze dne [datum], listiny označené podpis na dálku, předsmluvního formuláře ze dne [datum], prohlášení klienta ze dne [datum], oznámení o schválení úvěru ze dne [datum] a splátkového kalendáře ke smlouvě o úvěru [číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že byla vyhotovena listina úvěrové smlouvy datovaná [datum], kde jako věřitel je označena žalobkyně a jako klient žalovaný. Na základě této smlouvy se měla žalobkyně zavázat poskytnout žalovanému úvěr ve výši [částka] a žalovaný se měl zavázat splatit úvěr s dohodným úrokem ve výši 64,58 % ročně a RPSN ve výši 87,58 % v sjednaných 48 měsíčních splátkách po [částka]. Žalovaný se tak měl zavázat k úhradě celkové částky [částka]. Podle čl. 6 5. smlouvy si měly smluvní strany ujednat, že jestliže klient po zesplatnění úvěru nezaplatí novou jistinu úvěru v den zesplatnění úvěru, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení. Podle 6. 1. smlouvy si měly strany ujednat, že jestliže se klient ocitne v prodlení s úhradou kterékoli splátky či její části o délce 30 dnů, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši [částka], a to za každou splátku, u které se ocitl v prodlení o délce 30 dnů a podle čl. 6 2. smlouvy mělo být ujednáno, že poskytovatel má vůči klientovi právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s jeho prodlením, přičemž výše těchto nákladů činí u každé splátky, u které se klient ocitl v prodlení s její úhradou o délce 15 dnů, částku [částka]. Úvěrová smlouva ani další dokumenty související s úvěrovou smlouvou však nejsou opatřeny podpisem žalovaného, u jména žalovaného je uvedeno„ podepsáno jedinečným kódem: [číslo]“. Z hodnocení klienta ze dne [datum] se podává, že žalovaný prohlásil, že je svobodný, má středoškolské vzdělání s maturitou, bydlí ve vlastním domě/bytě, kdy výdaje na bydlení (nájemné, inkaso) činí [částka], celkové výdaje žalovaného s připočtením částky životního minima ([částka]) činí celkem [částka] ([částka] + [částka]). Žalovaný dále uvedl, že je zaměstnán na hlavní pracovní poměr u zaměstnavatele [anonymizováno] - [právnická osoba] [ulice a číslo], [PSČ] [obec], u kterého pobírá mzdu [částka]. Výši pobírané mzdy doložil výpisem z účtu [číslo] (za leden [rok] mzda [částka], za únor [rok] mzda [částka], za březen [rok] mzda [částka] a za duben [rok] mzda [částka]). Z přihlášky do pojištění ze dne [datum] a informačního dokumentu o pojistném produktu soud zjistil, že žalovaný si měl sjednat pojištění schopnosti splácet úvěr, avšak ani tato přihláška není opatřena podpisem žalovaného, namísto podpisu žalovaného je zde pouze uvedeno„ podepsáno jedinečným kódem:„ [číslo]“. Z dodejky soud ověřil, že žalobkyně zaslala žalovanému zásilku, která byla pro žalovaného uložena na poště k vyzvednutí ode dne [datum]. Ze skóringu žalobkyně (NRKI) soud zjistil, že žalovaný dosahoval skóre 534 bodů, tedy spadá do kategorie III. (nízké riziko). Z výpisu ze záznamů z registru [příjmení] byl generován negativní výsledek k žalovanému. Z fotokopie [číslo obč. průkazu] soud ověřil totožnost žalovaného. Z úplného výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu soud ověřil, že žalobkyně má od ČNB povolení k poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že z účtu č. [bankovní účet] byla dne [datum] odeslána částka [částka] ve prospěchu účtu [číslo] pod variabilním symbolem [číslo]. Z karty klienta ke smlouvě [číslo] se podává, že žalovaný žalobkyni uhradil celkem [částka] (dne [datum] částku [částka] a dne [datum] částku [částka]). Výzvou k zaplacení dluhu ze dne [datum], [datum] byl žalovaný vyzván k zaplacení dlužné částky a zároveň na možnost zesplatnění celého úvěru. Z oznámení ze dne [datum] soud zjistil, že žalobkyně oznámila žalovanému, že došlo zesplatnění dluhu vyzvala jej k zaplacení dlužné částky [částka] sestávající z dlužné původní jistiny úvěru ve výši [částka], úroku za poskytnutí úvěru ve výši [částka], neuhrazené smluvní pokuty ve výši [částka], náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením ve výši [částka] a úhrady za pojištění schopnosti klienta splácet úvěr [částka]. Z předžalobní výzvy ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě celého dluhu před podáním žaloby, a to ve lhůtě 15 dnů ode dne odeslání předžalobní výzvy. Z poštovního podacího archu ze dne [datum] soud ověřil, že žalovanému byla odeslána tohoto dne zásilka.

4. Po skutkové stránce má soud za prokázané, že dne [datum] žalobkyně poukázala na účet žalovaného (účet [číslo]) částku ve výši [částka]. Žalovaný žalobkyni uhradil pouze [částka]. Žalobkyně opakovaně vyzývala žalovaného k úhradě dlužné částky.

5. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

6. Podle § 104 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. zákona o spotřebitelském úvěru smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu.

7. Podle § 561 odst. 1 o. z., k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

8. Podle § 562 odst. 1 o. z., je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

9. Podle § 1841 o. z., smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové, platební nebo pojistné služby, smlouva týkající se penzijního připojištění, směny měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními nástroji.

10. Podle § 2395 o. z., smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

11. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

12. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

13. Soud po zhodnocení provedených důkazů podle § 132 o. s. ř. každého důkazu jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti a po aplikaci výše citovaných zákonných ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k následujícímu závěru:

14. Otázkou zůstává otázka splnění požadavku písemnosti smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum]. Obecně lze uvést, že pojem písemnosti zahrnuje textové či obrazové informace zachycené nejen v listinné, ale též v elektronické či jakékoliv jiné podobě, která umožňuje trvalý a písemný záznam dané informace s možností její autentizace, tj. přičitatelnosti určitému subjektu. Písemná forma je tak naplněna i tehdy, pokud bylo určité právní jednání provedeno za pomoci elektronických prostředků, jako je internet, elektronická pošta apod. Avšak v kontextu posuzované věci je stěžejní otázkou naplnění požadavku autentizace. Tomuto účelu nejlépe slouží podpis, díky němuž lze identifikovat jednající subjekt a současně ověřit, že skutečně jednal ten, kdo se podepsal.

15. Na základě zjištěného skutkového stavu věci a citovaných zákonných ustanovení soud dospěl k závěru, že písemná forma smlouvy o úvěru [číslo] ze dne [datum], tak jak požaduje zákon, nebyla zachována. Písemná forma vyžaduje zachycení obsahu jednání včetně označení (identifikace) jednající osoby v písmenech a číslech a také podpis, tedy ověření (autentizaci) jednající osoby ve vztahu k obsahu písemnosti. Písemný projev tedy musí být podepsán a je platný až po podpisu jednající osoby bez ohledu na to, zda byl zachycen v listinné nebo elektronické podobě. Z formálního hlediska se za podpis považuje pouze takové technické provedení identifikace osoby, které umožňuje objektivně (tedy samo o sobě, ze svých vlastností) ověřit identitu osoby, která jej provedla. V případě zachycení písemného projevu v listinné podobě je nahrazení vlastnoručního podpisu užitím mechanických prostředků zcela výjimečné, zejména jedná-li se o podpis spotřebitele. Soud nevidí důvod, proč by v případě zachycení písemného projevu v elektronické podobě měla být míra spolehlivosti při určení jednající osoby nižší než je tomu v podobě listinné. Naopak v situaci, kdy ve světě elektronických dokumentů je padělání identity a nezjistitelné změny obsahu dokumentů mnohem snazší, než je tomu u listinných dokumentů, je potřeba důsledně vyžadovat, aby byl elektronický dokument podepsán takovým podpisem, který zaručuje jak to, že dokument nebyl po připojení podpisu změněn, tak identitu podepisující osoby. Je evidentní, že zaručený elektronický podpis je založený na kvalifikovaném certifikátu (vytvořen pomocí prostředku pro bezpečné vytváření elektronického podpisu). Pouze takový elektronický podpis zaručuje integritu podepsaných dat i identitu podepsané osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 2009 sp. zn. 33 Cdo 3210/2007).

16. Žalobkyně neprokázala a nenabídla soudu důkazy k prokázání tvrzení, zda a kdy se žalovaný (osoba s jeho elektronickou identitou) do systému žalobkyně přihlásil a jaké konkrétní dokumenty odsouhlasil a v jakém znění, tedy, zda smlouva o úvěru [číslo] ze dne [datum] byla žalovanému skutečně zobrazena v nyní předloženém znění nejen na webových stránkách žalobkyně, ale i v uživatelském rozhraní žalovaného (byla mu adresována) a autentizována (podepsána), a že žalovaný odsouhlasil právě soudu předložené znění smlouvy kliknutím na virtuální tlačítko„ clickthrough smlouva“ (či jiným způsobem a jakým).

17. Úvěrová smlouva nebyla platně uzavřena ani podle § 562 odst. 2 o. z., tedy za použití elektronických nebo jiných technických prostředků umožňující zachycení obsahu právního jednání a určení jednající osoby. Žalobkyně neprokázala, že žalobkyní ovládané elektronické prostředí, ve kterém mělo dojít k právnímu jednání s žalovaným, samo o sobě umožňuje zachycení obsahu jednání a určení osoby jinak než elektronickým podpisem alespoň se značnou úrovní důvěry odpovídající míře identifikace a autentizace na základě vlastnoručního podpisu či zaručeného elektronického podpisu založeného na kvalifikovaném certifikátu.

18. Prokazovanou skutečnost lze mít za prokázanou, jestliže lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost) – např. 21 Cdo 2682/2013. V dané věci dospěl soud k závěru, že nedošlo k řádnému ujednání o uzavření úvěrové smlouvy mezi účastníky učiněné elektronickými prostředky. Smlouva o úvěru [číslo] ze dne [datum] není opatřena řádným popisem žalovaného, a soudu nebyla doložena ani žádná odpovídající písemná korespondence mezi účastníky zachycující její obsah. Soud tedy dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by smlouva mezi žalobkyní a žalovaným byla platně uzavřena. K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího, tedy vlastnoruční podpis jednajícího nebo podpis právního jednání učiněného elektronickými prostředky ve smyslu zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, tj. způsobem umožňujícím jednoznačné ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě nebo že podpis byl nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Uvedené lze považovat za splněné například při sjednávání smlouvy prostřednictvím internetového bankovnictví, zřízeného již na základě existujícího smluvního vztahu mezi spotřebitelem a finanční institucí, kdy finanční instituce již dříve klienta identifikovala, přičemž pro další komunikaci s ním mu přidělila personalizované údaje, jejichž prostřednictvím se spotřebitel přihlašuje do internetového bankovnictví, pokud následně v kontraktační fázi učiní další úkon, ze kterého je zřejmá jeho vůle být smluvně vázán. Elektronická značka (ve smyslu zákona o elektronickém podpisu) není pro účely sjednávání spotřebitelského úvěru relevantní. V řízení tedy nebylo prokázáno uzavření smlouvy, když smlouva opatřená písemným podpisem žalovaného nebyla soudu předložena a nebylo ani prokázáno, že by ji žalovaný podepsal elektronicky dle zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, a změně některých dalších zákonů. Soudu tak nezbylo, než konstatovat, že v řízení nebylo prokázáno uzavření dotčené úvěrové smlouvy.

19. Nad rámec výše uvedeného soud konstatuje k otázce zkoumání úvěruschopnosti žalovaného:

20. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

21. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

22. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

23. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

24. Soud se z moci úřední zabýval předloženou úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum], a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne [datum] ve věci C [číslo] Consumer Finance proti [jméno] [příjmení] a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

25. Žalobkyně, coby poskytovatel úvěru, je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinna náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

26. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona o spotřebitelském úvěru), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

27. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že:„ …poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ 28. Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES byla zapracována do zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále již jen zákon o spotřebitelském úvěru). Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému Aspi), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zák. č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. Všechna tato uvedená rozhodnutí směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l o. z. a § 588 o. z. (absolutní neplatnost právního jednání).

29. Žalobkyně dle soudu neprokázala, že by dostála své povinnosti s odbornou péčí posuzovat schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet úvěr, který je předmětem tohoto sporu. V projednávaném případě žalobkyně sice zkoumala úvěruschopnost žalovaného, nikoliv však řádně a s odbornou péčí. Po posouzení úvěruschopnosti žalovaného dospěla k závěru, že mu zůstává dostatek finančních prostředků pro řádné splácení požadovaného úvěru. K tomuto závěru však nemohla dospět, pokud by uvažovala v kontextu reálného života a logických závěrů učiněných z údajů, které sama zjistila. Výdaje na osobu žalovaného představující částku [částka] měsíčně (životní minimum) nemají žádný vypovídací charakter. Stejně by mohl žalovaný uvést jinou částku výdajů, avšak není zřejmé, jaký je konkrétní charakter a výše pravidelných měsíčních výdajů žalovaného. Co konkrétně představuje částka [částka] uvedená u nákladů na bydlení, není zřejmé, ani toto nebylo jakkoli ověřováno. Žalobkyně si měla především vyžádat dokumenty (např. SIPO, výpisy z účtu atd.) prokazující tvrzené nízké výdaje na bydlení a přistoupit k poskytnutí úvěru až v případě tohoto doložení. Také se nejeví pravděpodobným, že by žalovaný neměl žádné ostatní výdaje (např. výdaje na dopravu, záliby apod.) a že by jeho výdaje odpovídaly životnímu minimu. Výsledek, k němuž žalobkyně došla prostým odečtením ověřených příjmů ([částka]) a neověřených výdajů ([částka], z toho životní minimum [částka] a náklady na bydlení [částka]) k volným finančním prostředkům ([částka]), nekoresponduje s tím, jak žalovaný ve skutečnosti s těmito prostředky nakládal. Žalobkyně si nechala předložit výpis z účtu žalovaného za účelem ověření výše pobírané mzdy, k výdajům si však ničeho nevyžádala. Doložené přehledy nejsou výpisem z účtu žalovaného, jedná se pouze o vybrané pohyby na účtu na základě zadaného požadavku (filtru), a dokládají pouze výši příjmu žalovaného od [anonymizováno] - [právnická osoba] (zaměstnavatele žalovaného), nikoli výdaje žalovaného. Žalobkyně tak zcela rezignovala na zjišťování pravidelných a nezbytných výdajů žalovaného. Vycházela pouze z odhadovaných výdajů uvedených žalovaným, aniž by si jejich skutečnou výši prověřovala. Rozhodující zde přitom je konkrétní výše nákladů na spotřebu plynu a elektřiny v domě/bytě ve kterém bydlí, náklady vytápění tohoto domu/bytu, konkrétní náklady na léky, stravu, ošacení apod. Pakliže žalobkyně využila údaje o životním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, pak je třeba zdůraznit to, že tyto údaje (stejně jako další veřejně dostupné státem publikované údaje, např. o průměrných nákladech na bydlení) lze využít pouze k porovnání se zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o výdajích spotřebitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Nelze je však převzít a vycházet z nich jako ze skutečných výdajů. K řádnému posouzení úvěruschopnosti pak nepostačuje ani to, že žalobkyně provedla lustraci žalovaného v databázích SOLUS a NRKI, jelikož tato zjištění sice jsou zcela jistě důležitá, avšak pokud nejsou zjištěny skutečné příjmy a výdaje spotřebitele, jsou sama o sobě nedostatečná. Na základě těchto skutečností a po jejich vyhodnocení, stejně matematickém jako logickém i realistickém, nemohla žalobkyně dospět k závěru, že je žalovaný je schopen úvěr splácet, aniž by alespoň základním způsobem neověřila též výdaje žalovaného. S ohledem na to, že žalobkyně neprokázala, že by řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, dospěl by soud k závěru, že smlouva o úvěru [číslo] ze dne [datum] je absolutně neplatná podle § 580 odst. 1 o. z. pro rozpor se zákonem.

30. Soud se zabýval tím, zda nebylo ze strany žalobkyně poskytnuto žalovanému plnění bez právního důvodu. Z dokladu o vyplacení úvěru vyplývá, že žalobkyně dne [datum] odeslala ve prospěch účtu [číslo] částku [částka], přičemž z předloženého výpisu z účtu [číslo] (vybrané pohyby na účtu) je zřejmé, že tento účet je vedený na žalovaného. Jak se podává z karty klienta, žalovaný žalobkyni uhradil celkem částku [částka]. Soud proto uložil žalovanému, aby žalobkyni uhradil částku ve výši [částka] ([částka] mínus [částka]) a to i se zákonným rokem z prodlení. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než výzvou ze dne [datum], danou k poštovní přepravě dne [datum]. Dokladem o doručení (odeslání) té které konkrétní zásilky není čestné prohlášení Hybridní počty České pošty, s.p., že žalobkyně služeb hybridní pošty využívá. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání Podle § 573 o. z. se tak má za to, že výzva byla žalovanému doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. [datum], s tím že žalovaný měl plnit nejpozději do 15 dnů ode dne odeslání výzvy (výzva odeslána dne [datum]), [datum] tak měl žalovaný plnit, a od [datum] je žalovaný v prodlení. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I. rozsudku).

31. Ve zbytku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).

32. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka], přičemž tato částka představuje 10,44 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 55,22 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 44,78 %). Při určování míry úspěchu a neúspěchu ve věci soud odkazuje na v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2012) dlouhodobě ustálený názor, že úspěch ve věci při rozhodování o náhradě nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, se poměřuje ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství, tj. úroku i úroku z prodlení. Nejvyšší soud přijal uvedený právní názor ve shodě s nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2717/08, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky, úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství. V tomto směru nutno vyjít z celkové částky požadované žalobkyní, včetně příslušenství, ke dni rozhodnutí soudu, tj. částky [částka], sestávající z požadované částky [částka], kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z částky [částka] ve výši 8,5 % ročně za dobu od [datum] do [datum] ve výši [částka], částky [částka], kapitalizovaného úroku ve výši 64,59 % z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum] ve výši [částka], kapitalizovaného úroku ve výši 8,50 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum] ve výši [částka]. Úspěch žalobkyně ve věci spočívá v částce [částka] (tj. 55,22%), sestávající z částky [částka] a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum] ve výši [částka]. Obdobně judikoval i Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2021, č.j. 95 Co 192/2020-134.

33. Náklady žalobkyně v celkové výši [částka] sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva k úhradě, podání žaloby) a z částky [částka] za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. realizovaných po podání návrhu ve věci (2 x účast na jednání soudu) včetně tří paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a dvou paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t., cestovní náhrada v celkové výši [částka], a to v souvislosti s cestou realizovanou dne [datum] náhrada [částka] za [anonymizováno] ujetých km v částce [částka] ([částka] za litr paliva dle vyhlášky č. 116/2022 Sb. při průměrné spotřebě 5,9 l [číslo] km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 116/2022 Sb.) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 2 × 30 minut v částce [částka] podle § 14 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne [datum] náhrada [částka] za [anonymizováno] ujetých km v částce [částka] ([částka] za litr paliva dle vyhlášky č. 116/2022 Sb. při průměrné spotřebě 5,9 l [číslo] km a 4,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 116/2022 Sb.) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 2 × 30 minut v částce [částka] podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka] 10,44 % z částky [částka] činí [částka].

34. Řízení bylo, jak soud vyhodnotil v souladu s právním názorem Krajského soudu v Ústí nad Labem prezentovaném v rozhodnutí č.j. 17Co 666/2015-143, zahájeno na ustáleném vzoru uplatněném žalobcem opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech a peněžité plnění nepřevyšuje částku [částka], a to z titulu porušení smluv o úvěru uzavřené mezi žalobkyní a dlužníkem. Pokud jde o opakovanost podání, pak okresní soud vychází z konstantní rozhodovací praxe odvolacího soudu, kdy splněním podmínky jsou alespoň 3 srovnatelné návrhy. Porovnáním obsahu těchto návrhů s návrhem na zahájení řízení v posuzované věci soud zjistil, že vylíčení skutkových tvrzení je v nich v zásadě totožné, předmětem řízení jsou vždy nároky ze smluv o úvěru a text návrhů se liší pouze v proměnných údajích o datech uzavření smlouvy, výší poskytnutého úvěru, sazbou úroků, daty zesplatnění úvěrů a výší dlužných částek (dále jen proměnné skutečnosti). Návrhy jsou jinak strukturou textu totožné, opírající se o stejný smluvní a právní základ (např. řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 7C 91/2020, 21C 58/2020, 12C 52/2020, 19C 31/2020, 8C 52/2020, 9C 107/2020 a jiné). Soud tedy má za splněné podmínky stanovené v § 14b odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění, tedy že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech. Pokud se týká rozdílů ve skutkových tvrzeních týkajících se proměnných skutečností, jsou tyto podle názoru soudu v zásadě technického charakteru, týkají se stejného okruhu skutečností a spočívají v přenesení jednotlivých údajů (vstupních dat) z předložených listin do textu návrhu bez toho, že by se tyto odlišnosti projevily v potřebě užití jiných smluvních ujednání nebo ustanovení právních předpisů a v důsledku toho v odlišném právním posouzení věci. Pokud jde o aplikovatelnost § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. na tento typ sporů, odkazuje soud na odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 10. 2014 č. j. 23 Co 512/2014-13 ve spojení s usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 234/15 ze dne [datum], rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015 č. j. 26 Co 212/2015-14 ve spojení s usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2095/15 ze dne [datum], rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 31. 10. 2014, sp. zn. 15 Co 530/2014 ve spojení s usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 149/15 ze dne [datum] a v neposlední řadě také např. na usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 17 Co 666/2015-143.

35. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.