7 C 226/2019

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudkyní Mgr Danielou Liscovou ve věci žalobce: osobní údaje žalobce zastoupený advokátkou údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného zastoupený advokátem titul titul . jméno příjmení se sídlem adresa o zaplacení 94 000 Kč s příslušenstvím

I. Žaloba, kterou se žalobce na žalovaném domáhá zaplacení částky 94 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,5% ročně z částky 94 000 Kč za dobu od 1.10.2018 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 29 366,70 Kč, k rukám právního zástupce žalovaného, a to ve lhůtě do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobou, podanou u Okresního soudu v Litoměřicích dne 9.9.2019, se žalobce na žalovaném domáhá zaplacení částky 94 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,5 % ročně z částky 94 000 Kč za dobu od 1.10.2018 do zaplacení s tím, že žalobce s žalovaným dne 1.11.2015 stvrdili ústní dohodu o zápůjčce částky 109 000 Kč a dohodli se, že tuto částku 109 000 Kč bude žalovaný jako dlužník splácet vždy do každého 15. dne v měsíci, s tím, že první splátku začne žalovaný splácet dnem 15.11.2015. Žalovaný potvrdil na této listině převzetí částky 109 000 Kč svým podpisem. Splátky byly dohodnuty ve výši 3 000 Kč měsíčně, následně pak žalovaný začal zápůjčku splácet po 2 000 Kč měsíčně, žalobce tyto splátky akceptoval a souhlasil se splátkami v této výši, žalovaný splatil první splátku tak, jak bylo dohodnuto, ve výši 3 000 Kč dne 8.11.2015. Dále žalobce uvedl, že si na tuto listinu zapisoval žalovaným vrácené částky ve splátkách, první splátku 8.11.2015 ve výši 3 000 Kč, poté žalovaný vracel zápůjčku po 2 000 Kč a to dne 9.12.2015, 11.1.2016, 14.2.2016, 30.4.2016, 9.6.2016, přičemž poslední splátka byla žalovaným učiněna dne 12.9.2016 ve výši 2 000 Kč, žalovaný tak vrátil žalobci ve splátkách od 8.11.2015 do 12.9.2016 celkem částku 15 000 Kč. Od 12.9.2016 žalovaný v dalších splátkách již nepokračoval a dluží tak celkem žalobci na předmětnou půjčku 94 000 Kč. Žalovaný byl žalobcem vyzván k zaplacení této částky předžalobní upomínkou ze dne 31.8.2018 ve lhůtě do 30.9.2018, a od 1.10.2018 je tak žalovaný s úhradou žalované částky v prodlení.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil. Potvrdil, že si od žalobce zapůjčil částku 109 000 Kč, nikoliv však dne 1.11.2015, ale dne 1.3.2014. Uvedl, že se sice dohodli na tom, že žalovaný žalobci bude uvedenou zapůjčenou částku splácet ve splátkách, uvedl však, že se nedohodli na žádné konkrétní výši splátek, dohodli se na tom, že„ bude splácet podle toho, jak bude moci“. Dále žalovaný uvedl, že zapůjčenou částku 109 000 Kč žalobci zcela splatil. Vznesl námitku promlčení žalované částky. Žalovaný dodal, že datum 1.11.2015 je do čestného prohlášení, datovaného 1.11.2015, dopsáno později, s tím, že též bylo v čestném prohlášení upraveno datum 1. splátky.

3. Z listiny nazvané„ čestné prohlášení“, datované dne 1.11.2015, bylo zjištěno, že listina byla sepsána dne 1.11.2015. V této listině účastníci stvrdili, že uzavřeli mezi sebou smlouvu o zápůjčce částky 109 000 Kč, a žalovaný v této listině stvrdil, že částku 109 000 Kč od žalobce převzal. Tato soukromá listina je opatřena vlastnoručními podpisy žalobce a žalovaného. V listině se žalovaný zavázal zapůjčenou částku vrátit žalobci měsíčními splátkami vždy do 15. dne každého měsíce, s tím, že první splátku začne splácet 15.11.2015, dále je v listině uvedeno, že dohodu uzavřeli dne 1.3.2014. Pod vlastním textem čestného prohlášení je doplněna výše částek, které byly vráceny, bez podpisu žalobce či žalovaného, s tím, že dne 8.11.2015 bylo vráceno 3 000 Kč, dne 9.12.2016 bylo vráceno 2 000 Kč, dne 11.1.2016 bylo vráceno 2 000 Kč, dne 14.2.2016 bylo vráceno 2 000 Kč a 100 Kč, dne 30.4.2016 bylo vráceno 2 000 Kč, dne 9.6.2016 bylo vráceno 2 000 Kč a dne 12.9.2016 bylo vráceno 2 000 Kč.

4. Z přípisu právní zástupkyně žalobce ze dne 31.8.2018 má soud za prokázané, že žalobce vyzýval žalovaného k vrácení částky 94 000 Kč (251 700 Kč) ve lhůtě do 30.9.2018.

5. Přípisem ze dne 14.9.2018 reagoval žalovaný na shora citový přípis žalobce, tak, že sděloval žalobci, že půjčky od žalobce řádně uhradil, s tím, že půjčku ze dne 1.3.2014 řádně uhradil v lednu 2017. Uvedl, že dle jeho názoru jsou uvedené půjčky promlčeny.

6. Přípisem ze dne 24.10.2018 právní zástupkyně žalobce v reakci na přípis žalovaného ze dne 14.9.2018 vyzvala žalovaného ke zdokladování úhrady půjček v plné výši, tj. mimo jiné částky 109 000 Kč, a upozornila jej na možnost soudního vymáhání žalované částky.

7. Žalovaný ve své výpovědi uvedl, že se se žalobcem dohodli na tom, že mu žalobce půjčí 109 000 Kč, sepsali o tom čestné prohlášení, které podepsali. Potvrdil, že od žalobce částku 109 000 Kč obdržel, a dodal, že následně zapůjčené peníze žalobci splatil. Domlouvali se na tom, že peníze žalobci splatí co nejdříve, jak bude moci, nedohadovali si žádnou výši splátek. Nebylo sjednáno, že dlužnou částku bude splácet podle toho, jak bude mít, ale rozumělo se to samo sebou. Nebylo dohodnuto, do kdy bude dlužná částka splacena. Žalovaný žalobci zápůjčku splatil do 15.12.2016. Uvedl, že mezi účastníky bylo pouze sjednáno, že žalovaný začne zápůjčku splácet 15.1.2015, ale nebyla sjednána výše splátek, ani do kdy bude zápůjčka splacena. Zapůjčenou částku žalobci splácel jednou měsíčně ve splátkách v minimální výši 4 000 Kč. Nepamatuje si, zda byl sjednán den v měsíci, ke kterému má zapůjčené peníze pravidelně splácet. Uvedl, že listinu nazvanou čestné prohlášení sepsali dne 1.3.2014, tento den mu žalobce peníze předal a žalovaný peníze převzal. Uvedl, že nikdy zápůjčku nesplácel splátkami jen ve výši 2 000 Kč či případně 3 000 Kč.

8. Svědkyně [jméno] [příjmení], manželka žalovaného, ve své svědecké výpovědi uvedla, že zapůjčenou částku žalobci spláceli v měsíčních splátkách vždy k 15. dni v měsíci. Potvrdila, že zapůjčenou částku žalovaný převzal dne 1.3.2014 a celý rok 2015 a 2016 zapůjčenou částku spláceli, doplatili ji v prosinci 2016 Uzavření smlouvy přítomna nebyla, bavili se o tom doma s manželem. Uvedla, že na text čestného prohlášení dopisovala každý měsíc, jakou částku žalobci předali, dlužnou částku začali splácet v lednu 2015, přesně 15.1.2015, a vždy poté každý měsíc nejpozději 15. dne dávali peníze žalobci, poslední splátku uhradili 15.12.2016. Takto každý měsíc předávali žalobci částku 4 000 – 6 000 Kč, nikoliv částky nižší. Nedokáže však již přesně říci, kterého dne jakou přesnou částku žalobci splatili, čestné prohlášení, na které si splátky zapisovala, již nemá k dispozici. U předání peněz žalobci přítomna nebyla, žalovaný po dohodě s manželkou peníze, které chtěl žalobci splatit, odvezl a poté žalobci předal, u toho však již přítomna nebyla. Potvrdila, že půjček (zápůjček) ze strany žalobce žalovanému bylo více, ale ty se vždy doplatily, neví, kolik takových půjček bylo, kdy a kolik peněz si takto žalovaný od žalobce půjčil. Neví o tom, že by si žalobce s žalovaným dohadovali, v jaké výši má být dlužná částka splácena, ani do kdy má být zápůjčka splacena. Ví o tom, že se domluvili na tom, že dlužnou částku bude žalovaný žalobci splácet každý měsíc, podle toho, kolik bude mít peněz, a to v minimální splátce 4 000 Kč měsíčně, toto jí říkal žalovaný. Nedokáže si vysvětlit časovou prodlevu od doby uzavření půjčky do doby započetí splácení půjčky. Vše však ví z doslechu od svého manžela, žalovaného, nepamatuje se přesně, kdy žalovaný s žalobcem dotčenou smlouvu o zápůjčce uzavřeli, z data na čestném prohlášení usuzuje, že to bylo 1.3.2014. Neví ani, v jaké výši a kdy byly předchozí půjčky mezi žalobcem a žalovaným sjednány, ani výši těchto půjček, ani kdy zaplatili tyto předchozí půjčky; zápisy o splacení půjček nemůže předložit, tyto již vyhodila.

9. Z přípisu právní zástupkyně žalobce ze dne 14.1.2020, včetně podacího lístku ze dne 14.1.2020, má soud za prokázané, že žalobce vypověděl (odstoupil) smlouvu o zápůjčce, která je předmětem tohoto sporu a vyzval žalovaného k vrácení dlužné částky 94 000 Kč ve lhůtě do 24.1.2020. Tento přípis byl dán k poštovní přepravě dne 14.1.2020. Žalovaný potvrdil, že tento přípis obdržel.

10. Svědek [celé jméno svědka], syn žalovaného, ve své svědecké výpovědi uvedl, že ví o tom, že jeho otec, žalovaný, uzavřel s žalobcem nějakou půjčku, ale blíže si nevzpomíná, u uzavření smlouvy mezi účastníky nebyl, nic podrobného k tomu neví, ani nebyl přítomen ostatním ujednáním mezi účastníky. Nebyl přítomen ani tomu, když žalovaný žalobci zapůjčené peníze vracel. Pouze po něm otec chtěl peníze, aby přispěl na splácení půjčky, takto žalovanému přispěl na splácení dluhu částkou buďto kolem 3 000 Kč, někdy 4 000 Kč. Myslí si, že to bylo asi před čtyřmi či pěti lety zpětně, ale na přesná data si již nevzpomene, takto žalovanému přispěl maximálně 5 x či 6 x. Jestli žalovaný žalobci nějaké peníze dával, takto neví, u toho nebyl, ví to jen z doslechu od žalovaného. Neví o tom, že by takovýchto půjček mezi žalovaným a žalobcem bylo více.

11. Svědkyně [celé jméno svědkyně], sousedka žalobce, vypověděla, že účastníky řízení zná z vesnice, kde bydlí, bližší vztah k žádnému z účastníků nemá, ví pouze to, že si žalobce stěžoval, že si od něho žalovaný půjčil peníze a že mu je nevrací. Několikrát žalobci půjčovali 500 Kč. Nebyla přítomna žádným jednáním mezi účastníky, ani neví, co bylo mezi účastníky sjednáno, nic bližšího jí není známo. Jen potvrdila, že žalobce si stěžoval, že mu žalovaný půjčku nesplácí, toto ví z doslechu od svého manžela. Je to již tři až pět let zpátky.

12. Svědek [celé jméno svědka], syn žalobce, vypověděl, že půjček mezi účastníky bylo více, takto například žalobce půjčil žalovanému v roce 2010 180 000 Kč, něco se vrátilo, v tomto směru byla mezi účastníky dohoda o tom, že žalovaný bude peníze vracet, ale vracet peníze přestal. Potvrdil, že nebyl přítomen žádnému ujednání mezi účastníky, vše ví pouze z doslechu od žalobce, nebyl přítomen předání finančních prostředků mezi účastníky, a to ani u vlastní zápůjčky, ani u vracení finančních prostředků, vše ví pouze z doslechu od žalobce, kdy mu žalobce volal a říkal, že zapůjčil peníze žalovanému a též mu volal a říkal, když mu žalovaný něco vrátil, to si poznamenal do listiny. Uvedl, že si účastníci ujednali to, co je uvedeno v čestném prohlášení, žalovaný vrátil pouze to, co je uvedeno v této listině, nic víc, toto ví z doslechu od žalobce. Po nahlédnutí do čestného prohlášení uvedl, že žalobce zapůjčil žalovanému částku 109 000 Kč, peníze byly předány 1.11.2015, na to usuzuje z toho, že na čestném prohlášení nahoře je uvedeno datum 1.11.2015. Uvedl, že si účastníci ujednali, že zápůjčka bude splácena měsíčně, žalobce svědkovi v tomto směru říkal, že to bude vraceno po částkách 3 000 Kč měsíčně, toto říkal žalobce svědkovi telefonicky dne 1.11.2015. Svědek uvedl, že tyto údaje si poznamenal též do kalendáře za rok 2015, který soudu předložil, tyto údaje si poznamenával proto, že už tam„ lítalo dost peněz“ a otec si v 75 letech už moc nepamatuje. Uvedl, že žalobce svědkovi vždy volal, když žalovaný něco splatil, a svědek si to poznamenal. Uvedl, že hovořil též s manželkou žalovaného, které říkal, že žalovaný ještě žalobci dluží nějaké peníze, a manželka žalovaného svědkovi říkala, že nedluží tak vysokou částku, jakou uvedl svědek, že dluží jen 70 000 Kč, a že se přijdou domluvit na splácení, ale již nepřišli, toto se událo v létě 2018. K tomu, že na čestném prohlášení je uvedeno datum 1.3.2014, svědek uvedl, že listin bylo více, otec to přepisoval, možná změnil datum, možná se spletl, dříve bylo více smluv. Uvedl, že 1.3.2014 byla sobota, a ten den byl žalobce u nich doma na oslavě, otci bylo tehdy 75 let. Uvedl, že žalobce zapůjčil žalovanému 2 x částku, na kterou měl tzv. papír, a nad rámec těchto půjček„ vytáhl“ žalovaný z žalobce dalších 90 000 Kč bez papíru.

13. Žalobce ve své účastnické výpovědi uvedl, že zapůjčil žalovanému částku 109 000 Kč dne 1.11.2015. K datu 1.3.2014 uvedl, že to byli u syna na oslavách v [obec], žalovaný tam nebyl, blíže nedokázal vysvětlit, proč je na listině datované 1.11.2015 uvedeno datum sjednání dohody 1.3.2014. Uvedl, že si s žalovaným sjednali, že bude zapůjčenou částku splácet ve splátkách, listinu sepisoval žalobce před žalovaným. Potvrdil, že co je uvedeno v čestném prohlášení, je pravda. Dodal, že se s žalovaným dohadovali na splátkách ve výši 3 000 Kč měsíčně, a poté to při tom samém jednání změnili na 2 000 Kč měsíčně. Potvrdil, že žalovaný žalobci splatil částky ve výši a v těch dnech, jak je zaznamenáno v čestném prohlášení z 1.11.2015, nic dalšího žalovaný žalobci nezaplatil. Potvrdil, že na listině datované 1.11.2015 nic dalšího později v textu dohody nedopisoval, pouze dopisoval zaplacené splátky pod textem dohody. Uvedl, že není pravdou, že by se dohadovali s žalovaným na tom, že mu žalovaný bude splácet tak, jak bude moci. Potvrdil, že předání peněz nikdo přítomen nebyl, synovi říkal, že půjčil žalovanému peníze, a poté mu říkal, jestli mu to žalovaný vrátil a že to nevracel.

14. Svědek [celé jméno svědka], syn žalobce, soudu předložil kalendář z roku 2015, kde je u data 1.11.2015 rukou dopsána poznámka„ 109 tic. předány pěníze p. [příjmení] Splatky 3 000 Kč/měsíčn první splátka do 15.11.2015“, u 8.11.2015„ vráceny 3 000 Kč p. [příjmení]“, u 9.12.2015„ vráceny 2 000 p. [příjmení]“.

15. Z provedeného dokazování, zejména čestného prohlášení datovaného 1.11.2015, má soud za prokázané, a nebylo též mezi účastníky sporným, že došlo mezi účastníky k uzavření smlouvy o zápůjčce, na základě které zapůjčil žalobce žalovanému částku 109 000 Kč a žalovaný částku 109 000 Kč od žalobce převzal. Mezi účastníky bylo sporným, kdy došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce. Žalobce tvrdil, že k uzavření smlouvy o zápůjčce a fyzickému předání částky 109 000 Kč ze strany žalobce žalovanému došlo dne 1.11.2015 a naopak žalovaný tvrdil, že k uzavření smlouvy o zápůjčce a fyzickému předání částky 109 000 Kč došlo dne 1.3.2014. Oba dva účastníci v tomto směru vycházeli z údajů uvedených v písemném čestném prohlášení datovaném 1.11.2015.

16. Podle ustanovení § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

17. Podle ustanovení § 2393 o.z. neurčí-li smlouva, kdy má být zápůjčka vrácena, je splatnost závislá na vypovězení smlouvy. Není-li o výpovědi ujednáno nic jiného, je výpovědní doba šest týdnů.

18. Co se týče výkladu projevu vůle účastníků, pak oba dva účastníci při svém tvrzení o datu uzavření smlouvy o zápůjčce a fyzickém předání částky 109 000 Kč vycházeli z písemného čestného prohlášení datovaného 1.11.2015, předložená listina je listinou soukromou, a tedy dle ustanovení § 565 o.z. je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost; je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala (nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce), má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána. S ohledem to, že čestné prohlášení datované 1.11.2015 je vlastnoručně podepsáno jak žalobcem, tak žalovaným, což oba dva účastníci potvrdili, má soud za to, že pravost a správnost listiny byla oběma účastníky ve smyslu ustanovení § 565 o.z. uznána. V listině je uvedeno, že účastníci dohodu uzavřeli dne 1.3.2014 a v čestném prohlášení zároveň žalovaný potvrdil, že částku 109 000 Kč od žalobce převzal, v tomto směru tedy důkazní břemeno o tom, že k uzavření smlouvy o zápůjčce a fyzickému předání peněz došlo nikoli 1.3.2014, ale až 1.11.2015, bylo na žalobci. Dále bylo v čestném prohlášení sjednáno, že zapůjčenou částku bude žalovaný žalobci splácet v měsíčních splátkách vždy do 15. dne každého měsíce, s tím, že 1. splátka bude uhrazena do 15.11.2015. V listině však není uvedeno, v jaké výši má být zapůjčená částka splácena. Soud tak dospěl k závěru že dne 1.11.2015 touto listinou účastníci stvrdili uzavření smlouvy o zápůjčce ze dne 1.3.2014, s tím, že účastníci se domluvili na tom, že zapůjčená částka bude splácena v měsíčních splátkách vždy do 15. dne každého měsíce, počínaje 15.11.2015. Účastníci se však nedohodli na tom, v jakých splátkách (výše splátek) bude dotčená zápůjčka ze strany žalovaného žalobci splácena.

19. Důkazní břemeno ohledně opaku, tj. že použitá soukromá listina není pravá, nebo že její obsah není pravdivý, tíží osobu, která listinu podepsala, tedy v projednávaném případě bylo na žalobci, který pravost svého podpisu výslovně uznal, aby označil důkazy ke zpochybnění pravosti a správnosti potvrzení o zápůjčce, tedy že k uzavření dohody o zápůjčce nedošlo 1.3.2014, ale až 1.11.2015, kdy byla dotčená soukromá listina sepsána. Zároveň na žalovaném leželo důkazní břemeno ohledně opaku toho, že uvedená listina byla sepsána 1.11.2015 a že se účastníci dohodli na splácení uzavřené smlouvy o zápůjčce ve splátkách do 15. dne v měsíci nejprve první splátkou splatnou nejpozději do 15.11.2015. V tomto směru se ani jednomu z účastníků nepodařilo unést své důkazní břemeno. U jednání mezi účastníky nebyl nikdo další přítomen, ostatní svědci o ujednání mezi účastníky slyšeli pouze z doslechu, syn žalobce si do kalendáře poznamenával pouze představu žalobce o tom, co bylo mezi účastníky sjednáno. Pravost a správnost dotčené soukromé listiny se tak dle názoru soudu ani žalobci, ani žalovanému, nepodařilo vyvrátit. Soud tak při hodnocení smluvních ujednání mezi účastníky primárně vyšel z této sepsané soukromé listiny. V listině není uvedena žádná výše splátky, kterou měla být dotčená zápůjčka splácena a není v listině uveden ani žádný termín, do kterého měl žalovaný žalobci zapůjčenou částku vrátit.

20. Za použití jazykového výkladu listiny nazvané„ čestné prohlášení“, datované 1.11.2015, dospěl soud k závěru, že účastníci, kteří se domluvili na tom, že dotčená smlouva o zápůjčce bude splácena pravidelnými měsíčními splátkami vždy do 15. dne každého měsíce s tím, že 1. splátka má být zaplacena do 15.11.2015, tímto vyjádřili srozumitelně a určitě vůli, že půjčené finanční prostředky budou vraceny postupně ve splátkách, účelem tohoto ujednání tudíž bylo vyloučit plnění závazků žalovaného jednorázově. Tomu i také nasvědčuje následné chování žalovaného, který zápůjčku nevrátil žalobci najednou. Protože však účastníci nesjednali konkrétní výši a termíny jednotlivých splátek, nelze posoudit jejich ujednání o splatnosti dluhu ze zápůjčky jinak, než jako neurčité. Jestliže účastníci ve vykládaném ujednání nepoužili žádnou formulaci či pojem, které by alespoň připouštěly jeden z vícero možných výkladů jako ujednání, že dobu plnění určuje žalovaný, není na místě použít další interpretační postupy, při absenci slovního vyjádření, z něhož by bylo možno usuzovat na žalobcem tvrzenou vůli sjednání výše splátek. Účastníci kladli důraz na splácení dotčené zápůjčky ve splátkách, ale jazykově v dotčeném čestném prohlášení není vyjádřeno, že by si účastníci předem určili výši jednotlivých splátek, nelze proto než dospět k závěru, že zmíněným ujednáním (čestným prohlášením) vyjádřili smluvní strany ochotu věřitele přijmout i částečné plnění, jehož výše může být různá. V prvé řadě je rozhodující obsah toho, co si účastníci dohodli, typickým znakem občanskoprávních (tedy i závazkových) právních vztahů je, že práva a povinnosti jejich účastníků jsou ve vzájemné relaci, povinnost dlužníka splnit závazek odpovídá právo věřitele na plnění (viz. rozsudek NS ČR ze dne 31.3.1998 sp.zn. 3 Cdon 1398/96). Doba splnění může být na vůli dlužníka ponechána pouze dohodou, tj. musí být výslovně dohodnuto, že splatnost dluhu závisí na vůli dlužníka, takováto dohoda může být formulována různě, zpravidla tak, že dlužník zaplatí, až bude chtít, nebo až bude moci, v každém případě však musí vůle účastníků smlouvy směřovat k tomu, že je to pouze dlužník, kdo určí splatnost dluhu. Pouze za předpokladu, že došlo k takovéto dohodě, se věřitel může domáhat určení doby splnění soudem. V daném případě však nebylo prokázáno, že by účastníky bylo sjednáno, že vůle účastníků smlouvy směřovala k tomu, že je to pouze dlužník, kdo určí splatnost dluhu, tedy že bylo mezi účastníky sjednáno, že žalovaný bude splácet, jak bude moci. Účastníci ani netvrdí, že ohledně splatnosti dluhu měla být uzavřena další dohoda, oba dva účastníci odkazují na ujednání, ke kterému mělo dojít v den sepisu písemného čestného prohlášení a předání zapůjčené finanční částky. Tedy ani výkladem právního jednání mezi účastníky nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěli účastníci projevit ohledně výše splátek dotčené smlouvy o zápůjčce, ani na základě provedeného dokazování tak není možno dojít k závěru, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, co se týče sjednání výše splátek smlouvy o zápůjčce, když podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření takového jednání. Interpretace právního jednání účastníků nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle, použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního jednání vyjádřeného slovy, který učinili účastníci v dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (srov. též rozsudek NS ČR ze dne 22.5.2012 sp. zn. 3 Cdo 2978/2010). Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy (nevede k závěru o její neplatnosti), před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Soud tak na základě všech shora uvedených skutečností dospěl k závěru, že účastníci vyjádřili svým ujednáním ochotu věřitele přijmout i částečné plnění, jehož výše může být různá, a nedohodli se na přesné výši splátek.

21. Důkazní břemeno k prokázání svých tvrzení, že mezi účastníky bylo sjednáno, že dotčenou zapůjčenou částku bude žalovaný žalobci splácet ve splátkách po 3 000 Kč měsíčně, následně pak žalovaný začal zápůjčku splácet po 2 000 Kč měsíčně, žalobce tyto splátky akceptoval a souhlasil se splátkami v této výši, leželo na žalobci. V tomto směru se však i přes poučení soudu dle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. žalobci nepodařilo unést důkazní břemeno. Žalobce ve své výpovědi uvedl, že mezi účastníky bylo sjednáno splácení ve splátkách 3 000 Kč měsíčně a při tom samém jednání byla tato výše splátek změněna na částku 2 000 Kč měsíčně, což odporuje jeho skutkovým tvrzením, a nekoresponduje ani s poznámkami o splácení zápůjčky a výpovědí svědka [celé jméno svědka]. Ujednání mezi účastníky nebyl kromě žalobce a žalovaného nikdo další přítomen. V tomto směru výpověď žalobce zůstala v rámci provedených důkazů osamocená. Žalovaný ve své účastnické výpovědi uvedl, že mezi účastníky nebyla sjednána výše splátek (s tím, že se rozumělo samo sebou, že dlužnou částku bude splácet podle toho, jak bude mít), nebylo dohodnuto, do kdy bude dlužná částka splacena. Syn žalobce ve své výpovědi uvedl, že mezi účastníky bylo sjednáno, že bude žalovaný zapůjčenou částku splácet ve splátkách po 3 000 Kč měsíčně, což si i zapsal v kalendáři na rok 2015, toto však syn žalobce ví pouze z doslechu od žalobce, a zachytil tak pouze to, co uvedl žalobce svědkovi, tedy svou představu o tom, co bylo mezi účastníky sjednáno. Ani syn žalobce nebyl přítomen konkrétním ujednáním mezi účastníky a ve své svědecké výpovědi pouze reprodukoval to, co ví z doslechu od žalobce. V tomto směru tedy soud nemá za prokázané, že by mezi účastníky byla sjednána splatnost dotčené zápůjčky ve splátkách po 3 000 Kč měsíčně, když i sám žalobce ve své výpovědi nepotvrdil svá skutková tvrzení a uvedl, že zároveň při jednom jednání byla změněna výše splátek 3 000 Kč na splátky 2 000 Kč měsíčně. Soud dospěl k závěru, že žalobce neunesl své důkazní břemeno ohledně tvrzení, že mezi účastníky byla sjednána výše splátek 3 000 Kč měsíčně.

22. Soud tak nemá za prokázané, že by mezi účastníky byla sjednána splatnost v přesně určených splátkách (3 000 Kč, respektive 2 000 Kč měsíčně), v tomto směru soud hodnotí dohodu o splatnosti dluhu ze zápůjčky v měsíčních splátkách jako neplatnou pro neurčitost, nastává tak v otázce splatnosti stejná situace, jako kdyby dohoda o splatnosti dluhu nebyla uzavřena. Podle ustanovení § 2393 o.z. neurčí-li smlouva, kdy má být zápůjčka vrácena, je splatnost závislá na vypovězení smlouvy; není-li o výpovědi ujednáno nic jiného, je výpovědní doba 6 týdnů. K tomu, aby nastala splatnost dotčené zápůjčky, tak by za dané situace muselo nejdříve dojít k výpovědi smlouvy, jinak by žaloba musela být hodnocena jako předčasná. K výpovědi smlouvy došlo až písemným podáním právní zástupkyně žalobce ze dne 14.1.2020, daným k poštovní přepravě 14.1.2020, ve kterém žalobce vyzval žalovaného k zaplacení dluhu z dotčené zápůjčky ve lhůtě do 24.1.2020.

23. Soud právní jednání účastníků posoudil jako smlouvu o zápůjčce peněz dle ustanovení § 2390 o.z. Podstatnou náležitostí smlouvy není určení času, do něhož má být předmět zápůjčky vrácen. Obsahuje-li smlouva přesné ujednání o čase vrácení předmětu zápůjčky, je vydlužitel povinen poskytnout zapůjčiteli předmět zápůjčky i bez vyzvání. Pokud však není čas plnění sjednán, pak povinnost vrátit zápůjčku závisí na vypovězení smlouvy. Zapůjčitel v takovém případě musí výpovědí jako jednostranným právním jednáním docílit zániku práv a povinností ze smlouvy, a tedy způsobit vznik povinnosti vydlužitele předmět zápůjčky vrátit. Podpůrně občanský zákoník stanoví výpovědní dobu šest týdnů pro případ, že není ujednána jiná doba.

24. Povinnost vydlužit vrátit zápůjčku (tj. splatit zápůjčku) je podstatnou náležitostí smlouvy o zápůjčce, zákon nijak neupravuje otázku, jakým způsobem má vydlužitel zápůjčku vrátit. V případě peněžité zápůjčky přichází v úvahu vrácení přenechaných peněžních prostředků v hotovosti nebo bezhotovostním převodem na účet zapůjčitele. Pokud mezi účastníky smlouvy o zápůjčce není sjednán termín splacení zápůjčky, jak je tomu i v daném případě, jedná se o zápůjčku na dobu neurčitou, pro kterou zákon stanoví pravidlo, že zápůjčka se stane splatnou výpovědí, kterou může učinit jak zapůjčitel, tak vydlužitel. Smlouvu lze vypovědět, jakmile je uzavřena. Zákonná výpovědní doba je 6 týdnů, strany však mohou ujednat jinou výpovědní dobu. V daném případě strany smlouvy o zápůjčce neujednaly jinou výpovědní dobu, výpovědní doba dotčené smlouvy o zápůjčce tak činí dle ustanovení § 2393 věty druhé o.z. šest týdnů.

25. Uvedené ustanovení je ustanovením speciálním, které vylučuje aplikaci obecné úpravy o výpovědi v ustanovení § 1999 odst. 1 o.z., je také odchylkou od obecné úpravy obsažené v § 1958 odst. 2 o.z. který stanoví, že pokud strany nesjednají, kdy má dlužník splnit dluh, je dlužník povinen splnit bez zbytečného odkladu poté, co je o plnění požádán věřitelem. V případě zápůjčky tak není vydlužitel povinen splatit zápůjčku bez zbytečného odkladu od žádosti zapůjčitele, ale až po uplynutí šestitýdenní výpovědní doby.

26. Je-li dohoda o splatnosti dluhu neplatná pro neurčitost, nastává v otázce splatnosti stejná situace, jako kdyby dohoda o splatnosti dluhu nebyla uzavřena (srov. např. rozsudek NS ČR sp.zn. 33 Cdo 2782/2010, 33 Odo 1293/2005 a 33 Odo 3689/2007).

27. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že bylo prokázáno, že žalovaný žalobci vrátil částky ve výši, tak jak jsou uvedeny v čestném prohlášení ze dne 1.11.2015, tj. v celkové výši 15 100 Kč (3 000 Kč + 2 000 Kč + 2 000 Kč + 2 000 Kč + 100 Kč + 2 000 Kč + 2 000 Kč + 2 000 Kč), když se žalovanému nepodařilo unést důkazní břemeno ohledně svého tvrzení, že by na dotčenou smlouvu o zápůjčce zaplatil více; toto nebylo prokázáno ani svědeckými výpověďmi manželky a syna žalovaného.

28. Co se týče vznesené námitky promlčení, pak soud dospěl k následujícím závěrům: Podle ustanovení § 609 věty první o.z. nebylo-li právo vykonáno v promlčení lhůtě, promlčí se, a dlužník není povinen plnit.

29. Podle § 610 věty první o.z. k promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno.

30. Podle § 611 o.z. promlčují se všechna majetková práva s výjimkou případů stanovených zákonem, jiná práva se promlčují, pokud to stanoví zákon.

31. Podle § 619 odst. 1 o.z. jedná-li se právo vymáhatelné orgánem veřejné moci, počne promlčení lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo uplatněno poprvé. Podle § 619 odst. 2 o.z. právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, a nebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

32. Podle § 629 odst. 1 o.z. promlčecí lhůta trvá tři roky.

33. Obecně platí, že právo může být uplatněno poprvé (§ 619 odst. 1 o.z.), jakmile vznikne možnost podat na jeho základě žalobu, jinými slovy řečeno, jakmile nastane okamžik, kdy je actio nata. Tento okamžik nastává zásadně splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník povinnost poprvé splnit dluh. Tento den je pak dnem počátku běhu promlčecí doby podle § 619 odst. 1 o.z. Již v dřívější odborné literatuře byl zastáván názor, že může-li věřitel vyvolat splatnost dluhu, pak objektivně posuzováno může své právo i vykonat (podat žalobu k soudu). Na tomto dílčím závěru není důvod nic měnit i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Právo vypovědět smlouvu o zápůjčce uzavřenou na dobu neurčitou promlčení nepodléhá, toto oprávnění nemá majetkovou povahu (není majetkovým právem - § 611 o.z.), nýbrž je výrazem dispozičního oprávnění smluvní strany změnit obsah smluvního závazku. Je pravidlem, že počátek běhu promlčecí lhůty je spojen s okamžikem splatnosti dluhu. Je chybné, v situaci, kdy nebyla splatnost zápůjčky výslovně sjednána, přesvědčení, že k promlčení takových pohledávek nemůže dojít, neboť běh promlčecí lhůty je spojen se splatností dluhu (k tomu srov. rozsudek NS ČSR ze dne 30.11.1981 sp.zn. 3 Cz 99/81). V souladu s dosavadní rozhodovací praxí (viz. též rozsudek NS ČR ze dne 27.11.2002 sp.zn. 33 Odo 665/2002)„ nese možnost vyvolání splatnosti závazku s sebou současně i právo věřitele vymáhat splnění závazku (…) první objektivní možnost výkonu práva je dána okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat“. V takových případech proto není pro počátek běhu promlčecí doby určující den splatnosti dluhu.

34. Nebyla-li splatnost dluhu (vrácení zápůjčky) dohodnuta, může již ten následující po vzniku takového právního poměru zapůjčitel smlouvu o zápůjčce vypovědět ve lhůtě šesti týdnů (§ 605 o.z.), a tím vyvolat její splatnost. Až uplynutím výpovědní lhůty se právo zapůjčitele na vrácení zápůjčky stává nárokem s účinky actio nata. Tento okamžik je pak dnem počátku běhu promlčecí doby podle § 619 odst. 1 o.z. Proto pro počátek běhu obecné promlčecí doby je rozhodným den, který následuje po okamžiku, kdy nastalo actio nata, a nikoliv den, kdy nastala splatnost dluhu v důsledku výpovědi. Přijetí opačného názoru by znamenalo nepřípustné posunutí počátku běhu promlčecí doby (ve zřejmém rozporu s účelem promlčení) fakticky na neomezenou dobu v situaci, kdy právo podat výpověď smlouvy o zápůjčce sjednané bez dohody o okamžiku splatnosti se nepromlčuje. Z tohoto pohledu pak není určující otázka promlčení práva podat výpověď smlouvy o zápůjčce, nýbrž promlčení práva požadovat vrácení zápůjčky (srov. též rozsudek NS ČR ze dne 28.11.2019 sp.zn. 33 Cdo 3037/2019).

35. Soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že promlčecí doba počala běžet den následující po uplynutí lhůty šesti týdnů od uzavření smlouvy o zápůjčce. S ohledem na to, že smlouva o zápůjčce byla sjednána dne 1.3.2014, pak počátek promlčecí doby začal běžet dne 13.4.2014. S ohledem na to, že žaloba ve věci byla podána k soudu dne 9.9.2019, byla podána po uplynutí tříleté promlčecí doby, která uplynula dne 13.4.2017. I kdyby soud dospěl k závěru, že došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce až dne 1.11.2015, počala by promlčecí doba běžet dne 14.12.2015 a poslední den lhůty promlčecí doby by tak nastal dne 14.12.2018, a s ohledem na to, že žaloba byla podána až dne 9.9.2019, i v tomto případě by došlo k promlčení žalované částky.

36. Soud tak dospěl k závěru, že na základě všech výše uvedených skutečností došlo k promlčení žalované částky, a soudu tak nezbylo, než žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

37. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 29 366,70 Kč Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 94 000 Kč sestávající z částky 4 860 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 4 860 Kč za písemné podání – vyjádření žalovaného (ze dne 24.2.2020) dle § 11 odst. 1 písm. d), a. t., z částky 4 860 Kč za účast na provedení důkazu mimo jednání (výslech žalobce v místě bydliště) dne 21.2.2020 dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t., z částky 4 860 Kč za účast na jednání soudu dne 4.3.2020 dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. a z částky 2 430 Kč za účast na vyhlášení rozhodnutí dne 11.3.2020 dle § 11 odst.2 písm. f) a.t., včetně pěti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. Dále náhrada ztrátu času stráveného na cestě k provedení důkazu mimo jednání dne 21.2.2020, k jednání soudu dne 4.3.2020 a vyhlášení rozhodnutí dne 11.3.2020 podle ust. § 14 vyhl.č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve výši 100 Kč za každou i započatou půlhodinu, tj. 900 Kč za 9 (3 x 3) půlhodin, a DPH 21% z částky 24 270 Kč (19 440 Kč + 2 430 Kč + 1 500 Kč + 900 Kč), tj. 5 096,70 Kč (§ 137 odst.3 o.s.ř.).

38. Soud žalovanému nepřiznal jako účelně vynaložený úkon právní pomoci vyjádření právního zástupce žalovaného ze dne 20.2.2020, kde pouze právní zástupce žalovaného uvedl, že„ vzhledem k tomu, že žalovaný žalobci ničeho nedluží, žádá a navrhuje, aby žaloba byla v plném rozsahu zamítnuta a žalovanému přiznány vzniklé náklady řízení“. Toto své stanovisko již žalovaný předtím několikrát soudu uvedl, a za toto opakované citované vyjádření stanoviska žalovaného dle názoru soudu žalovanému nelze k tíži žalobce přiznat odměnu. Taktéž soud žalovanému nepřiznal jako účelně vynaložený úkon právní pomoci vyjádření právního zástupce žalovaného ze dne 5.3.2020, toto vyjádření soud po žalovaném nepožadoval, vyjádření žalovaný soudu zaslal po zakončení dokazování ve věci a provedených závěrečných řečech, jako reakci na závěrečné vyjádření a závěrečnou řeč právní zástupkyně žalobce, i v tomto případě dle názoru soudu žalovanému k tíži žalobce přiznat odměnu za takovýto úkon.

39. Podle ust. § 150 o.s.ř. soud může výjimečně, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Výklad pojmu "důvody hodné zvláštního zřetele" nelze zužovat pouze na majetkovou a sociální situaci, protože ustanovení § 150 o. s. ř. neslouží jenom ke zmírňování majetkových rozdílů mezi pro-cesními stranami, ale i k řešení jiných situací. Podle závěrů Nejvyššího soudu, vyjádřených v rozhodnutí ve věci sp. zn. 22 Cdo 825/2015 soud nejprve při postupu zvažování uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř. zjišťuje výši nákladů řízení, která by měla být procesně úspěšné straně nahrazena. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujal stanovisko, že úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci (typicky jde o majetkové a sociální poměry účastníků řízení). Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (viz např. nález sp.zn. III. ÚS 727/2000, www.judikatura.cz). Ustanovení § 150 o. s. ř. dle názoru soudu slouží mimo jiné také k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo vznik nákladů nezavinil, byl postižen povinností je hradit. Při zkoumání existence podmínek hodných zvláštního zřetele je třeba přihlížet nejen k majetkovým, sociálním a osobním poměrům účastníků řízení, ale i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1840/10). Je nutno pamatovat i na to, aby se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nejevilo jako tvrdost vůči účastníku a neodporovalo dobrým mravům (viz. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 742/05). Ustanovení § 150 o.s.ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž by všechny relevantní důvody pro takový postup byly zjišťovány a posuzovány, jde o postup libovolný, který je způsobilý zasáhnout do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález sp.zn. II. ÚS 237/05, www.judikatura.cz). Soud v daném případě neshledal podmínky pro aplikaci ust. § 150 o.s.ř., tyto skutečnosti dle názoru soudu nelze spatřovat v samotné skutečnosti, že žalobce je osobou imobilní, odkázanou na starobní důchod, a soud v daném případě neshledal takové okolnosti případu hodné zvláštního zřetele pro to, aby výjimečně žalovanému právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. V daném případě soud neshledal ani v okolnostech případu důvody zvláštního zřetele hodné, pro které by bylo přisouzení náhrady nákladů řízení v rozporu s dobrými mravy. Nelze též konstatovat, že by rozhodnutí o výjimečném nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení nezasáhlo nepříznivě do majetkové sféry žalobce, a to nejen s ohledem na výši účelně vynaložených nákladů řízení. Základem sporu mezi účastníky, od něhož by se odvíjelo i rozhodnutí v této věci, je, zda došlo k vrácení žalovaného dluhu žalovaným z dotčené smlouvy o zápůjčce, a zda tento nárok žalobce je či není promlčen, žalovaný v řízení brání svá práva a stanovisko, na straně žalovaného soud neshledal šikanózní jednání, ani zneužití práva, ani zneužití práva na zastoupení advokátem ve snaze poškodit druhou stranu či se obohatit, žalovaný v řízení pouze bránil svá práva a stanovisko ve věci. Čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod přiznává každému právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. V rámci občanského soudního řádu je právo na právní pomoc zajištěno především možností nechat se zastupovat v řízení advokátem. Soud ani nedospěl k závěru, že žalovaný by disponoval dostatečným materiálním a personálním vybavením a zabezpečením k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, ve věci jde o spor obtížný, kde k efektivní obraně je třeba zkušeného a odborně zaměřeného advokáta. Nejedná se ani o účastníka s právnickým vzděláním, který je nadán odbornými znalostmi potřebnými pro aktivní obranu v soudním řízení, ani předmět sporu netvoří relativně běžnou agendu tohoto účastníka. V daném případě tak soud nedospěl k závěru, že by se jevilo v daném případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého.

40. Náhradu nákladů řízení je žalobce povinen zaplatit žalovanému k rukám jeho právního zástupce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

41. Lhůta k plnění byla stanovena dle ust. § 160 odst.1 o.s.ř., když soud s ohledem na výši přiznané částky, majetkovou a finanční situaci žalobce, který je odkázán pouze na starobní důchod ve výši 12 736 Kč měsíčně, a zdravotní stav žalobce, který je imobilní, stanovil delší lhůtu, než třídenní, a to ve lhůtě do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku, maje za to, že tato delší lhůta splatnosti neznevýhodňuje nepřiměřeně žalovaného, a nezakládá nespravedlivou nerovnováhu mezi zájmy sporných stran.