7 C 242/2020

Plný text

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. jméno příjmení a soudců JUDr. Lenky Novotné a Mgr. Tomáše Hodného ve věci žalobce: osobní údaje žalobce bytem adresa žalobce zastoupený advokátem Mgr. Ing. jméno příjmení sídlem adresa proti žalované: osobní údaje žalované sídlem Vyšehradská 16, 128 00 Praha 2 zastoupená Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem adresa o náhradu škody, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. 3. 2021, č. j. 7 C 242/2020-85

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. mění tak, že se zamítá žaloba na zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů v částce [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit soudní poplatek ve výši [částka] České republice na účet Okresního soudu v Litoměřicích do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do zaplacení, a to ve lhůtě do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.); ve zbytku, tj. co do požadavku žalobce na zaplacení částky [částka], se žaloba zamítá (výrok II.) a žalovaná je povinna nahradit žalobci na nákladech řízení [částka] k rukám právního zástupce žalobce, a to ve lhůtě do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).

2. Okresní soud rozhodl o žalobě podané dne [datum], jíž se žalobce domáhal zaplacení částky [částka] (se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení) jako náhrady škody ve výši vynaložených nákladů na právní zastoupení ve věci„ nezákonného trestního stíhání žalobce“ zahájeného usnesením Policie ČR [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], jež bylo zrušení usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] Okresní soud provedl ve věci dokazování, které v odůvodnění rozsudku podrobně popsal. Zejména zjistil, a to ze spisu Policie ČR sp. zn. [anonymizováno] [číslo], že dne [datum] byly zahájeny úkony trestního řízení vůči neznámému pachateli pro skutek kvalifikovaný jako přečin poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle § 276 odst. 1 trestního zákona, kterého se měl dopustit v podstatě tím, že dne [datum] v obci [obec] úmyslně poškodil, zlomil ocelovou nosnou trubku u betonové patky svislého dopravního značení„ P2 – hlavní pozemní komunikace“, čímž měla být způsobena škoda [částka]. Žalobce byl dne [datum] vyslechnut, k uvedenému jednání se doznal, litoval jej s tím, že je připraven uhradit vzniklou škodu. Vyčíslenou škodu ve výši [částka] žalobce uhradil (tuto skutečnost potvrdil i poškozený), když tato částka byla odepsána z účtu žalobce dne [datum]. Dne [datum] bylo žalobci sděleno pro uvedený skutek podezření z přečinu poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle § 276 odst. 1 trestního zákoníku. Téhož dne se žalobce k závadovému jednání doznal, svého jednání litoval s tím, že vzniklou škodu již uhradil. Dne [datum] Policie ČR předložila věc Okresnímu státnímu zastupitelství v [obec] se zprávou o výsledku zkráceného přípravného řízení a se zprávami k osobě žalobce. Okresní státní zastupitelství přípisem ze dne [datum] věc vrátilo zpět Policii ČR s tím, že závadové jednání mělo být správně kvalifikováno jako zločin poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle § 276 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a tudíž nelze ve věci konat zkrácené přípravné řízení a je dán i důvod nutné obhajoby. Usnesením Policie ČR ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] bylo proto dle § 160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání žalobce pro zločin poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle § 276 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku s odůvodněním, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že žalobce se dopustil výše uvedeného skutku. Žalobce udělil plnou moc k zastupování v tomto trestním řízení obhájci – advokátu Mgr. Ing. [jméno] [příjmení], jenž podal dne [datum] stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ve které zdůraznil, že žalobce dobrovolně napravil škodlivý následek způsobený předmětným skutkem a projevil tak účinnou lítost odpovídající ustanovení § 33 písm. a) trestního zákoníku a trestní odpovědnost za trestný čin jemu kladený za vinu by měla zaniknout. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v [obec] usnesením ze dne [datum], č. j. ZT [číslo], podle § 149 odst. 1 trestního řádu usnesení policejního orgánu ze dne [datum] zrušil a podle § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu ve věci znovu rozhodl tak, že se podle ustanovení § 159a odst. 4 trestního řádu ve spojení s ustanovením § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu věc odkládá, neboť trestní stíhání je neúčelné a je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo. Po přezkoumání usnesení o zahájení trestního stíhání dospěl státní zástupce k závěru, že sice není pochyb o tom, že ve věci je dáno důvodné podezření ze spáchání trestného činu a nelze tudíž aplikovat materiální korektiv trestního bezpráví ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 trestního zákoníku, zároveň ale nelze odhlédnout od konkrétních okolností případu v kontextu významu a míry porušení chráněného zájmu a chování podezřelého po spáchání činu ve vztahu k náhradě způsobené škody. Státní zástupce uzavřel, že účelu trestního řízení již bylo dosaženo a ve věci není dán zájem na trestním stíhání žalobce. I s přihlédnutím k zásadě procesní ekonomie bylo nejprve přistoupeno ke zrušení stížností napadeného usnesení policejního orgánu a následně byl státním zástupcem aplikován procesní korektiv ve smyslu ustanovení § 159a odst. 4 trestního řádu a bylo rozhodnuto o odložení věci.

3. Po právní stránce okresní soud věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Shledal, že žalobce svůj nárok uplatnil nejprve u žalované dle § 14 odst. 1, 3 tohoto zákona, věc proto mohla být projednána soudem. Pokud se okresní soud zabýval předpoklady odpovědnosti státu dle tohoto zákona, ve vztahu k existenci odpovědnostního titulu dospěl k závěru, že v řízení vedeném Policií ČR bylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., a to usnesení ze dne [datum], č. [anonymizováno] [číslo]. Uvedl, že za nezákonné rozhodnutí je třeba považovat usnesení o zahájení trestního stíhání v případě, kdy trestní stíhání neskončí odsouzením obžalovaného, což je daný případ, neboť státní zástupce usnesením ze dne [datum] ke stížnosti žalobce usnesení policejního orgánu zrušil a věc odložil. Okresní soud dodal, že i v případě, kdy státní zástupce na podkladě usnesení o zahájení trestního stíhání a obsahu vyšetřovacího spisu nemůže posoudit, zda je trestní stíhání vedeno z důvodů či způsobem, který stanoví zákon, rozhodnutí zruší a věc vrátí policejnímu orgánu, aby dále jednal a rozhodl, je naplněn znak nezákonnosti ve smyslu § 8 odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb., a to i dle článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který s ohledem na význam usnesení o zahájení trestního stíhání a jeho dopad do práv obviněného poskytuje obviněnému zvýšenou ústavněprávní ochranu, když požaduje, aby nikdo nebyl stíhán jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1771/2014). Okresní soud bral v úvahu i judikaturu, podle níž právo na náhradu újmy nemá ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný, a že v případech, kdy je trestní stíhání zastaveno se závěrem, že se trestně stíhaný dopustil protiprávního jednání odpovídajícího skutkové podstatě trestného činu (například v případě podmíněného zastavení se k činu doznal, v případě narovnání prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán), je náhrada škody vyloučena, neboť by byla poskytnuta v rozporu s dobrými mravy. Nejde o to, zda se obviněný dopustil, byť zaviněně, skutku, pro který byl stíhán a jímž vyvolal podezření, že byl spáchán trestný čin, ale o to, zda svým jiným či dalším jednáním ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k zahájení (pokračování) trestního stíhání nedošlo (s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5839/2016). V této souvislosti okresní soud považoval za významnou časovou souslednost a okolnost, zda podmínky pro odložení věci byly dány již v době vydání usnesení Policie ČR ze dne [datum] či až později – v době rozhodnutí státního zástupce, kterým bylo rozhodnutí Policie ČR zrušeno. Podle § 159a odst. 4 trestního řádu státní zástupce může věc odložit, jestliže z výsledků prověřování vyplývá, že nastaly okolnosti uvedené v § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu. V návaznosti na úpravu obsaženou v tomto ustanovení umožnila novela trestního řádu státnímu zástupci odložit věc ze stejných důvodů i před zahájením trestního stíhání, neboť není ekonomické, aby při naplnění důvodů pro zastavení trestního stíhání pouze formálně trestní stíhání zahájil, a krátce poté jej ze stejných důvodů zastavil. Jedná se o fakultativní postup. Podle názoru okresního soudu proto věc mohla být odložena již před vydáním dotčeného usnesení Policie ČR, když podmínky pro odložení věci, které nakonec k jejímu odložení vedly, nastaly již před vydáním tohoto usnesení. Žalobce se od počátku k činu doznával, činu litoval, byl bezúhonnou osobou a škodu uhradil ještě před vydáním usnesení Policie ČR o zahájení trestního stíhání a před předložením věci státnímu zástupci. Je proto splněna podmínka existence odpovědnostního titulu. Okresní soud uzavřel, že předmětné usnesení o zahájení trestního stíhání je nutno považovat za nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. a žalobce proto měl v souladu s § 7 odst. 1 tohoto zákona právo na náhradu škody spočívající v nákladech zastoupení, které účelně vynaložil na svoji obhajobu (s poukazem na § 31 odst. 1, 3 zákona č. 82/1998 Sb. a vyhlášku č. 177/1996 Sb.) Okresní soud neshledal, že by přiznání náhrady škody bylo v rozporu s dobrými mravy a základními principy spravedlnosti, když žalobce fakticky požadované náklady na obhajobu účelně vynaložil (nejedná se o imateriální újmu). Žalobce rovněž dopisem doručeným žalované dne [datum] vyzval žalovanou k zaplacení částky [částka], přičemž žalovaná nárok žalobce neuspokojila do šesti měsíců od jeho uplatnění. Okresní soud v odůvodnění rozsudku vypočetl jednotlivé náklady na obhajobu – úkony právní pomoci, které obhájce žalobce v trestním řízení učinil. Tyto náklady považoval za správně uplatněné a účelné v rozsahu částky [částka] a v této výši shledal důvodným nárok na náhradu škody. Podle § 1970 občanského zákoníku a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. žalobci přiznal i zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Ve zbývajícím rozsahu žalobou uplatněný nárok zamítl. Právo na náhradu nákladů řízení soud prvního stupně přiznal dle § 142 odst. 2 o. s. ř. v řízení převážně úspěšnému žalobci, a to dle poměru úspěchu a neúspěchu v rozsahu 99,1 %. Jednotlivé účelně vynaložené položky nákladů řízení v odůvodnění rozsudku vypočetl.

4. Proti tomuto rozsudku, pouze proti vyhovujícímu výroku I. a závislému nákladovému výroku III., podala žalovaná odvolání. Neztotožnila se především se závěrem okresního soudu, že ve věci bylo vydáno nezákonné rozhodnutí. Podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Neposuzuje se přitom správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání, rozhodující je výsledek trestního stíhání. S poukazem na důvodovou zprávu k tomuto ustanovení žalovaná uvedla, že nezákonnost rozhodnutí není třeba a ani není možno zjišťovat až v řízení o náhradě škody, podle návrhu musí být konstatována příslušným orgánem, jenž rozhodnutí pro nezákonnost zruší nebo změní. Jde o orgán, který je podle procesních předpisů k zrušení rozhodnutí oprávněn. Rozhodnutím tohoto orgánu o zrušení nezákonného rozhodnutí je soud rozhodující o náhradě škody vázán. V řízení vedeném Policií ČR se žalobce ke spáchanému činu doznal, uhradil způsobenou škodu, a proto se trestní stíhání stalo nadbytečným, neboť jeho účelu bylo dosaženo. To se stalo až po sdělení obvinění během trestního řízení, nikoliv v okamžiku, kdy bylo trestní řízení zahajováno. Na usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne [datum] tak nelze pohlížet jako na nezákonné rozhodnutí. Státní zástupce usnesením ze dne [datum] usnesení o zahájení trestního stíhání zrušil, aniž by konstatoval nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání. Žalovaná trvá na argumentaci opírající se o rozsudek Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 5839/2016, podle něhož zákon č. 82/1998 Sb. přiznává odškodnění tomu, proti němuž bylo vedené trestní stíhání zastaveno se závěrem, že se trestně stíhaný trestného činu nedopustil. Naopak v případech, kdy se trestně stíhaný dopustil protiprávního jednání (v daném případě se žalobce k trestnímu činu doznal a trestní stíhání bylo vedeno důvodně), je náhrada škody vyloučena. V takovém případě by bylo poskytnutí náhrady škody v rozporu s dobrými mravy, resp. obecnými principy spravedlnosti. Argumentace rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1771/2014 je nepřiléhavá, skutkové okolnosti v této věci jsou zcela odlišné. Pokud žalobce namítal nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení, měl se domáhat odškodnění za nesprávný úřední postup dle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., nikoliv za vydání nezákonného rozhodnutí. Odvolatelka zdůraznila smysl právní úpravy dle zákona č. 82/1998 Sb., jíž je poskytnout odškodnění v případech, kdy ten, který byl trestně stíhán, se trestného činu nedopustil a odškodňuje se tak za vydání nezákonného rozhodnutí, což daný případ není. Navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení změnil a žalobu zcela zamítl.

5. Žalobce navrhl, aby byl napadený rozsudek potvrzen jako správný. Okresní soud se právně zabýval všemi předpoklady vzniku nároku na náhradu škody. Nezákonnost rozhodnutí správně dovodil z ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., když za nezákonné je třeba považovat usnesení o zahájení trestního stíhání v případě, kdy trestní stíhání neskončí odsouzením obžalovaného, k čemuž v daném případě skutečně nedošlo. Žalobce zopakoval svoji argumentaci s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 5839/2016, podle níž nejde o to, zda se obviněný dopustil, byť zaviněně, skutku, pro který byl stíhán a jímž vyvolal podezření, že byl spáchán trestný čin, ale o to, zda svým jiným či dalším jednáním ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k zahájení (pokračování) trestního stíhání nedošlo. Žalobce nesouhlasí s názorem, že měl žalobu směřovat na nesprávný úřední postup nikoliv na nezákonné rozhodnutí. Za stěžejní vadu zakládající nezákonnost usnesení soud správně považoval to, že věc mohla být odložena již před vydáním dotčeného usnesení, když podmínky pro odložení věci, které nakonec k odložení vedly, nastaly již před vydáním tohoto usnesení o zahájení trestního stíhání. Splnění podmínek potvrdil i státní zástupce, který věc Policii ČR vracel. Pokud v takovém případě policejní orgán předmětné usnesení dne [datum] o zahájení trestního stíhání vydal, jednalo se o usnesení nezákonné. Byly tedy splněny všechny tři předpoklady vzniku nároku žalobce, přiznání nároku není ani v rozporu s dobrými mravy.

6. Krajský soud jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I., jakož i v závislém výroku III., přezkoumal i řízení jemu předcházející, a odvolání žalované shledal důvodným. Výrok II., který nebyl odvoláním dotčen, nabyl již samostatně právní moci.

7. V daném případě okresní soud zjistil správně a pro rozhodnutí věci zcela dostatečně skutkový stav. Pokud se žalobce domáhal náhrady škody v souvislosti s rozhodnutím, které považuje za nezákonné, a to usnesením Policie ČR ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací], o zahájení trestního stíhání žalobce, okresní soud z policejního spisu zjistil, jakého skutku se žalobce měl dopustit, jakým způsobem bylo vedeno trestní řízení, za jakých okolností bylo uvedené rozhodnutí vydáno a nakonec i to, že usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] bylo předmětné usnesení policejního orgánu zrušeno a věc byla podle ustanovení § 159a odst. 4 trestního řádu ve spojení s § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu odložena. Na tato zjištění okresního soudu popsaná podrobně v odůvodnění rozsudku lze v podrobnostech odkázat.

8. Právní posouzení věci soudem se pak opírá o příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Podstatné je, že v souladu s ustanovením § 14 odst. 1, 3 tohoto zákona žalobce svůj nárok na náhradu škody nejprve uplatnil u úřadu uvedeného v § 6.

9. Podle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

10. Podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Podle odstavce 2 téhož ustanovení byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku.

11. Odvolací soud předně nesouhlasí s právním názorem okresního soudu, že usnesení Policie ČR ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], o zahájení trestního stíhání žalobce, je nezákonným rozhodnutím zakládajícím právo na náhradu škody dle § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Toto rozhodnutí nelze podřadit pod citovaná ustanovení § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. Nejedná se o pravomocné rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno příslušným orgánem. Bylo-li toto rozhodnutí zrušeno na základě řádného opravného prostředku (stížnosti žalobce) usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], stalo se tak nikoliv v důsledku pochybení policejního orgánu (ten jen nevyužil oprávnění daného mu ustanovením § 146 odst. 1 trestního řádu a sám stížnosti nevyhověl), ale státní zástupce podle svého uvážení a zhodnocení věci využil téhož oprávnění daného mu ustanoveními § 149 odst. 1 písm. a), § 159a odst. 4, § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu a sám věc odložil. Právě za tím účelem, shledal-li po posouzení všech okolností případu potřebu nového rozhodnutí, dle § 149 odst. 1 trestního řádu usnesení policejního orgánu zrušil.

12. Na uvedený právní stav pamatuje ustanovení § 12 odst. 2 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., podle kterého právo na náhradu škody nevznikne, pokud trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu. Podle poznámky k tomuto ustanovení jde o § 172 odst. 2 trestního řádu. Právě dle § 159a odst. 4 trestního řádu, ve spojení s § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu rozhodl státní zástupce usnesením ze dne [datum]. Podle § 172 odst. 2 písm. c) trestního řádu státní zástupce může zastavit trestní stíhání, jestliže vzhledem k významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo. V daném případě, s ohledem na stádium trestního řízení, státní zástupce nezastavil trestní stíhání, ale věc odložil, což má stejné následky bez změny podstaty rozhodnutí spočívající v tom, že žalobce se závadového jednání sice dopustil, bylo však shledáno, že účelu trestního řízení bylo dosaženo. Pokud k tomuto závěru nedospěl již policejní orgán, ale až státní zástupce, je to výsledkem jejich odlišného posouzení okolností případu, nelze v tom spatřovat jakékoliv svévolné jednání Policie ČR. Důvodnost žalovaného nároku žalobce na náhradu škody odpovídající částce nákladů na obhajobu v trestním řízení tedy vylučuje samotný zákon č. 82/1998 Sb., není možné ji proto dovodit ani za pomoci judikátů, jimiž argumentoval žalobce a posléze i okresní soud. Z této judikatury lze sice seznat některé obecné principy pro posuzování nároků na náhradu škody v souvislosti s trestním řízením, citovaná rozhodnutí však neřeší totožnou situaci spočívající v zastavení trestního stíhání, resp. odkladu věci pro dosažení účelu trestního řízení.

13. Z vyložených důvodů odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek okresního soudu v napadeném výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl i ve zbývajícím rozsahu, tedy co do zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky za dobu od [datum] do zaplacení.

14. Odvolací soud změnil rozhodnutí ve věci samé, podle § 224 odst. 2 o. s. ř. rozhodl i o nákladech řízení u soudu prvního stupně. Právo na náhradu nákladů řízení přiznal dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve věci zcela úspěšné žalované. Účelně vynaložené náklady žalované v celkové výši [částka] se skládají z paušální náhrady dle vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 3 úkony po [částka] před soudem prvního stupně – písemné vyjádření ve věci, přípravu účasti na jednání, účast na jednání před soudem a za 3 úkony po [částka] před soudem odvolacím – písemné odvolání, přípravu účasti na odvolacím jednání a účast na jednání před odvolacím soudem. Žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení [částka] v přiměřené lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

15. Byla-li žalovaná, která podala odvolání, osvobozena od placení soudního poplatku za řízení před odvolacím soudem (§ 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích), přičemž v řízení byla úspěšná, odvolací soud dle § 2 odst. 3 a 5 zákona o soudních poplatcích uložil podle výsledku řízení povinnost zaplatit soudní poplatek za odvolání neúspěšnému žalobci, a to ve výši [částka] dle položky 1 bodu 1. písm. a) sazebníku poplatků, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), na účet soudu prvního stupně.