7 C 248/2023

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Danielou Liscovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 13 305,97 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 11 505,97 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 11 505,97 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku, tj. co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 1 800 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 13 305,97 Kč od [datum] do [datum], zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 1 800 Kč od [datum] do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 579,80 Kč a úroku ve výši 29 % ročně z částky 11 505,97 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 666 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně, a to ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky ve výši 13 305,97 Kč sestávající z dlužné jistiny úvěru ve výši 11 505,97 Kč, poplatků a smluvní pokuty ve výši 1 800 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 579,80 Kč, zákonným úrokem z prodlení z částky 13 305,97 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 8,5 % ročně a úrokem ve výši 29 % ročně z částky 11 505,97 Kč od [datum] do zaplacení. Uvedla, že právní předchůdkyně žalobkyně, tj. [právnická osoba], [IČO], a žalovaný dne [datum] uzavřeli Smlouvu o bankovních produktech a službách, jíž si sjednali vedení běžného účtu pro žalovaného a poskytování kontokorentního úvěru [anonymizováno] (dále jen„ smlouva“). Nedílnou součástí smlouvy jsou mimo jiné Dispozice ke kontokorentnímu úvěru, se kterými se žalovaný seznámil. V souladu se smlouvou byl žalovanému poskytnut úvěrový limit 8 000 Kč. Výše povoleného limitu, úroková sazba pro čerpání tohoto limitu a úroková sazby pro nepovolený debetní zůstatek byly sjednány v Dispozicích ke smlouvě. Ve smlouvě a Dispozicích ke smlouvě se žalovaný zavázal mimo jiné, že nepřekročí výši poskytnutého úvěrového limitu. Žalovaný překročil povolený úvěrový limit, čímž vznikl nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu. Právní předchůdkyně zrušila poskytování kontokorentního úvěru žalovanému a debetní zůstatek z běžného účtu ve výši 11 705,97 Kč převedla dne [datum] na nově otevřený úvěrový účet č. [bankovní účet], žalovanému umožnila jeho splácení ve splátkách. Žalovaný byl povinen hradit z převedeného debetního zůstatku úrok a platit poplatky za vedení úvěrového účtu. Dlužnou částku žalovaný řádně ani včas nesplácel, právní předchůdkyně žalobkyně proto využila svého práva ze smlouvy a dlužnou částku zesplatnila dopisem ze dne [datum], vyzvala žalovaného k okamžité úhradě částky 13 305,97 Kč, kterou žalovaný řádně ani včas neuhradil. Ke své aktivní legitimaci žalobkyně uvedla, že pohledávku za žalovaným postoupila právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum], postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno dopisem zaslaným dne [datum] Ani přes předžalobní výzvu žalovaný ničeho neuhradil.

2. K jednání se žalovaný nedostavil, ačkoliv byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neomluvil se a nepožádal o odročení jednání, k žalobě se nevyjádřil. Žalobkyně se k jednání též nedostavila, svou neúčast omluvila, právní zástupce žalobkyně se k jednání dostavil. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků; vycházel přitom z obsahu spisu.

3. Ze smlouvy o bankovních produktech a službách ze dne [datum] soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu, kterou se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala mimo jiné poskytnout žalovanému další bankovní produkty, služby. Součástí smlouvy jsou mimo jiné Dispozice obsahující sjednané konkrétní parametry jednotlivých produktů a služeb, základní a speciální produktové podmínky. Z dokumentu označeného„ Dispozice se sjednanými parametry kontokorentního úvěru flexikredit“ ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalovaný a právní předchůdkyně žalobkyně prostřednictvím [příjmení] [příjmení] sjednali [anonymizováno] k běžnému účtu č. [bankovní účet] s výší povoleného limitu 8 000 Kč ode dne [datum], úrokovou sazbou z nepovoleného debetního zůstatku k datu vytištění uvedených dispozic ve výši 29 % ročně a v případě změny platí její oznámená výše, RPSN ve výši 24,35 %. Z úrokového lístku [číslo] sazebníku poplatků platného od [datum], všeobecných produktových podmínek účinných od [datum], všeobecných obchodních podmínek [právnická osoba] a základních produktových podmínek spotřebitelského kontokorentního úvěru účinných od [datum] (dále jen„ základní produktové podmínky“) bylo zjištěno, že právní předchůdkyně poskytuje úvěr povolením debetního zůstatku běžného účtu do výše maximální částky sjednané ve smlouvě (čl. 12 základních produktových podmínek), právní předchůdkyně žalobkyně poskytuje úvěr bez žádosti o čerpání (čl. 13 základních produktových podmínek), případem porušení je situace, kdy klient překročí povolený limit, pak je právní předchůdkyně žalobkyně oprávněna zrušit povolený limit, převést debetní zůstatek na nově otevřený úvěrový účet, oznámit klientovi číslo takového účtu, celkovou dlužnou částku, výši jednotlivých měsíčních splátek (čl. 23 písm. f) ve spojení s čl. 24 písm. f) základních produktových podmínek).

4. Z výpisu z úvěrového účtu č. 2022 ze dne [datum] bylo zjištěno, že roční kreditní obrat je ve výši 13 885,77 Kč, počáteční zůstatek: 11 505,97 Kč; z výpisu z běžného účtu č. 2021 ze dne [datum] bylo zjištěno, že je evidována položka„ převod“ s částkou 11 705,97 Kč. Z listiny označené„ ukončení poskytování [anonymizováno] k běžnému účtu č. [bankovní účet] a otevření úvěrového účtu“ ze dne [datum] bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně informovala žalovaného, že dluh činí 11 705,97 Kč. Z oznámení o vyčíslení dluhu ze dne [datum] bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky 13 305,97 Kč do [datum].

5. Z výzvy k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne [datum] bylo zjištěno, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dluhu ve výši 18 211,86 Kč do [datum].

6. Pokud jde o aktivní legitimaci žalobkyně, bylo provedenými listinnými důkazy – z oznámení právní předchůdkyně žalobkyně o postoupení pohledávky ze dne [datum] s podacím lístkem ze dne [datum], potvrzení o připsání úplaty ze dne [datum], dohody mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní ze dne [datum], přílohy [číslo] se seznamem postupovaných pohledávek ke smlouvě o postoupení pohledávek ze dne [datum] a z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně ze dne [datum] zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila celou žalovanou pohledávku se všemi právy souvisejícími žalobkyni.

7. Soud má tedy za prokázáno, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena dne [datum] smlouva, dne [datum] právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný sjednali tzv. flexikredit s výší povoleného limitu 8 000 Kč, který právní předchůdkyně žalobkyně poskytla bezhotovostně žalovanému. Žalovaný překročil povolený úvěrový limit, vznikl mu tak v rozporu se smlouvou debetní zůstatek 11 505,97 Kč na účtu, který žalovaný ani přes opakované výzvy neuhradil. Právní předchůdkyně žalobkyně dlužnou částku zesplatnila a uplatnila za žalovaným smluvní pokutu, poplatky a úroky, které vyjmenovává ve svém tvrzení.

8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru zavazuje úvěrující, že na požádání úvěrovaného poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

10. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

11. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

14. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

15. Soud se z moci úřední zabýval smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 CA Consumer Finance SA proti Ingrid Bakkaus a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

16. Právní předchůdkyně žalobkyně, coby poskytovatelka úvěru, je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinna náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

17. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona o spotřebitelském úvěru), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

18. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že:„ …poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“.

19. Citovaná směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES byla zapracována do zákona o spotřebitelském úvěru. Zákon o spotřebitelském úvěru v § 87 odst. l upravuje následek, který nastane, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. l větou druhou (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele), a to sankci neplatnosti smlouvy. S ohledem na použité slovní vyjádření ve větě druhé § 87 zákona o spotřebitelském úvěru by bylo možné tuto úpravu vnímat a vyložit jako relativní neplatnost, neboť spotřebiteli dává možnost námitku neplatnosti uplatnit. Touto problematikou se však v poslední době zabýval jak Nejvyšší soud České republiky, jehož hlavním úkolem je zajišťování jednoty a zákonnosti rozhodovací praxe českých soudů, tak i Ústavní soud, jehož nálezy jsou pro obecné soudy závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky). Nejvyšší soud se k následkům, které nastanou, pokud poskytovatel s odbornou péčí neposoudí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjádřil v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, v němž dospěl k závěru, že pokud poskytovatel takovou povinnost nesplní, je smlouva (absolutně) neplatná. Ačkoli v tomto rozsudku byl řešen spotřebitelský úvěr poskytnutý podle dřívějšího zákona o spotřebitelském úvěru (zák. č. 145/2010 Sb.), z jehož dikce § 9 odst. l by bylo možné dovozovat absolutní neplatnost smlouvy, i výklad tohoto ustanovení nebyl jednoznačný (k tomu srovnej komentář § 9 odst. l zákona o spotřebitelském úvěru uveřejněný v systému Aspi), a proto jsou závěry tohoto rozhodnutí aplikovatelné i na spotřebitelský úvěr poskytnutý podle zákona č. 257/2016 Sb. Ústavní soud pak ve svých nálezech sp. zn. III. ÚS 4129/18 a II. ÚS 3194/18 řešil tuto otázku i ve vztahu k vykonávacímu řízení. Všechna tato uvedená rozhodnutí směřují obecné soudy k aplikaci § 580 odst. l o. z. a § 588 o. z. (absolutní neplatnost právního jednání).

20. Žalobkyně dle soudu netvrdila ani neprokázala, že by dostála své povinnosti s odbornou péčí posuzovat schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet úvěr, který je předmětem tohoto sporu. V projednávaném případě žalobkyně netvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného. S ohledem na to, že žalobkyně netvrdila, neprokázala, že by řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, dospěl soud k závěru, že smlouva je absolutně neplatná podle § 580 odst. 1 o. z. pro rozpor se zákonem.

21. Dle 2991 odst. 1, 2 o. z. plnění právní předchůdkyně žalobkyně z neplatné smlouvy je bezdůvodným obohacením žalovaného a žalovaný je povinen toto obohacení žalobkyni vydat. Z žalobních tvrzení vyplývá, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěrový limit 8 000 Kč, který žalovaný překročil na částku 11 505,97 Kč. Z žalobních tvrzení rovněž vyplývá, že žalovaný žalobkyni ničeho neuhradil. Soud proto po právním posouzení dospěl k závěru, že se žalovaný ve výši 11 505,97 Kč na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než výzvou k úhradě v oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], danou k poštovní přepravě dne [datum]. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 573 o. z. se tak má za to, že výzva byla žalovanému doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. [datum], od [datum] je tak žalovaný v prodlení. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I. rozsudku).

22. Zbývající žalobní nároky v podobě poplatků, smluvní pokuty, úroků soud zamítl z důvodu neplatnosti smlouvy. Ty nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku (úvěrovému vztahu), který byl neplatně sjednán.

23. Podle § 142 odst. 1 věty prvé o.s.ř. soud přizná náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatnění nebo bránění práva účastníku, který měl ve věci plný úspěch, proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle § 142 odst. 2 o.s.ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 666 Kč, přičemž tato částka představuje 14,40 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 57,20 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 42,80 %). Při určování míry úspěchu a neúspěchu ve věci soud odkazuje na v judikatuře Nejvyššího soudu České republiky (srov. např. usnesení ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2012) dlouhodobě ustálený názor, že úspěch ve věci při rozhodování o náhradě nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, se poměřuje ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství, tj. úroku i úroku z prodlení. Nejvyšší soud přijal uvedený právní názor ve shodě s nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2717/08, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky, úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství. V tomto směru nutno vyjít z celkové částky požadované žalobkyní, včetně příslušenství, ke dni rozhodnutí soudu (tj. [datum]), tj. částky 22 142,96 Kč, sestávající z požadované částky 13 305,97 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 579,80 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z částky 13 305,97 Kč od [datum] do [datum] ve výši 8,5 % ročně, tj. 1 419,18 Kč; kapitalizovaného úroku ve výši 29 % ročně z částky 11 505,97 Kč od [datum] do [datum], tj. 6 838,01 Kč. Úspěch žalobkyně ve věci spočívá v částce 12 666,18 Kč (tj. 57,20 %), sestávající z částky 11 505,97 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 11 505,97 Kč od [datum] do [datum], tj. ve výši 1 160,21 Kč. Obdobně judikoval i Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2021, č.j. 95 Co 192/2020-134.

25. Náklady řízení žalobkyně činí 4 623,60 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 13 305,97 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci a z částky 1 660 Kč za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 1 a. t. realizovaný po podání návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 3 160 Kč ve výši 663,60 Kč. Z částky 4 623,60 Kč činí 14,40 % částku 666 Kč.

26. Řízení bylo, jak soud vyhodnotil v souladu s právním názorem Krajského soudu v Ústí nad Labem prezentovaném v rozhodnutí č. j. 17 Co 666/2015-143, zahájeno na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech a peněžité plnění nepřevyšuje částku 50 000 Kč, a to z titulu porušení smluv o úvěru uzavřených mezi žalobkyní, resp. právní předchůdkyní žalobkyně a dlužníkem. Pokud jde o opakovanost podání, pak okresní soud vychází z konstantní rozhodovací praxe odvolacího soudu, kdy splněním podmínky jsou alespoň 3 srovnatelné návrhy. Porovnáním obsahu těchto návrhů s návrhem na vydání EPR v posuzované věci soud zjistil, že vylíčení skutkových tvrzení je v nich v zásadě totožné, předmětem řízení jsou vždy nároky ze smluv o úvěru a text návrhů se liší pouze v proměnných údajích o datech poskytnutého plnění, výší poskytnutého úvěru a výší dlužných částek (dále jen„ proměnné skutečnosti“). Návrhy jsou jinak strukturou textu totožné, opírající se o stejný smluvní, resp. právní základ (např. řízení vedená u zdejšího soudu pod sp. zn. 7 C 166/2023, 19 C 197/2023, 15 C 239/2023). Soud tedy má za splněné podmínky stanovené v § 14b odst. 1 písm. a) a. t. tedy že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně touž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech. Pokud se týká rozdílů ve skutkových tvrzeních týkajících se proměnných skutečností, jsou tyto podle názoru soudu v zásadě technického charakteru, týkají se stejného okruhu skutečností a spočívají v přenesení jednotlivých údajů (vstupních dat) z předložených listin do textu návrhu bez toho, že by se tyto odlišnosti projevily v potřebě užití jiných smluvních ujednání nebo ustanovení právních předpisů a v důsledku toho v odlišném právním posouzení věci. Pokud jde o aplikovatelnost § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. na tento typ sporů, odkazuje soud na odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 10. 2014 č. j. 23 Co 512/2014-13 ve spojení s usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 234/15 ze dne [datum], rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015 č. j. 26 Co 212/2015-14 ve spojení s usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2095/15 ze dne [datum], rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 31. 10. 2014, sp. zn. 15 Co 530/2014 ve spojení s usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 149/15 ze dne [datum] a v neposlední řadě také např. na usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 17 Co 666/2015-143.

27. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně.

28. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., když pro uložení lhůty delší či plnění ve splátkách neshledal důvod.