7 C 259/2023

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Danielou Liscovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 14 290 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ve zbytku, tj. co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 4 290 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 14 290 Kč od [datum] do [datum] a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4 290 Kč od [datum] do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 642 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se na žalovaném svou žalobou domáhala zaplacení částky 14 290 Kč, která se skládá z nesplacené jistiny úvěru ve výši 10 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 3 994,11 Kč a úroku stanoveného čl. II.2.b smlouvy ve výši 295,89 Kč, s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z částky 14 290 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 8,5 % ročně. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně, tj. společnost [právnická osoba], [IČO], uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru (dále jen„ smlouva“). Na základě smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému dne [datum] úvěr ve výši 10 000 Kč, který měl být splacen do [datum]. Úvěr byl převeden z bankovního účtu právní předchůdkyně žalobkyně na bankovní účet žalovaného č. [bankovní účet], [variabilní symbol]. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytovala úvěry prostřednictvím své webové stránky [webová adresa], na níž se žalovaný zaregistroval, zaslal právní předchůdkyni žalobkyně žádost o poskytnutí úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně prověřila schopnost žalovaného úvěr splácet, přičemž žalovaný dal souhlas se zpracováním osobních údajů, s nakládáním s osobními údaji za účelem posuzování úvěruschopnosti, bonity a důvěryhodnosti, žalovaný byl lustrován v databázích ISIR, [příjmení], CRKI, EUCB, BRKI a NRKI, nedošlo k důvodným pochybám ohledně jeho platební schopnosti. Poté byl žalovanému ve webovém rozhraní zaslán návrh smlouvy s navrhovanou výší úvěru, splatností. Žalovaný odsouhlasil znění smlouvy verifikačním SMS kódem: [číslo], který byl přidělen žalovanému na základě žádosti o úvěr na jeho verifikovaný mobilní telefon. SMS kód nahrazuje fyzický podpis smlouvy. Žalovaný ničeho neuhradil ani přes výzvu právního zástupce žalobkyně odeslanou dne [datum]. V případě, že by soud neuznal nárok na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy, žalobkyně požaduje posouzení tohoto nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Žalobkyně navrhla, aby soud učinil dotaz na banku žalovaného, zda mu byla v září 2021 zaslána na účet č. [bankovní účet] částka 10 000 Kč a zda je majitelem uvedeného účtu právě žalovaný. K aktivní legitimaci žalobkyně uvedla, že nabyla pohledávku za žalovaným na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] uzavřené mezi společností [právnická osoba], [IČO], a žalobkyní.

2. K jednání se žalovaný nedostavil, ačkoliv byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neomluvil se a nepožádal o odročení jednání, k žalobě se nevyjádřil. Žalobkyně se k jednání též nedostavila, svou neúčast omluvila a požádala soud, aby jednal v její nepřítomnosti. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků; vycházel přitom z obsahu spisu.

3. Provedeným dokazováním soud zjistil následující skutečnosti: z listiny označené„ Smlouva o spotřebitelském úvěru č. [spisová značka]“ soud zjistil, že jako úvěrující je označena právní předchůdkyně žalobkyně a jako úvěrovaný žalovaný. Předmětem této smlouvy měl být závazek žalobkyně poskytnout žalovanému úvěr 10 000 Kč a závazek žalovaného poskytnuté finanční prostředky vrátit právní předchůdkyni žalobkyně s příslušenstvím ve lhůtě do„ 2021 [číslo]“. Mezi stranami měla být ujednána úroková sazba 36 % ročně, úrok 295,89 Kč, RPSN ve výši 724,67 %, variabilní symbol pro bezhotovostní bankovní převod: [číslo] Smlouva však není opatřena podpisem žalovaného, namísto podpisu je uvedeno:„ …podpis proveden 2021 [číslo] 05:42:59 elektronickým kódem [číslo]“. Z Formuláře pro standardní (předsmluvní) informace o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že je v něm uvedena celková výše úvěru 10 000 Kč, doba splatnosti 30 dnů s tím, že do 2021 [číslo] je třeba zaplatit 11 893,53 Kč, při překročení doby splatnosti je třeba zaplatit 14 290 Kč. Na místě pro podpis žalovaného je uvedeno:„ … podpis proveden 2021 [číslo] 05:42:59 elektronickým kódem [číslo]“.

4. Z potvrzení o platbě ze dne [datum] bylo zjištěno, že dne [datum] byla na bankovním účtu právní předchůdkyně žalobkyně zaúčtována platba ve výši 1 Kč. Z potvrzení o platbě ze dne [datum] bylo zjištěno, že na bankovním účtu právní předchůdkyně žalobkyně č. [bankovní účet] je zaúčtován výdej ve výši 10 000 Kč s datem splatnosti [datum], na bankovní účet č. [bankovní účet], [variabilní symbol]. Z přípisu banky [právnická osoba] ze dne [datum] bylo zjištěno, že majitelem a jediným disponentem účtu č. [bankovní účet] byl žalovaný, přičemž dne [datum] byla na uvedený účet připsána částka 10 000 Kč od právní předchůdkyně žalobkyně.

5. Pokud jde o aktivní legitimaci žalobkyně, bylo provedenými listinnými důkazy – z oznámení právní předchůdkyně žalobkyně o postoupení pohledávky ze dne [datum] s podacím lístkem z téhož dne, rámcové smlouvy o postupování pohledávek uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní ze dne [datum], dílčí smlouvy o postoupení pohledávek [číslo] uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní ze dne [datum] zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně postoupila celou žalovanou pohledávku se všemi právy souvisejícími žalobkyni.

6. Z listiny označené„ Výzva k úhradě před podáním žaloby“ ze dne [datum] bylo zjištěno, že právní zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě částky 35 287,11 Kč do tří dnů. Z podacího lístku ze dne [datum] soud zjistil, že téhož dne byla žalovanému zaslána zásilka.

7. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „zákon [číslo] Sb.“) smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu.

8. Podle § 561 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

9. Podle § 562 odst. 1 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

10. Podle § 1841 o. z. smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové, platební nebo pojistné služby, smlouva týkající se penzijního připojištění, směny měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními nástroji.

11. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

13. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Soud po zhodnocení provedených důkazů podle § 132 o. s. ř. každého důkazu jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti a po aplikaci výše citovaných zákonných ustanovení na zjištěný skutkový stav dospěl k následujícímu závěru:

15. Otázkou zůstává, zda byl splněn požadavek písemnosti smlouvy. Obecně lze uvést, že pojem písemnosti zahrnuje textové či obrazové informace zachycené nejen v listinné, ale též v elektronické či jakékoliv jiné podobě, která umožňuje trvalý a písemný záznam dané informace s možností její autentizace, tj. přičitatelnosti určitému subjektu. Písemná forma je tak naplněna i tehdy, pokud bylo určité právní jednání provedeno za pomoci elektronických prostředků, jako je internet, elektronická pošta apod. Avšak v kontextu posuzované věci je stěžejní otázkou naplnění požadavku autentizace. Tomuto účelu nejlépe slouží podpis, díky němuž lze identifikovat jednající subjekt a současně ověřit, že skutečně jednal ten, kdo se podepsal.

16. Na základě zjištěného skutkového stavu věci a citovaných zákonných ustanovení soud dospěl k závěru, že písemná forma smlouvy tak, jak požaduje zákon, nebyla zachována. Písemná forma vyžaduje zachycení obsahu jednání včetně označení (identifikace) jednající osoby v písmenech a číslech a také podpis, tedy ověření (autentizaci) jednající osoby ve vztahu k obsahu písemnosti. Písemný projev tedy musí být podepsán a je platný až po podpisu jednající osoby bez ohledu na to, zda byl zachycen v listinné nebo elektronické podobě. Z formálního hlediska se za podpis považuje pouze takové technické provedení identifikace osoby, které umožňuje objektivně (tedy samo o sobě, ze svých vlastností) ověřit identitu osoby, která jej provedla. V případě zachycení písemného projevu v listinné podobě je nahrazení vlastnoručního podpisu užitím mechanických prostředků zcela výjimečné, zejména jedná-li se o podpis spotřebitele. Soud nevidí důvod, proč by v případě zachycení písemného projevu v elektronické podobě měla být míra spolehlivosti při určení jednající osoby nižší, než je tomu v podobě listinné. Naopak v situaci, kdy ve světě elektronických dokumentů je padělání identity a nezjistitelné změny obsahu dokumentů mnohem snazší, než je tomu u listinných dokumentů, je potřeba důsledně vyžadovat, aby byl elektronický dokument podepsán takovým podpisem, který zaručuje jak to, že dokument nebyl po připojení podpisu změněn, tak identitu podepisující osoby. Je evidentní, že zaručený elektronický podpis je založený na kvalifikovaném certifikátu (vytvořen pomocí prostředku pro bezpečné vytváření elektronického podpisu). Pouze takový elektronický podpis zaručuje integritu podepsaných dat i identitu podepsané osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 2009 sp. zn. 33 Cdo 3210/2007).

17. Žalobkyně neprokázala a nenabídla soudu důkazy k prokázání tvrzení, zda a kdy se žalovaný (osoba s jeho elektronickou identitou) do systému žalobkyně přihlásil a jaké konkrétní dokumenty odsouhlasil a v jakém znění, tedy, zda smlouva byla žalovanému skutečně zobrazena v nyní předloženém znění nejen na webových stránkách žalobkyně, ale i v uživatelském rozhraní žalovaného (byla mu adresována) a autentizována (podepsána), a že žalovaný odsouhlasil právě soudu předložené znění smlouvy kliknutím na virtuální tlačítko„ clickthrough smlouva“ (či jiným způsobem a jakým).

18. Smlouva nebyla platně uzavřena ani podle § 562 odst. 2 o. z., tedy za použití elektronických nebo jiných technických prostředků umožňující zachycení obsahu právního jednání a určení jednající osoby. Žalobkyně neprokázala, že žalobkyní ovládané elektronické prostředí, ve kterém mělo dojít k právnímu jednání s žalovaným, samo o sobě umožňuje zachycení obsahu jednání a určení osoby jinak než elektronickým podpisem alespoň se značnou úrovní důvěry odpovídající míře identifikace a autentizace na základě vlastnoručního podpisu či zaručeného elektronického podpisu založeného na kvalifikovaném certifikátu.

19. Prokazovanou skutečnost lze mít za prokázanou, jestliže lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost) – např. 21 Cdo 2682/2013. V dané věci dospěl soud k závěru, že nedošlo k řádnému ujednání o uzavření úvěrové smlouvy mezi účastníky učiněné elektronickými prostředky. Smlouva není opatřena řádným popisem žalovaného, a soudu nebyla doložena ani žádná odpovídající písemná korespondence mezi účastníky zachycující její obsah. Soud tedy dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by smlouva mezi žalobkyní a žalovaným byla platně uzavřena. K platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího, tedy vlastnoruční podpis jednajícího nebo podpis právního jednání učiněného elektronickými prostředky ve smyslu zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, tj. způsobem umožňujícím jednoznačné ověření identity podepsané osoby ve vztahu k datové zprávě nebo že podpis byl nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Uvedené lze považovat za splněné například při sjednávání smlouvy prostřednictvím internetového bankovnictví, zřízeného již na základě existujícího smluvního vztahu mezi spotřebitelem a finanční institucí, kdy finanční instituce již dříve klienta identifikovala, přičemž pro další komunikaci s ním mu přidělila personalizované údaje, jejichž prostřednictvím se spotřebitel přihlašuje do internetového bankovnictví, pokud následně v kontraktační fázi učiní další úkon, ze kterého je zřejmá jeho vůle být smluvně vázán. Elektronická značka (ve smyslu zákona o elektronickém podpisu) není pro účely sjednávání spotřebitelského úvěru relevantní. V řízení tedy nebylo prokázáno uzavření smlouvy, když smlouva opatřená písemným podpisem žalovaného nebyla soudu předložena a nebylo ani prokázáno, že by ji žalovaný podepsal elektronicky dle zákona č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce. Soudu tak nezbylo, než konstatovat, že v řízení nebylo prokázáno uzavření smlouvy.

20. Nad rámec výše uvedeného soud dodává, že i kdyby smlouva byla platně uzavřena, soud by ve věci žalobu též částečně zamítl, jak uvedeno ve výroku II., z následujících důvodů:

21. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

22. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

23. Podle § 547 o. z. právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

24. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

25. Soud se z moci úřední zabýval smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

26. V projednávané věci žalobkyně dle soudu neprokázala splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného - spotřebitele splácet žalovanou pohledávku. Žalobkyně sice uvedla, že prověřila schopnost žalovaného úvěr splácet, tuto skutečnost však žádným způsobem neprokazuje, pouze tvrdí, že lustrovala žalovaného v databázích ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI a NRKI. Nijak nezjišťovala ani neověřovala příjmy ani výdaje žalovaného.

27. Soud tak dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně, coby poskytovatelka úvěru, nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, a to nejen ohledně příjmů, ale i ohledně výdajů, nepostupuje v souladu s citovanými ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoli problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele – žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

28. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zák. č. 257/2016 Sb., ve znění platném ke dni uzavření smlouvy), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli ojasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

29. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku konstatoval, že:„ ….poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady...“.

30. Nalézací soud v projednávaném případě dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně neprokázala, že by kvalifikovaně a s odbornou péčí jako poskytovatelka úvěru zjišťovala, případně ověřovala bonitu žalovaného, a žalobkyně tak nemohla dospět k závěru, že byl žalovaný schopen splatit úvěr 10 000 Kč do 30 dnů od jeho poskytnutí.

31. Pro úplnost soud dodává, že pokud dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti (smlouvy z důvodu uzavření smlouvy v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, nelze toto ustanovení vykládat tak, že pokud dlužník námitku neplatnosti sám aktivně neuplatní (např. podáním žaloby na neplatnost sjednané smlouvy o úvěru), nemůže se soud z moci úřední zabývat úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem dle čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum]. Tento závěr je plně v souladu jak s názorem Nejvyššího soudu k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích prezentovaném v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, kde mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná, tak s nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], III. ÚS 4129/18, který na citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje s tím, že výslovně uvádí, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

32. Též podle rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě ve věci OPR Finance s.r.o. proti GK, Evropský soudní dvůr konstatoval, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Tedy Evropským soudním dvorem je pro případ porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 citované směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, dovozována absolutní neplatnost úvěrové smlouvy.

33. Pokud by se žalobkyně dostavila k jednání, byla by v souladu s § 118a odst. 3 o. s. ř. soudem poučena o tom, že dosud nenavrhla důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení ohledně platného sjednání smlouvy a k prokázání tvrzení ohledně kvalifikovaného prověření bonity žalovaného ke splácení úvěru. Svou neúčastí na jednání však žalobkyně znemožnila soudu poskytnout jí poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. a současně se tohoto dobrodiní soudu vzdala (viz např. usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 175/04 či rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 294/2001), když jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 4314/2008), potřebná poučení soud poskytuje pouze při jednání, popřípadě při přípravném roku, nařízeném podle ustanovení § 114c o.s.ř., a není tedy možné poučovat žalobkyni o neunesení důkazního břemene mimo jednání či přípravný rok.

34. Soud se zabýval tím, zda nebylo ze strany žalobkyně poskytnuto žalovanému plnění bez právního důvodu. Ze sdělení banky [právnická osoba] ze dne [datum] vyplývá, že účet, na který byla dne [datum] připsána částka 10 000 Kč zaslaná z účtu č. [bankovní účet] (tj. z účtu právní předchůdkyně žalobkyně), je vedený na žalovaného. Soud proto po právním posouzení dospěl k závěru, že žalovaný se na úkor žalobkyně v této výši bezdůvodně obohatil, neboť žalobkyně částku ve výši 10 000 Kč žalovanému poskytla bez právního důvodu, a proto v souladu s § 2991 o. z. má soud za to, že plnění žalobkyně z neplatné smlouvy o úvěru je bezdůvodným obohacením žalovaného a žalovaný je povinen toto obohacení žalobkyni vydat.

35. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než předžalobní výzvou ze dne [datum], danou k poštovní přepravě dne [datum]. Uvedenou výzvou vyzvala žalovaného k úhradě do tří dnů a od [datum] je žalovaný v prodlení.

36. Žalovaný nezaplatil žalovanou částku do rozhodnutí soudu, ocitl se v prodlení s placením dluhu a je tedy povinen podle § 1970 o. z. zaplatit i úrok z prodlení dle § 1968 a násl. o. z. ve výši stanovené § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I. rozsudku).

37. Zbývající žalobní nároky v podobě poplatku za poskytnutí úvěru a úroku uvedené ve výroku II. soud zamítl z důvodu neplatnosti smlouvy. Ty nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku (úvěrovému vztahu), který byl neplatně sjednán.

38. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšnější, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 642 Kč, přičemž tato částka představuje 28,5 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 64,25 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 35,75 %). Při určování míry úspěchu a neúspěchu ve věci soud odkazuje na v judikatuře Nejvyššího soudu České republiky (srov. např. usnesení ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2012) dlouhodobě ustálený názor, že úspěch ve věci při rozhodování o náhradě nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, se poměřuje ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství, tj. úroku i úroku z prodlení. Nejvyšší soud přijal uvedený právní názor ve shodě s nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2717/08, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky, úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství. V tomto směru nutno vyjít z celkové částky požadované žalobkyní, včetně příslušenství, ke dni rozhodnutí soudu (tj. [datum]), tj. částky 16 616,13 Kč, sestávající z požadované částky 14 290 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 14 290 Kč za dobu od [datum] do [datum], tj. ve výši 2 326,13 Kč. Úspěch žalobkyně ve věci spočívá v částce 10 675,34 Kč (tj. 64,25 %), sestávající z částky 10 000 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10 000 Kč od [datum] do [datum], tj. ve výši 675,34 Kč. Obdobně judikoval i Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2021, č.j. 95 Co 192/2020-134.

39. Náklady řízení žalobkyně ve výši 2 252 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 14 290 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Z částky 2 252 Kč pak 28,5 % činí 642 Kč.

40. Řízení bylo, jak soud vyhodnotil v souladu s právním názorem Krajského soudu v Ústí nad Labem prezentovaném v rozhodnutí č. j. 17 Co 666/2015-143, zahájeno na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech a peněžité plnění nepřevyšuje částku 50 000 Kč, a to z titulu porušení smluv o úvěru uzavřené mezi žalobkyní, resp. právní předchůdkyní žalobkyně a dlužníkem. Pokud jde o opakovanost podání, pak okresní soud vychází z konstantní rozhodovací praxe odvolacího soudu, kdy splněním podmínky jsou alespoň 3 srovnatelné návrhy. Porovnáním obsahu těchto návrhů s návrhem na vydání EPR v posuzované věci soud zjistil, že vylíčení skutkových tvrzení je v nich v zásadě totožné, předmětem řízení jsou vždy nároky ze smluv o úvěru a text návrhů se liší pouze v proměnných údajích o datech uzavření smlouvy, výší poskytnutého úvěru, sazbou úroků, daty zesplatnění úvěrů a výší dlužných částek (dále jen proměnné skutečnosti). Návrhy jsou jinak strukturou textu totožné, opírající se o stejný smluvní a právní základ (např. řízení vedená u zdejšího soudu pod sp. zn. 7 C 19/2023, 7 C 20/2023, 7 C 259/2023, 15 C 154/2023). Soud tedy má za splněné podmínky stanovené v § 14b odst. 1 písm. a) a. t. tedy že řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně touž žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech. Pokud se týká rozdílů ve skutkových tvrzeních týkajících se proměnných skutečností, jsou tyto podle názoru soudu v zásadě technického charakteru, týkají se stejného okruhu skutečností a spočívají v přenesení jednotlivých údajů (vstupních dat) z předložených listin do textu návrhu bez toho, že by se tyto odlišnosti projevily v potřebě užití jiných smluvních ujednání nebo ustanovení právních předpisů a v důsledku toho v odlišném právním posouzení věci. Pokud jde o aplikovatelnost § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. na tento typ sporů, odkazuje soud na odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 10. 2014 č. j. 23 Co 512/2014-13 ve spojení s usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 234/15 ze dne [datum], rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015 č. j. 26 Co 212/2015-14 ve spojení s usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2095/15 ze dne [datum], rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 31. 10. 2014, sp. zn. 15 Co 530/2014 ve spojení s usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 149/15 ze dne [datum] a v neposlední řadě také např. na usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 17 Co 666/2015-143.

41. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně.

42. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.