7 C 283/2025

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl předsedkyní senátu Mgr. Danielou Liscovou, jako samosoudkyní, ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta se sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , narozená Datum narození žalované bytem Adresa žalované 66 776 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 26 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 26 000 Kč od 2. 8. 2025 do zaplacení, a to ve lhůtě do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku, tj. co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 40 776 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 5 763,72 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 928,57 Kč, s úrokem ve výši 8 % ročně z částky 27 948,46 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 29 270,05 Kč od 21. 2. 2025 do 1. 8. 2025, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 3 270,05 Kč od 2. 8. 2025 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 3,25 % ročně z částky 26 000 Kč od 2. 8. 2025 do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 66 776 Kč s příslušenstvím a nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že předchůdce žalobkyně, , právnická osoba, ., IČ: , IČO, , uzavřel dne 28. 2. 2023 s žalovanou Smlouvu o úvěru č. , hodnota, dále jen "Smlouva", na jejímž základě poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit původnímu věřiteli celkem částku ve výši 55 776 Kč (úvěr ve výši 30 000 Kč, souhrnný poplatek ve výši 25 776 Kč (kapitalizovaný úrok 1 522 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy 14 700 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu 4 154 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště 5 400 Kč), a to formou 14ti měsíčních splátek á 3 984 Kč, úrok byl sjednán ve výši 8 % ročně Žalovaná však své smluvní závazky nehradila řádně a včas, uhradila pouze dne 1. 3. 2023 částku 4 000 Kč. Uplynutím lhůty došlo k zesplatnění pohledávky. Předchůdci žalobkyně tak vznikla pohledávka ve výši 66 776 Kč, z toho 27 948,46 Kč na dlužné jistině, 1 321,59 Kč na úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru, 13 634 Kč na poplatku za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy, 3 857,66 Kč na poplatku za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu, 5 014,29 Kč na poplatku za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště, a 15 000 Kč na smluvní pokutě. Vedle tohoto žalobkyně na žalované požaduje kapitalizovaný úrok vyčíslený od 29. 4. 2024 do postoupení pohledávky (20. 2. 2025) z dlužné jistiny ve výši 2 928,57 Kč a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení vyčíslený od prodlení do postoupení pohledávky ve výši 5 763,72 Kč, a úrok 8 % ročně z částky 27 948,46 Kč od 21. 2. 2025 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 29 270,05 Kč ve výši 14,75 % ročně za dobu od 21. 2. 2025 do zaplacení. Předchůdci žalobkyně tak vznikla pohledávka, kterou převedl na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky. Žalovaná na svůj dluh ani přes výzvu žalobkyni neuhradila ničeho.

2. K jednání, které se ve věci konalo dne 26. 11. 2025, se žalovaná nedostavila, ačkoliv byla předvolána na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zák. č. 99/11 522 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen „o. s. ř.“), žalobkyně se rovněž nedostavila, svou neúčast omluvila a požádala soud, aby jednal v její nepřítomnosti. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků.

3. Podle § 119 odst. 1 věty první o. s. ř. může být jednání odročeno jen z důležitých důvodů.

4. Manžel žalované požádal soud e-mailem, soudu doručeným dne 26. 11. 2025 v 11:16 hodin o odročení jednání ze zdravotních důvodů žalované, důvody žádosti o odročení jednání však nijak nedoložil. Soudu tak nezbylo, než tuto žádost o odročení jednání hodnotit jako nedůvodnou a ve věci jednal a rozhodl.

5. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 28. 2. 2023 soud ověřil, že předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne 28. 2. 2023 smlouvu, na jejím základě předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku ve výši 30 000 Kč v hotovosti, souhrnný poplatek činil částku 25 776 Kč (kapitalizovaný úrok 1 522 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy 14 700 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu 4 154 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště 5 400 Kč), a žalovaná se celkovou částku 55 776 Kč zavázala splácet dle podmínek ve smlouvě sjednaných 14ti měsíčními splátkami po 3 984 Kč. Součástí obsahu smlouvy byly učiněny obchodní podmínky předchůdce žalobkyně. Citované podmínky podrobněji upravují další obsah vztahu mezi předchůdcem žalobkyně a žalovanou, resp. věřitelem a dlužníkem, včetně stanovení povinnosti platit věřiteli úroky, poplatky a ostatní náklady a platby dle sazebníku věřitele. Z výzvy před podáním žaloby ze dne 17. 7. 2025 soud ověřil, že žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce žalovanou vyzvala k úhradě celého dluhu před podáním žaloby ve lhůtě do 1. 8. 2025. Z podacího lístku ze dne 17. 7. 2025 soud ověřil, že žalované byla zaslána tohoto dne zásilka. Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 12. 3. 2025, včetně výňatku ze seznamu postupovaných pohledávek, potvrzení o zaplacení kupní ceny za postupované pohledávky ze dne 25. 3. 2025 a oznámení o postoupení pohledávky ze dne 2. 4. 2025 soud ověřil, že předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovanou na žalobkyni. Oznámením o postoupení pohledávky ze dne 2. 4. 2025 oznámil předchůdce žalobkyně žalované postoupení pohledávky za žalovanou na žalobkyni. Z obchodního rejstříku soud ověřil právní subjektivitu žalobkyně.

6. Po skutkové stránce má soud za prokázané tyto skutečnosti zjištěné z listinných důkazů v řízení provedených, tj. že předchůdce žalobkyně, jako věřitel, s žalovanou, jako dlužníkem, uzavřel dne 28. 2. 2023 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě které žalované poskytl úvěr v dohodnuté výši (30 000 Kč), který se žalovaná zavázala, včetně sjednaného navýšení o celkový poplatek ve výši 25 776 Kč (kapitalizovaný úrok 1 522 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy 14 700 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu 4 154 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště 5 400 Kč) Kč na částku 55 776 Kč, předchůdci žalobkyně zaplatit v 14ti měsíčními splátkami po 3 984 Kč. Žalovaná však svůj dluh nehradila řádně a včas, uhradila pouze část, dostala se do prodlení s placením splátek. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 3. 2025 postoupil právní předchůdce žalobkyně na žalobkyni pohledávku za žalovanou, sestávající z požadavku na zaplacení 66 776 Kč s příslušenstvím (z toho 27 948,46 Kč na dlužné jistině, 1 321,59 Kč na úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru, 13 634 Kč na poplatku za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy, 3 857,66 Kč na poplatku za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu, 5 014,29 Kč na poplatku za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště, a 15 000 Kč na smluvní pokutě). Aktivní legitimaci žalobkyně prokazuje oznámením o postoupení pohledávky a smlouvou o postoupení pohledávek s přílohami.

7. Podle § 1841 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové a platební nebo pojistné smlouvy, smlouva týkající se penzijního připojištění, směn měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními zdroji.

8. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

9. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

10. Podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

11. Podle § 1 odst. 2 in fine o. z. jsou zakázaná ujednání porušující dobré mravy. Podle § 6 odst. 1 o. z. má každý povinnost jednat v právním styku poctivě a podle § 8 zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Podle § 547 o.z. musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

12. Podle § 1812 odst. 2 o. z. se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona k ochraně spotřebitele nepřihlíží. Podle § 1813 o. z. se má za to, že jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, což neplatí pro ujednání o předmětu plnění a o ceně, jsou-li spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 o .z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží.

13. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

14. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud i bez návrhu přihlédne k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

16. Podle § 1812 odst. 2 o. z. se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení zákona k ochraně spotřebitele nepřihlíží. Podle § 1813 o. z. se má za to, že jsou zakázaná ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, což neplatí pro ujednání o předmětu plnění a o ceně, jsou-li spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Podle § 1815 o .z. se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží.

17. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 citovaného ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Soud po zhodnocení provedených důkazů podle ustanovení § 132 o.s.ř. každého důkazu jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti a po aplikaci výše citovaných zákonných ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k následujícímu:

19. Nejprve se soud z moci úřední zabýval předloženou úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

20. V projednávané věci žalobkyně tvrdí, že poskytovatel půjčky, předchůdce žalobkyně, s odbornou péčí posuzoval schopnost spotřebitele (žalované) splácet poskytnuté finanční prostředky ve výši 30 000 Kč a souhrnného poplatku v celkové výši 25 776 Kč (kapitalizovaný úrok 1 522 Kč, poplatek za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy 14 700 Kč, úhradu za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu 4 154 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v místě svého bydliště 5 400 Kč) Kč, když úroková sazba byla sjednána ve výši 8 % ročně a dlužná částka včetně sjednaného navýšení měla být žalovanou – spotřebitelem uhrazena ve formě 14ti měsíčních splátek po 3 984 Kč měsíčně. Žalobkyně soudu nepředložila žádný dokument, ze kterého by vyplývalo, že byly zjišťovány a ověřovány majetkové poměry žalované, její příjmy, výdaje, zaměstnání, počet členů domácnosti, zda byla vedena v registru dlužníků bank apod.

21. Předchůdce žalobkyně coby poskytovatel úvěru, je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebitel v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele – žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

22. Ustanovení § 86 odst.1 zák. č. 257/2016 Sb. výslovně předpokládá, že zdrojem informací může být i samotný spotřebitel, jemuž zákon ukládá v odst. 3 cit. ustanovení povinnost poskytnout věřiteli „na jeho žádost úplné, přesné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr“. Tato povinnost však nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

23. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru dle § 9 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru (nyní ust. § 86 zák.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru) je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23.4.2008. Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku konstatoval, že: “….poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady...“.

24. Pro úplnost soud dodává, že pokud dle ustanovení § 87 odst. zákona č. 257/2016 Sb., spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti (smlouvy z důvodu uzavření smlouvy v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, nelze toto ustanovení vykládat tak, že pokud dlužník námitku neplatnosti sám aktivně neuplatní (např. podáním žaloby na neplatnost sjednané smlouvy o úvěru), nemůže se soud z moci úřední zabývat úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem dle čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Tento závěr je plně v souladu jak s názorem Nejvyššího soudu k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích prezentovaném v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, kde mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná, tak s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, III. ÚS 4129/18, který na citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje s tím, že výslovně uvádí, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

25. A navíc, jak plyne z rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2000, ve věci C-2020-167 (řízení o předběžné otázce podané Okresním soudem v Ostravě, týkající se ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.

26. Nalézací soud v projednávaném případě dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně neprokázala, že by její právní předchůdce kvalifikovaně a s odbornou péčí jako poskytovatel úvěru zjišťoval, případně ověřoval bonitu žalované, a ani, že by ji vůbec jakkoliv ověřoval. Předtištěné prohlášení spotřebitele ve smlouvě o úvěru o tom, že se jí dostalo informací a vysvětlení, na jejichž základě je schopna posoudit, zda je pro ni půjčka vhodná, nemůže zastoupit splnění povinnosti věřitele přesvědčivě zkoumat, zda dlužník nebude mít zjevný problém svůj závazek splnit. Za postup s odbornou péčí při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele nelze považovat ani postup, kdy se věřitel spolehne na její objektivně nedoložené tvrzení o osobních majetkových a výdělkových poměrech. Standard odborné péče předpokládá ověření poskytnutých údajů (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18). Věřitel by měl požadovat přinejmenším potvrzení zaměstnavatele dlužníka a porovnat informace tvrzené dlužníkem se státem publikovanými údaji o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne, Anonymizováno, 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Po právní stránce proto soud věc posoudil tak, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou uzavřená smlouva o úvěru je absolutně neplatná.

27. S ohledem na shora uvedené závěry soudu po právní stránce nezbylo, než věc posoudit tak, že mezi žalobkyní, resp. jejím právním předchůdcem, a žalovanou uzavřená smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 588 o. z., neboť odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

28. Současně má soud v řízené za prokázané, že předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 30 000 Kč. Soud proto po právním posouzení dospěl k závěru, že žalovaná se na úkor žalobkyně, resp. předchůdce žalobkyně v této výši bezdůvodně obohatila, neboť předchůdce žalobkyně částku ve výši 30 000 Kč žalované poskytl bez právního důvodu. Protože žalovaná splatila 4 000 Kč (byť úhrada mohla být částečně mylně započtena na neexistující příslušenství či smluvní nároky, když smlouva ze dne 28. 2. 2023 je ve smyslu § 580 odst. 1 o. z. neplatná), přiznal soud žalobkyni částku 26 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Protože smlouvu ze dne 28. 2. 2023 má soud za absolutně neplatnou, tak žalobní nároky plynoucí z této smlouvy (obchodní úrok, poplatky za poskytnutí půjčky) nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku, který byl neplatně sjednán. Soud proto žalobu v rozsahu kapitalizovaného úroku z prodlení a zákonného úroku z prodlení ve výši přesahující přiznaný úrok z prodlení jako nedůvodnou zamítl.

29. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovanou vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než předžalobní výzvou ze dne 17. 7. 2025 ve lhůtě do 1. 8. 2025, žalovaná je tak od 2. 8. 2025 s úhradou částky 26 000 Kč v prodlení. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 o. z. ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. v žalované výši (výrok I. rozsudku).

30. Ve zbytku byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).

31. Podle § 142 odst. 2 o. s .ř., měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Při určování míry úspěchu a neúspěchu ve věci soud odkazuje na v judikatuře Nejvyššího soudu České republiky (srov. např. usnesení ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2012) dlouhodobě ustálený názor, že úspěch ve věci při rozhodování o náhradě nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, se poměřuje ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství, tj. úroku i úroku z prodlení. Nejvyšší soud přijal uvedený právní názor ve shodě s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky, úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství. V tomto směru nutno vyjít z celkové částky požadované žalobkyní, včetně příslušenství, ke dni rozhodnutí soudu Protože žalobkyně byla ve věci převážně neúspěšná, a žalované, která byla převážně úspěšná, dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, bylo vysloveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

32. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalované třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., když pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.