7 C 430/2022

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Danielou Liscovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 11 720 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku, tj. co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky 3 720 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 8 000 Kč ve výši 8,25 % ročně za dobu od [datum] do [datum], kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 840,82 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 150 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 473 Kč, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 540,50 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 11 720 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že žalovaný dne [datum] uzavřel se společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ [anonymizováno]“) smlouvu o úvěru [číslo] na částku 8 000 Kč. Úvěrová smlouva byla uzavřena u zprostředkovatele úvěru [právnická osoba], IČO: [číslo]. Peníze byly žalovanému vyplaceny v hotovosti při podpisu smlouvy. Předmětnou částku se žalovaný zavázal vrátit s příslušenstvím do [datum], avšak do dnešního dne tak neučinil a neuhradil ničeho. V případě prodlení se přitom žalovaný zavázal zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení. Předmětná pohledávka byla na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] s účinností ke dni [datum] převedena na žalobce, přičemž změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne [datum]. Celková hodnota pohledávky ke dni postoupení činila částku 11 878 Kč a skládala se z nesplacené jistiny ve výši 8 000 Kč, nesplacené smluvní pokuty ve výši 3 728 Kč a neuhrazené paušální náhrady nákladů na upomínání ve výši 150 Kč. Žalobce dále uvedl, že požaduje kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 840,82 Kč po revizním přepočtu za období od prvního dne prodlení po splatnosti závazku, tj. od [datum] do [datum], kdy základem pro výpočet úroku byla postoupena pohledávka ve výši 8 000 Kč. Žalobkyně dále požadovala zákonný úrok z prodlení ve výši určené datem splatnosti pohledávky od následujícího dne po účinnosti postoupení pohledávky, tj. od [datum]. Žalobkyně rovněž žádala po žalovaném uhradit částku 473 Kč jako náhradu nákladů vynaložených na mimosoudní vymáhání spojené s uplatněním pohledávky za žalovaným (a to za jeden odchozí dopis a dvě cesty pracovníky žalobkyně za žalovaným). V neposlední řadě žalovaný požadoval, aby žalovaný uhradil smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné jistiny, a to za každý den prodlení od [datum] do [datum].

2. Žalovaný se v průběhu řízení k věci nevyjádřil.

3. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: Žalovaný dne [datum] uzavřel se [anonymizováno] smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě mu byla poskytnuta hotovost při podpisu smlouvy ve výši 8 000 Kč s tím, že pokud tuto částku vrátí do 30 dnů, činí roční procentní sazba nákladů (dále jen„ RPSN“) 0%, přičemž v případě prodloužení splatnosti o dalších 30 dnů by žalovaný musel vždy hradit částku navýšenou o 1 840 Kč, což ve výsledku v případě prodloužení o 330 dnů (tj. celková doba trvání 360 dnů) znamená, že RPSN v takovém případě představuje 1 081,60%. V této smlouvě je stran posouzení úvěruschopnosti žalovaného pouze konstatováno, že„ Posouzení úvěruschopnosti Klienta vychází z nastavené maximální doby splatnosti úvěru, která s ohledem na jeho snadné prodloužení činí až 360 dní… S ohledem na posouzení úvěruschopnosti Klienta dává Věřitel Klientovi na zvážení postupné prodloužení splatnosti spotřebitelského úvěru, a to v daném případě o 11 krát 30 dní… Klient tím zároveň Věřiteli dává svolení použít osobní údaje k získání dalších informací o mé osobě, včetně informací o mé bonitě, důvěryhodnosti a platební morálce, které jsou nutné k řádnému posouzení žádosti o poskytnutí Úvěru.“ Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, jenž byl rovněž žalovaným podepsán, stran posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyplývá, že„ [příjmení] úvěru schopnost byla ověřována dotazem v Centrální evidenci exekucí a v Insolvenčním rejstříku, databázi Nebankovního registru klientských informací a Bankovního registru klientských informací (NRKI/BRKI) a v databází SOLUS.“ [anonymizováno] dále žalovanému zaslalo upomínku ze dne [datum], v němž žalobci informovalo, že s ohledem na jeho prodlení je povinen zaplatit jí částku 8 154 Kč, přičemž soudu nebylo předložen doklad o doručení této písemnosti. Z dohody o postoupení pohledávek ze dne [datum] vyplývá, že [anonymizováno] postoupila soubor 761 pohledávek vůči svým dlužník na žalobkyni. Zaplo předmětné postoupení pohledávek oznámila žalovanému podáním ze dne [datum], v němž se odvolávalo na smlouvu o postoupení ze dne [datum]. Z výpisu úkonů mimosoudního vymáhání pohledávky vyplývá, že žalobkyně požaduje, aby jí byly uhrazeny náklady za dopis ze dne [datum] a dvě cesty terénního pracovníka za žalovaným; tento dokument přitom vznikl jako výpis z interního systému žalobkyně.

4. Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“ či„ o. z.“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

5. Podle § 1841 o. z. smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové a platební nebo pojistné smlouvy, smlouva týkající se penzijního připojištění, směn měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními zdroji.

6. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (účinného od 1. 12. 2016) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle § 86 odst. 2 zák.č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.

10. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

11. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

12. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

13. Podle § 2991 odst. 2 o. z., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Po skutkové stránce má soud s ohledem na výše uvedené za prokázané, že [anonymizováno] s žalovaným dne [datum] uzavřelo úvěrovou smlouvu na částku 8 000 Kč, přičemž tyto peněžní prostředky mu ještě týž den poskytlo. Nemá však za prokázané, že by tato smlouva byla platná. Soud se z moci úřední totiž musí předloženou úvěrovou smlouvou zabývat se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13 Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

15. Poskytovatel úvěru je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinen náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoliv problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

16. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona o spotřebitelském úvěru), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

17. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele, apod.). Nejvyšší správní soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku, konstatoval, že:„ …poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady.“ 18. Pro úplnost soud dodává, že pokud dle ustanovení § 87 odst. zákona č. 257/2016 Sb., spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti (smlouvy z důvodu uzavření smlouvy v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, nelze toto ustanovení vykládat tak, že pokud dlužník námitku neplatnosti sám aktivně neuplatní (např. podáním žaloby na neplatnost sjednané smlouvy o úvěru), nemůže se soud z moci úřední zabývat úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem dle čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum]. Tento závěr je plně v souladu jak s názorem Nejvyššího soudu k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích prezentovaném v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, kde mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka - spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná, tak s nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], III.ÚS 4129/18, který na citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje s tím, že výslovně uvádí, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

19. Též podle rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané rozhodnutím Okresního soudu v Ostravě ve věci OPR Finance s.r.o. proti GK, Evropský soudní dvůr konstatoval, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Tedy Evropským soudním dvorem je pro případ porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 citované směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, dovozována absolutní neplatnost úvěrové smlouvy.

20. Žalobkyně dle soudu neprokázala, že by [anonymizováno] dostálo své povinnosti s odbornou péčí posuzovat schopnost spotřebitele (žalovaného) splácet úvěr, který je předmětem tohoto sporu. V projednávané věci v tomto směru nejenže nebylo žalobkyní v žalobě tvrzeno ničeho, ale z předložené dokumentace v podobě úvěrové smlouvy ze dne [datum] a příslušeného formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru vyplývá fakticky pouze tolik, že [anonymizováno] o své povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného vědělo a formálně se o tomto úkonu v dokumentaci zmínilo, ale nebylo prokázáno, že by ji provedlo. [anonymizováno] se žalovaného na jeho majetkovou situaci neptalo a pouze se (bez doložení jeho výsledku soudu) spolehlo na výpisy z příslušných databází. Soud přitom nemá za to, že takovýto postup úvěrujícího je správný, zvláště ve vztahu ke smlouvě, u níž uvádí, že RPNS může dosáhnout v případě opakovaného prodloužení splatnosti úvěru až hodnoty 1 081,60 %. Soud tedy konstatuje, že žádné informace ohledně schopností žalovaného splatit předmětný úvěr nebyly ze strany [anonymizováno] vyžadovány, tudíž ani nemohlo dojít k jejich vyhodnocení či ověřování. S ohledem na tento závěr nemohla by předmětná úvěrová smlouva obstát jako platná.

21. Soud se dále zabýval tím, zda nebylo ze strany [anonymizováno] poskytnuto žalovanému plnění bez právního důvodu. S ohledem na obsah předložených dokumentů přitom má soud za to, že žalovanému byla od [anonymizováno] poskytnuta dne [datum] v hotovosti částka 8 000 Kč, kterou žalovaný do dnešního dne nevrátil. Soud tak má za to, že se žalovaný na úkor [anonymizováno] dle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 o. z. bezdůvodně obohatil v rozsahu 8 000 Kč, proto uložil žalovanému, aby tuto částku zaplatil.

22. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalobkyni tak podle § 1970 o.z. náleží úrok z prodlení ve výši zákonného úroku z prodlení, tj. stanovený podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném v době počátku prodlení.

23. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného ona sama nebo [anonymizováno] vyzvali k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum], danou k poštovní přepravě dne [datum]. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 573 o. z. se tak má za to, že výzva byla žalovanému doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. [datum], s tím že žalovaný měl dle tohoto oznámení plnit nejpozději do 10 dnů ode doručení tohoto dopisu, tudíž do [datum] tak měl žalovaný plnit, a od [datum] je žalovaný v prodlení. Úrok z prodlení byl přiznán podle § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I. rozsudku).

24. Stran závěru soudu o tom, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit výše uvedené závazky žalobkyni, nikoli [anonymizováno], odkazuje na Smlouvu o postoupení ze dne [datum], podle níž došlo k postoupení tam vyjmenovaných pohledávek [anonymizováno], mj. předmětné pohledávky vůči žalovanému. Postoupení přitom bylo žalovanému řádně oznámeno v podání ze dne [datum].

25. Protože úvěrovou smlouvu má soud za absolutně neplatnou, tak žalobní nároky plynoucí z této smlouvy (úrok, poplatky, smluvní pokutu, úrok z prodlení, náklady spojené s uplatněním pohledávky) nelze přiznat, neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku, který byl neplatně sjednán (výrok II.).

26. Pokud žalobkyně rovněž uplatňuje náklady spojené s uplatněním pohledávky, pak soud mimo jiné poukazuje na to, že žalobkyně neprokázala, že tyto náklady vynaložila. Výpis z interního systému, který nebyl soudu nijak vysvětlen, přičemž nebylo doloženo, že lze na správnost tam uvedených údajů, resp. výpisů těchto údajů, spoléhat, není dostačující pro závěr, že takovéto úkony byly vynaloženy. Pokud žalobkyně v tomto směru odkazuje na dopis ze dne [datum], pak soud poukazuje na to, že nebylo soudu doloženo, že by výzva s tímto datem byla ze strany žalobkyně skutečně žalovanému zaslána. Soudu nadto bylo poskytnuto pouze podání z [datum], které však vyhotovoval právní zástupce žalobkyně, nikoli žalobkyně samotná. Náklady na toto právní zastoupení však řeší samostatným výrokem tohoto rozsudku.

27. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 540,50 Kč, přičemž tato částka představuje 24 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 62 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 38 %). Při určování míry úspěchu a neúspěchu ve věci soud odkazuje na v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2012) dlouhodobě ustálený názor, že úspěch ve věci při rozhodování o náhradě nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, se poměřuje ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. i co do úspěchu ohledně uplatněného příslušenství, tj. úroku i úroku z prodlení. Nejvyšší soud přijal uvedený právní názor ve shodě s nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2717/08, v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud je předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky, úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství. V tomto směru nutno vyjít z celkové částky požadované žalobkyní, včetně příslušenství, ke dni rozhodnutí soudu, tj. částky 13 847,44 Kč, sestávající z požadované částky 8 000 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení z částky 8 000 Kč ve výši 8,25 % ročně za dobu od [datum] do [datum] ve výši 663,62 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 840,82 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 150 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky 473 Kč, a smluvní pokuty ve výši 3 720 Kč. Úspěch žalobkyně ve věci spočívá v částce 8 625,64 Kč (tj. 62 %), sestávající z částky 8 000 Kč a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 000 Kč za dobu od [datum] do [datum] ve výši 625,64 Kč. Obdobně judikoval i Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2021, č.j. 95 Co 192/2020-134.

28. Náklady řízení žalobkyně v celkové výši 2 252 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 11 720 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč 24 % z částky 2 252 Kč činí 540,50 Kč.

29. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl o povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.