7 C 49/2026

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Danielou Liscovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně se sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o 16 464 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku , částka, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky , částka, za dobu od , datum, do zaplacení, a to vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbytku, tj. co do požadavku žalobkyně na zaplacení částky , částka, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky , částka, za dobu od , datum, do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky , částka, za dobu od , datum, do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni , částka, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že dne , datum, uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalovanému částku ve výši , částka, , kterou se žalovaný zavázal uhradit spolu se souhrnným poplatkem ve výši , částka, v týdenních splátkách po , částka, . Jelikož žalovaný splácel nepravidelně, uhradil pouze , částka, , dostal se do prodlení. Splatnost pohledávky nastala ke dni , datum, . Žalovaný ani přes předžalobní upomínku neuhradil žalobkyni ničeho dalšího.

2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

3. K jednání, které se ve věci konalo dne , datum, , se žalovaný nedostavil, ačkoliv byl předvolán na adresu pro doručování podle § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen „o. s. ř.“), neomluvil se a nepožádal o odročení jednání. Žalobkyně se k jednání též nedostavila, svou neúčast omluvila a požádala soud, aby jednal v její nepřítomnosti. Podle § 101 odst. 3 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobkyně a žalované.

4. Provedeným dokazováním soud zjistil následující skutečnosti:

5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , včetně formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a smluvních podmínek ke smlouvě o úvěru soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne , datum, smlouvu, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši , částka, a žalovaný se zavázal splácet úvěr s dohodnutým úrokem ve výši 70,89 % ročně a souhrnným poplatkem ve výši , částka, v celkové výši , částka, dle podmínek ve smlouvě sjednaných tj. po , částka, týdně v 60 splátkách.

6. Z listiny nazvané evidenční karta klienta se podává, že žalobkyně evidovala ohledně žalovaného informace o tom, že bydlí jako spolubydlící, má středoškolské vzdělání, je rozvedený, počet členů v domácnosti 1, není majitelem vozu, ani nemovitosti, nebyl soudně ani trestně stíhán, u žalobkyně měl dříve úvěr. Žalobkyně eviduje příjem žalovaného z renty - výsluhy , částka, měsíčně, životní výdaje na bydlení , částka, , životní minimum , částka, , životní výdaje žádné neuvedeny, výdaje na nebankovní závazky , částka, měsíčně, disponibilní zůstatek , částka, .

7. Z listiny označené informace o smlouvě , číslo, bylo zjištěno, že žalovaný uhradil žalobkyni částku , částka, .

8. Z výzvy před podáním žaloby soud zjistil, že žalobkyně bez data žalovaného vyzvala k úhradě celého dluhu před podáním žaloby. Z výpisu z poštovního podacího archu ze dne , datum, se podává, že tohoto dne měla být žalovanému zaslána zásilka.

9. Po skutkové stránce má soud za prokázané tyto skutečnosti zjištěné z listinných důkazů v řízení provedených, tj. že žalobkyně, jako věřitel, s žalovaným, jako dlužníkem, uzavřela dne , datum, smlouvu o úvěru, na základě které žalovanému poskytla půjčku v dohodnuté výši (, částka, ), kterou se žalovaný zavázal, včetně sjednaného navýšení o souhrnný poplatek na částku , částka, , žalobkyni zaplatit v 60 týdenních splátkách po , částka, . Výpůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 70,89 % ročně. Žalovaný však na svůj dluh nehradil řádně a včas, uhradila pouze část (, částka, ). Ani přes předžalobní upomínku neuhradil žalovaný žalobkyni ničeho dalšího.

10. Podle § 104 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu.

11. Podle § 561 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě se vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.

12. Podle § 562 odst. 1 o. z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se má za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.

13. Podle § 1841 o. z. smlouvou o finanční službě se pro účely úpravy spotřebitelských smluv v tomto zákoně rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové, platební nebo pojistné služby, smlouva týkající se penzijního připojištění, směny měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními nástroji.

14. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen zákon č. 257/2016 Sb.) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

16. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

17. Podle § 547 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

18. Podle § 588 věta první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

19. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

20. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

21. Soud se z moci úřední zabýval předloženou smlouvou o úvěru se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem (čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, , a také rozsudek Evropského soudního dvora ze dne , datum, ve věci , spisová značka, , právnická osoba, proti , jméno FO, a další) a jeho transpozicí ve výše uvedeném ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.

22. Žalobkyně coby poskytovatel úvěru, je dle shora citovaného zákonného ustanovení povinna náležitým způsobem prověřovat tvrzení žadatele o úvěr. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, nepostupuje v souladu s citovaným ustanovením a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoli problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele – žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je ryze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

23. V projednávané věci žalobkyně dle soudu neprokázala splnění povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného (spotřebitele) splácet žalovanou pohledávku. Žalobkyně sice uvedla, že prověřila schopnost žalovaného úvěr splácet. Nijak však soudu nedoložila, že skutečně výši příjmů a výdajů žalovaného ověřovala, soudu předložila pouhý přehled identifikovaných příjmů bez jejich doložení a identifikace. Po posouzení úvěruschopnosti žalovaného dospěla k závěru, že mu zůstává dostatek finančních prostředků pro řádné splácení požadovaného úvěru. K tomuto závěru však nemohla dospět, pokud by uvažovala v kontextu reálného života a logických závěrů učiněných z údajů, které sama zjistila. Žalobkyní evidované životní výdaje na bydlení , částka, měsíčně a životní minimum , částka, měsíčně nemají žádný vypovídací charakter. Stejně by mohl žalovaný uvést jinou částku výdajů, avšak není zřejmé, jaký je konkrétní charakter a výše pravidelných měsíčních výdajů žalovaného. Žalobkyně si měla především vyžádat dokumenty (např. SIPO, výpisy z účtu atd.) prokazující tvrzené nezvykle nízké výdaje žalovaného a prokazující čistý měsíční příjem žalovaného ve výši , částka, , a přistoupit k poskytnutí úvěru až v případě tohoto doložení. Výsledek, k němuž žalobkyně došla prostým odečtením příjmů a neověřených výdajů k disponibilnímu příjmu nekoresponduje s tím, jak žalovaný ve skutečnosti s těmito prostředky nakládal. Žalobkyně tak zcela rezignovala na zjišťování pravidelných a nezbytných výdajů žalovaného. Vycházela pouze z odhadovaných výdajů patrně uvedených žalovaným, aniž by si jejich skutečnou výši prověřovala. Rozhodující zde přitom je konkrétní výše nákladů na bydlení, spotřebu plynu a elektřiny v domě/bytě, ve kterém bydlí, náklady na vytápění tohoto domu/bytu, konkrétní náklady na stravování, léky, ošacení apod. K řádnému posouzení úvěruschopnosti by pak nepostačovalo ani to, že by žalobkyně provedla lustraci žalovaného v databázích (centrální evidence exekucí, insolvenční rejstřík, registr bankovních a nebankovních klientských informací), jelikož tato zjištění sice jsou zcela jistě důležitá, avšak pokud nejsou zjištěny skutečné příjmy a výdaje spotřebitele, jsou sama o sobě nedostatečná. Na základě těchto skutečností a po jejich vyhodnocení, stejně matematickém jako logickém i realistickém, nemohla žalobkyně dospět k závěru, že je žalovaný schopen úvěr splácet, aniž by alespoň základním způsobem neověřila též skutečné příjmy a výdaje žalovaného. S ohledem na to, že žalobkyně neprokázala, že by řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, dospěl soud k závěru, že smlouva je absolutně neplatná podle § 580 odst. 1 o. z. pro rozpor se zákonem.

24. V projednávaném případě žalobkyně sice zkoumala úvěruschopnost žalovaného, nikoliv však řádně s odbornou péčí. Po posouzení úvěruschopnosti žalovaného dospěla k závěru, že mu zůstává dostatek finančních prostředků pro řádné splácení požadovaného spotřebitelského úvěru. K tomuto závěru však nemohla dospět, pokud by uvažovala v kontextu reálného života a logických závěrů učiněných z údajů, které sama zjistila. Výdaje na osobu žalovaného představující částku , částka, měsíčně (životní minimum) nemají žádný vypovídací charakter. Stejně by mohl žalovaný uvést jinou částku výdajů, avšak není zřejmé, jaký je konkrétní charakter a výše pravidelných měsíčních výdajů žalovaného. Co konkrétně představuje částka , částka, uvedená u nákladů na bydlení (nájemné, inkaso) není zřejmé, ani toto nebylo jakkoli ověřováno. Také se nejeví pravděpodobným, že by žalovaný neměl žádné ostatní výdaje, a že by jeho výdaje odpovídaly životnímu minimu. Výsledek, k němuž žalobkyně došla prostým odečtením částky , částka, a , částka, , tj. částka , částka, volných finančních prostředků, nekoresponduje s tím, jak žalovaný ve skutečnosti s těmito prostředky nakládal. Výpis z účtu od žalovaného nevyžádala. Žalobkyně zcela rezignovala na zjišťování pravidelných a nezbytných výdajů žalovaného. Vycházela pouze z odhadovaných výdajů uvedených žalovaným, aniž by si jejich skutečnou výši prověřovala.

25. Rozhodující zde přitom jsou konkrétní výše nájemného v bytě, kde žadatel o úvěr bydlí, konkrétní obvyklá spotřeba plynu a elektřiny v tomto bytě, konkrétní náklady na vytápění tohoto bytu, konkrétní náklady na léky, konkrétní výše pravidelných splátek dluhů apod. Pakliže žalobkyně využila údaje o životním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, pak je třeba zdůraznit to, že tyto údaje (stejně jako další veřejně dostupné státem publikované údaje, např. o průměrných nákladech na bydlení) lze využít pouze k porovnání se zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o výdajích spotřebitele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Nelze je však převzít a vycházet z nich jako ze skutečných výdajů.

26. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně, coby poskytovatel úvěru, nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného. Pokud totiž doložení tvrzení žadatelů o své bonitě nevyžaduje, a to nejen ohledně příjmů, ale i ohledně výdajů, nepostupuje v souladu s citovanými ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru a nelze než uzavřít, že neplní povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je nutno chápat jako takovou činnost, jejímž cílem je zjištění, zda spotřebiteli v závislosti na frekvenci splácení zbude v jeho osobním, případně domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl bez jakýchkoli problémů a omezení zaplatit splátku v dohodnuté výši. K tomu je nutné zejména podrobně analyzovat osobní, resp. domácí rozpočet spotřebitele – žadatele o spotřebitelský úvěr, a to obě jeho strany, tedy jak příjmy, tak výdaje, přičemž věřitel musí vždy zohlednit rodinné postavení spotřebitele, tedy zda vyživuje další osoby, nebo naopak, zda se na financování provozu domácnosti podílí další osoba. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je raze individuální záležitost v tom smyslu, že se týká jednotlivého spotřebitele ve vztahu ke konkrétnímu spotřebitelskému úvěru.

27. Zákon o spotřebitelském úvěru sice ukládá dlužníkovi povinnost poskytnout věřiteli údaje nezbytné pro posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 84 zákona č. 257/2016 Sb.), avšak tato povinnost nepřesouvá důkazní břemeno za správnost poskytnutých údajů na spotřebitele, ani nezbavuje věřitele povinnosti jednat s odbornou péčí. Věřitel se tedy nemůže s informacemi získanými od spotřebitele bez dalšího spokojit a brát je jako fakt, ale je povinen tyto informace s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Pokud má věřitel pochybnosti o jejich správnosti (např. pokud výdaje na bydlení či stravování nebo jiné náklady neodpovídají cenám v místě a čase obvyklým apod.), je věřitel povinen požadovat po spotřebiteli objasnění takových údajů, případně je v rámci svých možností jiným způsobem ověřit. Údaje pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele musí být aktuální a musí vypovídat o finanční situaci spotřebitele v okamžiku, kdy žádá o spotřebitelský úvěr.

28. Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z , datum, , sp. zn. , spisová značka, , uzavřel, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověřování (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložení výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dále mimo jiné uvedl, že předobrazem shora citovaného ustanovení posouzení úvěruschopnosti dle zákona o spotřebitelském úvěru je článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, . Soudní dvůr, který se zabýval výkladem tohoto článku konstatoval, že: „….poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí podkladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady...“.

29. Nalézací soud v projednávaném případě dospěl k závěru, že žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně neprokázala, že by kvalifikovaně a s odbornou péčí jako poskytovatelka úvěru zjišťovala, případně ověřovala bonitu žalovaného, a žalobkyně tak nemohla dospět k závěru, že byl žalovaný schopen splácet poskytnutý úvěr tak, jak bylo mezi účastníky sjednáno.

30. Pro úplnost soud dodává, že pokud dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti (smlouvy z důvodu uzavření smlouvy v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru) v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy, nelze toto ustanovení vykládat tak, že pokud dlužník námitku neplatnosti sám aktivně neuplatní (např. podáním žaloby na neplatnost sjednané smlouvy o úvěru), nemůže se soud z moci úřední zabývat úvěrovou smlouvou se zaměřením na zkoumání její platnosti v souladu s evropským právem dle čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, . Tento závěr je plně v souladu, jak s názorem Nejvyššího soudu k úvěrovým smlouvám ve spotřebitelských vztazích prezentovaném v rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , kde mimo jiné uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na tu mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Proto je na věřiteli, aby dlužníka (spotřebitele) náležitě před poskytnutím úvěru prověřil (posoudil jeho schopnost úvěr splácet). Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná, tak s nálezem Ústavního soudu ze dne , datum, , III. ÚS 4129/18, který na citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje s tím, že výslovně uvádí, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

31. Též podle rozsudku Evropského soudního dvora ze dne , datum, , ve věci , spisová značka, , o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané rozhodnutím Okresního soudu v , adresa, ve věci , právnická osoba, proti , právnická osoba, , Evropský soudní dvůr konstatoval, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Tedy Evropským soudním dvorem je pro případ porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 citované směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, dovozována absolutní neplatnost úvěrové smlouvy.

32. Pokud by se žalobkyně dostavila k jednání, byla by v souladu s § 118a odst. 3 o. s. ř. soudem poučena o tom, že dosud nenavrhla důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení ohledně kvalifikovaného prověření bonity žalovaného ke splácení úvěru. Svou neúčastí na jednání však žalobkyně znemožnila soudu poskytnout jí poučení dle § 118a odst. 3 o. s. ř. a současně se tohoto dobrodiní soudu vzdala (viz např. usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. , Anonymizováno, či rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. , spisová značka, ), když jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek sp. zn. , spisová značka, ), potřebná poučení soud poskytuje pouze při jednání, popřípadě při přípravném roku, nařízeném podle ustanovení § 114c o.s.ř., a není tedy možné poučovat žalobkyni o neunesení důkazního břemene mimo jednání či přípravný rok.

33. Soud se zabýval tím, zda nebylo ze strany žalobkyně poskytnuto žalovanému plnění bez právního důvodu. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, vyplynulo, že žalobkyně poskytla žalovanému v hotovosti částku , částka, . Soud proto po právním posouzení dospěl k závěru, že žalovaný se na úkor žalobkyně v této výši bezdůvodně obohatil, neboť žalobkyně částku ve výši , částka, žalovanému poskytla bez právního důvodu, a proto v souladu s § 2991 o. z. má soud za to, že plnění žalobkyně z neplatné smlouvy o úvěru je bezdůvodným obohacením žalovaného a žalovaný je povinen toto obohacení žalobkyni vydat. S ohledem na to, že žalovaný na jistinu , částka, uhradil částku , částka, , zbývá tak uhradit , částka, . Pokud žalovaný uhradil více, bylo na žalovaném, aby toto tvrdil a soudu nabídl důkazy k prokázání svých tvrzení.

34. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o. z.). Žalobkyně neprokázala, že by žalovaného vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení dříve, než předžalobní výzvou, danou k poštovní přepravě dne , datum, . Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o. z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, ). Podle § 573 o. z. se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Podle § 573 o. z. se tak má za to, že výzva byla žalovanému doručena třetí pracovní den po odeslání, tj. , datum, , do , datum, (do 7 dnů) měl žalovaný plnit a od , datum, je s úhradou v prodlení. Žalovaný nezaplatil dlužnou částku do rozhodnutí soudu, ocitl se v prodlení s placením dluhu a je tedy povinen podle § 1970 o. z. zaplatit i úrok z prodlení dle § 1968 a násl. o. z. ve výši stanovené § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., který ke dni , datum, činil 12 % ročně. (výrok I. rozsudku).

35. Zbývající žalobní nároky v podobě poplatků za poskytnutí úvěru, za hotovostní inkaso splátek, a úroků uvedené ve výroku II. soud zamítl z důvodu neplatnosti smlouvy. Ty nelze přiznat (byť možná žalobkyně platby učiněná žalovanou na tyto nároky započetla), neboť uvedené nároky jsou povahou akcesorické a váží se k hlavnímu závazku (úvěrovému vztahu), který byl neplatně sjednán.

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, když nárok na poměrnou část náhrady nákladů řízení by měl úspěšnější žalovaný, jak se však podává z obsahu spisu, žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

37. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.