7 C 539/2022

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Danielou Liscovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátkou údaje o zástupci proti žalovaným: 1. celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného a žalovaného 2. celé jméno žalovaného , datum narození bytem adresa žalovaného a žalovaného pro určení vlastnického práva rozsudkem pro uznání

I. Určuje se, že vlastníkem pozemků parc. [číslo] všech zapsaných v katastru nemovitostí vedeném u [stát. instituce], [stát. instituce], na listu vlastnictví [číslo] pro obec a [katastrální uzemí], je žalobkyně.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 13 228 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”).

2. Předmětem řízení je nárok žalobkyně na určení vlastnického práva k ve výroku I. Citovaným nemovitostem. Žalobkyně v žalobě uvedla, že účastníci řízení jsou všichni formou duplicitního zápisu zapsáni jako vlastníci věcí nemovitých zapsaných na listu vlastnictví [číslo] pro. k. ú. [obec], konkrétně se jedná o pozemky par. [číslo]. Skutečnost duplicitního zápisu je v listu vlastnictví výslovně uvedena v oddíle [anonymizováno]. Vlastník, jiný oprávněný. Z listu vlastnictví je tak patrné, že k věcem nemovitým je jako výlučný vlastník celku zapsána jednak žalobkyně a dále jako podíloví spoluvlastníci každý z žalovaných v rozsahu id. ½ k celku. Žalobkyně podala žalobu na určení svého výlučného vlastnického práva k věcem nemovitým za účelem odstranění duplicitního zápisu a za účelem odstranění nesprávného zápisu vlastnického práva pro žalované. Ve věci je dán naléhavý právní zájem na určení vlastníka, neboť zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, přičemž v takovém případě je naléhavý právní zájem dán vždy. Naléhavý právní zájem je dále podpořen tím, že na listu vlastnictví je aktuálně zapsán nespočet zatížení v podobě zástavních práv, nařízených exekucí, exekučních příkazů apod., které jsou však na listu vlastnictví zapsány pouze a jen v důsledku nesprávného zápisu vlastnického práva pro žalované jako důsledku duplicitního zápisu. Naléhavý právní zájem je podpořen i tou skutečností, že účastníci řízení nejsou schopni duplicitní zápis odstranit ve vzájemné součinnosti, když žalovaný 1. se aktuálně nachází v insolvenci, řízení je vedené pod [insolvenční spisová značka]. Žalovaný 1. vystupuje i jako povinný v exekucích, tyto jsou aktuálně přerušeny probíhající insolvencí. Žalovaný 2. pak také vystupuje jako povinný v exekucích. Tedy oba žalovaní jsou omezeni v možnostech disponovat s majetkem. Jediným oprávněným vlastníkem věci nemovitých v režimu výlučného vlastnictví je žalobkyně. Příčinou duplicitního zápisu na listu vlastnictví je skutečnost, že právní předchůdci žalovaných, přestože věci nemovité prodali a v souvislosti s prodejem byl povolen vklad vlastnického práva pro kupující – tj. nové vlastníky, tak současně se zápisem nových vlastníků nedošlo k výmazu zcizitelů. Toto„ nevymazání“ původních vlastníků, pak dalo vzniknout linii zápisů pro domnělé právní nástupce původních vlastníků. Tyto zápisy nastávaly v důsledku dědických řízení a takto nastal i zápis žalovaných. Původními vlastníky věcí nemovitých byli manželé [jméno] a [jméno] [celé jméno žalovaného]. Jmenovaní manželé [celé jméno žalovaného] věci nemovité prodali manželům [příjmení] ([příjmení] [příjmení] [příjmení] a [jméno] [příjmení]). Po smrti [jméno] [příjmení] se stal jediným vlastníkem celku její manžel [příjmení] [jméno] [příjmení] Pan [příjmení] [jméno] [příjmení] nemovitosti prodal manželům [příjmení] [jméno] [příjmení] (otec žalobkyně) a [jméno] [příjmení] (matka žalobkyně). Manželé [příjmení] se v souvislosti s rozvodem svého manželství majetkově vypořádali tak, že věci nemovité připadli panu [příjmení] [jméno] [příjmení] a po něm je zdědila právě žalobkyně. Původními vlastníky byli manželé [jméno] a [jméno] [celé jméno žalovaného], a přestože existují listinné doklady o povolení vkladu vlastnického práva ve prospěch kupujících, kterým právě manželé [jméno] a [jméno] [celé jméno žalovaného] nemovitosti prodali, pak pochybením zůstali i oni nadále zapsáni jako vlastníci věcí nemovitých. Tímto pochybením na počátku celého procesu vznikl duplicitní zápis a pouze a jen v důsledku uvedeného pochybení byli do katastru nemovitostí jednoho dne zapsáni i žalovaní, neboť nevymazáním původních vlastníků jako právních předchůdců žalovaných byli věci nemovité následně projednávány v dědických řízeních.

3. Usnesením ze dne 15. 2. 2023, č.j. 7 C 539/2022-92, soud žalované v souladu s ustanovením § 114b o. s. ř. vyzval, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne doruční uvedeného usnesení písemně vyjádřili ve věci samé k žalobě, která byla žalovaným doručena spolu s ním. Zároveň soud žalované uvedeným usnesením poučil o následcích nesplnění této výzvy vyplývajících ze shora uvedeného zákonného ustanovení, s tím, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že žalovaní nárok uplatněný žalobou uznávají a na základě tohoto uznání (fikcí) rozhodne rozsudkem pro uznání.

4. Prvnímu žalovanému bylo citované usnesení doručeno do vlastních rukou dne [datum], druhému žalovanému dne [datum]. Žalovaní se k žalobě ve stanovené lhůtě nevyjádřili.

5. Podle § 153a o. s. ř., uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal. Podle § 114b o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může soud žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení. Usnesení musí být žalovanému doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku musí být poučen. Podle ust. § 153a odst.3 o. s. ř. rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst.5). Podle odst.4 citovaného ustanovení jen pro vydání rozsudku pro uznání nemusí být nařízeno jednání.

6. Vzhledem k tomu, že se žalovaní nevyjádřili ve smyslu § 114b o. s. ř. ve stanovené 30 denní lhůtě, která marně proběhla dnem 19. 6. 2023, jsou splněny všechny podmínky § 153a odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 114b odst. 5 o. s. ř. pro vydání rozsudku pro uznání. Soud má proto za to, že žalovaní nárok uplatněný žalobou uznávají a na základě tohoto uznání (fikcí) rozhodl rozsudkem v souladu s žalobním návrhem, neboť se nejedná o věc, ve které by nebylo možné uzavřít a schválit smír dle § 99 odst. 1 o. s. ř., nárok žalobkyně uplatněný žalobou není v rozporu s žádnou kogentní občanskoprávní normou. Podle ustanovení §153a odst. 2 o. s. ř. rozsudek pro uznání totiž nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2). Meze možnosti rozhodnout rozsudkem pro uznání jsou tedy zákonem dány týmiž okolnostmi, jimiž je omezena možnost uzavřít a schválit soudní smír. Znamená to, že rozsudkem pro uznání nelze rozhodnout ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru, a tehdy, kdyby rozsudek pro uznání byl v rozporu s právními předpisy. Právní teorie i soudní praxe zastává názor, že povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotně právní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z uvedeného vyplývá, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména a) ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu (srov. § 13 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, (dále jen „z. ř. s.”)); b) ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu (srov. 13 z. ř. s. ve spojení s §§ 367, 371 z. ř. s.); c) ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. Zda smír není v rozporu s právními předpisy je soud povinen zkoumat při rozhodování o schválení smíru. Protože smír je dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků řízení, který má základ v hmotném právu, je smír v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže a) dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony neplatná; z tohoto pohledu je v rozporu s právními předpisy i takový smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně (uvedený požadavek je důležitý také proto, že schválený smír je titulem pro exekuci); b) se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází (srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, 2003, C.H.Beck, str. 332, bod 5 a 6).

7. V posuzované věci se jedná o spor z titulu určení vlastnického práva. Z toho, co bylo řečeno o přípustnosti uzavření soudního smíru, je nepochybné, že předmětem tohoto řízení jsou subjektivní majetková práva, jimiž mohou účastníci (jejich nositelé) podle jejich povahy i podle příslušných zákonných předpisů volně nakládat, o nichž se rozhoduje ve sporném řízení, a ve kterém tedy účastníci mohou uzavřít smír. Ke shora uvedeným závěrům dospěl Nejvyšší soud ČR ve věci sp. zn. 30 Cdo 641/2005. Nejedná se o konstitutivní rozhodnutí, ale soud právně závazným způsobem deklaruje povinnosti žalovaných, jež jim vnikly z uvedeného titulu. Navíc nutno zdůraznit, že dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 641/2005, za podmínek uvedených v § 153b o. s. ř. může soud rozhodnout rozsudkem pro zmeškání i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (§ 80 písm. c/ o. s. ř.), tedy v daném případě lze vydat i rozsudek pro uznání. Na to, že se jedná o řízení, ve kterém lze uzavřít soudní smír, nemůže mít vliv okolnost, že řízení je zahájeno na základě žaloby o určení existence právního vztahu dle § 80 písm. c) o. s. ř., jelikož rozhodující pro zákonem vymezenou možnost uzavření soudního smíru jsou pouze podmínky jeho přípustnosti (konkretizované podle zmíněných kritérií pro projednávanou věc). Nejvyšší soud opakovaně výslovně připustil možnost uzavření soudního smíru ve sporech o určení vlastnického práva k nemovitostem, a to mimo jiné v rozsudku ze dne 31. 10. 1968, sp. zn. 4 Cz 105/68, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1969; v jiných řízeních podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. (netýkajících se nemovitostí) např. v usnesení ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 223/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52, ročník 2001.

8. S ohledem na shora uvedené má tak soud s odkazem na ustanovení § 114b o. s. ř. za to, že žalovaní uznali nárok, který je žalobou uplatňován, a proto ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání dle ustanovení § 153a odst. 1 o. s. ř. a žalobě v plném rozsahu vyhověl. Z důvodu vydání rozsudku pro uznání a v souladu s § 157 odst. 3 o. s. ř. soud v odůvodnění tohoto rozsudku uvedl pouze předmět řízení a stručně vyložil důvody vydání rozsudku pro uznání. V souladu s judikaturou NS ČR rozsudek neobsahuje ani právní posouzení (viz např. usnesení sp. zn. 26 Cdo 5214/2008 ze dne 10. listopadu 2009).

9. Jen pro vydání rozsudku pro uznání soud nenařizoval dle § 153a odst. 4 o. s. ř. jednání a ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání bez nařízení jednání.

10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 13 228 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 9 odst. 4 písm. a), § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč sestávající z částky 3 100 Kč za každý ze dvou úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (příprava a převzetí zastoupení, žaloba) včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 6 800 Kč ve výši 1 428 Kč.

11. Náhradu nákladů řízení jsou žalovaní povinni zaplatit žalobkyni k rukám právního zástupce (§ 149 odst.1 o. s. ř.).

12. Lhůta k plnění je stanovena v souladu s § 160 odst.1 o. s. ř., když soud neshledal důvod pro stanovení delší lhůty splatnosti či plnění ve splátkách.