9 C 172/2021

Plný text

Okresní soud v Litoměřicích rozhodl soudcem JUDr. Helenou Koniorovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 3.532,81 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 1.700 Kč s 9,75 % úrokem z prodlení ročně od 23. 3. 2019 do zaplacení, to vše ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se ve zbytku o 1.832,81 Kč s 9,75 % úrokem z prodlení ročně od 23. 3. 2019 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobce podal dne 2. 11. 2020 k Okresnímu soudu v Litoměřicích žalobu proti žalovanému o zaplacení částky ve výši 3.532,81 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil uzavřením smlouvy o postoupení pohledávek dne 18. 10. 2018 se [právnická osoba] a.s., [IČO], když původní věřitel uzavřel se žalovaným dne 22. 2. 2019 smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy poskytl žalovanému úvěr ve výši 1.700 Kč, který měl být splacena nejpozději dne 22. 3. 2019. Na základě úvěrové smlouvy se žalobce domáhá zaplacení jistiny úvěru ve výši 1.700 Kč a poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 1.832,81 Kč. Žalobce uvedl, že úvěrová smlouva byla uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku a popsal způsob jejího uzavření.

2. Soud žalobě v celém rozsahu vyhověl elektronickým platebním rozkazem ze dne 17. 2. 2021, který se žalovanému nepodařilo doručit do vlastních rukou, takže byl usnesením soudu ze dne 12. 4. 2021 zrušen a ve věci bylo nařízeno ústní jednání.

3. Soud provedl důkaz podacím lístkem právního zástupce žalobce ze dne 27. 6. 2020, smlouvou o úvěru ze dne 22. 2. 2019, kopií blíže nespecifikovaného výpisu s datem 22. 2. 2019 a s částkou 1.700 Kč, oznámením o postoupení pohledávky ze dne 27. 6. 2020, výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne 27. 6. 2020 a smlouvou o postoupení pohledávek uzavřenou dne 18. 10. 2018.

4. Při právním posouzení věci soud rozhodoval podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, č. 257/2016 Sb., je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.

5. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

6. Podle § 588 občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

7. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

8. Podle § 1968 občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

9. Podle § 1970 občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

10. Podle § 1973 občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., dojde-li k dohodě, že dluh již splatný bude plněn ve splátkách a chce-li věřitel, aby dlužník ve splátkách platil i úroky z prodlení, musí to být výslovně dohodnuto.

11. Podle § 2 nařízení vlády České republiky č. 351/2013, kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů.

12. Podle § 19 odst. 1 citovaného nařízení vlády České republiky výše úroku z prodlení, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení, se řídí nařízením vlády č. 142/1994 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení.

13. Po zhodnocení výsledků provedeného dokazování a jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

14. Soud prvého stupně vycházel při svém rozhodování, ze skutkových zjištění, spočívajících v tom, že žalobce uzavřel s původním věřitelem, [právnická osoba] a.s., [IČO] dne 18. 10. 2018, na základě které se stal vlastníkem pohledávky za žalovaným ve výši 3.532,81 Kč s příslušenstvím. Tato pohledávka vznikla tím, že původní věřitel, [právnická osoba], [IČO] uzavřel se žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku dne 22. 2. 2019 smlouvu o úvěru, dle které poskytl žalovanému úvěr ve výši 1.700 Kč. Datum poskytnutí úvěru byl vyznačen ve smlouvě na den 22. 2. 2019 a splatnost poskytnutého úvěru byla sjednána na den 22. 3. 2019. Účastníci se dohodli na roční zápůjční úrokové sazbě 40 % a žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli úvěr ve výši 1.700 Kč s částkou 1.832,81 Kč, která byla ve smlouvě vyznačena jako celkový poplatek za poskytnutí úvěru.

15. Žalobce žalovanému poskytl částku ve výši 1.700 Kč prostřednictvím svého bankovního účtu v den 22. 2. 2019.

16. Původní věřitel oznámil žalovanému dopisem ze dne 27. 6. 2020, že pohledávka vyčíslená na částku 5.671,57 Kč, je postoupena na žalobce s tím, že žalovaný byl vyzván, aby tuto částku zaplatil žalobci do jeho dispozice.

17. Právní zástupce žalobce dopisem ze dne 27. 6. 2020 vyzval žalovaného k úhradě žalované částky před podáním žaloby, kde vymezil neuhrazenou jistinu na 5.671,57 Kč a náklady právního zastoupení na 6.534 Kč.

18. Soud prvého stupně se při posuzování žalobního návrhu musel nejprve zabývat tím, zda žalobce, jakožto věřitel, splnil svoji zákonnou povinnost, uvedenou ve shora citovaném ustanovení § 9 odst. 1, zákona o spotřebitelském úvěru číslo 257/2016 Sb.

19. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané pouze od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, jak je na tuto skutečnost poukazováno například v zákoně o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb., v jeho komentáři autorů Wachtlová, L a Slanina. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud ČR.

20. V dané věci žalobce neprokázal, že jeho právní předchůdce před poskytnutím úvěru žalovanému zjišťoval jeho úvěruschopnost, neboť žalobce nepředložil soudu ani jeden listinný důkaz k prokázání shora označené zákonné povinnosti úvěrujícího ve vztahu k úvěrovanému, žalovanému účastníkovi tohoto řízení.

21. Porušení povinnosti, stanovené v § 9 odst. 1, nebude mít vždy za následek absolutní neplatnost takto sjednané smlouvy. V souladu s § 586 odst. 2 občanského zákoníku, z. č. 89/2012 Sb., je na spotřebiteli, aby se případné neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru dovolal. Současně je nutno ustanovení o neplatnosti vnímat, podle § 586 odst. 1 občanského zákoníku, z. č. 89/2012 Sb., jako ustanovení na ochranu zájmu spotřebitele. Proto je to výlučně spotřebitel, a nikoliv věřitel, kdo se neplatnosti smlouvy může dovolat. V závislosti na míře naplnění znaků stanovených v § 588 občanského zákoníku, z. č. 89/2012 Sb., však nelze vyloučit, že v některých konkrétních případech bude nutné jednání věřitele považovat za zjevně se příčící dobrým mravům nebo zjevně narušující veřejný pořádek, a tudíž smlouva bude neplatná absolutně.

22. V dané věci dospěl soud prvého stupně k závěru, že s ohledem na nesplnění zákonné povinnosti původního věřitele, prověřit schopnost žalovaného splácet úvěr, posoudil soud smlouvu o poskytnutí spotřebitelského úvěru ze dne 22. 2. 2019 jako absolutně neplatnou. Tato neplatnost je také soudem posuzována s ohledem na obsah ujednání ve shora uvedené smlouvě, neboť z této smlouvy vyplývá, že původní věřitel poskytl žalovanému úvěr ve výši 1.700 Kč, avšak požadoval po žalovaném zaplacení roční zápůjční úrokové sazby 40 % z jistiny úvěru, přičemž navíc žalovaného uvedl v omyl, když v úvěrové smlouvě tvrdil, že požaduje celkový poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 1.832,81 Kč před slevou. Tato částka je více, než o 100 % vyšší než půjčený finanční obnos, na základě smlouvy o úvěru ze dne 22. 2. 2019.

23. Soud tedy, s ohledem na tato ujednání úvěrové smlouvy, uzavřené mezi účastníky řízení, smlouvu vyhodnotil jako smlouvu lichevní. Tento typ smlouvy je upraven v § 1796 občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., dle něhož je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

24. S ohledem na to, že úvěrová smlouva, sjednaná mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným dne 22. 2. 2019, je ze shora uvedených důvodů absolutně neplatná, soud posoudil po stránce právní žalobu žalobce proti žalovanému jako bezdůvodné obohacení.

25. Původní věřitel převedl na blíže nespecifikovaný účet žalovaného částku ve výši 1.700 Kč dne 22. 2. 2019.

26. Žalobce prokázal listinnými důkazy připojenými k žalobě oprávněnost svého žalobního nároku. Žalovaný se k věci samé nevyjádřil a v průběhu celého řízení nevznesl žádné námitky proti žalobcem, shora specifikované, uplatněné pohledávce, ani co do důvodu, ani co do výše. Žalovaný neprokázal, že žalobci zaplatil částku 1.700 Kč s příslušenstvím ve lhůtě její splatnosti, takže z tohoto důvodu soud žalobě v celém rozsahu vyhověl tak, jak je to uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

27. O náhradě nákladů řízení pak soud rozhodoval podle § 142 odst. 2, o. s. ř., dle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. S ohledem na to, že jde o tzv. bagatelní pohledávku, kdy žalobce neměl ve věci plný úspěch, pak soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.