1 C 10/2022

Plný text

Okresní soud v Lounech rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Vyskočilovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného o zaplacení 130 925,47 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 75 927,05 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 75 927,05 Kč od 13. 5. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 54 998,42 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 6 507,77 Kč, zákonného úroku z prodlení ročně z částky 128 329,47 Kč od 29. 4. 2020 do 12. 5. 2022 a z částky 52 402,42 Kč od 13. 5. 2022 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 1. [právnická osoba], [IČO] se žalobou podanou u soudu dne [datum] domáhala po žalovaném zaplacení pohledávky ve výši 130 925,47 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že dne [datum] uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec ve výši 125 000 Kč. Před uzavřením smlouvy posoudil právní předchůdce žalobkyně schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr na základě informací získaných od žalovaného ohledně jeho rodinných, majetkových, pracovních poměrů. Tyto prověřil standardními schvalovacími postupy s využitím interních a externích datových zdrojů., přičemž bral v úvahu míru úvěrového zatížení žalovaného, jeho příjmy i výdaje a nahlížel do externích úvěrových registrů. Na základě toho uzavřel právní předchůdce žalobkyně, že nejsou pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Kopie dokladů k dispozici nejsou. Ke dni 20. 8. 2019, byl úvěr zesplatněn, neboť žalovaný splátky sjednané ve smlouvě řádně a včas nehradil a porušil čl. 31 písm. d) VPP. Žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení nesplacené jistiny ve výši 122 658,21 Kč, kapitalizovaného úroku z nesplacené jistiny ve výši 5 671,26 Kč, poplatků ve výši 2 596 Kč a uplatnila též nárok na zákonný úrok z prodlení z dlužné částky kapitalizovaný do 28. 4. 2020 částkou 6 507,77 Kč a zákonný úrok ve výši 10 % z částky 128 329,47 Kč od 29. 4. 2020 do zaplacení. Žalovaný vyčerpal úvěr v celkové výši 149 005 Kč a uhradil postupnými splátkami částku 73 077,95 Kč. V průběhu řízení soud k návrhu žalobkyně, z důvodu postoupení pohledávky původní žalobkyně, připustil, aby z řízení na straně žalobce vystoupila společnost [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa původní účastnice], [IČO], se sídlem [adresa žalobkyně], [PSČ], [obec a číslo]. Usnesení č.j. 1 C 10/2022-114 ze dne [datum rozhodnutí] nabylo právní moci dne [datum].

2. Soud ve věci nařídil jednání na den [datum]. K tomuto jednání se dostavil právní zástupce žalobce. Žalovaný se bez omluvy nedostavil, ač mu bylo předvolání k jednání doručeno na adresu jeho bydliště uvedeno v evidenci obyvatel dne 9. 6. 2022 uložením. Soud proto věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalovaného, přičemž vycházel z listinných důkazů tvořících obsah spisu.

3. Ze smlouvy o úvěru ze dne [datum], připojeného sazebníku poplatků a všeobecných produktových podmínek právního předchůdce žalobkyně, soud zjistil, že smlouvou ze dne [datum] se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalovanému spotřebitelský splátkový revolvingový úvěr o úvěrovém rámci 125 000 Kč, s tím, že dne [datum] se žalovaný zavázal vyčerpat částku 100 000 Kč a dále byl oprávněn úvěr čerpat až do 16. 5. 2019. Žalovaný se současně zavázal splácet poskytnuté peněžní prostředky a úrok pevnými splátkami 1,6 % z úvěrového rámce, tj. 2 000 Kč, a dále splácet část úrokovou, která se vypočítá měsíčním součtem denních úroků z aktuálně čerpané a nesplacené jistiny, rozdílem pevné měsíční splátky a části úroku se vypočítá část jistiny, o kterou se měsíční splátkou úvěr sníží. Zavázal se hradit pojištění 124 Kč měsíčně a zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru 1 295 Kč Součástí smlouvy je též ujednání o poplatcích za čerpání úvěru. Roční úroková sazba činila 12 %. První splátka měla být zaplacena dne 16. 6. 2016 a každá další splátka 16. den v měsíci do úplného zaplacení. Z výpisu z běžného účtu žalovaného č.ú. [bankovní účet] ze dne [datum] vzal soud za prokázané, že žalovaný čerpal z úvěru částku 100 000 Kč dne [datum]. Z výpisu z úvěrového účtu žalovaného č. ú. [bankovní účet] ze dne [datum] bylo zjištěno, že zůstatek úvěrového účtu k tomuto datu činil 122 658,21 Kč na jistině. Úvěr byl zesplatněn oznámením právního předchůdce žalobkyně ze dne 22. 8. 2019. Z vyjádření původního věřitele ze dne 25. 4. 2022 soud zjistil, že úvěruschopnost žalovaného hodnotil původní věřitel v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky, kdy informace poskytnuté žalovaným v žádosti o úvěr byly ověřeny v interních a externích databázích, zejména bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku, databázi MVČR. Od příjmů uváděných žalovaným byly odečteny splátkové výdaje, podíl na výdajích na bydlení, náklady na vyživované osoby a ostatní deklarované výdaje. Současně se uvádí, že při výpočtu disponibilní částky bylo počítáno s částkou životního minima klienta dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb., částkou normativních nákladů na bydlení dle § 26 zák. č. 117/1995 Sb. Z přiloženého přehledu výdajů a příjmů žalovaného vyplývá, že příjem žalovaného 30 000 Kč byl ověřen z dokladu o příjmu doloženého k jiné žádosti o úvěr, uvažováno bylo s čistým příjmem domácnosti 100 000 Kč, s tím, že jde o svobodnou osobu, bydlící ve vlastním domě /bytě s podílem na nákladech na bydlení ve výši 30 %. Přihlíženo bylo k interním splátkám úvěrů ve výši 7 309,38 Kč a externím splátkám úvěrů 5 956 Kč. Ostatní výdaje byly deklarovány jako nulové. Z platební historie úvěrového smlouvy [číslo] uzavřené dne [datum] vyplynulo zjištění, že žalovaný vyčerpal dne [datum] úvěr ve výši 100 000 Kč, a dále postupně vyčerpal částku 49 005 Kč. Ve prospěch pohledávek původního věřitele uhradil v postupných platbách 73 077,95 Kč a ke dni [datum] vyčíslil původní věřitel pohledávku za žalovaným ve výši 168 968,48 Kč vč. předepsaných poplatků. Z oznámení právního předchůdce žalobkyně ze dne 22. 8. 2019 soud zjistil, že tímto došlo k zesplatnění úvěru a žalovaný byl vyzván k zaplacení částky 122 658,21 Kč a příslušenství. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z [datum], potvrzení o zaplacení úplaty a seznamu postoupených pohledávek soud vzal za prokázané, že původní věřitel postoupil pohledávku žalobkyni a oznámil postoupení pohledávky žalovanému. Dopisem ze dne 5. 5. 2020 byl žalovaný upomenut o zaplacení zástupcem právního předchůdce žalobkyně.

4. Soud má za to, že v posuzovaném případě byla mezi původním věřitelem a žalovaným uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru upravená ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, na které se vztahuje též zákon č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, ve znění zákona č. 43/2013 Sb. (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru č. 1“) a zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru č. 2“). Původní věřitel prověřoval úvěruschopnost žalovaného, avšak dle názoru soudu však toto prověření nebylo provedeno dostatečně, když původní věřitel neprověřoval výdaje žalovaného např. nájemní smlouvou, výpisy z účtu, dokladem SIPO. Dle ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel povinen s odbornou péčí posoudit schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. Dle ustanovení § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil. Původní věřitel jako poskytovatel úvěru nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -679/18, podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Žalobkyně neoznačila žádné důkazy k prokázání svého tvrzení o řádném prověření úvěruschopnosti žalovaného ani po poučení dle ust. § 118a odst. 3 o.s.ř.. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný vyčerpal úvěr v celkové částce 149 005 Kč. Převzal-li žalovaný finanční částky na základě neplatné smlouvy, byl povinen tyto částky vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Vzhledem k tomu, že žalovanému bylo poskytnuto 149 005 Kč a uhradil částku 73 077,95 Kč, shledal soud na straně žalovaného bezdůvodné obohacení ve výši 75 927,05 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích i finanční arbitr. Soud přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení, který má oporu v ustanovení § 1970 občanského zákoníku, počínaje dnem následujícím po dni doručení žaloby žalovanému (12. 5. 2022), když dřívější doručení jiné výzvy k plnění nebylo prokázáno. Soud proto žalobkyni přiznal zákonný úrok z prodlení z přisouzené částky od 13. 5. 2022 do zaplacení. Ve zbývající výši soud žalobu zamítl.

5. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při posuzování úspěchu a neúspěchu soud přihlíží k požadovanému příslušenství. Dle nálezu Ústavního soudu ČR I ÚS 2717/08 při absenci výslovného pravidla soud vezme v úvahu výši úroku z prodlení požadovaného účastníkem„ do zaplacení“ ve výši stanovené ke dni vyhlášení svého rozhodnutí (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně uplatnila nárok na zaplacení částky 157 118 Kč (s přihlédnutím k úroku a úroku z prodlení) a přiznáno jí bylo 77 442 Kč (s přihlédnutím k úroku z prodlení v zákonné výši k 13. 7. 2022). Za této situace byla míra úspěchu a neúspěchu stran srovnatelná. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

6. Lhůtu k plnění soud v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. určil do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, když neshledal žádné skutečnosti odůvodňující jinou lhůtu k plnění.