1 C 109/2026

Plný text

Okresní soud v Lounech rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Vyskočilovou ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovanému: Constantin Gafon, narozený 15. 7. 1975 bytem Písečná 2819, 438 01 Žatec o 25 519,87 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 20 111,96 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 20 111,96 Kč od 9. 6. 2026 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, v níž se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení částky 5 407,91 Kč kapitalizovaného úroku ve výši 1 977,45 Kč vzniklého sazbou 12 % ročně z částky 25 519,87 Kč od 2. 3. 2025 do 13. 10. 2025, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 2 006,79 Kč vzniklého zákonnou sazbou ročně z částky 25 519,87 Kč od 4. 3. 2025 do 13. 10. 2025, úroku ve výši 12 % ročně z částky 25 519,87 Kč od 14. 10. 2025 do zaplacení, zákonného úroku ročně z částky 25 519,87 Kč od 14. 10. 2025 do 8. 6. 2026 a z částky 5 407,91 Kč od 9. 6. 2026 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 527,50 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně Jméno advokátky, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobkyně se obrátila dne datum ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 25 519,87 Kč s příslušenstvím. Nárok odůvodnila tím, že s žalovaným uzavřela o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu č. č. účtu dne datum (dále jen „Smlouva“), jejíž součástí jsou Všeobecné obchodní podmínky právnická osoba. Na základě této Smlouvy se banka zavázala poskytnout žalovanému úvěr na sporožirovém účtu (dále jen "Kontokorent") až do sjednaného limitu ve výši 22 000 Kč. Za poskytnutý Kontokorent se žalovaný dle Smlouvy zavázal platit úrok ve výši 18,90 %, společně s poplatky za služby spojené s vedením kontokorentu dle aktuálního Ceníku. Žalovaný byl oprávněn poskytnutý Kontokorent na svém účtu průběžně čerpat výběry hotovosti a bezhotovostními platbami s tím, že nesmí přečerpat povolený úvěrový rámec nad sjednanou částku a má povinnost poskytnutý Kontokorent v celé výši splatit, tzn. zajistit, aby byl zůstatek na účtu kladný nebo alespoň nulový, a to nejpozději do jednoho roku od prvního čerpání úvěru. Úplným splacením kontokorentu žalovaný dle Smlouvy automaticky nabyl možnost opět kontokorent za sjednaných podmínek čerpat. Smlouva o úvěru byla uzavřena elektronickým způsobem prostřednictvím unikátního profilu internetového bankovnictví žalovaného. V souladu s obchodními podmínkami byla identita žalovaného ověřena zadáním autorizačního kódu, zaslaného žalovanému prostřednictvím SMS zprávy na smluvené telefonní číslo. Zadání autorizačního kódu pak zároveň nahrazuje písemný podpis žalovaného. Z doplnění skutkových tvrzení žalobkyně vyplynulo, že žalovaný čerpal částku 89 277,60 Kč a na jeho dluh byla zaplacena celkem částka 69 165,64 Kč.

2. V rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného shledala žalobkyně, že žalovaný disponuje dostatečnými příjmy pro splácení poskytovaného úvěru a to na základě dokladů předložených žalovaným jako je potvrzení zaměstnavatele, výpis z účtu nebo daňové přiznání. Životní výdaje pak stanovila za využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení. Právní předchůdkyně dále ověřila, že žalovaný nebyl v době podání žádosti v insolvenčním řízení a ověřila záznamy CBCB o případném negativním jednání žalovaného, jeho podvodném jednání nebo kriminálních aktivitách, popř. záznam v souvislosti AML pravidly a záznam o exekučním řízení atd. Údaje, které tímto způsobem zpracovala, vedly k závěru, že žalovaný je schopen úvěr splácet. Vzhledem k výše uvedenému dluží žalovaný z výše uvedené smlouvy o úvěru žalobci částku 25 519,87 Kč na jistině dluhu, která odpovídá zápornému zůstatku na sporožirovém účtu ke dni převodu pohledávky na evidenční účet (výpovědi smlouvy o vedení účtu), částku 1 977,45 Kč na dlužném smluvním úroku ve výši 12,00 % p.a. počítaného z jistiny Kontokorentu za období od 02.03.2025 do 13.10.2025, částku ve výši 2 006,79 Kč na zákonném úroku z prodlení z nepovoleného debetního zůstatku od 04.03.2025, kdy se žalovaný dostal do prodlení, do 13.10.2025 a dále smluvní úrok 12,00 % p.a. z částky 25 519,87 Kč od 14.10.2025 do zaplacení a dále zákonný úrok z prodlení 12,00 % p.a. z částky 25 519,87 Kč od 14.10.2025 do zaplacení.

3. Žalovaný se ve věci nikterak nevyjádřil.

4. Vzhledem k tomu, že žalovaný je státním příslušníkem Rumunska, zabýval se soud předně věcnou příslušností českých soudů. V projednávané věci se jedná o nároky ze smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti a žalovaný má bydliště v ČR. V takovém případě je třeba postupovat dle oddílu IV. čl. 18 odst. 2. nař. Evropského parlamentu a rady EU č. 1215/2012 o příslušnosti uznávání a výkonu soudních rozhodnutí občanských a obchodních věcech, podle něhož smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště a je tak založena mezinárodní příslušnost (pravomoc) zdejších soudů.

5. Ve věci bylo nařízeno jednání. Žalovaný, ač řádně a včas předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil. Soud proto podle ustanovení § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”), věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného. Zástupce žalobkyně se k jednání rovněž nedostavil a souhlasil s projednáním věci v nepřítomnosti žalobkyně.

6. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním, které má za skutečnosti prokázané a rozhodující pro posouzení věci, odpovídající i skutkovému závěru. Žalovaný uzavřel s žalobkyní dne datum smlouvu o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu č. č. účtu, jejíž součástí jsou VOP žalobkyně, se sjednaným limitem ve výši 22 000 Kč. neúčelovém nezajištěném spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení, na jejímž základě se právní Žalovaný se zavázal platit úrok ve výši 18,9 % ročně společně s poplatky za služby spojené s vedením kontokorentu dle aktuálního ceníku. Kontokorent byl žalovaný oprávněn čerpat průběžně výběry hotovosti a bezhotovostními platbami s tím, že nesmí přečerpat povolený úvěrový rámec nad sjednanou částku. Dle výpisu ze sporožirového účtu v období od 1. 4. 2024 do 27. 10. 2024 žalovaný čerpal částku ve výši 89 277,60 Kč a uhradil částku ve výši 69 165,64 Kč (poslední úhrada je ze dne datum ve výši 4 000 Kč). Žalobkyně vypověděla smlouvu o sporožirovém účtu dopisem ze dne datum a vyzvala žalovaného k úhradě částky 25 936,09 Kč (nepovolené přečerpání ve výši 25 519,87 Kč, úroky 416,22 Kč). Předžalobní výzva právního zástupce žalobkyně je datována dnem 15. 10. 2025 a žalovaný byl vyzván, aby částky, které dle smlouvy o úvěru dluží, uhradil do 5 dnů od odeslání. Žalovaný netvrdil a ani jinak to v řízení nevyšlo najevo, že by dlužné plnění (nad rámec žalobkyní uvedených plateb) uhradil, nebo že by jeho dluh zanikl z jiného důvodu.

7. Při zkoumání úvěruschopnosti před uzavřením předmětné smlouvy vycházela žalobkyně z údajů, které jí sdělil žalovaný v žádosti. a to z příjmu ve výši 24 500 Kč, která odpovídala příjmu v předcházející úvěrové žádosti. Informace ověřovala v insolvenčním rejstříku, rejstříku CBCB a v interní evidenci klientů ověřila, že u klienta nemá žádné relevantní negativní informace. Životní výdaje stanovila na základě dat sdělených žalovaným v kombinaci s interními informacemi banky, vč. statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení na částku hodnota Kč. Měla informaci o splátce spotřebního úvěru ve výši hodnota Kč a splátka nového úvěru činila hodnota Kč. K ověření využila též informace z účtu žalovaného vedeného u žalobkyně. Shledala poté žalovaného úvěruschopným.

8. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.”), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), vždy ve znění platném a účinném ke dni rozhodné právní skutečnosti.

9. Podle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

10. Podle ust. § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.

11. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (…).

12. Dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Dle ust. § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

14. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti soud vzal za prokázané, že žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut revolvingový úvěr na sporožirovém účtu s úvěrovým limitem 22 000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet s úrokem ve výši 18,9 % ročně dohodnutým způsobem. Pokud jde o posouzení úvěruschopnosti žalovaného, soud konstatuje, že v daném případě nebyla splněna povinnost poskytovatele úvěru řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Žalobkyně se sice zabývala předně příjmy žalovaného, avšak z žádného důkazu není patrno, že by se zabývala též jeho skutečnými výdaji. Z provedených důkazů je zřejmé, že žalobkyně vycházela především ze statistických údajů a údajů o normativních nákladech bydlení, aniž by si ověřovala skutečné náklady žalovaného, např. nájemní smlouvou, dokladem o platbách, popř. dokladem SIPO. Není rovněž z žádného důkazu patrno, že by žalobkyně ověřovala další výdaje žalovaného. Žalobkyně se k jednání nařízenému na den datum nedostavila a soud jí tak nemohl poskytnout příslušná poučení dle ust. § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. Za takové situace má soud za to, že povinnost zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splatit nebyla ze strany poskytovatele úvěru řádně splněna.

15. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 tento soud uvedl, že údaje o životním minimu musí poskytovatel porovnat s od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Soud má za to, že v této věci prověřoval původní věřitel úvěruschopnost žalovaného spíše formálně a nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatná. Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-679/18. Převzal-li žalovaný finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalovaný čerpal částku 89 277,60 Kč a na jeho dluh byla dle výpisů z účtu zaplacena celkem částka 69 165,64 Kč. Výše bezdůvodného obohacení tak činí 20 111,96 Kč a soud uložil žalovanému povinnost k zaplacení této částky. Soud přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení, který má oporu v ustanovení § 1970 občanského zákoníku, a to počínaje ode dne následujícího po doručení žaloby (8. 6. 2026), když nebylo prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení dřívější výzvou k plnění. Důsledně tomu soud ve zbývající výši žalobu zamítl.

16. Lhůtu k plnění soud v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. určil do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, když neshledal žádné skutečnosti odůvodňující jinou lhůtu k plnění.

17. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého, měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popř. vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyně v řízení uplatnila nárok na zaplacení částky 33 915 Kč a oprávněný nárok činí 20 111 Kč. Žalobkyni tak vzniklo právo v rozsahu 18.6 % účelně vynaložených nákladů řízení. Plná náhrada nákladů řízení žalobkyně sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1021 Kč a 3 úkonů právní služby po 400 Kč (ust. § 14b vyhl. 177/1996 Sb., advokátní tarif, dále jen a.t.), za úkony spočívající v převzetí zastoupení, vč. první porady s klientem, sepsání předžalobní výzvy, sepsání žaloby (ust. § 11 odst. 1 a.t.) a činí vč. 21 % DPH v částce 315 Kč 2 836 Kč. S přihlédnutím k částečnému neúspěchu žalobkyně v řízení jí náleží náhrada nákladů řízení v rozsahu 18,6 % v částce 527,50 Kč. Náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen uhradit k rukám zástupce žalobkyně (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, prostřednictvím Okresního soudu v Lounech. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení. Nebudou-li povinnosti stanovené tímto rozhodnutím splněny řádně a včas, lze se jejich výkonu domáhat podáním návrhu u soudu (§ 251 o. s. ř.) nebo za podmínek daných zvláštním zákonem (zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů) u soudního exekutora.