1 C 217/2024

Plný text

Okresní soud v Lounech rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Vyskočilovou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 50 730 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 19 900 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 19 900 Kč od 13. 4. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 30 830 Kč kapitalizovaného úroku ve výši 788,99 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 4 238,16 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 26 500 Kč od 28. 9. 2023 do 12. 4. 2024 a z částky 6 600 Kč od 13. 4. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 24,36 % ročně z částky 26 500 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu dne , datum, žalobu, kterou se po žalovaném domáhala uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 50 730 Kč s úrokem a s úrokem z prodlení. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, IČO , IČO, (dále jen „původní věřitel“) smlouvu o úvěru č. , hodnota, dne , datum, , na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Před uzavřením smlouvy posoudil právní předchůdce žalobkyně schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr na základě informací získaných od žalovaného ohledně jeho rodinných, majetkových, pracovních poměrů. Tyto ověřil doklady uvedenými v kartě zákazníka – jako jsou výplatní pásky, pracovní smlouva, nájemní smlouva. V daném případě, pokud jde o příjmy žalovaného, vycházel právní předchůdce žalobkyně z informací žalovaného, které ověřil doklady uvedenými v zákaznické kartě. Žalovaný byl v době poskytnutí úvěru zaměstnán s příjmem , hodnota, Kč z pracovního poměru. Své výdaje uvedl odhadem ve výši , hodnota, Kč měsíčně. Na základě toho uzavřel právní předchůdce žalobkyně, že nejsou pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Žalovaný se v uzavřené smlouvě zavázal zaplatit původnímu věřiteli poskytnutý úvěr včetně úroku ve výši 24,36 % v částce 23 540 Kč, poplatek za zpracování zápůjčky 1 500 Kč, poplatek za službu komfortní splácení ve výši 6 876 Kč, to vše v 78 týdenních splátkách po 824 Kč do 14. 8. 2023. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas a uhradil pouze 10 100 Kč. Žalobkyně má za to, že původnímu věřiteli vzniklo právo na úhradu úroků ve výši 24,36 % ročně z nesplacené jistiny ve výši 26 500 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení. Pohledávka byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, žalobkyni. Žalobkyně požaduje po žalovaném jistinu ve výši 26 500 Kč, dlužnou část poplatku za služby ve výši 24 230 Kč, kapitalizované úroky ve výši 788,99 Kč a dále kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 4 238,16 Kč, úrok z prodlení z dlužné jistiny 26 500 Kč v zákonné výši od 28. 9. 2023 do zaplacení, úrok 24,36 % z dlužné jistiny 26 500 Kč od 28. 9. 2023 do zaplacení.

2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti žalovaného, který se k jednání bez omluvy nedostavil. Zástupce žalobkyně se k jednání dostavil a navrhl vydání rozsudku pro zmeškání, avšak soud neshledal splněnými procesní podmínky pro jeho vydání.

3. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, dne , datum, , soud zjistil, že žalovanému byly poskytnuty peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy a žalovaný se zavázal zaplatit původnímu věřiteli částku 64 256 Kč, jež představuje částku 30 000 Kč, součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky ve výši 23 540 Kč za dobu řádného trvání smlouvy (úrok ve výši 24,36 % ročně), odměny za administrativní zpracování ve výši 1 500 Kč a nákladů za komfortní splácení ve výši 6 876 Kč. Celkovou částku se zavázal uhradit v hotovosti v 78týdenních splátkách po 824 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil, že převzal celou půjčenou částku v hotovosti při podpisu smlouvy. Smlouvou byla sjednána zápůjční úroková sazba ve výši 24,36 % p.a. jako pevná pro celou sjednanou dobu trvání smlouvy. V případě prodlení se zaplacením je zákazník zavázán k zaplacení, zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši z dlužné částky, náhradě škody a k zaplacení nákladů řízení spojených se soudním vymáháním jeho dluhu dle čl. 6.6 smlouvy. Dle č.l. 9.1 smlouvy je smlouva uzavřena na dobu určitou do dne splatnosti poslední splátky celkové dlužné částky, popř. prodloužené o udělené splátkové prázdniny. Ukončení účinnosti smlouvy nemá vliv na nároky, práva a povinnosti, které vznikly za dobu jejího trvání. Z tabulky umoření a předžalobní upomínky soud zjistil, že žalovaný ve prospěch pohledávek z této smlouvy neuhradil ničeho. Ze smlouvy o postoupení pohledávek z , datum, a oznámení o postoupení pohledávek vzal soud za prokázané, že původní věřitel postoupil pohledávku žalobkyni a dopisem ze dne , datum, oznámil postoupení pohledávky žalovanému. Dopisem ze dne 28. 3. 2024 byl žalovaný upomenut o zaplacení zástupcem žalobkyně. Z předloženého formuláře „Zákaznická karta“ podepsaného žalovaným bylo zjištěno, že žalovaný byl v době poskytnutí úvěru zaměstnán, své příjmy vyčíslil částkou , hodnota, Kč, své výdaje odhadl částkou , hodnota, Kč měsíčně.

4. Pokud jde o nároky uplatněné v tomto řízení má soud po právní stránce za to, že byla mezi původním věřitelem a žalovaným uzavřena v souladu s ustanovením § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) smlouva o úvěru, na kterou se vztahuje, zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Dle ustanovení § 84 – 89 zákona č. 257/2016 Sb. je věřitel povinen s odbornou péčí posoudit schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, jinak je smlouva neplatná. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. V daném případě bylo z provedených důkazů prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně před poskytnutím úvěru vycházel při posouzení úvěruschopnosti žalovaného především z údajů, které mu žalovaný sdělil jak o svých příjmech, tak i o svých výdajích. Soustředil se na ověření jeho příjmů, ale z žádného předloženého důkazu nevyplývá, že by došlo k ověření tvrzených výdajů žalovaného. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Žalobkyně v projednávané věci doplnila po podání žaloby svá skutková tvrzení o tom, jakým způsobem a z jakých dokladů ověřoval její právní předchůdce úvěruschopnost žalovaného. K důkazu předložila formulář – Kartu zákazníka, kterou žalovaný podepsal v den uzavření smlouvy. Z předloženého formuláře lze uzavřít, že právní předchůdce žalobkyně se úvěruschopností žalovaného před poskytnutím úvěru formálně zabýval. Žalobkyně však v řízení nepředložila žádné listiny, z nichž byly údaje o úvěruschopnosti žalovaného ověřeny jeho právním předchůdcem. Ani z karty zákazníka ( čl. 20) není patrno, že by právní předchůdce žalobkyně údaje uváděné žalovaným důsledně ověřoval, když z karty vyplývá, že měl k dispozici pouze doklady k ověření jeho příjmů. I ze zákaznické karty je patrno, že poskytovatel úvěru se nezabýval tvrzenými výdaji žalovaného a tyto nezkoumal vůbec. Důkazy o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně ověřovala úvěruschopnost žalovaného nebyly označeny ani na základě poučení soudu dle ust. § 118a odst. 2, 3 o.s.ř.. Dle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. K této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku).

5. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovanému byla částka 30 000 Kč vyplacena a žalovaný ve prospěch této pohledávky uhradil 10 100 Kč. Soud proto žalobkyni přiznal částku ve výši 19 900 Kč jako bezdůvodné obohacení žalovaného a ve zbytku žalobu zamítl. Převzal-li žalovaný finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinen tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích finanční arbitr a Nejvyšší soud. Soud též přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení, který má oporu v ustanovení § 1970 občanského zákoníku, když v řízení bylo prokázáno, že žalovaný byl vyzván k plnění výzvou právního zástupce žalobkyně odeslanou na adresu žalovaného. V řízení nevyšlo najevo, že by na adresu žalovaného byla odeslána jiná, dřívější výzva. Podle ust. § 573 občanského zákoníku se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání. Podacím lístkem bylo prokázáno, že výzva právního zástupce žalobkyně byla odeslána dne 2. 4. 2024. Má se za to, že doručena byla 5. 4. 2024, přičemž lhůta k plnění byla v této výzvě stanovena do 12. 4. 2024. Lze tak uzavřít, že ke dni 13. 4. 2024 byl žalovaný s plněním v prodlení. Ve zbývající výši soud žalobu zamítl.

6. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když převážně úspěšný byl v řízení žalovaný, jemuž však žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

7. Lhůtu k plnění soud v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. určil do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, když neshledal žádné skutečnosti odůvodňující jinou lhůtu k plnění.