1 C 258/2020

Plný text

Okresní soud v Lounech rozhodl samosoudkyní JUDr Evou Vyskočilovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně sídlem adresa žalobkyně zastoupená advokátem titul titul . jméno příjmení , titul . sídlem adresa žalobkyně proti žalované: osobní údaje žalované bytem adresa , obec o zaplacení částky 26 006 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 14 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 14 500 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části co nároku na zaplacení částky 11 506 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 11 506 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení, co do nároku na zaplacení úroku z prodlení ve výši 1 552,50 Kč, co do nároku na zaplacení úroku ve výši 4 160,88 Kč, a co do nároku na zaplacení úroku ve výši 23,72 % ročně z částky 15 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobkyně podala u zdejšího soudu dne 23. 7. 2020 žalobu, kterou se po žalované domáhala zaplacení částky 26 006 Kč s úrokem a s úrokem z prodlení. Svůj návrh odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ původní věřitel“) smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] dne [datum], na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala zaplatit původnímu věřiteli částku 11 100 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky ve výši 2 100 Kč za dobu řádného trvání smlouvy (úrok ve výši 23,72 % ročně), odměnu za administrativní zpracování ve výši 3 000 Kč a náklady za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč. Žalovaná se též zavázala za doplňkovou službu životního pojištění zaplatit poplatek ve výši 406 Kč. Celkovou částku se zavázala uhradit v hotovosti v 58 týdenních splátkách po 457 Kč Poslední splátka byla stanovena na 4. 10. 2018. Žalovaná nehradila sjednané splátky řádně a včas. Ve prospěch pohledávek z uzavřené smlouvy zaplatila částku 500 Kč. Původnímu věřiteli vzniklo právo na úhradu úroků ve výši 23,72 % ročně z nesplacené jistiny ve výši 15 000 Kč od 5. 10. 2018. Pohledávka byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 žalobkyni. Žalobkyně požaduje po žalované jistinu ve výši 15 000 Kč, dlužnou část úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 753,45 Kč, poplatek za administrativní činnosti ve výši 3 000 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 856,28 Kč, poplatek za účast na pojištění ve výši 396,27 Kč, kapitalizované úroky ve výši 4 160,88 Kč za dobu od 5. 10. 2018 do 29. 11. 2019 z částky 15 000 Kč vzniklé sazbou 23,72% ročně, dále kapitalizované zákonné úroky z prodlení ve výši 1 552,50 Kč z částky 15 000 Kč za dobu od 12. 10. 2018 do 29. 11. 2019, úrok ve výši 23,72 % z částky 15 000 Kč od 30. 11. 2019 do zaplacení a úrok z prodlení v zákonné výši z částky 15 000 Kč od 30. 11. 2019. Uvedla, že její právní předchůdce před poskytnutím úvěru splnil svoji povinnost a zkoumal schopnost žalované požadovaný úvěr splatit. Vycházel přitom z údajů sdělených žalovanou, jak jsou uvedeny ve formuláři [anonymizováno] zákazníka – žádost o zápůjčku a tyto ověřil z listin předložených žalovanou, které nejsou k dispozici.

2. Soud věc projednal dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. bez přítomnosti žalobkyně, když zástupce žalobkyně se omluvil z jednání a souhlasil s projednáním věci bez jeho přítomnosti. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, ač jí předvolání k jednání a žaloba byly doručeny 15.3.2021 na adresu jejího bydliště uvedenou v evidenci obyvatel.

3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] dne [datum] zjistil, že se původní věřitel zavázal poskytnout žalované spotřebitelský úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit tuto částku včetně poplatku 11 100 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky ve výši 2 100 Kč za dobu řádného trvání smlouvy (úrok ve výši 23,72 % ročně), odměny za administrativní zpracování ve výši 3 000 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč. Žalovaná se též zavázala za doplňkovou službu životního pojištění zaplatit poplatek ve výši 406 Kč. Celkovou částku 26 506 Kč se zavázala uhradit v hotovosti v 58 týdenních splátkách po 457 Kč, s tím, že první splátku je povinna zaplatit 7. kalendářní den od data uzavření smlouvy a každou následující splátku do konce dalšího následujícího týdenního období. Ve smlouvě je uvedeno, že celková dlužná částka, kterou je zákazník na základě smlouvy povinen zaplatit, činí 26 506 Kč. Žalovaná podpisem smlouvy potvrdila, že převzala v hotovosti částku 15 000 Kč. Ze smlouvy dále vyplývá, že v případě, že byla sjednána úhrada celkové dlužné částky v 58 splátkách, činí výše výpůjční úrokové sazby 23,72 %. Výpůjční úroková sazba je stanovena jako pevná pro celou sjednanou dobu trvání smlouvy a uplatňuje se jako roční úroková sazba. Dle článku 5 smlouvy může v případě prodlení zákazníka poskytovatel úvěru požadovat úhradu nesplacené jistiny, zákonné úroky z prodlení, smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky denně, náhradu nákladů poskytovatelem účelně vynaložených v souvislosti s prodlením zákazníka (upomínky), náhradu nákladů spojených se soudním vymáháním dluhu. V čl. 6 odst. 6.1 smlouvy se dále stanoví, že smlouva zaniká uplynutím doby, na kterou byla uzavřena, tedy včasným a řádným vypořádáním všech vzájemných závazků smluvních stran. Z formuláře nazvaného [anonymizováno] zákazníka – žádost o zápůjčku ze dne [datum] podepsaného žalovanou, soud zjistil, že žalovaná uvedla výši svého příjmu částkou 19 700 Kč, výdaje částkou 10 200 Kč měsíčně. Výdaje žalované zahrnují výdaje na bydlení 5 000 Kč, osobní výdaje 4 200 Kč a splátku dluhu žalované ve výši 1 000 Kč. Žalovaná uvedla, že má dluh u [právnická osoba] ve výši 8 000 Kč. Z formuláře dále vyplývá, že uvedené údaje ověřoval právní předchůdce žalobkyně z blíže nekonkretizovaných výplatních pásek a z pracovní smlouvy. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a oznámení o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 vzal soud za prokázané, že původní věřitel postoupil pohledávku žalobkyni a oznámil postoupení pohledávky žalované dopisem z téhož dne. Dopisem ze dne 30. 4. 2020 byla žalovaná upomenuta o zaplacení zástupcem žalobkyně.

4. Soud má po právní stránce za to, že v posuzovaném případě byla mezi původním věřitelem a žalovanou uzavřena v souladu s ustanovením § 2395 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) smlouva o úvěru, na kterou se vztahuje též zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 věta první poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. V daném případě bylo z provedených důkazů prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně před poskytnutím úvěru měl při posouzení úvěruschopnosti žalované k dispozici údaje, které mu žalovaná sdělila, Pokud jde o její výdaje a závazky, spokojil se s tím, co mu žalovaná sdělila a z žádného důkazu není patrno, že by tyto informace jakkoli ověřil. Obsah zákaznické karty nasvědčuje tomu, že právní předchůdce ověřoval údaje o příjmech, když měl k dispozici pracovní smlouvu a blíže neuvedené mzdové lístky, avšak ani z tohoto formuláře nelze dovodit, že by poskytovatel úvěru ověřoval jakýmkoli způsobem údaje žalované o jejích výdajích, když neměl k dispozici žádné doklady, jako nájemní či jinou smlouvu, doklady o inkasu. Rovněž tak se blíže nezabýval ani závazky žalované, ač z formuláře vyplývá, že žalovaná závazek vůči jinému poskytovateli uvedla. Soud v této souvislosti odkazuje na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a nálezu Ústavního soudu III ÚS 4129/18, dle kterých neprověří-li věřitel dostatečně schopnost dlužníka – věřitele splácet, je úvěrová smlouva neplatná. Nejvyšší soud uvedl, že odborná péče předpokládá, že údaje, které dlužník věřiteli uvedl, věřitel ověřil. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V projednávané věci soud shledal, že právní předchůdce žalobkyně, jako poskytovatel úvěru, nedostál odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet úvěr ve sjednaných splátkách, když se ani okrajově nezabýval výdaji žalované, tyto nijak neověřil a nezabýval se ani jejími dalšími závazky, ač o existenci takového závazku byl informován. Soud proto shledal uzavřenou spotřebitelskou smlouvu neplatnou, neboť odporuje § 580 odst. 1 občanského zákoníku; k této neplatnosti přihlédl soud bez návrhu (§ 588 občanského zákoníku) Soud posoudil tuto neplatnost jako absolutní a přihlédl k ní z úřední povinnosti. Vycházel z rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C [číslo], podle kterého články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 [číslo] ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady [číslo] musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Dle ust. § 78 odst. 2 písm. b) zákona č. 257/2016 Sb. je poskytovateli úvěru uloženo, mimo jiné, aby uchovával dokumenty nebo jiné záznam týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli, které poskytl do databáze podle § 88 odst.

1. Tuto povinnost má i právní nástupce poskytovatele (ust. § 79 odst. 5 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru). Žalobkyně se k jednání dne 21. 5. 2021 nedostavila a soud jí proto nemohl poskytnout poučení podle § 118a odst. 3 o.s.ř., aby označila důkazy k prokázání jejího tvrzení o tom, že poskytovatel úvěru s odbornou péčí ověřil úvěruschopnost žalované, když důkazní břemeno k prokázání těchto skutečností nese žalobkyně a toto poučení poskytuje soud zásadně při jednání.

5. Soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami. Jestliže prokázaný skutkový stav umožňuje přiznat žalobkyni plnění, kterého se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobkyně tohoto plnění dožadovala z jiného právního důvodu, než ze kterého jí skutečně náleží. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaná ve smlouvě uvedenou finanční hotovost převzala. Převzala-li žalovaná finanční prostředky na základě neplatné smlouvy, je povinna tuto částku vrátit podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. Žalobkyně se k jednání nedostavila, soud jí nemohl poskytnout poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. o jiném právním posouzení žalovaného nároku. Vzhledem k tomu, že žalovaná zaplatila celkem částku 500 Kč a byla jí poskytnuta částka 15 000 Kč, soud určil výši bezdůvodného obohacení ve výši 14 500 Kč. Soud při zkoumání výše bezdůvodného obohacení vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 23 Cdo 3008/2007, které je aplikovatelné i v poměrech nového občanského zákoníku, který konstatoval, že byla-li obě plnění, která si účastníci neplatné smlouvy navzájem poskytli, peněžitá, provede soud vzájemné zúčtování obou neoprávněných majetkových prospěchů (v dnešní terminologii bezdůvodného obohacení) a k takovému postupu není třeba ani vzájemné žaloby ani projevu směřujícího k započtení. Takto postupuje při vyčíslení bezdůvodného obohacení ve svých rozhodnutích i finanční arbitr a Nejvyšší soud ČR. Soud přiznal žalobkyni nárok na zákonný úrok z prodlení, který má oporu v ustanovení § 1970 občanského zákoníku. I když je smlouva neplatná, tak žalované muselo být ze smlouvy zřejmé, že ke dni 30. 11. 2019 již měla vrátit celou poskytnutou částku. Ve zbývající výši soud žalobu zamítl.

6. O náhradě nákladů řízení pak bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobkyně byla v řízení částečně úspěšná a požadovala náhradu nákladů řízení. Při posuzování úspěchu a neúspěchu soud přihlíží k požadovanému příslušenství. Dle nálezu Ústavního soudu ČR I ÚS 2717/08 při absenci výslovného pravidla soud vezme v úvahu výši úroku z prodlení požadovaného účastníkem„ do zaplacení“ ve výši stanovené ke dni vyhlášení svého rozhodnutí. Žalobkyně uplatnila v řízení nárok na zaplacení částky 31 719,38 Kč (26 006 + [číslo] + [číslo]), přičemž oprávněný nárok činí 14 500 Kč. V řízení tak byla převážně úspěšná žalovaná, které však žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

7. Lhůtu k plnění soud v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. určil do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, když neshledal žádné skutečnosti odůvodňující jinou lhůtu k plnění.