1 C 52/2023

Plný text

Okresní soud v Lounech rozhodl samosoudkyní JUDr. Evou Vyskočilovou ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalovanému: osobní údaje žalovaného pro zaplacení 40 152 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 10 800 Kč od 1. 9. 2022 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba se v části, ve které žalobkyně požadovala po žalovaném zaplacení částky 27 282 Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně z částky 37 482 Kč od 13. 10. 2021 do 31. 8. 2022 a z částky 26 682 Kč od 1. 9. 2022 do zaplacení, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 2 065 Kč, částky 2 670 Kč, zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Předmětem řízení v této věci je nezaplacená část úvěru podle smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum], na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč s tím, že žalovaný se dále zavázal uhradit poplatek za sjednání úvěru ve výši 6 570 Kč a poplatky za vybrané volitelné služby v celkové výši 330 Kč (služba„ Klidné spaní“), 495 Kč (služba„ Presto“), poplatek 87 Kč (služba„ Informační SMS servis“). Žalobkyně uvedla, že vzhledem k tomu, že žalovaný na shora specifikovaný úvěr uhradil částku 19 200 Kč, zbývá po započtení úhrad k zaplacení částka 43 075,94 Kč sestávající z jistiny 30 000 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru 6 570 Kč, poplatku za službu„ [služba] [anonymizováno]“ 330 Kč, poplatku za službu„ [služba]“: 495 Kč, poplatku za službu„ [služba] [anonymizována dvě slova]“ 87 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 3 528,94 Kč, účelně vynaložených nákladů upomínání 2 065 Kč Částky zaplacené žalovaným byl použity nejprve na úhradu výdajů, které je třeba nahradit, dále na úhradu úroků z prodlení, pak smluvních pokut, poté poplatků za doplňkové služby a nakonec na zaplacení jistiny úvěru. Dle žalobních tvrzení žalovaný zaplatil za dobu od 10. 5. 2021 do 29. 9. 2021 celkem 8 splátek po 2 400 Kč, ale ke dni 13. 10. 2021 se dostal do prodlení se zaplacením částky 37 482 Kč. Žalobkyně proto uplatnila u soudu nárok na zaplacení částky 37 482 Kč se zákonným úrokem z prodlení ročně od 13. 10. 2021 do zaplacení, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 2 065 Kč a smluvní pokuty ve výši 2 670 za dobu od 13. 10. 2021 do 10. 1. 2022. Soud dospěl k následující závěru o skutkovém stavu věci: Žalovaný uzavřel se žalobkyní prostřednictvím jejích internetových stránek dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním, kterou„ podepsal“ SMS kódem, na základě které mu žalobkyně poskytla úvěr ve výši 30 000 Kč, které se žalovaný zavázal uhradit formou jednorázové splátky s datem splatnosti 17. 8. 2021. Žalovaný ve smlouvě zavázal uhradit žalobkyni poplatek za sjednání úvěru ve výši 7 200 Kč a částky 110 Kč měsíčně za službu„ [služba] [anonymizováno]“, částku 165 Kč za službu„ [služba]“, částku 29 Kč měsíčně za službu„ [služba] [anonymizováno]“ jako volitelné služby poskytnuté žalobkyní žalovanému v souvislosti s poskytnutím úvěru. Smlouva byla uzavřena na dobu 1 roku s tím, že se automaticky prodlužuje vždy na dobu 1 roku, pokud poslední den uvedeného předchozího roku nejsou závazky z této smlouvy splněny. Žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení svých pohledávek ve výši 45 782,94 Kč do tří dnů výzvou ze dne 25. 8. 2022 a tuto výzvu dle poštovního podacího lístku téhož dne odeslala žalovanému. Ze zprávy [právnická osoba] ze dne [datum] soud zjistil, že na účet č. [bankovní účet], jehož majitelem byl žalovaný, byly v průběhu měsíce července 2021 připsány částky ve výši 9 000 Kč, 11 000 Kč a 10 000 Kč z účtu žalobkyně. Po právním posouzení shora zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žalovaný ve vztahu k žalobkyni vystupoval jako spotřebitel, jelikož nejednal v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu povolání (§ 3 písm. a) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru – dále již jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) podléhal vztah mezi žalovaným a žalobkyní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru. Z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že věřitel je povinen počínat si při sjednání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí a posoudit přitom schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (tzv. úvěruschopnost). Pouze pokud dospěje k závěru, že spotřebitel je schopen spotřebitelský úvěr splácet, může jej poskytnout. V opačném případě je smlouva neplatná. Toto ustanovení je přitom nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele a neplatnost tak posoudit jako absolutní, ke které by soudy měly přihlédnout vždy, i pokud nebude v řízení ze strany dlužníka uplatněna jako procesní obrana. Ke shodným závěrům dospěl i Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn.

III. ÚS 4129/18, kde mimo jiné uzavřel, že vyžadovat od poskytovatele spotřebitelských úvěrů důsledné zkoumání úvěruschopnosti (budoucího) dlužníka není zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Dále ohledně tvrzeného uzavření smlouvy o úvěru prostřednictvím prostředků komunikace na dálku (prostřednictvím internetu), pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla své břemeno důkazní (§ 101 odst. 1 písm. b) o.s.ř.), aniž o této skutečnosti mohla být řádně poučena ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř., neboť se z nařízeného jednání omluvila. Žalobkyně se omezila na předložení smlouvy o úvěru a obchodních podmínek, avšak ani jedna z uvedených listin neobsahuje vlastnoruční či zaručený elektronický podpis a není tudíž zřejmé, zda osoba, se kterou právní předchůdkyně žalobkyně komunikovala, je právě žalovaný v této věci. Z § 104 zákona o spotřebitelském úvěru se podává, že smlouva, v níž se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu. Písemnou formu, jak vyplývá z textu citovaného ustanovení, je přitom nutno odlišit od formy listinné, neboť písemná forma může být realizována i bez listinné podoby a bez trvalého nosiče dat, například elektronickými prostředky komunikace na dálku, které splňují požadavky občanského zákoníku na písemnou formu, tedy možnost zachycení obsahu právního úkonu a určení osoby, která právní úkon učinila (§ 561 odst. 1 o.z. a § 562 odst. 1, 2 o.z.). To by však nebyl tento případ, neboť ke sjednání smlouvy mělo dojít prostřednictvím prostředků komunikace na dálku, a to zasláním SMS kódu, čímž mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru. Tato forma přitom nesplňuje požadavek na jednoznačnou identifikaci osoby, která smlouvu sjednává, neboť se tak děje (mimo jiné) bez uznávaného elektronického podpisu, resp. jiného jednoznačného identifikátoru v rámci uceleného systému zabezpečených internetových stránek. Nutno tudíž uzavřít, že v projednávaném případě smlouva, v níž měl být sjednán spotřebitelský úvěr, trpí nedostatkem písemné formy. V § 104 zákona o spotřebitelském úvěru je dále uvedeno, že nesplnění písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy. Zákon se zde přitom odchyluje od obecné úpravy stanovící, že právní úkon, který není učiněn ve formě stanovené zákonem, je neplatný (§ 582 odst. 1 o.z.), neboť v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru by sankce neplatnosti dopadla nepřiměřeně tvrdě na spotřebitele, který by tím ztratil výhodu splátek, a mohl by se tak dostat do obtížně řešitelné situace, když prostředky z úvěru již zpravidla použil a nemá možnost je bezprostředně splatit v celé výši – kdyby měl tyto prostředky k dispozici, patrně by úvěru vůbec nevyužil. Toto ustanovení je nutno vykládat v souladu s obecnými principy ochrany spotřebitele, tak, že nedostatek písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy, pouze pokud by neplatnost způsobila zhoršení postavení spotřebitele, neboť požadavek písemné formy smlouvy je jednou z forem ochrany spotřebitele, jelikož smlouva v písemné formě zaručuje uchování pro spotřebitele nezbytných údajů, týkajících se splácení poskytnutých prostředků, kontaktních údajů věřitele, údajů o době trvaní úvěru, úrokové sazbě, výši splátek a dalších. V projednávaném případě, dle v žalobě tvrzené smlouvy, měly být poskytnuté peněžní prostředky vráceny jednorázově, nikoli tedy ve splátkách a sankce neplatnosti smlouvy tak zhoršení postavení spotřebitele nezpůsobí. V dané věci by naopak nedostatek písemné formy svědčil ve prospěch věřitele, který by tak měl možnost (bez ohledu na to, zda se tak skutečně děje či nikoliv) obsah smlouvy (zejména ujednání o smluvních pokutách a dalších sankcích) kdykoli v neprospěch spotřebitele měnit, neboť pokud smlouva není v listinné podobě (resp. zachycena na trvalém nosiči dat), nelze již s odstupem času zjistit, zda smlouva (či obchodní podmínky) předložená soudu odpovídá té, která byla vystavena na internetových stránkách žalobkyně ke dni jejího tvrzeného uzavření. S přihlédnutím ke shora vyloženým specifikům daného případu považuje soud za nezbytné s nedodržením písemné formy smlouvy, v souladu s principy ochrany spotřebitele, spojit sankci absolutní neplatnosti dle § 582 odst. 1 o.z. Pokud by tak neučinil, pozbylo by ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, týkající se stanovené formy, svého významu. Současně v projednávaném případě žalobkyně ani neuvedla, jakým způsobem úvěruschopnost žalovaného měla být posuzována (krom připojené metodiky posuzovaná úvěruschopnosti). Posouzení úvěruschopnosti žalovaného se pak nepodává ani z jednoho z provedených důkazů. Z tohoto důvodu soud shledal uzavřenou smlouvu podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatnou. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč. Toto plnění soud shledal plněním bez právního důvodu, kterým se žalovaný bezdůvodně obohatil a je povinen obohacení vydat (§ 2991 o.z.). Jelikož dle žalobních tvrzení žalobkyně žalovaný takto vydal již 19 200 Kč, zbývá k vydání ještě 10 800 Kč. Jelikož zákon neupravuje splatnost pohledávek vzniklých z bezdůvodného obohacení, je doba plnění vázána na výzvu věřitele, přičemž dlužník je povinen splnit dluh bez zbytečného odkladu poté, kdy byl o plnění požádán (§ 1958 odst. 2 o.z.). V tomto případě, s ohledem na výši žalované částky a doby, která od chvíle obohacení žalovaného již uplynula, je přiměřené považovat za tuto lhůtu již následující den po obdržení výzvy k plnění. Vůči nepřítomné osobě působí právní jednání od okamžiku, kdy jí dojde (§ 570 odst. 1 o.z.), tedy od chvíle, kdy se projev vůle dostane do sféry dispozice adresáta a ten má objektivní možnost se s ním seznámit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 32 Odo 442/2003). Žalobkyně vyzvala žalovaného k plnění výzvou právního zástupce ze dne 25. 8. 2022 odeslanou na adresu jeho bydliště dle poštovního podacího lístku téhož dne s tím, aby pohledávky žalobkyně uhradil do tří dnů. Podle ust. § 573 občanského zákoníku se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání, byla-li však odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání. Podacím lístkem bylo prokázáno, že výzva právního zástupce žalobkyně byla odeslána dne 25. 8. 2022. Má se za to, že doručena byla 28. 8. 2022, přičemž lhůta k plnění byla v této výzvě stanovena v délce 3 dnů. Lze tak uzavřít, že ke dni 1. 9. 2022 byl žalovaný s plněním v prodlení. Soud z vyložených důvodů shledal žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala vrácení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků důvodnou a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 800 Kč, a to včetně úroků z prodlení podle § 1970 o.z. jdoucích od 1. 9. 2022 ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Lhůtu k plnění pak soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř., když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší než tam uvedené třídenní. Důsledně tomu soud žalobu ve zbývající části zamítl. O nákladech řízení rozhodne soud i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§ 151 odst. 1 o.s.ř.). V daném případě byl převážně úspěšným účastníkem žalovaný a náleželo by mu tudíž právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). Žalovanému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků.